Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

A kdo je Mordechai Vanunu...?

Po mnoha letech věznění si letošní jaro poprvé na svobodě plně vychutnal nedávný izraelský mukl Mordechaj Vanunu. Bude asi prvním Židem, který ve vězení změnil židovský světonázor a stal se křesťanem. Tak vloni oslavil i svůj první nejudaistický Nový rok.

Několikrát jsem projížděl Negevskou pouští, naposled se svým kamarádem Petrem Bachrachem z Ostravy, který žije v Haifě už skoro šedesát roků. Udělali jsme si týdenní výlet přes město Beer Sheva k Rudému moři u Eilatu. Projížděli jsme po úzké silnici podivnými kaňony v kamenité poušti, z nichž bylo vidět jen obří umělá vádí před námi. Tušili jsme blízkost zakázané zóny.

Izraelské atomové centrum Dimona v Negevské poušti je už desítky let jedním z nejlépe utajených míst na světě a ven proniklo dosud jen minimum informací. Téměř stoprocentní utajení se dařilo držet až do roku 1986, kdy technik z Dimony Mordechaj Vanunu prozradil informace o izraelském jaderném výzkumu britskému tisku. S jeho tvrzením nakonec souhlasily jak americké, tak i britské výzvědné služby. Atomová zařízení, údajně pro mírový výzkum, pomohly Izraeli vybudovat v šedesátých letech západní státy.

V roce 1960 mohl být spuštěn v továrně Dimona reaktor z Francie, využívající těžkou vodu z Velké Británie. Dodávku uranu zprostředkovalo Norsko a následný vojenský výzkum probíhal utajeně hluboko v podzemních halách. V září 1979 zaznamenaly americké špionážní družice nad Indickým oceánem poblíž pobřeží Jižní Afriky obrovský výbuch.

Bylo vyhodnoceno, že se jednalo nejspíš o zkoušku atomové bomby. Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že zbraň vyrobili Izraelci a Jihoafričané jejich pokus technicky zajistili. Obě země to odmítly, nicméně důkazy zjištěné v amerických laboratořích hovořily naprosto přesvědčivě.

Koncem devadesátých let minulého století odhadovala americká CIA, že Izrael má k dispozici na sto třicet atomových bomb. Dnešní údaj není znám, ale znalci tvrdí, že by Izrael mohl mít až dvě stě jaderných hlavic. Podle amerického časopisu Bulletin of Atomic Scientists z podzimu 2002 používají Izraelci jako jejich nosiče letadla F-16 (dolet 1 600 km) a F-15I (dolet 4 450 km), dále rakety Jericho I (dolet 1 200 km) a Jericho II (dolet 1 800 km). Západní pozorovatelé se rovněž domnívají, že jaderné bomby jsou instalovány na balistických střelách ve třech ponorkách třídy Delfin, zakoupených v Německu.

ářčáářMordechaj Vanunu je inženýr. V roce 1986 odhalil pro časopis Sunday Times existenci tajného izraelského jaderného programu. Ještě před vydáním článku byl izraelskou tajnou službou unesen z Itálie a v soudním přelíčení s vyloučením veřejnosti odsouzen na 18 let vězení. Sotva se však roku 2007 ocitl na svobodě, brzy poté byl znovu zadržen.

Po propuštění z policejní stanice ve městě Petach Tikva dostal trest domácího vězení. Čelil podezření, že po svém propuštění na svobodu šířil další informace o reaktoru Dimona. Policie také prohledala jeho pokoj v anglikánském areálu St. George Cathedral v Jeruzalémě a k prozkoumání odvezla jeho počítač a dokumentaci.

Výslech nepotvrdil, že by Vanunu vyzradil nějaké státní tajemství nebo porušil některý ze zákonů s výjimkou podmínky, že nebude hovořit s médii. Podle bezpečnostních pracovníků, citovaných listem Ma'ariv, bylo ale jen otázkou času, kdy bude opět zatčen, protože již hovořil s několika zahraničními novináři a nevyhýbal se v kontaktu s nimi ani otázce jaderných zařízení a zbraní Izraele. Generální prokurátor Menachem Mazuz nařídil prošetření této skutečnosti.

Arabský list al-Haját v červenci citoval Vanunua, že reaktor v Dimoně je ve špatném stavu a že Blízkému východu kvůli tomu hrozí katastrofa srovnatelná s Černobylem. Vanunu doporučil Jordánsku, aby nechalo vyšetřit obyvatele pohraničních oblastí a zjistilo, zda už nejsou ozářeni. Jordánská vládní mluvčí Asma Chodrová v reakci uvedla, že úřady radiaci nezaznamenaly.

Devatenáct roků pracoval ve středisku výzkumu zbraní Dimona v provincii Beer Sheva. Předtím, než z tohoto místa v roce 1986 odešel, pořídil snímky zevnitř továrny, aby prý světu ukázal, že Izrael skrývá jaderné tajemství. Měl na starost produkci radioaktivních prvků pro výrobu atomových bomb. Přesně znal množství vyprodukovaného štěpného materiálu, věděl, jaká se používají zařízení a jaký druh bomb se vyrábí.

,,Rozhodl jsem se to udělat, protože izraelští představitelé lhali. Neustále tvrdili, že nemají žádný zájem získat jaderné zbraně. Přesto vyráběli radioaktivní materiál, který mohl sloužit jen jednomu cíli: vyrobit jadernou bombu. Spočítal jsem, že v roce 1986 už měli 200 atomových bomb. Také zahájili výrobu velmi silné vodíkové bomby. Tak jsem se rozhodl prozradit, čím se tajně zabývají. Chtěl jsem předejít tomu, že Izrael bombu použije a rozpoutá na Středním východě jadernou válku," řekl Vanunu.

Příslušníci jeho rodiny však nedokázali jeho rozhodnutí pochopit. Nejvíc je rozrušil fakt, že se stal křesťanem. To pro ně bylo snad bolestnější, než skutečnost, že prozradil izraelské jaderné tajemství. Soud probíhal za nejpřísnějšího utajení. Byl jen se svým advokátem. Odsoudili ho za špionáž a vlastizradu. ,

,Snažili se mě dohnat k zoufalství, abych litoval toho, co jsem udělal. Osmnáct let mě drželi v samovazbě, z toho jedenáct a půl roku v naprosté izolaci. První rok jsem měl v cele kamery a světlo v ní bylo rozsvíceno nepřetržitě tři roky! Jejich špehové mě neustále bili a nesměl jsem spát. Zacházeli se mnou velice tvrdě. Snažili se mě zlomit. Mým cílem bylo přežít a to se mi povedlo!" stěžoval si Mordechaj Vanunu po svém propuštění na svobodu.

Udělil přesto řadu rozhovorů; otázkou je nakolik byly účelové a kdo si je objednal. Možná by se slušela i otázka, jakto, že mu plných devatenáct roků riziko stovek atomových hlavic nevadilo, ani bezpečnost oblasti mu v hlavě zřejmě příliš neležela. Klidně bez výčitek svědomí vyráběl radioaktivní materiál pro atomové bomby. Inu, tvrdá povaha...

Možná se mu v následující samovazbě stýskalo po spoluvězních z řad palestinských atentátníků, kteří organizovali bombové útoky na školní autobusy plné dětí. Určitě by si rozuměli, co se týká vymývání mozků palestinskou loutkovou vládou. Jak jinak by se muslimští mladíci odhodlávali k sebevražedné smrti roztrháním jen proto, že je ve čtvrtém ráji čekalo dvaasedmdesát virtuálních černookých panen.

Jen nikdo přesně nevěděl, jestli na jednoho mučedníka připadne všech sedm desítek hurisek, nebo jestli se o ně budou dělit všichni mučedníci, kteří se budou chtít pyšnit tím, že budou kopulovat s pannou, které se přes noc vždy deflorovaná panenská bláha zacelí... Problém byl však s mučednicemi. Nikdo nevěděl, co budou v ráji činiti, když tam na ně nečekal ani jeden černooký panic. Že by ty obětavé muslimky drželi celibát, nebo že by se snad daly na dráhu něžných lesbiček...?

Dozvuky Vanunovy zrady se projevily také na zasedání izraelského parlamentu 2. února 2000. Poprvé v historii Izraele se v knesetu začalo hovořit o izraelském jaderném programu, o atomových zbraních židovského státu. Stalo se tak na základě rozhodnutí předsedy Parlamentu Avrahama Burga. Ten zachraňoval složitou situaci po předem promyšleném agresivním prohlášení arabského poslance Isáma Mahúla z levicové strany Hadaš, že pokud tato ,jaderná záležitost´ nepřijde na program jednání, prosadí rozpravu na toto téma přes Nejvyšší soud Izraele. A to by byla velká ostuda.

Bylo to jednání bouřlivé, jelikož se většina poslanců bránila, že před televizními kamerami Al - Arábie a za přítomnosti egyptských diplomanů na galerii, kteří se tam neocitli náhodou, mají mluvit o jaderných zbraních, což ohrožuje bezpečnost státu. A když pak ještě Mahúl pronesl, že Izrael vlastní na tři sta jaderných hlavic, opustila na protest většina poslanců jednací sál. Ti zbylí si museli vyslechnout i fakta o údajných biologických a chemických zbraních židovského státu.

Za to následně obvinili Mahúla, že je mluvčím palestinských teroristů a že chce prozradit Iráku a Íránu přísně střežené vojenské tajemství. Do hádky s Mahúdem se zapojil též ministr bez portfeje Barakovy vlády Chaim Ramon a jeho kolega Ofir Pines Pac ze strany Jeden Izrael.

"Je to věc psychologie, řekl mi Chanan Ron z Tel Avivu, bývalý pracovník Mossadu. "Když budou vědět, že máme atomovou bombu, budou se od nás držet dál... I kdybychom ji neměli, stačí dělat, že je připravena kdykoli zaútočit..."

Předseda vlády Izraele Ehud Olmert nedávno v tisku nepřímo přiznal, že židovský stát má jaderné zbraně. Možná, kdyby to izraelská vláda udělala dřív, nemusel mít Mordechaj Vanunu nálepku špinavého zrádce.

Americká Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency, CIA) za souhlasu Zpravodajského a výzkumného odboru (Bureau of Intelligence and Research) ministerstva zahraničí a Zpravodajské služby ministerstva obrany (Defense Intelligence Agency) dospěla již v srpnu 1974 k závěru, že Izrael vlastní jaderné zbraně. Současně Izrael podezírala z poskytování jaderného materiálu, vybavení nebo technologií šáhovu Íránu, Jižní Africe a dalším tehdy spřáteleným zemím.

Informaci přineslo lednové vydání deníku Haaretz s tím, že dosud utajovaný dokument byl zveřejněn – jistě ne náhodou – zrovna v době návštěvy prezidenta George W. Bushe v Izraeli a těsně před zahájením jeho návštěvy ve státech Perského (Arabského) zálivu. Malá část dokumentu byla zveřejněna počátkem roku 2006 na základě žádosti o svobodný přístup k informacím, podané výzkumníky Avnerem Cohenem a Williamem Burrem.

V dokumentu se uvádí, že závěr o izraelském vlastnictví jaderných zbraní se opírá o skutečnost, že Izrael nakupoval velké množství uranu, snažil se obohacovat uran a značně investoval do vývoje rakety země-země Jericho, navržené tak, že mohla nést jaderné hlavice.

Národní zpravodajský odhad (National Intelligence Estimate, NIE) z roku 1974 uvádí „není pochyb o šáhových ambicích udělat z Íránu zemi, s níž se musí počítat. Pokud bude naživu v polovině 80. let, pokud bude mít Írán plně rozvinuté jaderný průmysl a vše potřebné pro jaderné zbraně, a pokud další zbraně budou uspějí ve zbraňovém vývoji, nemáme pochyby o tom, že Írán bude u toho.“

Íránský Šáh, spojenec Izraele, byl nicméně svržen Islámskou revolucí v roce 1979 a zemřel v egyptském exilu o rok později. Nástup ajatolláhů pak na řadu let íránský jaderný výzkum paralyzoval. Autoři NIE dále uvádějí, že Izrael může z ekonomických a politických důvodů vyvážet materiál, technologii a nezbytné vybavení pro výrobu jaderných zbraní do jiných zemí, stejně jako to činily USA, Francie a Indie.

Politické hry mají zkrátka zvláštní pravidla...