Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Babbymu bylo tenkrát šestnáct roků...

"V pětačtyřicátém roce, když jsme se jen s matkou vrátili z Terezína, jezdily v Ostravě jen tři tramvajové linky. Mimo jiné jednička z Přívozu do Nové Vsi. Jela přes Vítkovice, kde byla před náměstím zastávka, která se jmenovala U Ambora. A Samuel Ambor byl můj dědeček," začíná svůj příběh Bobby Robert David, když si v Tel Avivu povídáme.

"Dědečka ve Vítkovicích znali před válkou všichni, protože v těch místech, kde byly jen železárny, postavil v roce 1911 první obytný dům. Kromě něho tam byla ještě pekárna Pauček. Když dělníci chtěli něco pojíst, u Paučka si koupili pečivo, u mého dědy maso a uzeniny.“

Zdálo se, že osud Bobbymu Robertu Davidovi přiřkl jako domov na celý život ostravské Vítkovice, kde se v roce 1932 narodil. Jeho dědeček tam byl řezníkem a uzenářem, otec a matka měli drogerii na Jiráskově náměstí a na Nádražní ulici u dnešní pasáže Vesmír.

Robert chodil do školy, měl své kamarády, hrával fotbal, koupal se v řece. Žil své bezstarostné dětství. Asi by za pár let jako obchodník dostal do vínku nemalé dědictví. Možná uzenářství, třeba obchod s drogerií a velký dům. Koho by při oslavě jeho sedmých narozenin napadlo, že za pár měsíců bude muset zapomenout na své dětství, na lidskou důstojnost a že smyslem jeho života bude jen boj o přežití.

"Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou...“

V zimě jedenačtyřicátého mimořádně silně mrzlo a kopáčská práce byla utrpením. Židé nesměli nic, ani jezdit uvnitř tramvaje, povolenu měli jen jízdu na otevřené tramvajové plošině. Bobbyho otec své vyčerpání nepřežil...

"Pětadvacátého října 1942 jsem se jako desetiletý ocitl v Terezíně," popisuje Bobby. "Jako dítě jsem v Terezíně musel odklízet mrtvoly. Každý den tam zemřelo asi sto lidí. Tenkrát to bylo městečko se zhruba 5 tisíci obyvateli a několika stovkami vojáků. Pak původní občany vyhnali a udělali z něho židovské ghetto, v němž žilo asi 60 tisíc Židů. Tajně se také rodilo. V Terezíně přišlo na svět na tři sta židovských dětí. Celkem žilo v tomto ghettu asi dvanáct tisíc dětí. Zpočátku byli zemřelí Židé pochováváni, pak ale nebylo už kde, tak je Němci začali spalovat. Když ve čtyřiačtyřicátém přijela komise Červeného kříže ze Švýcarska, aby zkontrolovala, jak Hitler naplňuje svoji propagandu, že o Židy pečuje, museli jsme urny s popelem vysypávat do Ohře, aby se nepřišlo na to, kolik tisíc Židů v Terezíně zemřelo hlady a nemocemi..."

Tel Aviv je pro mne také přívětivá ulice Ir - Shemesh, na níž v patrovém domku má svůj prostorný byt i Robert Šlomo David. Žije zde s manželkou - laskavou Němkou Alizou.

"Přišli jsme v Ostravě o majetek a rozhodli se pro vystěhování do Palestiny. Britové však Židy na Blízkém východě nechtěli. Použili jsme lsti. Pro anglickou armádu platil zákon, že každý její voják se mohl nastěhovat i se svojí rodinou do země, v níž byl v aktivní vojenské službě. Moje matka se domluvila s anglickým vojákem, dala mu 400 dolarů, aby se s ní oženil a stal se formálně mým otcem. Tak jsme dostali vízum a v roce 1946 se mohli stěhovat...“ 

Také Bobby se stal v Tel Avivu členem podzemní organizace, která bojovala proti anglické armádě. Všechny tyto skupiny podléhaly velení vojenského hnutí Židovské agentury. Jejich protivníkem byla Britská centrála kriminální policie v Jeruzalémě.zapomněli na Balfourovu deklaraci, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který Lord Rothschild pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument, jež v překladu zněl:

Drahý Lorde Rothschilde,

Jsem velmi potěšen, že vám mohu sdělit, v zájmu vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatie s židovskými sionistickými tužbami, které byly předloženy Kabinetu a schváleny.

Vláda Jeho Veličenstva příznivě pohlíží na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci, tím se samozřejmě rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický status, kterému se těší Židé v kterékoli jiné zemi.

Byl bych vděčný, kdybyste s tímto prohlášením seznámil Sionistickou federaci.

S úctou Váš, Arthur James Balfour

Po vydání tzv. nové Bílé knihy naopak zabránili Britové více než 300 tisícům židovských utečenců vstoupit na území Palestiny a na Kypru pro 50 tisíc z nich vybudovali internační tábory. Židovská teroristická skupina Irgun, kterou založil ruský Žid Vladimír Žabotinský, se proto rozhodla, že v létě 1946 zaútočí na jeruzalémský hotel Král David, v němž sídlil Britský sekretariát a vojenské oddělení.

Členové Irgunu se převlékli za Araby a pod záminkou dodávky potravin vnesli do podzemí hotelu sedm máselnic, naplněných výbušninou. Byli sice odhaleni, ale prostříleli se z hotelu, aniž by Britové poznali, že je Král David podminován. Při explozi ve 12,45 bylo pak zničeno levé křídlo hotelu, při čemž zemřelo 90 lidí; Židů, Arabů i Britů.

Židovská agentura tento útok odsoudila, i když svůj ozbrojený boj s Brity tím nemínila ukončit, zvláště poté, kdy po vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 byli na straně Arabů. Když se Bobby učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovaly židovské vojáky.

"Jejich nákladní prostor jsme vyplnili po okrajích pytli s moukou, cukrem a solí. V takto vytvořeném opevnění jsme nechali otvory pro kulomety, uvnitř pak byly zásoby potravin, vody, munice a čtyři vojáci. Vpředu byli řidič a střelec,“ říká Bobby.

 Britům se však v tomto koutu světa zalíbilo. Měli zde přece skvělou strategickou polohu a levnou naftu. Přišli už o Indii i jižní Afriku. Věděli, že pokud vznikne židovský stát, tato jejich výhoda padne a nezbude jim ani Blízký východ. Proto začali příliv Židů omezovat.

Jak se blížila izraelská nezávislost, arabské násilnosti sílily: vybuchly tři náklaďáky vezoucí výbušniny na jeruzalémské ulici Ben Jehuda zničily budovy a zabily 56 Židů; o další dva týdny později explodovala další automobilová bomba u budovy Židovské agentury v Jeruzalémě a zabila 13 lidí.

Bobby se po vzniku Izraele přihlásil v roce 1948 do vojska, ale odmítli ho, jelikož mu bylo teprve patnáct let. Netušil, že když ještě před rokem pomáhal v odboji proti Britům v Palestině, že během Sinajské války o pár let později už zase budou Židé Britům po boku. A že naopak to bude Izrael, který v Sinajské válce v roce 1956 napadne Egypt, aby pomohl získat Velké Británii kontrolu nad Suezským průplavem.

,,Když v létě roku 1941 napadlo hitlerovské Německo Sovětský svaz, odhalili britští šifreři, kteří sledovali pohyby nacistické armády, že proti Židům je vedena genocida. Podle dokumentů, zveřejněných v roce 2001, je jasné, že z 282 stránek Brity dešifrovaných zpráv nacistů z Běloruska a Ukrajiny muselo vedení britské armády vědět nejpozději v září 1941 o probíhajícím holocaustu," uvedl v březnu 2001 v The New York Times americký historik Richard Breitman.

Přesto nikdo nezasáhl, aby Židům pomohl. Britové to vysvětlují tím, že nechtěli žádným zásahem prozradit svou schopnost luštit německé kódované zprávy. Hovoří se také o tom, že měli zájem o Blízký východ, proto jim byli bližší Arabové než Židé, jejichž úmysl vytvořit si na území Palestiny svůj stát ohrožoval strategické cíle Velké Británie na tomto území.

Bobby byl v Palestině také svědkem napjaté atmésféry toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla koncem roku 1947 na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, jejíž arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN v New Yorku.

Napětí vrcholilo, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu? Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN:

,,Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny," nastiňuje mi Bobby atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně; bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko.

Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování nezúčastnilo...

Založení státu Izrael bylo schváleno a brzy poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů.

Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům. K Západní chrámové zdi mohli Židé opět až po izraelském vítězstvím v Šestidenní válce roku 1967, osvobození východního Jeruzaléma a znovusjednocení města.

Dnes žije Bobby Robert David dny spokojeného důchodce, amatérsky tančí, hraje bridge a občas dělá průvodce. Historii Izraele zná pozpátku. A nezapomíná ani na Ostravu, i když jeho vzpomínky mají hořkou příchuť.