Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Černá krev

 

Hříšnice

Myslel už jen na Paříž, na Nouveau beaujolais a flirtování s poměnkovými policistkami. Už mu tolik nešlo o erotické povyražení a průzkum jejich většinou anorektických postav se šlachovitými stehny a plochými ňadry, jako o živou francouzskou conversation, aby si orálně i jazykově polepšil a jednou napsal román v Dumasově mateřštině i bez předražených překladatelů. Hlavně se ale těšil na aukci u Christie´s.

Peníze mu mohl jako vždy bez nežádoucí rodinné publicity a záruk půjčit jedině tchán. Nač si vybírat z banky, platit poplatky a ještě přijít o procenta. Nikdy to Ritě nepráskl, ani nevyzvídal, nač je má, ale jako starý konspirátor se klukovsky tetelil, že může podporovat tajemně nekalou činnost svého zetě. Větřil ze své dcery pachy jiných mužů v podstatně větší míře, než z Hanziho džínové vesty parfémy jiných žen.

Nechtěl se vměšovat, trochu z pohodlnosti, víc s nadějí, že si to pisálek zeť vyřeší sám. Měl na dceru vztek z jiného důvodu; překazila mu povyražení s dívkami z blízkého internátu. Načnuté patnáctileté hříšnice chodily napřed jen k Pepi Cinkovi do přízemí, sotva ten stárnoucí chlívák dostal každého šestnáctého důchod.

Hanzi bez zvýšeného úsilí šmíráka slyšel přes škvíry v panelové stavebnici, jak je ten starý neškodný stařík pobízel, aby se před ním svlékaly, vzdychaly a dělaly, že je masturbace baví. Jinak nic víc fyzického, ani je nenutil, aby se dívaly, jak se obnažoval. Bál se ostudy a hlavně už na praktický sex neměl; pět stovek za viagru by mu urvalo srdce hned dvakrát.

Ta iluze ho stála jen dvě stě, tři deci vína a desítku cigaret, kterou dostával od trafikantky z ulice za sekání trávy na její zahrádce, v zimě za odhazování sněhu. S chutí by mu poskytovala i svoji tělesnost, o ni však zase nestál on, vkus ho ještě neopustil. A poněvadž neměl tak vysoký důchod, aby si platil obě dívky, a jedna bez druhé se k němu do domu bála, nabídl tu starší pro potěchu sousedovi.

Hanzi si rval vlasy, jaká jsou rozdováděná famílie. Tchánovi se to ale líbilo, pár týdnů si připadal jako v ráji, než se mu do stařeckých hrátek vložila Rita a bylo po záletech. Rané prostopášnice, rozbujelé na víc, než na svých patnáct, s džínami spuštěnými pod pupíky až hluboko do slabin provokovaly staříky, vysedávající na sluncem vyhřátých lavičkách před číšnickým učilištěm a slintavě vzpomínající na časy, kdy skoro ani nestáli o to, aby jim to stálo, ale ono to stálo, jaksi samo od sebe.

Petr Černý zbožňoval ty naoko plaché dívky, vonící jak svěží jarní louka s polním kvítím pod Lysou horou. Jejich pot měl za čirou ranní rosu a ještě neochmýřené klíny za březnová holátka. Miloval je pouze étericky. Ne že by si už netroufal na běžný sex, ale nechtěl prznit je, ani svoji sentimentalitu a potom; nemohl by to památce své Anny udělat.

Školačky ho jen dojímaly čerstvostí právě rozkvetlých potočních blatouchů, prvosenek a bledulí či sametem zvlhlých růží. Nebo lílií s lepkavými pestíky. Nebyly to Lolity a on nebyl smilník Nabokov, jako Hanzi za zdí. A tak jen nasával aroma těch voňavých dívek a skláněl se nad jejich hebkou nahotou s teprve rašícím chmýřím v rozkroku, s ještě dětskými tukovými polštářky pod bradami i kolem pasu a na oblých podbříšcích.

Jako vášnivý příznivec pučení všeho druhu se tak posiloval opojnou mladostí. Povznášely ho jemné dívčí póry, chvějící se řasy a nejistě roztažená stehna, připravená se kdykoli sevřít a nevpustit, i když mezi nimi už ty pošetilky šimralo něco vzrušivě utajeného, snad měly i strach, co by jim ten starý podivín mohl udělat. Možná je víc mrzelo, že jim už nic nechtěl nebo nemohl udělat.

Nemínil je znásilňovat, vrhat se na ně a za peníze z chatrné penze s valorizací ukájet své opotřebované chtíče. Už kvůli památce své nebohé ženy Anny by to neudělal. Jen hebce, jak mu to roztřesená dlaň dovolovala, se dotýkal drobných ňadérek, nadzvedával je obezřetně, s pokorou, jakoby k sobě obracel okvětní plátky magnolií.

Prsty se sotva dotýkal drobounkých bradavek, aby ty citlivé mimozky neucukly a nepřekazily mu jeho pozdní štěstí. Skláněl se k jejich klínům tak blízko, až cítil zurčení jarní touhy. Vnímal všechnu tu horoucí vášeň, jež uvnitř těch potvůrek teprve klíčila. Nechtěl se jich v místech s pryštící mízou ani dotknout, aby hořkostí svého předčasného stárnutí nenakazil to vše čerstvé a opojné, co se střádalo pro někoho jiného.

,,Proč si nepučíš prachy od těch svych Židaku?” hecoval Hanziho, ale vždycky mu půjčil. ,,Lezeš jim do prdele a dělaš reklamu, aby se na ně všickni furt čučeli, jak na ty největši boroky...”

,,Půjčíš, nebo ne?”

,,Kdy vratiš...?”

,,Stačí za čtrnáct dnů?”

,,Mam enem třicet tacu a ty su na funus,” zamručel tchán a byl nejvíc vzteklý, že dva týdny bude jeho anděl strážný pryč a hlídání převezmou nezodpovědná dcera a děti, o jejichž sluchových schopnostech měl pochybnosti. ,,Vy bystě mě odbyli,” řekl a obřadně vytáhl z prádelníku lepenkovou krabici, otočil se s ní k Hanzimu zády a odpočítal dvacet tisíc za spolehlivost.

,,To musíš mít mahagonovou rakev s periskopem?”

,,A kdo zaplati tej zkorumpovanej justiciji, co ze mňa chce zrobit varovny precedens?” zachrmlal smíchy.

Hanziho mrazilo, s jakým klidem mohl někdo myslet na svoji smrt. Když z něho jednou zbude jen devadedesát kilo netečného masa, kostí a smradlavě se vypařující vody, nač bude živit funebráky bez skrupulí svým famozním pohřbem za třicet tisíc. To si ale myslel v té chvíli; kdoví, co bude, až na jeho sčotu zaharaší sedmdesátka. Jestli vůbec...

,,Tož ber, okraso Blizkeho vychodu,” řekl tchán posměšně a vítězoslavně mu zastrčil dvacet tisíc do kapsičky u košile. ,,Uroky si něchaj coby tringelt...”

Jeho posmrtná opatření Hanziho nepokrytě děsila. Kromě odkládání peněz na pohřeb, k nimž průběžně dle inflace a přísně sledovaných cen v českém pohřebnictví přidával potřebný obnos, měl ten stárnoucí muž v předsíni jednu ze skříní jako ,,šatnu poslední služby”. V ní bylo místo pouze pro pečlivě vyžehlený černý oblek, každý měsíc vykartáčovaný, bílou, ještě dederonovou košili na ramínku, černé ponožky a jednou za půl roku přeleštěné černé lakýrky.

Říkal tomu ,,byť zbaleny do truhly” a Hanzi věděl, že má v papundeklu od opékače toastů nejmíň třikrát tolik, než tvrdil, ale bylo mu to jedno. Jeho matku Gizellu spatřil jen jednou; těsně po svatbě s Ritou se znenadání zjevila, jak děsivý přelud, z něhož se ale vyklubala hodná babička obdarovatelka. Přijela vložit na konto svého syna padesát tisíc marek.

,,Ber to jako mé nesplacené alimenty!” řekla žoviálně, vypila slabou kávu, ani neokusila zbytky svatebního dortu a zase sama odjela svým mercedesem a jejího syna ani nepapadlo, že by peníze neměl přijmout.

Po letech mu byla vlastní matka poprvé docela sympatická. Byl pevně přesvědčený, že si to finanční alibi za všechno to strádání plně zasloužil. A padesát tisíc německých marek neleželo na chodníku. Před dcerou i Hanzim však jejich výši tajil, i když Gizella Schwarzová přivezla ten opožděný obolus hlavně jako věno do manželství své vnučky. Její syn z nich však pro novomanžele uvolnil chabou desetinu.

Paříž

Chtělo se mu zpívat, sotva se po celonoční jízdě rychlíkem z Ostravy a hádce s taxíkářem usadil na sedadle airbusu na lince Praha - Paříž. Hypnotizoval palubní průvodčí, aby si mohl objednat duty-free pivo a zahnal myšlenky na anděla smrti ,samé oko´.

Když si spočítal, že ho letadlo svou rychlostí skoro jednoho machu zanese daleko od všech stresů a průserů, uviděl pár sedadel před sebou povědomá hranatá ramena a černovlasý cůpek. Ahmed Barry. Radostí vyskočil, narazil si koleno o sedadlo a zároveň v něm zahlodala předtucha, že z povyražení u Christie´s zřejmě nebude nic.

Ten mile vlezlý belgický kosmopolita, s arabskými kořeny až někde v Bejrútu, byl vždy na druhém břehu a určitě neletěl natáčet snobské party. Naposled se viděli v Gaze. Jen viděli, a to doslova a do písmene. Zatímco Hanzi se tam kryl za zády opanceřovaných izraelských vojáků, uhýbajících před molotovovými koktejly islámských zuřivců, Ahmed s kamerou se prodíral hnací silou intifády.

Natáčel školáky, kteří se bavili házením kamení, na mušku si brali tanky Izraelců a mrskali po nich vším, co jim přišlo pod ruce. Byl osamělý lovec televize Al-Arabia. Nefandil nikomu a rozhodně ne Židům. Rád dělal to, nač jiní neměli dost odvahy a byl schopný natočit kdekoli cokoli, ovšem za patřičný honorář.

,,Na prachy seru, ale jejich výše je oceněním mé nedocenitelně jedinečné práce!”

Toto jeho krédo znal každý vojenský zpravodaj od Filipín po Riád. Když ho vykřikoval, bušil se do své chlupaté a věčně rozhalené hrudi, jakoby chtěl hájit své panství nezávislosti.

,,Shalom alejchem!” plácl ho po rameni Hanzi.

,,Salam alejkum!” zašklebil se Ahmed svým odporně dokonalým tymolínovým chrupem. ,,Mám tě, jak dřepíš v helmě a neprůstřelné vestě za zadky židovských zbrojnošů v Gaze...”

,,Je suis trés heureux de tu voir!” řekl Hanzi a byl fakt šťastný. Žuchl na sedadlo vedle Ahmeda a otevřel si jeho plechovku piva. ,,Kde se bereš v civilizaci?”

,,Comment allez-vous, pacifisto? Prý chceš přimět zbrojaře, aby psali na granáty: Pozor! Způsobují smrt!” smál se černovlasý chlapík.

,,Pozval tě inteligentní mučedník, co má políčeno na Jacquese Chiraca a chce být posmrtně v rajské televizi?”

,,Jen se nesměj; po Madridu a Londýně je na řadě Paříž!”

,,Dá se tomu zabránit?”

,,Ani náhodou! Uhlídej pětimilionový bleší trh...!”

,,Znáš to? Dva muslimští sebevrazi jedou v autě a jeden povídá tomu druhému: U americké ambasády mě vyhoď...!”

,,Ha, ha, ha...Inteligence nesmírná!” našpulil Ahmed posměšně rty.

,,O co jim vlastně jde?”

,,Pár bláznů s dynamitem na břichu a fiskální výkvět světa jde srát...”

,,A co dělají policajti...?”

,,Zuří, když na ně islámští studenti křičí: Máme holé ruce! Máme holé ruce! a pak jim na břichu exploduje pár kilo semtexu!”

Hanzi se děsil představy, až miliardu fanatických mohamedánů definitivně posedne víra, že se v setině vteřiny po stisknutí detonátoru ocitnou v ráji, v němž tečou řeky medu a mléka a za každým rohem na ně čeká černooká panna s horkým klínem a že pozemský život je jen očistcem. Boj s mučedníkem bez strachu ze smrti se nedal vyhrát...

,,Navštívil mě sen, v němž jsem jel na dromedárovi pouští, co byla plná melounů!” zatvářil se jako odsouzenec k útrpnému právu. ,,A to věhlasný věštec Muhammad Ibn Sírín nevidí rád...”

,,To znamená velké štěstí a bohatství!” rozzářil se Ahmed, že jeho bezvěrecký přítel nezapomněl na islámského vykladače snů.

,,To by musela být každá komodita zvlášť. Velblouda s melounem najednou viděti, dle arabského snáře smutek a starosti míti!”

Hanzi měl Ahmeda rád. Možná to bylo tím, že se viděli jednou za čas a nelezli si na nervy. Nejlíp jim bylo na safari v jižní Africe. Ahmed byl vášnivým čímkoli, nejraději lovcem. Měl tu vášeň po svém belgickém koloniálním pradědečkovi; střílel ale jen zvířata.

Starý pan Barry tvrdil, že je někdy nezbytné zabíjet i lidi, zvláště když jde o fašisty. Myslel ty ve španělské revoluci, v níž byl sestřelený jako pilot ruského padělku stíhačky Boeing P32- moscas. Od té doby byl bez nohou, války pro něho jednou provždy skončily a na nikoho už nikdy nevystřelil.

,,Že ty frčíš k Christie´s na Kennedyho garage sale?” odhadl Ahmed. ,,Na výprodej svršků sexuálního štvance Johna...” pohrdlivě se ušklíbl.

,,Uměl se narodit!”

,,Nebuď snob! Přece si nebudeš pařížský rajc kazit kennedyovským bazarem!” řekl Ahmed. ,,Zapomněls na Ammán?” mrkl a začal si něžně pobrukovat: ,,Jen voják udělanej z cínu je k věčný bitvě odsouzen...”

Hanziho dojalo, že Ahmed pořád ctil jeho guru. Písničku Cínovej vojáček mýho syna ve francouzštině ho naučil, když v Amánnu čekali na pohřeb krále Husajna. V novinářském hotelu se odněkud vzala kytara a Hanzi rád předvedl své překlady textů Okudžavy. Ten cínový vojáček byl jak ulitý z jordánského krále...

Hanzi se přidal: ,,Modeloval ho smutnej kumštýř do světa běd a bezpráví...”

Tiše a teskně zpívali a vypadali jak duo amatérských šansoniérů.

,,Budou dražit též jeho injekční stříkačky, steroidy a cortison...?”

,,Staral se o světový mír, musel mít doping...!” chabě se Hanzi bránil.

,,Bodnout ho komár, na místě by z té jeho amfetaminové krve chcípl!”

Hanzi neměl náladu na politické fikce a Ahmedův adrenalín. Zvedl znaveně ruku, jako že se vzdává, aby zastavil jeho výřečnost.

,,Cos zase vymyslel?” zeptal se rovnou.

,,Znáš problém zvaný muslimské šátky?”

,,Jasně! Hidžáby! Arabky s nimi chtějí do škol!”

,,Co říkáš na reportáž z arabské čtvrti?”

,,Místo exkluzivních fotek z aukční síně Christie´s...?”

,,Když Arabům nenatočím jeden trhák týdně, nezaplatím kameru!”

,,Jen se z těch svých peněz nezblázni!”

,,Já a prachy? Nejsou pro mě důležitější, než ponožky,” smál se Ahmed. ,,Používám je až v krajní nouzi; nejlíp se cítím úplně naboso...”

,,Platinová ponožková karta...?” dopil Hanzi jeho pivo.

,,Člověk může být svobodný jedině naboso. Žádné prachy nevydrží čisté víc než pět minut. Jako ponožky. A můžeš je pohodlně vyprat. Jako ponožky. A též smrdí. Jako ponožky...”

,,Ale zkus si za ponožky koupit kameru...”

,,Za ty Kennedyho bych měl dvě, rovnou z Japonska...”

,,Smradem za světový mír...!” zasmál se unaveně Hanzi.

Měl těch nenadálých životních změn plné zuby. Žena mu byla nevěrná, na hlavu padlý tchán na něho štval skíny a drzý, všemi milovaný kosmopolita Ahmed chtěl, aby vyměnil blyštivě snobské salony Christie´s za chudinskou čtvrt Arabů.

Psaní bylo to poslední, co mohl dělat podle svého. Přesto, nebo snad proto dal přednost cestě do jámy lvové.

,,Objednej pivo! Seš na řadě!” řekl Ahmed.

,,Umíš se krásně smát!” dělal Hanzi, že neslyší.

,,Můj prapraděd byl dvorním šaškem belgického krále...”

,,Proč jsi u toho nezůstal...?”

,,Šašci z profese bývají ti nejsmutnější... To pivo!”

,,Slečno, je to sice proti koránu, ale přineste tomu hříšníkovi jeden heineken!” řekl Hanzi letušce a naklonil se k její jmenovce. ,,Lauro...”

,,Česká cholka, prima fdolka...” zasnil se Ahmed česky.

,,Prima vdolek...” zabručel Hanzi.

Moc se mu na Lauře líbil dramatický přechod mezi útlým pasem a kulatými boky, které byly středně masivní, ale dlouhé nohy svižné klisničky a ebenové opálení jim dodávaly orientální vzrušivost, i když prsa měla malá, pro vyrovnání somatické symetrie podpořené umělohmotnými půlměsíčky, vloženými do podprsenky.

,,Co fdolek...?”

,,Nic... Jen, že je docela jedlá...”

Paříž

Děsil se, jak je snadno zmanipulovatelný. Nevydal se do bytu přítele u Elysejských polí a zavrhl tři noci plné neopakovatelného povyražení.

,,Koupíš cedník, teče, dáš ho spravit, necedí!” řekl mu v telefonu Jan Sára a Hanziho volba ho příliš nepřekvapila.

A tak sedli s Ahmedem do rozvrzaného taxíku. Jiný je nebyl ochotný odvézt do barevné čtvrti na předměstí Paříže. Tam v oprýskaném domě bez výtahu vyfuněli po nemytých schodech až do čtvrtého patra, kde na ně dýchnul zatuchle šerý pokoj z dob, kdy se v něm alžírští utečenci asimilovali do nového světa.

Když dopadl na chatrnou postel pod stropem hnědavě začouzeným od náruživých kuřáků konopí a vedle stěny s malůvkou legionáře, visícího na oprátce, na hrudi s nápisem OAS, lůžko zaúpělo, jako by se na něm nemohla odehrávat žádná sexuální alotria.

Třeba bylo ale tak rozvrzané, že se na něm souložilo až příliš. Proto si na něho raději prostřel vlastní prostěradlo. Vozil ho všude, nezabralo moc místa a dalo se využít při slunění na písčité pláži v Sousu, jako osuška v turecké lázni, také při letištním bivakování během stávek dispečerů i vposteli s podezřele zapraným povlečením.

,,Právě jsem přišel o horkou sprchu, chlazené pivečko a langustu...”

,,Máš jásat; právě jsme se ocitli v bodu, kolem něhož se brzy otočí Evropa směrem ke koránu!” šklebil se Ahmed reklamním chrupem. ,,Brána islámu je otevřena; Izrael dostal v Libanonu na prdel...”

Provokativně se zasmál a několika ranami pěstí uvolnil dřevěné žaluzie, skřípavě je roztáhl a do místnosti pronikla měkce jantarová záře podvečerního slunce.

,,Si non confectus non reficiat...!” zafuněl Hanzi a vzpomněl si na svého otce, který nesnášel druhorepublikové reformisty.

,,Jak jsi to říkal: Neopravuj, co ještě funguje?” zašklebil se Ahmed a neměl na mysli žaluzie z dob secese.

,,Za pár týdnů letím do Izraele na volby. Chtěl jsem si užít klidu a spadnu do takových sraček!” láteřil naoko Hanzi. ,,Ještě bych možná stihl raut s šampaňským a kaviárem...!”

,,A co stavovská čest?”

,,Merde! Proč nedělám v bance s pevnou pracovní dobou a spoustou prachů; byl bych bez potíží s přemoudřelými polomuslimy!”

,,Globální byrokrat s vymytým mozkem bez fantazie?” chytl se Ahmed za břicho. ,,Dělá se mi zle!”

,,Byrokrat, co má ale globálně volné každé odpoledne i noc!”

,,Po první šichtě by ses propadl hanbou!”

,,Víš, jaký je rozdíl mezi spisovatelem a holičem?”

,,Oba mění frizury!” zašklebil se Ahmed.

,,Oba pracují s hlavou, ale holič si vydělá třikrát víc...” řekl bonmot; byl dobrý, ale lezl mu na nervy, jelikož ho s ním Rita s chutí vytáčela.

,,Tak proč je víc židovských spisovatelů, než holičů?”

,,Židé asi víc věří v to, co je uvnitř a ne na povrchu!”

,,Uvnitř bankovního trezoru...?”

,,Ha, ha, ha... Inteligence nesmírná!” naštval se Hanzi, že mu naletěl.

,,Jak poznáš, žes napsal literaturu?” chtěl si ho Ahmed udobřit.

,,Když můj řádek za korunu rozpláče i referentku finančního úřadu...”

,,A už rozplakal...?”

Hanzi se nikdy netajil, že je slaboch a že nesnášel jakékoli radikály, ale Bůh, který přál těm největším neřádům, mu byl svědkem, jak rád by všechny miloval, včetně lidských zmetků s šancí na převýchovu. Ten altruismus měl po svém otci. Hrával v kostele o rorátech na varhany a zpíval svým jímavým basem na půlnoční v Rybově mši.

A přestože mu šéf obecní Národní fronty Áda Mec, zvaný pro svou vnitřní plynodajnost Prdín, nedal jako katolíkovi doporučení k přijetí jeho dětí na vysokou školu, vytáhl ho z rozvodněné Bečvy. Zatímco ostatní pomáhali při záplavách, Áda Mec - Prdín se opil s dočasně u nás pobývajícími saldáty a spadl do kalně běsnící vody, když do ní právě potácivě zvracel.

Ctěný učitel Ševal tak rozladil řadu slušných lidí; vyčítali mu, proč toho státního práskače nenechal utopit. Hanzi byl útlocitný po svém otci a tchán si z něho utahoval, kde se dalo.

,,Ty jsi tak pošetilý, že bys poděkoval i gestapákovi, kdyby ti dal přednost ve dveřích plynové komory!”

,,To nevím, zkušenosti tvé matky neznám!” odsekl mu Hanzi a potom týden jen naslouchal, co se děje za zdí u hluboce dotčeného otce Rity.

Věděl, že je na svůj věk dojímavě vstřícný a že se svým útlocitem někdy připomínal naivního Čechova lidumila Broučka, co právě spadl z Měsíce. Život ho však naučil i rafinované způsoby, jak se obrnit proti lidským protivenstvím. Říkal tomu ,imunita slabšího jelena´.

Někdy ze sebe zkrátka udělal hybrid slabocha a podceňovaného ňoumy. Své soky tím odzbrojil, nebrali ho vážně a mohl tak v pohodě vyčkávat, naslouchat pletichám, analyzovat slabá místa protivníka a osnovat ofenzivu. Zbylo mu tak dost manévrovacího prostoru pro překvapivý útok a následné dobytí sokových valů, jehož ostražitost vlivem této vyčkávací taktiky trapně ochabla. Bleskový protiútok vzápětí jasně prokázal, kdo ve skutečnosti byl tím pitomcem a slabším jelenem.

Další účinný způsob, jak si získávat přízeň, autoritu a docela slušnou pověst na dobu neurčitou praktikoval ještě snadněji; vzbudil vášně triviální demagogií, poté někoho veřejně urazil, aby se mu vzápětí před všemi omluvil a těžil ze sympatií, jež vzbudil tím, že si pokorně posypal hlavu popelem. Kdo před fórem uznal chybu a k úhlavnímu nepříteli se choval galantně, býval považovaný za charakter, často i za hrdinu.

Rád si pohrával se slovy i s lidmi a občas se mu hodil Gogolův filuta Čičikov. Ten i při vášnivých karetních hrách zachovával dekorum a své peskující spoluhráče vlídně oslovoval: ,,Ráčil jste nésti...! místo toho, aby říkal: ,,Táhni, stará popová! Táhni, tambovský mužiku, nebo: Měl jsem čest přebíti vaši dvojku... místo: Já vám dám přes vousy...!”

Teď chtěl pár dnů žít po svém; ve vášnivé Paříži si na slabšího sudokopytníka hrát nemusel, ale i tak dostával chvění žaludku. U Seiny s odrazem Notre Dame očekával vždy kus Dumasovského povyražení a až do třetí láhve beaujolais se mu třásly vnitřnosti jako huspenina.

Ahmed tvrdil, že na nervy jsou nejlepší libanonské roládky ze sladkého sýrového těsta, plněné arabským krémem, zdobené džemem z červených květů pomerančovníku a pistáciovými oříšky. Jeho babička z Tripolisu byla i v bruselském domově neoblomná; před svými cestami mohl doma zapomenout cestovní pas, ale ne roládky. Zbyly i pro Hanziho. A k nim libanonské závitky z telecího masa, hovězí oháňky a rýže, to vše zabalené do vinných listů.

,,Kam se hrabe kaviár!” hojil si Hanzi stesk za Christies. ,,Neřekneš to babičce, že jsi dal miláčkovi Židů kousnout...?”

,,Klid, stejně volila falangisty!”

S muslimskými ,šátkovými´ aktivisty se sešli mezi panelovými domy na malém náměstí, jemuž nevévodila ani socha Ludvíka čtrnáctého, ani fontána, jen lavičky pod platany, jež mohl vysadit i Napoleonův vnuk.

Začínající podzim byl uznalý a město stále ještě poskytovalo nocím milostnou vlahost. Horké léto rozpálilo Paříž do zásoby, až byla jak akumulátor saharských nomádů, kteří si v denním žáru pouště rozpálili kameny, ty pak zahrabali do písku a na něm si v mrazivé noci ustýlali.

Prostranství bylo prozíravě ozářeno nazlátlým světlem pouličních lamp, které tak vytvořily několik oslňujících ostrůvků. Na nich se srocovaly přelétavé hloučky omladiny. Přeskupovaly se, odbíhaly a zase se sbíhaly, podle toho, kde se co řešilo; kde se spílalo vládě, kde se ctil korán a kde kvalitní ,tráva´.

Hanzi si vybavil pouť u nich ve vsi a dubový stůl přespolního řezníka, na němž se o svátku Cyrila a Metoděje neodehrávaly zabijačkové orgie, ale ve slunci se topila hora tureckého medu. Krámek byl zpola zakrytý khaki celtovinou a otevřený k východu z kostela, jako beduínský stan k Mekce a český Honza v něm s fezem na hlavě tříštil sekáčkem lepkavou a zubní plomby tahající masu na lahodné ždibky.

Plnil jimi kornouty z hnědavého dřevného papíru a konejšil sliny polykající děti, jež přispěchaly z nedělního požehnání. A všude rejdily včely a vosy. Od jedné medové střepinky k druhé, ke kornoutům a zpět. V některé chvíli se jich slétlo tolik, že přes ně nebylo svůdnou sladkost skoro vidět. Sosáčky se jim kmitaly a chlupaté nožky těžce odlepovaly.

Nedalo se postřehnout, jestli to byly pořád jedny a tytéž lupičky, nebo jestli se střídaly. Patrně se střídaly, jinak by je po půlhodině takového hodování musel postihnout diabetes. Vytrvale však vrtěly zadečky a touto řečí blanokřídlého hmyzu signalizovaly své nadšení z mlsných objevů. Ultrazvukově vířily křidélky a zlostnými nálety dávaly najevo, že mají svá žihadla neustále ve střehu.

Stejně jako mezi ostrůvky pod lampami neklidně kroužící snědí mladíci, dorážející na své soky a svými polibky sající nektar ze rtů dívek v šátcích, jimž ani přísný hlas muezzína, vyzývající k páté denní modlitbě, nezabránil v předvádění vrtivé mluvy jejích džínových zadečků. Bylo to tím, že měli horkou krev s infúzí rodového vzdoru ovívanou nasládlou vůní marihuany a čerstvé zapálené touhy.

Ahmed ho seznámil se štíhlou studentkou historie. Hanzimu zajiskřily oči, daly signál do mozku, ten tu horkou informaci expres rozeslal do všech jeho nervových zakončení. Jmenovala se Lejla, měla asi dvacet, tmavé hluboké a v jemném náznaku asijské oči. Asi mu připadaly tak bezedné proto, že zářily z tváře, kterou zčásti zakrýval šátek z brčálového hedvábí, pečlivě s pomocí zpevňující stříbrné spony halící celou hlavu i vlasy, uši, krk a vše mimo souměrného obličeje.

To vzrušení bylo hříšné, dívčin hidžáb v něm skoro vzbuzoval dojem, že ho sváděla jeptiška ve svatém hábitu. Viděl ji jasně; útlá ramena, dlouhé paže, mezi nimiž se rýsovala hrotitá ňadra, ne malá, ani zbytečně velká, ale taková, že se jejich zaoblení nedotýkalo hrudi.

Viděl ji ležet na zádech, s koleny vysoko, vysoko a s líbezně panenskou tváří, přivírající rozkoší oči s dlouhými řasami... Viděl však též kolem jejího pasu, beder a pupíku připevněný pás, v němž měla nastrkaný dynamit a mezi svůdnými prsy detonátor s červeným tlačítkem. Představil si šílenou explozi a spatřil, jak se trhá její sametová kůže a jak se její krásná hlava kutálí po lesklém asfaltu...

,,Cos jí o mně řekl?” vyzvídal a v hlavě si srovnával, jak dalece jsou jeho představy psychopatické a paranoidní a jestli se to dá léčit.

,,Žes měl v noci sen, v němž ses brodil ve fialkách!” vyprskl Ahmed.

,,Jsou horší, nebo lepší než melouny?”

,,Fialky ve snu viděti, sličnou otrokyni potkati, a když nikde poblíž ani jedno prase nespatřiti, žádný jiný sok v lásce šanci nemíti...”

,,A co když mě nebude chtíti...?”

,,Tak řekni, žes ve snu viděl mišmiš!”

,,Já řeknu mišmiš a ona mi dáti pár facek...”

,,Mišmiš jsou zralé meruňky! A pokud jsou v košíku, věští prachy. Ale pozor! Ať ty meruňky nejsou zelené a poházené v trávě. To je choroba!” zvedl Ahmed palec a zmizel s letuškou Laurou ve tmě.

,,Ona býti spíš na mišmiš, nebo na fialky?” šeptl Hanzi, ale odpovědi se už nedočkal.

Měl zlost, že ho Ahmed vylákal z levandulového komfortu do nuzně zatuchlé ubytovny a sám si bude skotačit v ponižujícím pozlátku letištního hotelu. Lejla ho ale odzbrojila. V symetrické dokonalosti její tváře s hebkou kakaovou kůží a zkoumavým pohledem vynikaly její plné rty. Ta souladná vyváženost byla fascinující. Kdoví, jestli tak sličné byly všechny muslimky, prchající do Francie z Kirgizie.

Když se mačetou prosekával brazilským pralesem, jeho mestický průvodce se ho snažil posílit na chabnoucím duchu tím, že mu bez jakékoli sexuální vypočítavosti vyhledával v amazonských bažinách čarokrásné orchideje.

,,Jejich květy mají nejdokonalejší symetrii. Úžasná shoda obou polovin. To nemůže o své tváři říct ani Miss World po sedmi plastických operacích...” líčil mu kouzlo jejich zygomorfie.

Hanzimu se zdálo, že mladičká vyznavačka koránu má přesně takovou andělskou tvář orchideje. Asi o tom zatím sama nevěděla,

,,Seš nějak nejistej, monsieur journaliste!” řekla pouliční piafofskou francouzštinou a usmála se. ,,Nevoněj ti muslimové?”

,,Ty voníš krásně! Jako orchidej...”

,,Roztěkanej a zdvořilej,” řekla a se zájmem si ho prohlédla, ale dalo se hravě poznat, že za hraným sebevědomím jen skrývala své rozpaky. ,,Odkud to vlastně seš?”

,,Česko...”

,,Pivo a Brněnská mešita...”

,,Jsi dobrá,” řekl natěšeně.

,,Žiješ tam rád?”

,,Bude tam fajn, až lidé přestanou odhazovat odpadky, krást a jezdit v tramvaji načerno, až budou věrní svým ideálům a začnou ctít víru a staré lidi,” pronesl až příliš dlouhý banální proslov.

,,Idealismus, nebo senilita?” něžně hvízdla. ,,Nejseš cvok?”

,,A kdo dnes není...?” řekl a vzal její hebké horké dlaně do svých.

,,Fakt seš nějakej roztěkanej!” trhla sebou, jakoby se dotkla plotny, rozpálené pro těsto pity a zamítla předčasné intimnosti. Vnucovala mu ochablost jeho úmyslů, ale byl to jen obranný manévr, aby ze své nesmělosti udělala ženskou jistotu. ,,A chtivej!”

,,Islám je přece oddávání se,” vzpomněl si vděčně na Evgénii.

,,Ale ne sexuálním praktikám!” usmála se.

,,Sex v mém věku...?” řekl lacině, aby mu to vymlouvala.

Mlčela, jen se na něho podívala, jako by potřeboval duševní hygienu. Byl jí uchvácený a věděl, že v tom rozdrážděném srocení neměl šanci se jí dvořit; horkokrevní mladíci by si s takovým bezvěreckým vetřelcem poradili, jak zuřivé včely s mlsnou myší, jež se vloudila do jejich úlu.

,,Máš ráda Montmartr?” zeptal se rychle, aby o ni nepřišel.

,,Pro muslimy je každý martyrium symbolem!” řekla přehnaně vážně, ale naštěstí se tomu oba hned zasmáli a špička jejího drobného nosu se přitom něžně zaoblila. Když ji znovu uchopil za ruku, už neucukla.

,,Pokud si neprojdu ten mučednický kopec nad Moulin Rouge, jsem v Paříži vždycky roztěkaný!” dělal ramena českého světáka a myslel jen na to, jak rychle tu úžasnou krásu dostat do bezpečnější milostné zóny.

Napadlo ji to samé; se dvěma prsty v ústech hvízdla, jakoby měla plíce řeckého pasáka, ženoucího pod Olympem stádo ovcí. Udivila ho, kde se v její křehkosti bralo tolik dechu. Jako džin z upatlané láhve se vedle ní objevil mladík v plandavých riflích a tričku s Che Guevarou.

Něco mu pošeptala, tenounce svá slova zpívala a za minutu už na ně bez řidičáku houkal nastydlým klaksonem z oprýskaného peugeotu.

,,Taxi; allons!” pobídla Hanziho. ,,Na účet muslimský menšiny...”

,,A potom prý jste tady nechali shořet všecka auta!” řekl štiplavě.

,,Necháváme si rezervu, abychom měli v čem vyrazit příště...”

A než se stačili na zadním sedadle auta alespoň jednou významně dotknout, a oba se o to decentně v zatáčkách pokoušeli, byli na konci třídy Boulevarde du Clichy a před sebou měli Horu Martyrií. A když přišli na náměstí neřestí La Pigalle, drželi se už za ruce a kolem pasu a před Moulin Rouge se poprvé políbili.

A líbali se francouzsky a rozšumělou hlavou se mu mihlo, jestli se tak líbal už také některý z Ludvíků, Marat nebo Napoleonova Josefína, a kdy že to líbání s aktivním jazykem vlastně začalo a proč zrovna ve Francii. Nasávali pospolitě své endorfiny a ztráceli pojem nejen o čase. Nikdo si jich nevšímal, jelikož se tam líbal kdekdo s kdekým.

Říkal tomu genetická sublimace do čtvrtého rozměru. Rty měla hebce teplé a měkké, jako nová kůže právě svléknuté užovky. Alespoň mu to tak připadlo, i když se užovky sice dotýkal, ale nikdy ji nelíbal, aby se proměnila v princeznu. Rty dívky byly navíc poddajné a lehce podrobitelné. Namlouval si, že to nebyla odevzdanost, ale jen moment jejího slastného ochromení.

Vášnivě ji tiskl, i když měla šátek a jen mu zatrnulo, že si možná měl obléct galábii; co kdyby je uviděl nějaký imám a dal ho vykastrovat, že urazil islám. Vyšlapali po dýchavičných schodech až k Sacré-Coeur ve chvíli, kdy hluboko pod nimi znovu nabyla svůj lesk luxy reflektorů zlatým plechem vyblýskaná kopule Invalidovny. Další pár stovek metrů šli z kopce a nevěděli ani jak a byli u Skotačivého zajíce.

,,Tady namaloval hladový Pablo Picasso tuctový pařížský motiv,” vyprávěl Hanzi zaníceně příběh, který slyšela už asi stokrát. ,,Všichni ohrnovali nos, až ho koupil švédský turista za láhev višňovky a bagetu.”

,,A nedávno ten ,katastrofální, strašný a úděsný´ paskvil prodali na newyorské aukci za třicet miliónů dolarů,” dopověděla a brnkla si jako malé dítě prstem přes našpulené rty.

Byli k sobě milí a všímaví, během povídání se jí letmo dotýkal. Že ho to bavilo bylo jasné, ale že i ona se do té hry ráda zapojila, bral jako malý zázrak. Kdo je tak spatřil, mohl si myslet něco o přehnaném projevu otcovské lásky. On ale věděl, že nejde o incest a byl rád.