Černá krev

Léčka

 Vinárnu Merkur s bzeneckými víny na okraji městské čtvrti Karlov přeměnil v Česku asimilovaný irácký podnikatel Salman Harírí v seřadiště nepřizpůsobivých občanů. Koho jiného mohl nalákat na věčně porouchaný mrazicí box, teplé plechovkové pivo, čepovanou frankovku a smažený falafel z moravskoslezských ingrediencí.

Federico Felliny by měl kde natáčet Amarcord II. V nevětratelné krčmě poblíž železničního nádraží a kutlochů bezdomovců se odehrával permanentní casting pro jeho role. Naskýtal se tu bezmezný výběr zkrachovanců, virtuálních šlechtičen, počestných děvek i hřešících světic, alkoholiků s nevratným úbytkem mozkových buněk, somráků, srkajících z nedopitých půllitrů a blahořečících sociálním dávkám, chmatáků, jimž nebylo nic svaté a vnucujících pětiprsté depilátory i modlitební knížky.

Azyl v tom škytavém pelechu hledali též vyjevení navrátilci z výkonu trestů, o které už ztratili zájem i postpenitenciární lidumilové. A všichni tito lidští výškrabci, nad ránem se vždy zimomřivým městem rozlézající neznámo kam, se hrdě bušili do hrudí a vykřikovali, že jsou to pravé podsvětí, ale byli naštěstí jen chamradí zločinu; to skutečné podsvětí o sobě tvrdilo, že je tím nejserióznějším společenstvím široko daleko.

Kolem těchto ztracenců vytrvale kroužily jalové dívky bez duše, cítící jen jako masařky něco na zub. Bylo tam i pár ostrých hochů se srdcem na dlani a s řejstříkem vroubků na policii. Říkalo se o nich, že jsou to bijoci, ale oni jen dávno přestali věřit v účinný dialog a raději vkládali nezbytný výkon spravedlnosti do svých výřečných pěstí a drželi jako jediní disciplínu v Merkuru v patřičných mezích.

Kosovskobosenský muslim Alijan Kazdach, představující se jako strojní inženýr, se tady přesto cítil nejlíp. Patřila mu zástavárna hned vedle, vcházelo se do ní ze stejné chodby jako do vinárny. Mnozí štamgasti se napřed zastavovali v té milosrdně nemilosrdné směnárně, v níž končily i poslední zbytky jejich už tak chatrného jmění. Několik zoufalců se tam pokoušelo zpeněžit i věci zcizené ve vinárně - příbory, toaletní papír, reprodukci van Goghových Slunečnic, vývrtku či děštník.

Byl plesnivý podzim, tramvaje vymačkávaly zamračené lidi, jak špinavou zubní pastu z děravé tuby a babí léto se marně drželo ranními zuby nehty. Vyzáblé větve zůstaly napospas plískanicím a listí začalo v parcích bez milenců tlít. Jejich zatuchlý pach se vnutil i do vinárny se stěnami obloženými levným smrkovým dřevem, co ze sebe dělalo mahagon, stejně jako si zdejší štamgasti mysleli, že jedině oni mají život zmáknutý ze všech nejlíp.

Alijan Kazdach zval často do Merkuru z night clubů na kus kus své nejlíp se snažící dívky. Ten večer byl ale sám, jeho kněžky lásky měly pohotovost; hotel Imperial si pronajali za účelem večírku starorakouští Němci pod heslem: Landsmanšaft zase doma.

Seděl otráveně na vysoké štoličce, bokem k baru, zády opřený o opěradlo a tupě zíral na dvě polonaze se kymácející tanečnice, pravou ruku měl položenou na barové desce z černé břidlice, vyleštěné do falešného mramoru, do něhož si poťukával ostrým nábojem ze samočinné pušky AK 47. Suvenýr z hor kolem Tuzly.

Díval se na tančící dívky, jejichž pohyby trhavě rozfázovaly a zpomalily záblesky stroboskopu, a kdyby se svět zastavil, měl by před sebou nevídanou holografickou fotografii. Napadlo ho, že by si měl umístit takový blikací zpomalovač nad postel, aby mu zahnal sexuální nudu posledních dnů a jeho milenkám přidal na svůdnosti.

Před ním chladl krvavý biftek, který si objednal k večeři. Hlad ho ale přešel a z dlouhé chvíle jen cíleně bodal do masa hrotem náboje a představoval si, jak proniká do lidského masa. Připadalo mu to příliš bezbolestné. V době, kdy měl Srby za oblíbené terče, často špičaté kulky nařezával do kříže, aby si křižáci užili co nejvíc té své kalvárie.

K baru se špatnou klimatizací, vodními dýmkami na okrasu a koprovými miskami se žluklými arašidy přistoupil elegán ve věku pozdního stáří. Do zdejší zastavárny prošlých iluzí se vůbec nehodil. Byl bělovlasý, vysoký a statný. Měl zamračenou osmahlou tvář, ošlehanou pouštními vichry. Čišela z ní nesmlouvavost a zlá životní zkušenost.

Nevypadal tak staře, jak starý byl, ale bylo jasné, že též není o tolik mladší, jak se mohlo zdát. Vrásky ho dělaly drsnějším, než starším. Nešlo o jizvy cti po soubojích pruských dragounů a vše nasvědčovalo, že s útlocitem si nikdy příliš nezadal. Něco mezi kapitánem Achabem a Gabinovým Jeanem Valjeanem.

Celá ta věková rozpolcenost byla v jeho lesklých očích, jež vypadaly, že se ocitly omylem v obličeji, jehož snědá kůže připomínala rychlým zchlazením popraskanou sklovinu. Barmanka, co se právě vrátila z Thajska, si ho prohlížela, jestli není jako indický slon, jehož do záhybů zvrásněná kůže byla o třetinu větší, než plocha celého jeho těla.

Velké živé oči, vytrénované k vidění i bez dioptrií měl šedomodré a pod hustým obočím mu vynikaly zbytkem jiskření kdysi hrdého mládí. Stál na pevně rozkročený a pohupoval se z nohy na nohu, jakoby se chtěl rozehřát, než si sedne na barovou stoličku.

,,Alijan Kazdach?” oslovil muslima a posadil se k baru.

,,Pan inženýr Alijan... Kazdach!” nasupeně artikuloval ovíněný mladík s cigaretou v koutku úst a prsty s nábojem mu zůstaly trčet ve vzduchu; zle si změřil toho, co neměl páru, jak oslovovat místokrále podsvětí.

,,Salam alejchum! Říká se, že to umíš s ženami!” řekl arabsky starý muž, aniž se představil. ,,S půvabnými ženami,” přidal lichotku do šeplavého Yesterday Paula McCartneye a gestem si objednal pivo.

,,Se starými dědky určitě ne!” řekl mladík, drze na něho vyfoukl cigaretový kouř a znovu začal nábojem vyťukávat svoji morzeovku nudy. ,,Kam el - sáa?” zeptal se arabsky, kolik je hodin, aby se ujistil, že to na něho ten elegán s arabštinou jen nehraje.

,,Nad barem máš orloj!” zafuněl podivný cizinec. ,,Btitkállem inglízi? Mluvíš anglicky?” řekl ležérně, přitáhl si misku s buráky, přičichl k nim, ošklíbl se a zase ji odstrčil.

,,Žíkám, jak chci!” řekl muslim špatně česky a ještě se pro jistotu arabsky zeptal: ,,Shu máanah háda? O co jde, co to znamená?”

,,Prý nepohrdneš dobrým kšeftem,” řekl muž znovu česky, tvář se mu rozdrobila v záblescích stroboskopu a vypadal jak strážce majáku.

,,Kdo to žíká?” svěsil koutky urostlý kosovský playboy a někde uvnitř mu zahlodal červ, jak to ten nemožný opálený dědek, kdovíodkud dělá, že ho není schopný poslat ke všem čertům.

,,Znáš lidi, nic si nenechají pro sebe!” řekl muž. ,,To je ráže sedm dvaašedesát, kalašnikov, že jo?” prohodil, aniž by si náboj prohlédl.

,,Ty ho někdy držel?” zašklebil se posměšně Alijan Kazdach, ale byla to jen křeč; vycítil, že ten muž pálil nejen z AK 47.

Cizinec vzal do široké dlaně plechovku piva, jemně nazvedl uzávěr a jediným cvrnknutím silného ukazováčku si ho syčivě otevřel, jako by byl mistrem světa v čutání kuliček a hostům u baru spadly údivem čelisti.

,,A co z toho? Kdo vůbec jsi?” znejistěl Alijan Kazdach a vztekle odstrčil talíř s netknutým biftekem.

Ten stařec ho rozhodil. Snažil se napodobit jeho neodolatelné charisma. Marně se tvářil jako Henry Fonda v Tenkrát na Západě. Cvrnknutím prstu by heineken určitě neotevřel. Chtěl mu říct: fuck you, you are big bullshit, ani však nehlesl, nedovolil si nazvat starce velkým býčím zadkem. Raději s ním mluvil špatně česky, ale u tykání už zůstal.

Zastrčil náboj do kapsy džínů a reflexivně si k sobě přitáhl dívku, jež kolem baru právě necíleně procházela. Jakoby náhodně rozhodil síť, máchl paží a pevně sevřel svoji kořist kolem boků. Nebránila se, proto do baru chodila, aby na svůj lep lákala muže bez rozdílu oplzlostí. K této své vášni začínající kudlanky však neměla ještě ten správný vztah. Učila se, zjevně s velkou útrpností.

Byla mladinká, útlá, s drobnými hroty ňader pod průsvitnou zelenkavou halenkou, z níž prosvítaly její bradavky. Tvář měla bledou, pronikavá rudá rtěnka zářila z jejích rtů, jako reflexní značka uprostřed noci. Neucukla se, když ji sevřel vyšpulený zadek, přisál se k jejímu krku a pak ji jednou rukou majetnicky sevřel v rozkroku, zatímco druhou hnětl její poprsí a vítězoslavně se přitom díval na starého elegána.

Měla poměnkové nevinné a unavené oči, ještě se neuměla tvářit jako vamp, ale snažila se. Žid se na ni lítostivě otcovsky podíval, až uhla očima, ale dál se snažila tvářit obchodně, jako protřelá nevěstka. Vyšla jí z toho jen plachá křeč, stejně na tom bylo její trapné olizování rtů a slastné přivírání očí. Nebyla to rozkoš, ale stud. Nechtěla, ale musela.

V psychice gaunerů se starý muž vyznal. V samotářském životě, v němž sloužil vidině svého leviatanu i několika mocnostem se naučil, jak s neřády jednat a nepustit si je za svá záda. Stal se tím, čím nikdy být nechtěl. Nakonec jediné, nač mohl být hrdý byl Izrael, jehož vlajku měl za vítězný štít, na němž modrá symbolizovala krev nejstaršího žijícího národa a bílá bledou závist Arabů a nežidovského světa.

Postavení kaca v Mossadu něco znamenalo. Rezident, lanařící agenty v Sýrii pro Izrael. Kdyby se jeho vnitřnosti neopotřebovaly patologií msty, mohl se dostat až do nejtajnějšího útvaru mecady, do Mossadu v Mossadu. Sám ale rezignoval, když pár jeho kombatantů v arabských zemích selhalo a jemu do mozku se vetřela vášeň pomsty. Teď jen zuřivě sledoval zprávy z libanonské fronty.

Zasraní muslimové. Nač bylo těch jeho padesát roků kličkování mezi smrdutými Araby a pátráním po oběti své msty. Nikdo už o jeho služby nestál, všichni u nich mluvili o válce, byli zanícení a pokrytecky hrdí, každý druhý v ní měl někoho ve zbrani a on nic. Jakoby vypadal z kola ven. A také že vypadl. I když mu to umírání za vlast hrozivě připomínalo vyšinuté islámské mučedníky, prolévající svou krev za Alláha.

Přemýšlel, zdali se bosenští lumpové v něčem lišili od dvojitých agentů s dobře placenými rozvracečskými dušemi, pohrdajícími i sami sebou. Orientoval se v jejich červivých hemisférách a vsadil by svou sbírku jihoafrických zlatých krugerrandů, že z očí toho Albánce vyčetl, jak ho uplatit. Ať vyhraje ten nejlepší. Ale mohl být vůbec mezi nejhoršími někdo tím nejlepším; nebyl jen ještě horší...?

Ten kšeftař s ojetinami všeho druhu nepatřil těm, kdož by odpírali kvůli svému svědomí vojenskou službu. Za zásadní pro určení výše svého IQ pokládal schopnost lhát, podvádět, ponižovat, nahánět hrůzu a zabíjet. Jeho přesvědčení, že v sobě má hormon úspěchu bylo skálopevné. Myslel si, že to samé si o něm mysleli i ostatní a ctili ho za to a ani by ho nenapadlo, že to nebylo uznání, ale jen obyčejný strach.

,,A co tohle? zeptal se žoviální cizinec a bez skrupulí rozložil karbanicky na chladném barovém stolu z dobře vyleštěné černé břidlice vějíř ze stoeurových bankovek. ,,Stačí to místo rodného listu...?” usmál se a k bankovkám přiložil jako eso do pokeru fotografii svůdné ženy s její adresou a barmance přeteklo picolo.

,,Co s tím?” zaskočeně civěl muslim.

,,Dobře placený džob!”

,,Jsou vůbec pravé?” řekl Alijan Kazdach rázně do nenadálého barového ticha mezi Beatles a Celine Dionovou, až se všichni otočili.

Hledal jen čas, aby se zklidnil a zareagoval, jak to nejlíp šlo. Cizí chlap, peníze na prkno a fotka nějaké ženské; měl ho snad někdo za nájemného zabijáka?

,,Co to zkoušíš?” hlesl muslim, odstrčil od sebe dívku, až se zapotácela a stroboskopicky trhaně zmizela v kouřovém přítmí.

Zakryl peníze nápojovým lístkem a vyjeveně se rozhlédl.

,,Vůbec nevím, co ty zač!” řekl, jak počestná dívka na prvním rande a pokrčil nos, jako by chtěl po čichu poznat, co má dělat.

Muž na jeho vkus příliš páchl ruskou kolínskou a česnekem, přesto udělal na Alijana Kazdacha dojem. Byl v béžovém obleku dobré kvality i střihu, asi s pravými rolexkami na silném chlupatém zápěstí. Moc se v životě nenadřel, to by jinak neměl na dlouhých prstech bez revmatismu tak nechlapsky šlechtěné nehty. A dobře mu to chodilo.

,,Stačí, že já vím, co jsi zač!” řekl cizinec panovačně. ,,Tohle je jen malá záloha!” položil svou velkou dlaň na nápojový lístek, na malíčku levé ruky měl zlatý prsten s monogramem E. L.

Zneklidněný Alijan Kazdach si snad poprvé vůbec všiml svých hrubých prstů se zalezlou špínou za okousanými nehty. Napadlo ho, že by ten divný cizinec mohl těmi svými udržovanými dlaněmi klidně jako muftí držet korán, nebo v kardinálském nachovém rounu lecjakou křesťanskou svátost. Zbystřil, adrenalín s ním řádně zatřásl. Vzpomněl si na stejně neposkvrněné ruce, jež svíraly zakrvavenou dýku a mačkaly spoušť kalašnikova.

,,Nač záloha? O čem to žíkáš!” vzpouzel se, ale oči se mu zaleskly, jako by měl dostat vyrážku.

Odstrčená dívka zavětřila a z povinnosti se opět přitočila, s klínem podbízivě vystrčeným. Zahnal ji zuřivým gestem. Zatvářila se vzrušeně, jakoby to byla součást jejich milostné předehry, ale v nebeských očích marně zadržovala slzy ponížení.

Alijan Kazdach byl nelítostný; jevilo se mu, že má nadosah dobrý kšeft a nemínil se nechat rušit. Ten stařík by na sex už stejně nezabral.

,,Řekněme, že mi moc k srdci nepřirostla!” řekl cizinec klidně a zaťukal šlechtěným ukazováčkem na fotografii.

,,Tvoje žena? Budeš dědit, až zemže?” zeptal se, a když si uvědomil, že se mu kvůli jeho výslovnosti chlapi u baru smějí, začal anglicky.

,,Jsi moc zvědavý; hlavní je, abys ji umravnil...” řekl starý muž a už to vypadalo, že se poprvé usměje, ale on jen zvedl obočí a koutky úst.

,,Jak umravnil...?” naježil se Albánec.

,,Prý máš sedmačtyřicet chromozomů jako supermale a k tomu ještě pohlavní chromozom XYY...” vymýšlel si, aby ho ještě víc zmátl.

,,Super... co?” svraštil mladík čelo a znejistěl.

,,Nadsamec!” naklonil se k němu cizinec. ,,Bereš?” řekl stroze, jako by měl celý seznam jiných prvotřídních svůdců.

,,Odkud to všecko víš?”

,,Zkrátka vím...”

,,Fuck you!” zpanikařil Alijan Kazdach.

,,Boss a tak slabé nervy...?”

,,Kdo tě poslal?”

,,Hledám profíka...”

,,To jako že ji mám snad... úplně...?” zašeptal pasák z Balkánu vyděšeně, že ten chlap může být provokatér, s mikrofonem pod košilí.

,,Už jsi to někdy udělal?” bavil se záhadný host.

,,Jsi blázen! Vypadni!” zasyčel vylekaný muslim.

,,To jsou nervy, zklamals mě...”

,,Je přece krásná; je škoda ji dát k ledu,” řekl mladík potichu, vzal fotku a podíval se na ni zblízka; raději by ji měl ve své rotě šlapek.

,,No právě! Musí žít, a čím živěji, tím líp!” zasmál se starý muž.

,,Takže ne... tam to...?”

,,Tohle jsou tři tisíce euro. Tolik dostaneš za každý měsíc sexu s ní,” ukázal muž znovu ležérně na snímek.

,,Neměl bych ji to..., ale jen ji to...?”

,,Přece jen jsi bystrý člověk,” řekl jízlivě starý Žid.

,,Jo, tak je to! Já budu makat a ty, starý úchyláku, budeš čumět!”

,,Vždycky individualista! Nechci nic jiného, než abys z té ženské udělal otupělého tvora, který bude myslet jedině na sex. Máš na to šest měsíců,” řekl cizinec klidně.

Muslim se v duchu samolibě ušklíbl, co ten starý žvanil asi mohl vědět o něm a sexu, když netušil, že by tu ženskou vyřídil za dva týdny.

,,To mám být dárek za vysvědčení?” uchechtl se. ,,Háda bikám? Víš, kolik stojím?” řekl arabsky.

,,A k tomu veřejná potupa...”

,,Za ty samé prachy?”

,,Až jí před všemi znemožníš, dostaneš ještě prémii...!”

,,Kolik?”

,,Deset tisíc...”

,,Korun?”

,,Platím jenom v euro!”

,,Alláh akbar! Ty se na ni ale musíš vztekat!”

,,Šest krát tři, plus deset...”

,,To jako celkem osmadvacet táců v eurech?”

,,Jestli tak souložíš, jak počítáš, zbohatneš!” ušklíbl se cizinec.

Věděl, že toho hochštaplera přeplácel, ale nevadilo mu to. Čím víc peněz za pomstu, tím lepší pocit, že stála za to. Jakoby je chtěl vyprat, koupit si za ně zpět své svědomí.

,,Jak můžu vědět, že tolik máš?” přeskočil Alijanu Kazdachovi hlas a muž jen divně zachrčel, jak v hrdle brzdil nelichotivá slova.

,,Další tři tisíce každý měsíc, vždy poslední úterý, v šest večer!” puntičkářsky zopakoval opovržlivým tónem, aby dal jasně najevo, že ho jakákoli jiná reakce na projev nedůvěry v jeho konto není důstojná.

,,Nejsi náhodou Žid?” přivřel zkoumavě oči Alijan Kazdach.

Cizinec se jen pousmál, správně odhadl, že ten zlotřilý muslim by se za peníze spolčil i s židovským ďáblem a americkým satanem.

,,Bereš...?” řekl zlostně a představil si toho muslima, jak posedle odpaluje kaťuše Hizballáhu.

,,Ten prsten je síla!” ucítil mladík šanci a naklonil se nad starcův malíček. ,,Ten se mi ale líbí... Moc!”

,,To by sis ho musel vzít i s prstem!” řekl muž a sevřel své lícní svaly.

Nechal si ho odlít ze zlatých matčiných šperků, které mu vděčný nechamtivý vrátný z dědovy textilky střežil celou válku. Vyryl do něho iniciály své sestry E. L.

Alijan Kazdach to zkusil, ze setrvačnosti, teď se pídil po jistotě. Kdo bojoval v severní Bosně, nemohl nikomu věřit. Ten nóbl oblečený stařec na něho chtěl udělat dojem; mluvil těžkopádně arabsky a určitě dobře anglicky i česky a zdálo se, že je to Čech, žijící delší dobu v cizině. Nebyl to každopádně pobuda ze Srbska.

,,Ty... Nejsi Srb?” zarazil se muslim.

,,No nic! Nemám čas!” houkl rázně stařec. ,,Zapomeneň, žes mě kdy viděl, já si nechám pro sebe, že nejsi chorvatský inženýr, ale terorista z UCK!” pokrčil vyděračsky rameny.

,,Jak UCK?” ztišil mladík hlas.

,,Zapomněls už na Tuzlu, Prištinu a další operační prostory Kosovské osvobozenecké armády?”

,,Fakt nejsi Srb?”

,,Kdybych já byl Srb, byl bys už někde v betonu,” řekl posměšně muž, dal na bar deset euro a měl se k odchodu. ,,Máš z nich nahnáno, co?”

,,Tak seš bezvěrecký džaur!” podíval se mladík přivřenýma očima.

,,Na Boha mají copyright jen Židé!” řekl klidně stařec a dal si hlt piva.

,,Ty seš Žid...?”

Muž mlčel, jen vyfoukl vzduch, jako když škytl přehlcený motor.

,,Mám z ní udělat šlapku?” vzdával to Alijan Kazdach, zaskočený svojí neschopností reagovat dost sebevědomě, styděl se, jak ho troufalý cizinec postavil do pozoru.

,,Chci veřejné zostuzení! Pád až na dno dnoucí...!”

,,Co je vůbec zač?”

,,Vdaná, dvě děti...!”

,,Do mých girls by ale pásla!” zadíval se muslim zálibně na snímek.

Málokdy ho něco vyvedlo z míry, ale nemínil se dostat v Česku do problémů s nějakým šťouravým dědkem, který byl kdovíkdo. Těch třicet tisíc euro krát jedenatřicet byly těžké prachy, jež se dávaly za likvidaci člověka, ale ne za zblbnutí pohledné ženské. Pořád ještě váhal, ale stále míň a míň. Ten dědek byl cvok, ale myslel to vážně.

,,Chci, aby se s ní muž rozvedl a děti zůstaly s ním! A ona a její otec, hlavně její otec...” zašeptal cizinec dychtivě. ,,...ať se smaží v ohni pekelném! Víc nic!” sevřel rty.

,,Asi ti pořádně hnuli žluč!”

,,Do zítřka si to rozmysli!” řekl tajemný rozhazovač a vějíř bankovek nechal rozprostřený pod nápojovým lístkem na baru.

,,To je nějak na hlavu...” civěl s rozpaky mladík.

,,Podřezávat Srby nebylo na hlavu...?”

,,A co když je to vůl, z děcek má nervy a nebude nic o rozvodu ani slyšet?” řekl Alijan Kazdach neklidně.

,,Nabízím skoro milion! To už stojí za námahu něco vymyslet!” pokrčil starý muž rameny.

,,Nedala ti a ty se jí teď mstíš?” vyzvídal muslim.

,,Když ti to řeknu, bude to srážka za důvěrné informace!” řekl cizinec a nepřestával se mračit.

,,Smál ses někdy?” řekl muslim a zpytavě na něho pohleděl.

,,Hraješ poker?”

,,Moc zdlouhavá přetvářka,” ušklíbl se Alijan Kazdach. ,,Mám radši zásobník plný takovýchhle es!” zaťukal nábojem do černé břidlice.

,,Ty prachy ti tady nechám. Pro štěstí... Do zítřka.... ” otočil se muž, a jakoby nechtěně si rozepl sako, aby mu bylo vidět pouzdro s berettou.

,,Promyslím si to!” polkl Alijan Kazdach. ,,Budu mít štěstí zítra, pozítřku i potom!” snažil se sebejistě uchechtnout, ale byla to jen křeč.

Záhadný rozdávač karet si zapl sako, sebejistě zvedl bradu Jeana Gabina k nápojovému lístku, vzal z věšáku svrchník a zmizel ve dveřích. Už dávno měl plné zuby toho zkorumpovaného světa. Byl k ničemu se svojí ochablou imunitou.

Nevážil si ho, ale v té chvíli mu jeho zkaženost vyhovovala. Stačilo oddělit jednoho z parazitů a dát mu čichnout k pižmu peněz. Vetřelce, který nikam nepatřil, psychopata s vlastními pravidly a bez svědomí, zato se schopností po zlém manipulovat s lidmi...

Cesta k divnému cíli ho vysilovala. Neměl se komu svěřit se svým údělem. Stejně; kdo by ho pochopil. Pomsta. Připadal by všem nízký a ubohý. Každy by se nejraději zbavil mozku, jen aby už nemusel pátrat po jakýchkoli příčinách a následcích svého života.

,,Ale stejně jde jen o fotra té ženské, úchyle!” pochopil Alijan Kazdach. ,,I tak mám dva tisíce z každé holky, frajere! Měsíc co měsíc!”

Rozhlédl se, vsunul ruku pod nápojový lístek, zběžně bankovky přepočítal, prsty mu jely popaměti, jednu nechal na stole, ostatní nenápadně vsunul do kapsy džínů. Byly to tři tisíce. Nebyl zvyklý o věcech přemýšlet. V horách se muselo jednat. Místa, která opouštěli, obsazoval nepřítel. Kdo zaváhal a zbytečně lamentoval, byl vyřízený. Nepřemýšlel ani teď. Ostatně měl už zálohu.

Vzal stoeurovku a podíval se na ni proti světlu. V trhavých záblescích stroboskopu vypadala noblesně. Prohlédl si ji jen ze setrvačnosti. Už hmatem poznal, že to nebyl padělek. Mohl si peníze nechat a na toho dědka i jeho děvku se vykašlat. Určitě by si ho ale našel. Ten revolver vypadal, že byl nabitý ostrými. Nač problémy; stačí, že ojede nějakou mrchu. Tři tisíce byly slušná suma, třicet tisíc ještě slušnější. Za nic...

Bělovlasý muž ale věděl své; šest měsíců ponižování vnučky esesmanky za jeho půl roku útrap s raportführerem Langrem. Byl to Robert Löwinstein, osadník z izraelského Erecu, prahnoucí se mstít. Byl to ale už někdo jiný, než bledý Robert Löwinstein při svém bar micva.

Marně si namlouval, že jde o vyrovnání dluhu za svoji sestru Ester. Pieta byl jen zástupný problém slabosti, jež se mu seskrývala někde pod mečovou kostí, jako Skylla a Charibda, číhající na nicnetušící plavce. Chtěl pomstít sebe, svá ponížení, zneuctění svého rodu.

Kdyby se nenechal zneužívat, určitě by nepřežil, jako ostatní, co s ním byli v Osvětimi na jedné zavšivené palandě. Prostitut i kuplíř s vlastním životem. Měl ještě nějakou cenu? Měl vůbec někdy nějakou cenu...? Hájil se sám před sebou, že to pud sebezáchovy mu poručil, aby nechal čest ctí a snažil se přežít, ať se děje, co se děje.

Ale mohl být vůbec osvětimský, k smrti vyděšený a hladový židovský kluk kolaborant? A co když mohl, chtěl přece do minjanu, rady čestných židovských mužů...

Trýznivá cesta k odplatě

,,Kdo to vůbec je národní socialista?” zeptal se jednou dědy Jicchaka, jenž mínil před Áríjci zachránit svůj rod a prostějovskou textilku tím, že se nechá zvolit do parlamentu.

,,Národní socialista je bystrý politik, který ví, že zbohatne jedině z národní chudoby. Potřebuje k tomu hlasy nemajetných vlastenců a těch má všude dost; naivní chudáci vždycky byli, jsou a budou!”

,,Na to přece lákají voliče komunisté...!”

,,Ti nic nemají a jen říkají: Volte nás, o chudobu se podělíme. My říkáme: Volte nás a budete stejně bohatí jako my...”

,,Uvěří hladoví sytým?”

,,Musejí si myslet, že jejich bohatý politik je tak miluje, že je schopný jim rozdat třeba i svůj majetek!”

,,A rozdá?”

,,To by už nebyl bohatý a chudí by se v něm přestali vidět, že jednou budou stejně zámožní jako on!” rozvíjel Jicchak Löwinstein svoji teorii nacionálně-socialistického byznysu požidovsku. ,,Chudé musíš navnadit a jejich bídu hýčkat vidinou vlastního majetku, ale nesmíš nikdy dopustit, aby zbohatli! Rozhodně ne všichni...!”

,,A funguje to?”

,,A co Marx a Engels, Lenin a Trockij?”

,,Anachronismus...”

Robertovi zbývalo pár týdnů do třinácti roků, ale slova jako anachronismus, nacionalismus, erekce, koitus či ejakulace si už dovedl vysvětlit do nejmenších podrobností, i když zatím jen teoretických.

,,Politika je pružný nástroj moci, ovládající umění přizpůsobivosti...”

,,Takže konformismus!” řekl Robert, intelektuální pýcha rodu.

,,Říkej tomu, jak chceš, hlavní je, aby svět byl rozdělený na chudé a bohaté! Vyvaruj se sociální spravedlnosti; lidstvo chce být klamáno iluzemi! Proto zavedli Židé Desatero, hinduisté kasty, křesťané věrná manželství a posmrtný život, oligarchové války za mír a demokracii...!”

Vnuka napadlo, jestli jeho dědeček vůbec v něco pevně věřil. Ale nezeptal se. Byl ještě moc mladý a málo troufalý a iluze považoval za lehce dosažitelnou realitu.

,,Když tě zvolí, zvýšíš platy dělnicím v naší továrně?”

,,Obchod nesmí podléhat citům, ani žádné ideologii, pouze a jen zisku!” hřímal neúnavně osvícený kmet; měl zásadu vyhýbat se vtíravým otázkám. ,,A výnosný obchod je pak sám o sobě tou jedinou skutečnou ideologií!”

,,Každý zisk je ale zároveň i ztráta, tvrdí můj otec!” řekl Robert.

,,To se možná týká jeho modelek, ale pro mě platí, že i ze ztráty musí být nakonec zisk!” usmál se děd Löwinstein a posvátně otevřel Tóru.

Byl to pořád statný muž, až na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy. Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.

Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxydem. Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem.

Na oslavu šabatu vždy pěl před třetím denním jídlem se´uda šlišit posvátnou píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora, jakmile dozpíval a začal řečnit, probudil své velikášství a zapomněl, že Židé byli vyvoleni před Bohem, nikoli před ostatními lidmi.

,,Cur mišelo achalnu...” zahlaholil svým chvějivým barytonem i další šabatovou píseň. ,,Skála, z jejíhož bohatství jsme pojedli...”

David Ron, snoubenec jeho vnučky Ester Löwinsteinové zpíval s ním; svému mecenáši vždy ve všem horlivě přitakával. Měl řeznictví a masné krámy, dobytek dovážel i z ciziny a potřeboval peníze na nový výsek. Umožňoval znesvářeným křesťanům nakupovat v židovském ghettu i v neděli, kdy museli katoličtí řezníci své obchody zavírat.

Robert měl už brzy vstoupit mezi muže a prožíval nejvzrušenější dny svého zatímního života. Toužil být dospělý, mít za sebou bar micva a stát se jedním z minjanu, shromáždění nejmíň deseti mužů, nezbytných pro zahájení modlitby. Byl členem ctěné aškenázské rodiny a poutala ho důstojnost modlících se rabínů a jejich moudrost.

Neznal sice pravidla fotbalu ani tenisu a mariáše, ale ovládal hebrejštinu, češtinu a němčinu, znal algebru, Tóru i dostupné dějiny lidstva a věřil v Senecu. Představoval si muže minjanu, jak jsou osvícení, sečtělí a všemi vážení. Nechtěl být bohatý, jelikož už bohatý byl, aniž si to připouštěl; chtěl být mocný a všemi ctěný.

Neuvědomoval si ještě, že kdo byl mocný, byl už samosebou všemi považován. A být počítán mezi mocné znamenalo, že už bude brán vážně i dcerou provozního ředitele textilky jeho dědečka Sárou Kleinovou, dívkou s jemnou pletí, tváří madony v pubertě, velkýma očima a baletními pohyby útlých paží a prstů.

Celým svým jinošským zráním prahl být vybrán mezi deset spravedlivých, kteří kdyby nechyběli v Sodomě, zabránili by jejímu zničení. Nemohl se dočkat, až se stane součástí minjanu a bude se nad ním vznášet Boží přítomnost šchina a Sára na něho bude s pýchou vzhlížet, jako na chtěného muže.

Věděl, že bez bar micva tyto své sny nenaplní. Nemyslel tedy na nic jiného a tvrdě se učil roli. Byl poctěn vyvoláním k alija la-tora předčítat verše ze sidry - maftiru nebo haftaru, on si ale vybral nejobtížnější chlapecký úkol a rozhodl se číst celý týdenní díl Tóry. Nesměl mít trému, koktat, plést si slova a rudnou v obličeji.

Jeho den konečně nadešel, svěřené žalmy přečetl pevným hlasem, jako hlavní rabín Jozef Ovádia u Zdi nářků...

,,Nechť je požehnán Ten, který mě nyní zprostil od veškeré odpovědnosti za něho!” zvolal pak zjihle jeho otec a barmicvovští hosté propukli v jásot; mužské židovstvo se právě stalo početnější.

Sára byla opravdu okouzlující, jako každé čerstvě rozvité okvětí, ani Robert se nemusel za svůj vzhled stydět. Babička Ráchel v něm viděla archanděla Gabriela, jak měl čistě bílou kůži. Nebyla bledá, spíš vzácně alabastrová a zvýrazňovala jeho neposkvrněný ušlechtilý výraz.

A jelikož Židé neměli své svaté, byla před ním šance stát se jednou Spravedlivým mezi Spravedlivými. Nebylo snad nikoho, kdo by se v den jeho bar micva na ten výběrový pár zálibně nedíval, jak mu to slušelo, a kdo by nevsadil tisíc šekelů, že prostějovská konfekce má zaručenu novou generaci veleúspěšných majitelů.

,,Vaše láska posílí naši firmu spojením kapitálu Löwinsteinů a Kleinů, budete štěstím pro naše vyvolené rody!” provolal optimisticky stařešina.

Všichni byli znepokojeni zprávami z Německa a ve svém svátečním holdování uměření, přesto patřičně hrdí, že po teorii relativity patřily sňatky z rozumu k tomu nejlepšímu, co Židé vynalezli. Robert byl šťastný, že nikdo z jeho blízkých na bar micva nechyběl. Velká věčná rodina; mocná a zajištěná. Jen ho znepokojilo, že už asi tušil, jak i pod temnými mraky vznikaly prosluněné a šťěstím zářící rodinné fotografie.

Sestra Ester k němu pyšně i s obavami vzhlížela a nebylo nikoho, kdo by se ale netěšil na slavnostní oběd. Aškenázové měli německé vychování, nebyli přehnaně ortodoxní a jejich ženy s nimi mohly být ve stejné místnosti a směly s muži mluvit i tančit. Robert se nemohl dočkat, až bude sedět vedle Sáry Kleinové. Stačilo mu to. Prozatím.

Byla v dlouhých saténových šatech blankytné barvy, s korunkou z pravých perel v černých vlasech nad čelem, snědým od paprsků prázdninového slunce, zářícího nad Francouzskou riviérou. Voněla jinak než ostatní dívky. Její otec jezdil často obchodně do Paříže, odkud vozil orientální parfémy a podmanivé modelky, aby předváděly novou Löwinsteinovu konfekci.

Kolem Sáry viděl Robert vzrušující auru z Goyova portrétu vévodkyně z Alby, vyzařující světlem malířova oka mihotavé štěstí jejich prchlivé lásky. Sářin pohled ho rozpaloval stejnou mocí, zvláště když mu držení její hlavy na dlouhém krku připomínalo baleríny, jež pro něho v Paříži tančily, když ho vzal otec tajně do Moulin Rouge, o němž prohlašoval, že je to Balšoj těatr Západu.

Rozechvělý se teď odrážel v tmavém lesku jejích očí, když však do nich pohlédl pozorněji, uviděl se ve velkých zornicích hrozně maličký, útlý a zbytečný. Mátlo ho to mámení milované divoženky. Věděla o tom a ráda si už ve svých dvanácti letech s tímto svým darem i s Robertem pohrávala. Měla to v genech po své pařížské matce.

Slavnostní tabule byla bohatá. Jídlo se povedlo. Bar micva o svátku jom kipur bylo něco jako ramadán, nebo spíš ramadán by klidně mohl mít svůj původ v židovském svátku smíření. Robertova matka usmažila z beraní kýty, zeleniny, koření a česneku masové kuličky, o nichž mezi muži kolovala povzbudivá pověst. Ženy s nedoplými korzety daly přednost jehněčím kotletám se žlutou rýží, ochucenou šafránem, plody moruší a višněmi. Slabé povahy, pokrmy kombinující, rozbolela břicha.

Teta Ráchel brala vážně košerní motto: Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky! a smažila dietně; žádné maso s mléčnými produkty, jen tradiční jídlo ze soleného hrachu a fazolí, k němu trojhranné koláčky Hamanovy uši podle dávného tyrana. Byl to pokrm nejprostší, avšak tradice byla tradice, proto nebo přesto vydržel na stole nejdéle.

Líp na tom byly její koblihy plněné sladkou směsí ze švestek, máku a datlí, nejlíp pak cholent ragú z hovězího masa, brambor a fazolí. Blažil i mandlový pudink mehalabiya s pistáciemi a růžovou vodou. A všichni si užívali, jen podsaditý strýc Benjamin z matčiny strany byl bez chuti; zakřiknutý a mrzutý.

Nejraději by se opil, ale na bar micva to nešlo. Nehodilo se to ani na chanuku, pesach a roš hošana. Proto se těšíval na purim, kdy byla ovíněnost mužů povinností. Stával se pak obzvláště rozšafný. Před i po každém poháru blahořečil Noemu, že vymyslel tak opojně zkvašenou hroznovou šťávou.

Dokola odříkával přípitek jajin ha-mešumar bore, aby zdravil víno dochované od Stvoření, ale když už nevybreptal ani poklonu peri ha-gafen tomu, kdo jsi stvořil víno, bylo to znamení pro tetu Juditu, že si ho má už odvést domů.

Naplnil přece předpis, že se muži musejí na purim opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je požehnaný mordechaj, a kdo prokletý haman. U strýce Benjamina se to skutečně nikdy nepoznalo, zvláště během posledního purimu. Pil jako o život, protože o život šlo; jeho příbuzní z Barorska už před nacisty prchli do New Yorku. Tušil, že bude hůř.

Robert si ale žádné chmurné prognózy nepřipouštěl, alespoň ne v té opojné chvíli. Seděl vedle Sáry, poživačné slasti se v něm promísily s mandlovým pudinkem a nedokázal si vybavit, co úžasného by se ještě muselo přihodit, aby někdy zažil šťastnější den.

O to víc byl hrdý, že je Žid a naivně si namlouval, že na něho a jeho rodinu jsou pyšní i všichni počestní občané Prostějova, jakož i ostatní Češi, jak to říkal děda. Byli přece Židé v diaspoře, kteří ze své azylové zemičky udělali nejschopnější stát v Evropě.

Bratři Gutmannové a strýc Rothschild dali tomu splašenému národu Severní dráhu, železárny ve Vítkovicích i ostravské kamenouhelné doly, skvělý Žid Moser mu věnoval rodinné stříbro, když postavil továrnu na karlovarské sklo, vynálezce Kolben byl zase u zrodu ČKD, Waldes přidal Koh-i-noor, Zucker textilku Fezko ve Strakonicích a Jelinek lihovary a likérku ve Vizovicích...

A tak byl hrdý. Štěstí však bývalo kratší, než dohořela zápalka z židovského Solo Sušice. Kdo se vyvyšoval byl ponížen a chvástavou židovskou vyvolenost pokořila německá nadřazenost. Ani Prostějovu se nevyhly roty vojáků se smrtihlavy a Norimberské zákony, mezi nimi i Zákon o zdravém manželství a ochraně německé cti a krve.

Servilní Češi, vždy papežštější než papež zapomněli na vděčnost a stěžovali si u říšského protektora, že arizační zabavování židovského majetku bylo svěřeno nejen českým, ale i německým exekutorům. Chtěli mít z výnosného lupu co nejvíc. Proradná to nevděčnosti.

Též národní socialisté uměli kalkulovat a doběhli i Jicchaka Löwinsteina; aby jejich chudých voličů přibylo, urvali si díl z židovského přepychu, a aby té bídy nebylo zase až moc, drželi palce Endlösung der Judenfrage konečnému řešení židovské otázky. Nestor Löwinsteinů tak přišel o křeslo pro stařešinu parlamentu a musel se smířit s rolemi outsidra v Protektorátu Böhmen und Mähren a vězně v Osvětimi.

Stačilo pár týdnů a z pyšného hebrejce Roberta Löwinsteina byl jen nic nechápající jinoch, co marně hledal svoji včerejší důstojnost. Jeho nedávno nabytá dospělost mu byla zbytečná, jak mrtvému Židovi kaftan, stejně jako to, že byl primusem německé školy.

Nesměl už se Sárou do veřejných lázní, školy, kina a divadla, nikam mezi lidi čisté rasy. Scházet a bavit se mohli jen na hřbitovech, nesměli ani na vánoční trhy. Němci se svými českými přisluhovači jim zabavili nejen továrnu a zlato, ale i Dostojevského, violu po pradědovi, rádio a gramofonové desky s Enrico Carusem. Podřadní kříženci nesměli Árijce v sečtělosti dál přerůstat.

Hitlerovy zákony brali přelétaví Češi za skvělou příležitost, jak své židovské sousedy okrást a vyhnat ze země. A aby jim nemuseli už nikdy nic vracet, modlili se v křesťanských chrámech s židovským Desaterem za jejich zdařilou konečnou koncentraci. Pro odpustky se místo desátků tloukli do prsou:

,,Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa,” mleli neustále dokola: ,,Má vina, má vina, má převeliká vina!” a farizejsky pro pořádek šeptali: ,,Nepokradeš, nezabiješ, v jednoho Abrahámova Boha věřiti budeš...!”

Ale dál věřili jen ve svůj židovský lup, árijského nadčlověka a pracovní lágry, nejlíp v Ohňové zemi či na Madagaskaru. A tvrdili, že oni přece žádného Žida nemíní zabít, ale farizejsky dělali vše, aby se jimi vypravované dobytčí vagóny transportů vždy efektivně zaplnily.

Též Robert byl pasován na lidského křížence. A také jeho děd, otec, matka, sourozenci, sestra Ester i voňavá Sára Kleinová. Všichni zmizeli; náhle, jak poslední jarní sníh a už se nikdy domů nevrátili. Kromě Roberta. Jako jediný z rodiny přežil.

Považoval to za další velké zlo, jehož se na něm Bůh dopustil. Zůstal sám. Jen on, žíravý smutek dusivé samoty a vesmírná tíha prahnutí po pomstě. Přísahal si, že nic v jeho životě nebude důležitější, než trest pro vrahy sestry Ester. Proto se vrátil do Evropy...