Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Černá krev: U Christie´s na dražbě Kennedyho spodního prádla...

Chtělo se mu zpívat, sotva se po celonoční jízdě rychlíkem a hádce s taxíkářem usadil na sedadle airbusu na lince Praha - Paříž. Hypnotizoval palubní průvodčí, aby si mohl objednat duty-free pivo a zahnal myšlenky na anděla smrti "samé oko".

Když si spočítal, že ho letadlo svou rychlostí skoro jednoho machu zanese daleko od všech stresů a průserů, uviděl pár sedadel před sebou povědomá hranatá ramena a černovlasý cůpek. Ahmed Barry. Radostí vyskočil, narazil si koleno o sedadlo a zároveň v něm zahlodala předtucha, že z povyražení u Christie´s zřejmě nebude nic.

Ten mile vlezlý belgický kosmopolita, s arabskými kořeny až někde v Bejrútu, byl vždy na druhém břehu a určitě neletěl natáčet snobské party. Naposled se viděli v Gaze. Jen viděli, a to doslova a do písmene. Zatímco Hanzi se tam kryl za zády opanceřovaných izraelských vojáků, uhýbajících před molotovovými koktejly islámských zuřivců, Ahmed s kamerou se prodíral hnací silou intifády.

Natáčel školáky, kteří se bavili házením kamení, na mušku si brali tanky Izraelců a mrskali po nich vším, co jim přišlo pod ruce. Byl osamělý lovec televize Al-Arabia. Nefandil nikomu a rozhodně ne Židům. Rád dělal to, nač jiní neměli dost odvahy a byl schopný natočit kdekoli cokoli, ovšem za patřičný honorář.

"Na prachy seru, ale jejich výše je oceněním mé nedocenitelně jedinečné práce!”

Toto jeho krédo znal každý vojenský zpravodaj od Filipín po Riád. Když ho vykřikoval, bušil se do své chlupaté a věčně rozhalené hrudi, jakoby chtěl hájit své panství nezávislosti.

"Shalom alejchem!” plácl ho po rameni Hanzi.

"Salam alejkum!” zašklebil se Ahmed svým odporně dokonalým tymolínovým chrupem. "Mám tě, jak dřepíš v helmě a neprůstřelné vestě za zadky židovských zbrojnošů v Gaze...”

"Je suis trés heureux de tu voir!” řekl Hanzi a byl fakt šťastný. Žuchl na sedadlo vedle Ahmeda a otevřel si jeho plechovku piva. "Kde se bereš v civilizaci?”

"Comment allez-vous, pacifisto? Prý chceš přimět zbrojaře, aby psali na granáty: Pozor! Způsobují smrt!” smál se černovlasý chlapík.

"Pozval tě inteligentní mučedník, co má políčeno na Jacquese Chiraca a chce být posmrtně v rajské televizi?”

"Jen se nesměj; po Madridu a Londýně je na řadě Paříž!”

"Dá se tomu zabránit?”

"Ani náhodou! Uhlídej pětimilionový bleší trh...!”

"Znáš to? Dva muslimští sebevrazi jedou v autě a jeden povídá tomu druhému: U americké ambasády mě vyhoď...!”

"Ha, ha, ha...Inteligence nesmírná!” našpulil Ahmed posměšně rty.

"O co jim vlastně jde?”

"Pár bláznů s dynamitem na břichu a fiskální výkvět světa jde srát...”

"A co dělají policajti...?”

"Zuří, když na ně islámští studenti křičí: Máme holé ruce! Máme holé ruce! a pak jim na břichu exploduje pár kilo semtexu!”

Hanzi se děsil představy, až miliardu fanatických mohamedánů definitivně posedne víra, že se v setině vteřiny po stisknutí detonátoru ocitnou v ráji, v němž tečou řeky medu a mléka a za každým rohem na ně čeká černooká panna s horkým klínem a že pozemský život je jen očistcem. Boj s mučedníkem bez strachu ze smrti se nedal vyhrát...

"Navštívil mě sen, v němž jsem jel na dromedárovi pouští, co byla plná melounů!” zatvářil se jako odsouzenec k útrpnému právu. ,,A to věhlasný věštec Muhammad Ibn Sírín nevidí rád...”

"To znamená velké štěstí a bohatství!” rozzářil se Ahmed, že jeho bezvěrecký přítel nezapomněl na islámského vykladače snů.

Hanzi měl Ahmeda rád. Možná to bylo tím, že se viděli jednou za čas a nelezli si na nervy. Nejlíp jim bylo na safari v jižní Africe. Ahmed byl vášnivým čímkoli, nejraději lovcem. Měl tu vášeň po svém belgickém koloniálním pradědečkovi; střílel ale jen zvířata.

Starý pan Barry tvrdil, že je někdy nezbytné zabíjet i lidi, zvláště když jde o fašisty. Myslel ty ve španělské revoluci, v níž byl sestřelený jako pilot ruského padělku stíhačky Boeing P32- moscas. Od té doby byl bez nohou, války pro něho jednou provždy skončily a na nikoho už nikdy nevystřelil.

"Že ty frčíš k Christie´s na Kennedyho garage sale?” odhadl Ahmed. ,,Na výprodej svršků sexuálního štvance Johna...” pohrdlivě se ušklíbl.

"Uměl se narodit!”

"Nebuď snob! Přece si nebudeš pařížský rajc kazit kennedyovským bazarem!” řekl Ahmed. "Zapomněls na Ammán?” mrkl a začal si něžně pobrukovat: "Jen voják udělanej z cínu je k věčný bitvě odsouzen...”

Hanziho dojalo, že Ahmed pořád ctil jeho guru Bulata Okudžavu. Písničku Cínovej vojáček mýho syna ve francouzštině ho naučil, když v Amánnu čekali na pohřeb krále Husajna. V novinářském hotelu se odněkud vzala kytara a Hanzi rád předvedl své překlady textů Okudžavy. Ten cínový vojáček byl jak ulitý z jordánského krále...

Hanzi se přidal: "Modeloval ho smutnej kumštýř do světa běd a bezpráví...”

Tiše a teskně zpívali a vypadali jak duo přihřátých amatérských šansoniérů.

"Budou dražit též Kennedyho injekční stříkačky, steroidy a cortison...?”

"Staral se o světový mír, musel mít doping...!” chabě se Hanzi bránil.

"Bodnout ho komár, na místě by z té jeho amfetaminové krve chcípl!”

Hanzi neměl náladu na politické fikce a Ahmedův adrenalín. Zvedl znaveně ruku, jako že se vzdává, aby zastavil jeho výřečnost.

"Cos zase vymyslel?” zeptal se rovnou.

"Znáš problém zvaný muslimské šátky?”

"Jasně! Hidžáby! Arabky s nimi chtějí do škol!”

"Co říkáš na reportáž z arabské čtvrti?”

"Místo exkluzivních fotek z aukční síně Christie´s...?”

"Když Arabům nenatočím jeden trhák týdně, nezaplatím kameru!”

"Jen se z těch svých peněz nezblázni!”

"Já a prachy? Nejsou pro mě důležitější, než ponožky,” smál se Ahmed. "Používám je až v krajní nouzi; nejlíp se cítím úplně naboso...”

"Platinová ponožková karta...?” dopil Hanzi jeho pivo.

"Člověk může být svobodný jedině naboso. Žádné prachy nevydrží čisté víc než pět minut. Jako ponožky. A můžeš je pohodlně vyprat. Jako ponožky. A též smrdí. Jako ponožky...”

"Ale zkus si za ponožky koupit kameru...”

"Za ty Kennedyho bych měl dvě, rovnou z Japonska...”

"Smradem za světový mír...!” zasmál se unaveně Hanzi.

Měl těch nenadálých životních změn plné zuby. Žena mu byla nevěrná, na hlavu padlý tchán na něho štval skíny a drzý, všemi milovaný kosmopolita Ahmed chtěl, aby vyměnil blyštivě snobské salony Christie´s za chudinskou čtvrt Arabů.

Psaní bylo to poslední, co mohl dělat podle svého. Přesto, nebo snad proto dal přednost cestě do jámy lvové.

"Objednej pivo! Seš na řadě!” řekl Ahmed.

"Umíš se krásně smát!” dělal Hanzi, že neslyší.

"Můj prapraděd byl dvorním šaškem belgického krále...”

"Proč jsi u toho nezůstal...?”

"Šašci z profese bývají ti nejsmutnější... To pivo!”

"Slečno, je to sice proti koránu, ale přineste tomu hříšníkovi jeden heineken!” řekl Hanzi letušce a naklonil se k její jmenovce. "Lauro...”

"Česká cholka, prima fdolka...” zasnil se Ahmed česky.

"Prima vdolek...” zabručel Hanzi.

Moc se mu na Lauře líbil dramatický přechod mezi útlým pasem a kulatými boky, které byly středně masivní, ale dlouhé nohy svižné klisničky a ebenové opálení jim dodávaly orientální vzrušivost, i když prsa měla malá, pro vyrovnání somatické symetrie podpořené umělohmotnými půlměsíčky, vloženými do podprsenky.

"Co fdolek...?”

"Nic... Jen, že je docela jedlá...”