Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Černá krev

Úryvky z knihy Černá krev

Lidi a lidičky

Tel Aviv halil dusivý chamsin z Judské pouště a změnil město v neostrou zažloutlou pohlednici. Také na ranvejích Ben Gurionova letiště omezil písečný opar povážlivě viditelnost a řídicí věž připomínala dezorientovaného robota, popelícího se na uprášeném parkovišti. Ve skřípavé skořicové mlze se strašidelně rozplývala i futuristická silueta boeingu na pravidelné lince do Prahy.

Jako by toho nebylo málo, že rakety Hizballáhu už začaly dopadat i mezi Haifu a Tel Aviv. Nervozita a vztek všech na všechny a na vše ovládly také letištní halu. Vnitrostátní lety byly zrušeny a v obřím rentgenovacím tunelu mizela hlemýždím tempem jen zahraniční zavazadla a check pointy obléhali popudliví a detektory pípavě lustrovaní cizinci, zlovolně prskající při každém hebrejském hlášení o zpožděných letech, znějícím jako čtení žalmů z Tóry na pokračování.

Staré německé Židovky reagovaly klidně, uměly ivrit i jidiš a ke všemu věděly, že nic horšího než úplné zničení šo´a je v životě už stejně nemůže potkat. Zámořské vdovy byly zaujaty svými šperky; prsty měly tak překarátovány, že si po kondolencích za své oligarchické manžely musely dávat na tricepsy octanové zábaly.

Skupinka chasidů se utábořila uprostřed haly; seděli v kruhu na kufrech a překřikovali se, náruživě gestikulovali o íránských raketách dlouhého doletu a chroupali maces. Na hlavách měli i v upoceném dusnu igelitem proti dešti obalené kožešinové beranice, bez nichž nesměli ujít vzdálenost delší než čtyři lokte. Svými kaftany courali po zemi plné drobků nekvašeného chleba a jejich gnostičtí souvěrci s kipami na hlavách je přezíravě míjeli, jako černé ovce slušné rodiny.

Nejoddaněji vypadali polští poutníci; dva dny si nemyli ruce, jimiž se dotýkali Božího hrobu a zbožně doufali, že za tu pokoru už přežijí kaťuše i všechny turbulence. Brusiči diamantů při čekání na zprávy o růstu cen svých akcií a indexu PX zase skoro nevnímali, že nastupují do ledadla; z čel si stírali rezavý pot, na uších měli mobily a před očima brilantní fazety a instinkt svých burziánů.

Sotva přišel na řadu, skautík z vnitřní ochrany Šabak si ho vychutnal. S gustem začínajícího mocipána mu rozkuchal kufr a upatlal objektivy. Vyhnul by se té šikaně, kdyby mlčel. Ale nemlčel. Nemohl si to nechat líbit; jeden z nich dvou se choval jako mešuge a on to rozhodně nebyl.

,,Ata medaber ivrit?” testoval ho hebrejsky mladík se satenovou jarmulkou na nazrzlé hlavě a deseti pihami na každém centimetru čtverečním svého špičatého obličeje.

,,Nemluvím hebrejsky!” pokrčil rameny.

,,Jsi Arab...?” zkusil to skautík anglicky.

,,Alláhu akbar!” zahrával si a všichni se po něm otočili, jako by se dopustil svatokrádeže, přinejlepším vlastizrady.

,,Takže jsi Arab!” skrčil Žid své albínské obočí.

,,Čech z Valašska! Mám to v pase, stačí si ho přečíst,” vztekl se.

,,A k čemu máš tu galábii?” přeháněl to s horlivostí letištní inkvizitor a z kufru mu vytáhl dlouhou bleděmodrou košili.

,,Jsem náměsíčník!” zívnul provokativně.

Galábie byla z lehounké a pot skvěle sající látky, bez níž by subsaharští nomádi nepřežili jediný úmorně sálavý den. Za šest usmlouvaných satanských dolarů ji koupil na trhu v Gaze, měl doma už jednu. Hodila se jen do soukromí a na maškarní bály. Za veder pod ní býval nahý a volný jako pták, i když mu sahala až po paty a měla kapuci. Navíc v ní vypadal štíhlý; v parnu chladila, v zimě držela teplo i chuť na sex a slušela i Ritě.

,,Máš drogy?” zahájil Žid ofenzivu a čichnul k němu, jak cvičený ratlík.

,,Ne!”

,,Nějaké zbraně?” podezřívavě si ho zrzek prohlédl a poblíž stojící voják pevně sevřel své Uzi.

,,Ne!” zalapal po dechu a mezi zuby mu zaskřípal judský písek.

,,Balil sis sám zavazadla?” zeptal se mladík, jenž nabyl přesvědčení, že jedině jeho ostražitá neoblomnost ochrání stát Izrael před zánikem.

,,Sám jsem si je naházel i našlapal...” řekl podrážděně a zavrčel svou uklidňovací formulku o blahoslavených chudých duchem.

Za rozhřešení musel odpovědět na dalších sedmadvacet otázek a třicet podotázek. Svěřit se musel i se svými muslimskými známostmi, s důvody, proč stále létá do Izraele, za kým, kde na to bere a jestli má něco s blondýnkou z vedlejší řady, co se po ní pořád dívá. Netušil, že právě pro tuto krásku vzápětí uspořádá malou neformální exhibici.

,,Jsi obřezaný?” zamrkal skautík bledými víčky s pískovými řasami.

,,Jak rozeznáš obřezaného Žida od Araba s obřízkou?” zasmál se.

,,Takže jsi Arab!” urputně trval úsečnou angličtinou na svém mladík.

,,Chceš ukázat toho mého křesťanského...?” nevydržel a zuřivě si rozepnul kalhoty.

Hučící úl zmlknul, vdovy se přestaly zhlížet ve svých prstenech a chasidé nechali škorpení, jen byznysmeni mu odmítli věnovat pozornost, jedině že by měl v poklopci Cullinamův diamant s třemi tisící karáty.

,,Slicha...” breptnul omluvu vyjevený skautík, až mu zrůžověly pihy.

Když se Hanzi Ševal za uznalého potlesku vděčných kolemstojících zase pozapínal, obul si mokasíny od haifského Batě, poskládal fotoaparáty a znovu si našlapal kufr, začal se pro změnu zase on vyžívat pohledem na odbavované pasažérky. Hledal tu, kterou by mohl svým výstupem přesvědčit, že by měla sedět v letadle vedle něho.

Měla by mít osmnáct, oči barvy chrpy, trojková nesilikonová ňadra, nohy Madonny, oduševněle něžnou tvář Audrey Hepburnové a jako on fóbii z létání, aby před ní mohl dělat otrlého globetrottera, otcovsky ji konejšit a zapomenout, že sám se výšek bál, jak odpolední stíny mraků.

Posadil se k okýnku, zkontroloval, jestli má v přihrádce papírový pytlík a čekal na svoji múzu. Když ryčné vytí turbin rozčeřilo hladinku jeho třetího cabernetu z Golan v unifikovaném pohárku, byla obsazena všechna místa, jen vedle něho zůstala pořád ještě dvě nadějně volná.

Trezorové dveře letounu ale těžce zapadly, palubní průvodčí rozstříkaly lesní vůni a žádná dychtivá kráska si k němu nepřisedla. Až na poslední chvíli žuchnul na vedlejší sedadlo hekající hromotluk. Byl to dvojník sicilského kmotra; vrásčitý jak Metuzalém a šířící směsici zápachů z jasmínového parfému a zubní vody, jež bez úspěchu plnily svůj úkol eliminovat nevábný odér kořeněného oběda s česnekem.

Nezabrala ani vůně rozprašovaných borovic a Hanzi si připomněl puch ze synagogy v Džerbě. Před vstupem do ní si Židé potírali svá bosá chodidla česnekovým odvarem, aby během posvátného nočního bivaku prožívali při čtení Talmudu patřičné půstní martyrium.

Starci to klima očividně nepřekáželo, zhlížel se klidně ve svých pěstěných nehtech a občas si prohrábnul bohaté bělavé vlasy, učesané dozadu, jež se mu vyjímaly nad vysokým čelem s riviérově opálenou kůží. Do prostoru pro příruční zavazadla si nic neodložil, jen v silné žilnaté ruce, s těžkým zlatým prstenem na malíčku, svíral podezřele naditou igelitovou tašku.

Konce bezpečnostního pásu si nezapl, jen si je přehodil přes kolena, jako by měl v úmyslu každou chvíli vysednout. Aby oklamal palubní personál, igelitku si položil na klín, pevně ji držel a mlčel. Teprve až se letadlo vzneslo, otočil se k Hanzimu, vycenil porcelánové korunky a s divným přízvukem česky prohodil:

,,Jste dosti odvážný, což...?”

Hanziho radost, že po více než měsíci konečně slyší i navzdory česnekovému odéru svoji mateřštinu, netrvala dlouho.

,,Jak to myslíte?”

,,Že se rád předvádíte, což...?” uchechtl se ošlehaný muž.

,,Závidíte, což...?” řekl Hanzi znechuceně a provokativně si zamával jídelním lístkem před nosem.

Podíval se přitom na nezvykle silná mužova zápěstí, mohutné dlaně a jeho předloktí, porostlá hustým černým ochlupením, i když hlavu měl bělostnou, jako dobře situovaný lesní muž. Napadlo ho, že kdyby se ten divný stařec předváděl před celníky stejně jako on, asi by upoutal zaoceánské vdovy mnohem víc

,,Allium sativum léčí i neurózu,” ušklíbl se ten vlezlý kmet.

,,A též mumifikuje!” pokrčil Hanzi nos.

Pochopil Homéra, proč se jeho Odysseus právě česnekem ubránil nástrahám sexyvědmy Kirké, jež s oblibou proměňovala nevýkonné muže ve vepře.

,,Člověk musí býti připraven; smrt ve zříceném letounu jest tou nejlepší!” řekl stařec s úmyslem ho ještě víc rozhodit; archaismy jeho nezvučné češtiny mu šly k hlubokým vráskám. ,,Nižádné výdaje za pohřeb, rigor mortis a jen trochu česneku...”

Hanzi se zajíknul a zapátral po letušce, aby se přesvědčila, jestli nemají na palubě šíleného únosce. Musel to být blázen s čerstvou manikurou, i když dělal, že je úplně normální, ale mohl to jen hrát, aby si lidé mysleli, že pomatení jsou jen oni.

,,Smrt jest smrt!” zatajil dech a čekal, že každou chvíli nad jejich hlavami vystřelí dýchací ohlávky pro nutné okysličování. ,,Nejhůře udušením smradem...”

Měl už zubaté plné kecky; myslel na nebohé ženy, s hlavami roztříštěnými od ocelových kuliček, jež svištěly z explodujích raket libanonských šiítů, na sebevražedný atentát v Jeruzalémě a těžce zraněné oběti, s nimiž mluvil v nemocnici Hadassah i na setkání s těžce nemocným premiérem Šaronem.

,,Smrt jest jen metaforou skutečného štěstí!” otravoval dál starý muž a proplétal si masité prsty svých nadměrných rukou a vypadalo to, jakoby se snažil zauzlovat sisalové provazce.

,,Vypadáte už teď na šťastlivce!” odsekl Hanzi a chtělo se mu pít.

,,Třeba nežiji...” zvedl muž husté tmavé obočí a vypadal poťouchle i záhrobně najednou.

Hanzi si nevšiml, že by si ten otrava objednal pivo, přesto mu ho mateřsky zaoblená palubní průvodčí přinesla. Muž nadzvedl šlechtěným nehtem svého nadměrného palce plechový uzávěr, cvrnknul do něho ukazováčkem, až plechovka prudce zasyčela. Ledabyle si ji přiložil k ústům a pomalu pil. Jako někdo, kdo lokal doušky jen z dlouhé chvíle. Hanzi útrpně sledoval jeho klidně se pohybující ohryzek a sám žíznivě polykal naprázdno.

,,Jedno pivo!” žadonil po letušce. ,,Prosím...”

,,Během startování se nápoje nepodávají!” řekla dívka stroze a nelítostně odešla pozavírat dvířka prostoru pro příruční zavazadla.

,,Ale... tady ten pán...” zavolal za ní skomíravě Hanzi.

,,Zpoždění doženeme, fouká nám do zad vítr o síle dvě stě kilometrů v hodině!” ozval se hlas kapitána boeingu.

Pasažéři to brali jako žert pro povzbuzení jejich psychiky, ale on to myslel vážně, aby výprava japonských zápasníků sumo nechtěla vrátit příplatek za business class.

,,Vy nejste Žid, což...” nedal si pokoj nechtěný spolusedící a nešlo rozpoznat, jestli to jen konstatuje, nebo se ptá.

,,Co je vám do toho,” zavrčel Hanzi a znovu zamáchal na letušku.

Mohla mít třicet, jedno dítě a dávno přestala chodit na aeorobik. Měla mateřská prsa; velká, kdysi podobně strmá, jako sopky Českého středohoří, teď sice pořád ještě plná, ale už hebce měkká, jako peří po dračkách u jeho valašské babičky. Když se k němu nakláněla, prudce se k němu pod halenkou přelila, bříško se jí zaoblilo a stehna pod vínovou sukní se napnula.

,,Žid Žida pozná i bez obřízky!” zasupěl kmet, sevřel rty a blesknul temnýma očima, o nichž by Hanziho babička řekla, že dokáží uhranout.

,,Někteří Arabové jsou víc Židy, než mnozí Židé!” vyhrkl Hanzi nevrle.

,,Praví židé se v Osvětimi převtělili v ducha kruté pomsty!” pronesl s pohřebním patosem obstarožní pasažér a stiskl čelisti.

,,A vy jste Žid, nebo jeho duch?” zuřil Hanzi,

,,El male rachamim...” vzdechl muž změněným hlasem a zavřel oči.

Hanzi uměl hebrejsky jen chabě, ale modlitbu Bože, plný soucitu, odříkávanou na židovské dušičky znal.

,,Vaší choti nevadí, že si lítáte sám?” sípnul morous a nepozorovaně se dlouze nadechl, ale nezakryl, že jeho smířlivý výraz je pouze maska.

,,Jak můžete vědět, že mám ženu?” zrudl Hanzi; nenosil snubní prsten, jelikož zlato na něm černalo, jakoby potil lučavku královskou.

,,A nemáte, slavný žurnalisto...?” ušklíbl se tajemný pasažér.

Spodním rtem se zapřel o horní, až mu klesly koutky úst a vypadal, jak stará indiánská vědma, ale to už Hanzimu tolik nevadilo; když ten poděs mluvil česky, určitě neměl v igelitce dynamit. Který Čech by se s tolika uncemi na ruce chtěl vyhodit do povětří.

,,A jste otcem též malé dcery a dospívajícího syna...”

,,S někým si mě pletete...” řekl Hanzi a rozbolela ho hlava.

Celým tělem se natočil k okýnku, přitiskl čelo na chladné oválné sklo, aby zmírnil tepání v lebce. Pohledem na mizející telavivskou pobřežní kolonádu se loučil s Izraelem a přikazoval si nemyslet na cvoka vedle sebe. Raději se divil, že mu venkovních mínus padesát stupňů Celsia nezmrazilo mozek. Napadlo ho, že lego vymysleli Dánové až poté, kdy spatřili Jaffu z ptačí perspektivy.

,,Zrovna tady pod námi...” trhl podivín dvojitou bradou k okýnku a zatupal do palubního kovralu. ,,...Tady jsme rozprášili škvarky z Adolfa Eichmanna!” spokojeně zafuněl.

Hanzi se zuřivě otočil. Třel si dlaní ledové čelo a krkem se mu vztekle hrnul vzduch, aby na hlasových strunách vybrnkal pár jadrných nadávek, ale neřekl nic, jen si prstem zaťukal na čelo. Stařec nechal to gesto bez odezvy, vítězoslavně si sklopil sedadlo a pohodlně se v něm zavrtěl. Sepjatýma rukama si k sobě přitiskl igelitku, opřel svoji dvojitou bradu o hruď a zavřel oči.

Hanzi polkl, dal si na uši sluchátka hudebního kanálu, chvíli ladil a při Beethovenově Osudové se snažil zapomenout, co se mu honilo v hlavě. Jestli ten žvanil neměl licenci vševěda, bylo to všecko divné. Moc divné.

Když ho křečovitě se tisknoucího k sedadlu probrala letuška s košer telecími medailonky na bakelitovém tácku, místo vedle něho bylo prázdné. Udiveně se rozhlédl, srovnal si dech, ale uštěpačného vetřelce už nikde nespatřil.

Chvíli si myslel, že se mu jen zdál, nebo že to byl opravdový duch. Než po něm ucítil allium sativum, jako po Faustovi síru. Oddechl si, že zmizel se svými narážkami i podezřelou igelitovou taškou. Vysunul si stolek na jídlo; ze škvíry mu k nohám vypadla složená čtvrtka papíru. Ospale četl divným těsnopisem zprava doleva:

,,Jsem hněvivý posel Boží, anděl smrti, satan i šábel, samé oko hbité, jemuž žádný smrtelník neunikne...”

Telecí medailonky mu zhořkly a přestal mít slinu i na sauvignon z Golanských výšin. Byl na sebe zlý, že si nechal pokazit návratovou melancholii nějakou říkankou, kterou zrovna na jeho sedadle někdo zapomněl. Asi by si ji pokazit nenechal, kdyby ta slova židovského žalmu nebyla psaná arabsky...

Nevěděl, jestli se má považovat za zbabělce, nebo slabocha. Utěšoval se, že zbabělec je určitě jen ten, kdo si o sobě myslel, že je slaboch. Asi by si měl předepsat lázně, někde na Tahiti, nebo alespoň v Lipové.

,,Taljánko šarlatánko, už celej život jsem dneska zdá se propotil,” broukal si na oslavu, když se podvozek letadla se zpožděním, ale s jistotou přimkl k ruzyňskému betonu.

Okudžavovou Taljánkou šarlatánkou křtil své stále mizivější šťastné dny, vstřícná gesta osudu i národy s nadhledem a svoji ženu Ritu. Konečně byl zase doma; sám sobě nadosah. Na ulici do sebe vrážely pomlouvačné hlavy a tiše hřmělo; tchán se opil v baru Sava, hajloval a vystrkoval holý zadek na blokovou důvěrnici, syn Marek byl viděn při netřídění odpadu a manželka Rita v baru Merkur s úplně cizím mužem.

Miloval návraty z cest. Možná víc než jejich začátky.

Nevěřil v Boha kupčíků, jen v zemskou gravitaci a že až zemře, v patřičně civilizované zemi zreinkarnuje v nesmrtelný bestseller. A jelikož si byl skoro jistý, že mu osud konečně rozdal správné karty, nepřipouštěl si, že by ho za věrné služby pacifismu a dobré skutky pro lidstvo mohl zklamat, i když měl na mysli varování zatvrzelého tibetského lámy.

Ten měl jasno, jak dosáhnout věčnosti:

,,Musíš učinit tisíc dvě stě dobrých skutků za sebou! Pokud ale po tisícím sto devadesátém devátém uděláš jen jeden špatný, musíš začít od začátku...”

Kolik životů by musel prožít, aby si tímto způsobem stihl vysloužit nesmrtelnost, to mu už láma neprozradil.

Byl Moravák křtěný vsetínskou Bečvou. Měl statnou postavu, valašské srdce a dobrotivou tvář po matce. V jeho vlasech a plnovousu se jevily kaštanové geny otcových prapředků z Pálavských vrchů, kteří se mohli rekrutovat též z řad vojáků armád tří císařů od Slavkova. Snad i proto měl rád dívky, jež toho moc nenamluvily a bůhvíproč nikam nespěchaly.

Brzy se chystal oslavit svých dvaačtyřicet; kdyby nosil černý kaftan a pejzy, měli by z něho radost ruští Chasidé v jeruzalémské čtvrti Mea She´arim. V očích mu jiskřilo i cosi azurově árijského s ocelovým odstínem. Ježily se mu chlupy, aby to nemělo nic s tím, že jeho tchán Petr Adolf Černý - Schwarz byl synem veterána wehrmachtu od Westerplate Manfreda Schwarze a jeho ženy Gizelly, dozorkyně SS v Birkenau.

Byl to čirý nepokrevní blud. Pro odčinění tohoto stihomamu velebil, kde mohl vůli Izraelců, oddaných domovině svých praotců, i když byla plná až na kost Kumránu vyschlých vádí a nevraživosti Arabů. Židé milovali poušť Malého prince, jež byla nádherná tím, že skrývala studnu. Uctívali tu monoteistickou souš, jejímž bohem byla voda.

A pokud existoval pták Fénix, byl určitě izraelský, že dokázal vstát z popela a stát se ještě silnější než předtím; křivda, bolest a žal udělaly ze slabošských Židů v diaspoře nebojácný pospolitý národ, jako když ničivá erupce Slunce kdysi vytvořila a dodnes poháněla život na Zemi...

Přál si, aby jeho knihy vycházely právě v Izraeli a vůbec by neměl nic proti tomu, kdyby tam patřily k nejchtěnějším. V Česku by ale o sobě jako o nejčtenějším autorovi začal vážně přemýšlet. Nestál o post mediálně okroužkovaného literáta v potrhle tržní zemi, jež si vždy potrpěla na nějakého toho velkého bratra, v níž byly nejsledovanější jihoamerické telenovely, reality show, bulvár s celebritami na jedno použití a romány pro dívky od grafomana s vágní sexuální orientací.

Nesnášel náměstí ucpaná zuřivými fanatiky, skandujícími: Alláh, Alláh, Duce, Duce, Šaron, Šaron, Češi, Češi a nesoucími na ramenou někoho jen proto, že se chtěl nechat s mučednickou vidinou ráje roztrhat dynamitem v plném školním autobuse, nebo že dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pryže do klece zapuštěné v ledu.

Věřil, že jen skromnost, nebo umění být nad věcí, je výsadou skutečných mistrů. Kdy naposled uspořádal dav s pěnou u úst ovace chirurgům, kteří transplantovali pacientovi najednou srdce, ledvinu i játra za roční plat, rovnající se týdenní mzdě oštulpnovaného negramoty v kopačkách?

Nikdy nepřišel na chuť švejkovinám komunarda Haška, jednou svojí postavou ho ale tento komisař Říjnové revoluce nadchl. Byl jí obecní imbecil, na něhož volali: Pepku, vyskoč a zameč! A Pepek, vedený pod krycím heslem Josef Vyskočil ve svazcích donašečů rakousko-uherské policie, vyskočil a mečel jak na lesy. Když pak slyšel pivní dav skandovat: ,,Kdo neskáče, není Čech!”, pochopil národní geny i alkoholismus Haška a byl rád, že je z Valašska.

Svět pouličních křiklounů pro něj byla jen virtuální realita filmového tajfunu z obřího větráku. To skutečné a jedinečné vytvářeli neznámí stvořitelé, bez nichž by se všude producírovali jen paňácové v dresech kupčíků a pouťoví kejklíři se světskou slávou, polní trávou. Protivila se mu světla ramp nandrolonových svalovců a vykrádačů cizích myšlenek, žijících na dluh a vrub ostatních.

Bůh příliš plýtval, když stvořil tolik zbytečných lidí...

Z Gazy znal, jak exploduje zfanatizovaná ulice a bál se toho; představoval si, jak ten amok ničí jeho děti Marka a Ditu. Pokud v něm vzkypěla žluč, bylo to v tomto případě. Izrael byl nezničitelný, před útoky zášti se obalil oázami pospolitosti, jako zrnko písku vzácnou perletí, byl pouhou setinou rozlohy všech arabských států, přesto se stal pevným bodem, kolem něhož se točil svět.

Izrael byl složitý jako Talmud, temný i osvícený, jako noc nad Judskou pouští, vášnivě krutý, gamblersky závislý na lásce i nenávisti. Lidé v něm podléhali dobru i zlu, byli hříšní i oddaní své víře. Žádné pozlátko, kašírka, parodie; ani v duši, ani v očích. Kuřáci sáli nikotin s asfaltem, až ke zhoubné metastázi, sionisté už po generace bránili půdu, vyrvanou svými patriarchy písčitému úhoru a Filištíncům, a muslimové tam na kolenou prolévali krev za Alláha s lehkostí, s jakou Evropané utráceli peníze za vepřová kolena.

Zpočátku se v něm ostýchal zasmát, aby neurazil pietu, jako při vstupu do domu smutku. I vzduch tam byl vyprahlý. V Izraeli byli skoro všichni potomci vyděděnců; ponížených, ožebračených a vyhnaných, na každém kroku provázených dušemi svých zemřelých. Asi proto mu připadali nedotknutelní, zarputile pragmatičtí a nesmiřitelní.

Kdo první vyslovil genius loci, musel stát v Jeruzalémě u Západní zdi. Nikde jinde nešlo vnímat ducha toho místa tak silně, nikde nepoznal nic z tak nehomogenní a přesto tvárné hmoty, nikde jinde se nedělo tolik farizejských i svatých proměn, nikde nebylo víc zběsile pokorných a čemukoli propadlých lidí.

Jeruzalém asi musel být svaté i hříšné město v jednom. Bez vody nebylo života a bez hříchu svatosti, bez aury světla nešlo pochopit beznaděj temnoty. V tom byl Al-Kuds lidsky pravdivý, proto ho očaroval; žádná z jeho Taljánek šarlatánek nebyla tolik svůdná i licoměrná zároveň.

Žid Jigal Amir tvrdil, že miluje Boha, ale miloval jen sám sebe, proto zastřelil premiéra Jicchaka Rabina.

Žid Jicchak Rabin musel zemřít, protože miloval židovský stát a chtěl pro něho mír. A v ráji musel mít splín, že po letech požaduje třetina jim tolik milovaných Izraelců svobodu pro jeho vraha...

Šimon Peres, jehož kulka nezasáhla, poněvadž se zdržel na řečnické tribuně říkal, že se někdy cítí být holubem míru a jindy jestřábem války, ale ne schizofrenikem, aby mohl splnit poslání židovského vyjednávače s Jásirem Arafatem...

Jásir Arafat se toho nedožil; otrávili ho možná jeho palestinští soukmenovci z Hamasu a sváděli to na Židy. Otec Stavitel Abú Ammar se stal předčasně mučedníkem, že seděl s bezvěrci na dvou židlích.

To vše úžasné i zločinně asymetrické, nelogické a nabubřelé z paradoxů se odehrávalo v židovském státě a Palestinské autonomní samosprávě za bohorovného přihlížení potměšilého Boha, co se asi řídil jiným Desaterem, než které sám svěřil Židům a Muhammadovi poskytl jeho špatnou kopii.

Zabíjej a ubližuji bližnímu svému!

Šest set třináct příkazů Tóry ho dráždilo. Nikdo nikdy nenechal Židy na pokoji, snad proto byli tak nevraživí a nedůtkliví k arabskému světu a ten jim nezůstával nic dlužný. Pět Mojžíšových knih k tomu nabádalo...

,,Znič ho, udělej z něj domov pro vrány a krysy, kde žádný beduín nepřiváže svého velblouda...!”

Možná i proto tam na počátku spěchal jako lovec lebek, slídil po tragédiích, číhal na atentáty, nutil znepřátelené strany, aby se mu vyznávaly, proč jedna druhou vraždí a nemíní s tím přestat. A když celé dny netrpělivě čekal s fotoaparátem na sebevražený útok měl vztek, že si nevydělá ani na slanou vodu. Pak se změnil.

Začal nesnášet své čtenářsky uslzené příběhy matek, hořekujících nad smrtí svých synů. Chtěl Izraeli i světu pomoci. Snílek, vychovaný v křesťanské pokoře svým moudrým otcem. Měl mindrák z dob, kdy pro něj byl Bůh největší autoritou. Jako katolík ale nesnášel ponižování Židů.

Ježíš byl přece též Žid. Byl z židovské matky, měl obřízku a tento původ mu nemohl zapřít ani jeho Otec - Bůh. Ten přece vše zosnoval, bez okázalé smrti jeho hebrejského syna by nebylo křesťanů, ani islámu, bez Židů bychom neznali Boha, ani Desatero, tak proč je zatracovat?

Nebyl Jidáš, nejvíc proklínaný a špiněný zrádce, jen obětním beránkem a zároveň nejdůležitým článkem Boží konspirace, s příkazem přímo od Ježíše: Čiň, co máš učiniti! Z čeho tedy Židy vinit; že byli vyvolení, ale ne proto, aby vládli lidstvu, ale aby za něho trpěli...?

Kdyby v ráji Adam s Evou prohlédli Boží lest a nechali plody stromu vědění netknuté, nebylo by sexu, ani lidstva, jedině, že by neposkvrněná početí byla zavedena plošně. Křesťané si vytvořili konkurenční církev, aby i jim zůstalo něco za nehty z Židy objevené božské ideologie. Kdo komu víc podrazil nohy; Židé lidstvu, či křesťané Židům jejich neustálým šikanováním a halocaustem?

Proto je hájil, aby ulehčil vině svého dětského katolictví. Propadl chiméře spravedlnosti, kterou chtěl pro každého a za každou cenu. Děsil se jen, že jednou začne říkat: Co bych byl, kdyby neexistovala špatnost jiných? V absolutní pravdu a nesmrtelnost už dávno nevěřil. Tu relativní považoval za veličinu přímo úměrnou lidské paměti. Za sotva znatelnou stopu v písku, kterou vítr hravě zahladil, kdy si zamanul.

Jen ten, kdo se dokázal udržet v mozkových závitech pozůstalých, žil nejdéle i se svou relativní pravdou. Musel si ale napřed zajistit patřičný public relations, masivní mediální kampaň, nejlíp se dostat do encyklopedie Britanica, do globální povinné četby. Ovšem nejideálnější bylo prosadit svůj životopis do Bible.

Jen Starý a Nový zákon s třetím dodatkem zvaným korán zaručovaly prakticky věčný život všem, kdož byli v těchto svatých textech a jejich kompilátech vedeni v dobrém či zlém. Proto měl Bůh jako jediný jistou absolutní nesmrtelnost, se záruční lhůtou na dobu, než planetu Zemi zlikviduje meteorit, mírové snahy USA nebo islám.

Ježíš Kristus, popravený Římany jako zločinec, se tak stal vládcem spolku Nezničitelných a byl víc nesmrtelný, než Alexander Makedonský, Napoleon, Hitler, Kennedyovský klan, Walesa, Havel, bin Ládin a milión dalších vůdců dohromady, včetně fotbalové mafie, k jejichž společné mediální věčnosti se hodilo motto:

,,...Ut pueris placeat et declamatio fiat! Jen aby se líbil chlapcům a stal se tématem řečnických cvičení!”

Konečně se našel. Tak si to vznešeně říkal, aby se povzbudil. Už Goethe tvrdil, že dvě a dvě jsou in concreto jen dvě a dvě a ne čtyři. Víra a smělost se nedaly sčítat. Židovský stát se mu stával přechodným druhým domovem, přesto oplýval nevázanou blažeností, když měl za sebou návrat do toho prvního.

Potřeboval se v něm zbavit izraelských úleků a pookřát v netečnosti střední Evropy, v níž si už nikdo nechtěl pamatovat boj na bodáky, v níž se neumíralo v rozvalinách po zemětřesení a pod vlnami tsunami, kde byly teploty mírné, revoluce sametové, ceny regulované a bída jen na vlastní žádost. Byl zase doma.

Jeho tělo víc dychtilo po rozvrzaném křesle a páteři lahodící latexové matraci, než po ženě Ritě. Byl dojatý, když u vchodu spatřil choulící se mourovatou kočku. To kdysi toulavé kotě mu dělalo radost. Vlastně si je vyhlédl, když se vrátil z jedné z cest do Izraele. V rodině Hany Ringové měli takových bezprizorních strávníků několik.

,,Žádné jídlo nesmí přijít nazmar! Kdo přežil koncentrák, ten si jídla váží!” tvrdila. Neskončila v plynu jen proto, že se stal zázrak; dostala se na Schindlerův seznam. ,,Co nesníme my, snědí toulavé Micky...”

Strakatá kočka, s růžovým čumáčkem, co byl i v parném létě vždy zatvrzele studený, si na Hanziho brzy zvykla. Říkal jí Nina, ne snad z nostalgie po náhodné Čechovovské lásce ze svých ruských putování. Nina byla zkratka počátečních písmen vlastností, jichž si u toho kočičího mazla nejvíc ctil. Byla nezávislá, inteligentní a něžná altruistka.

Otřela se mu o nohu a vyskočila na tašku, aby ji odnesl, aniž by pokládal zavazadla. Napřed napustil vanu pro ni, přidal pěnu a pořádně ji vydrhl. Myslel i na děti, pro které byla Nina miláček. Byl zase doma. Trávil ještě telecí medailonky zapité colou cateringové košerové společnosti Tamam a už objímal své děti a soukal oteklá chodidla do odérově vychozených trepek. Rita měla spoustu zákaznic, trvalé účesové kreace značně podražily. Pak si sedl do křesla a zavřel oči.

Jednou rukou hladil sametově pulzující klubko ve svém klíně, v druhé měl láhev piva a s příjemnou hořkostí v ústech odpočíval, na vzkaz anděla smrti mal´ach ha-maveta pro tu chvíli zapomněl. Byli na tom s Ninou stejně. Oba měli toulavé boty, prahli ze sebe spláchnout prach a jinak nic víc, jen trochu toho živočišného tepla a laskání.

Znovu si hověl ve svém koutě, kde měl knihovnu a starodávný počítač, s jehož wordy se snažil poznat sám sebe. Snad té zabedněné elektronice přikládal přehnaně velký význam, ale někdy mu připadalo, že jedině přes ni se mu podaří vydávit sousta těžko stravitelného světa.

A kromě toho hlídal za zdí ještě jeden život. Ve vedlejším bytě žil jeho tchán. Byl vdovec, měl necelých třiašedesát, v sobě silikózu a srdce po dvou infarktech, za sebou rozedmu plic a před sebou neurčitý počet dnů.