Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Bez operace nadsamcem?

Když v Jihoafrické republice pátrám po novinářských zajímavostech, objevuji v Johannesburgu neuvěřitelný Projekt ,,P", zabývající se ojedinělým systémem cviků, s jejichž pomocí je údajně možné zvětšit penis až o deset centimetrů. Na jihu Afriky se tak ke světovému prvenství chirurga Christiaana N. Barnarda v transplantaci srdce člověku přidal i bývalý letecký radionavigátor Wilhelm Lötter z Pretorie, o jehož patent na soubor šestnácti cvičení pro zvětšení penisu je nyní nebývalý zájem už nejen na jihu černého kontinentu.

,,Více než 75 procent jihoafrických bělochů má délku svého penisu 13 až 15 centimetrů. Pouze 15 procent této mužské populace má velikost pohlavního údu 18 centimetrů, jen dva muži z tisíce pak mají svůj ,,nástroj" třiadvaceticentimetrový," tvrdí Wilhelm Lötter a dodává, že jeho systém, jehož způsoby cvičení jsou k dispozici nahrané na videokazetě, dokáže za pár měsíců zvětšit délku údu až o osm centimetrů, jeho tlouštku skoro o tři. Zmohutní údajně také varlata a tato metoda funguje prý také u mužů ve věku nad sedmdesát let.

 ,,Proto jsem začal přemýšlet, jak to dělají se svými svaly kulturisté. Proč by se pravidelným cvičením dal zvětšit biceps a ne penis? Tak jsem začal experimentovat a výsledkem je moje minifitnesscentrum - Projekt ,,P" jako penis," píše ve svém návodu bývalý radionvigátor, který dal šanci mnoha zakomplexovaným mužům.

Šanci však zřejmě pouze teoretickou. Návod má řadu komických rad. Mezi klasickoiu masturbací a zmíněnými cviky, prováděnými každodenně dvacet minut, minimálně ale tři, (proč by prý muž prahnoucí po svém znovuzrození nevěnoval svému přerodu denně víc než je doba čištění zubů?) je rozdíl v mnohotvárnosti této fyzioterapie a jejím působení na každou část penisu zvlášť. Wilhelm Lötter to přirovnává ke dvěma mužům, z nichž jeden chce zvětšit své svaly promyšlenými sériemi cviků s činkami, zatímco druhý jednotvárným házením písku lopatou. Navíc bylo prokázáno, že Projekt ,,P" mimo jiné pozitivně ovlivňuje rovněž krevní oběh a zabraňuje předčasné ejakulaci.

Pan Lötter tvrdí, že jeho falická fyzioterapie chrání rovněž prostatu před rakovinou tím, že zlepšuje průtok moče a na rozdíl od viagry zajišťuje erekci bez chemie s vedlejšími účinky. Jen posílením houbové tkáně penisu a zvýšením tvorby mužského hormonu testosteronu. Masáže Projektu ,,P" mají zabránit též operacím předkožky zvané obřízka, což asi ale Židy nepotěší. Zkrátka - dokonalé vylepšení sebevědomí mužů a štěstí z rozkoše u žen.

,,Existuje šest hlavních zásad, jak nemít ze svého penisu velký mindrák. Za prvé - čím je váš penis menší, tím se relativně více zvětší, když se ztopoří," vysvětluje autor Projektu ,,P". ,,Za druhé - největší sexuální prožitek dává při souloži ženám tření o stěny vagíny v jejích prvních 25 až 38 milimetrech. Za třetí - vagína se přizpůsobí všem velikostem penisu. Za čtvrté - síla (obvod) penisu je důležitější než jeho délka. Za páté - dlouhý penis nemá význam, když muž neví, co s ním dělat. Proto se počítá víc, jak to uděláš, než s jak velkým. Za šesté - Pamatuj si, že vždycky se najde někdo, kdo to dělá hůř než ty!"

Na jihu černého kontinentu jsou však i jiné ,sexuální´ vynálezy. Znásilnit v Jihoafrické republice ženu se nyní mužům krvavě vymstí přímo na jejich pohlavním orgánu. Tedy pokud bude dotyčná žena chráněná novým speciálním zařízením podobným kondomu, které je z plastu, vkládá se do vagíny a uvnitř obsahuje ostnaté výběžky harpunovitě ohnuté směrem dovnitř. Jakmile muž zkusí do ženy vniknout, ostny se mu jak rybářský háček zaseknou do údu a plastový kondom mu pak dokáže odstranit jedině lékař.

Zařízení pojmenovali Rapex, odvozenina od anglického rape, neboli znásilnění. Prototyp Rapexu vytvořila matka dvou dětí Sonette Ehlersová již v roce 2005. Dva roky trvalo, než však získala všechna povolení k prodeji a patent k výrobku. Zařízení se také nelíbí feministkám. Podle nich se vrací jihoafrická společnost do středověku, kdy se nosily pásy cudnosti.

Ročně je v JAR násilím přinuceno k sexu 1,7 miliónu žen. ,Rybářský´ kondom budou podle všeho využívat především chudší ženy, jež za prací denně chodí pěšky dlouhými a nebezpečnými cestami. O znásilněných mužích zatím není řeč. Zasouvací ,anální´ kondom s rybářskými háčky by se dal asi velmi těžce aplikovat...

Benzín z uhlí

Najímáme si na recepci hotelu auto, jehož řidič je zároveň průvodcem. Je to Joel, Jihoafričan dánského původu. Veze nás z Johannesburgu na východ, v rámci poznávání děláme mírnou objížďku, míjíme města Heidleburg a Rensdorp, pak chvíli směřujeme k jihu po dálnici směrem na přímořský Durban.

A když po několika odbočeních a letmé prohlídce zlatých hald ukáže náš jihoafrický Dán před sebe, vidím známý obraz - těžní věž. Jsme v Sasolburgu na území jednoho z jihoafrických uhelných dolů, jenž těží uhlí z nevelkých hlubin, převážně však ze slojí uložených těsně pod povrchem..

V dole se dobývá smolné uhlí, které jde z plytkého podzemí po více než dvacet kilometrů dlouhých dopravnících přímo do rafinerie, kde se z něho vyrábí benzín. Ještě nedávno toto ,,uhelné palivo" pokrývalo až 50 procent jihoafrické spotřeby benzínu. Důvod byl jasný - JAR má téměř všechny energetické suroviny kromě nafty. Tento handicap si zde vyrovnávají tím, že místo ní využívají pro chemický průmysl své obrovské zásoby uhlí.

Cítím ho v ovzduší. Tu vůni důvěrně znám; kdysi jsem dobrovolně vyměnil dvouletou základní vojenskou službu za deset roků práce v podzemí šachet Ostravska. Dodnes na dřinu pomocného dělníka se smíšenými pocity vzpomínám. Teď jsem pro změnu v černé Africe a snažím se pochopit úložné poměry černého antracitického uhlí, které jsou v jihoafrických pánvích značně různorodé.

Je možné se setkat s povrchovu těžbou s 30-50m skrývkou, současně na další části téhož těžebního revíru je dobývání podpovrchové, prováděné přes "svážnou", tedy úklonné důlní dílo, a konečně je tady třetí možnost - "fedrování" klasickou těžní věží. Na antracit se musí tzv. komorováním, případně klasickými poruby v několika lávkách, kdy poruby "couvají" jeden nad druhým v několika výškových úrovních přes celou mocnost sloje.

Světové zdroje nafty budou podle znalců vyčerpány přibližně za půl století, uhlí by mělo vydržet v hlubinách naší planety více než dvěstě padesát let. Je tedy přirozené, že se vyspělé země pozvolna orientují na přeměnu uhlí na kapalné uhlovodíky pro potřeby pohonných hmot, které by nahradily ropné produkty. Proto se v JAR, kde jsou zásoby uhlí ve stovce dolů odhadovány na 120 miliard tun, produkuje z uhelných zásob ve třech závodech firmy Saso benzín. V České republice patří tradice produkce benzínu z uhlí k nejstarším v Evropě a počítá se od třicátých let.

Zásoby hnědého uhlí na Mostecku, odhadované až na půl století, jsou dobrým předpokladem pro rentabilní a ekologickou výrobu benzínu. Ještě v roce 1960 bylo v Československu z roční těžby hnědého uhlí ve výši 53 miliony tun využita zhruba polovina pro chemický průmysl, z toho pro výrobu benzínu skoro pět milionů tun. Je třeba připomenout, že pořizovací hodnota naftové rafinerie byla asi třicet miliard Kč.

Proces průmyslové přeměny uhlí v palivo vznikl již na počátku tohoto století v Německu, kde toto chemické odvětví ovlivnila politická situace. Němci byli po první světové válce odříznuti od zdrojů ropy, takže museli vsadit na soběstačnost. Německý závod na výrobu benzínu u nás se jmenoval Sudetenländische Treibstoffwerke - STW, patřil do koncernu Herman Göring Werke a jeho výstavba byla zahájena v květnu 1939. Po válce byl přejmenován na Stalinovy závody, později na Chemopetrol v Záluží u Mostu.

Jihoafrické černé uhlí, většinou velmi kvalitní antracit, je zajímavé i tím, že se těží v mnoha případech z obřích slojí z povrchu. Znamená to, že jeho těžba je podstatně levnější než u nás. Nemusí zde většinou vyhazovat peníze za nákladné hloubení těžebních jam a budování přípravných chodeb.

,,Na vytěžení jedné tuny černého uhlí jsou tady potřeba asi dvě desítky pracovníků, u vás je to kolem sto padesáti, což je obrovská režie, která se musí projevit i na ceně uhlí," tvrdí naši průvodci dolem Sasolburg. ,,Pokud bychom ho přepravili do Evropy, bylo by pořád levnější než vaše, i když by se do jeho ceny započítaly výdaje na přepravu a clo."

Kolik je na těchto slovech pravdy a kolik jen stavovské propagandy, to nemohu v té chvíli posoudit, ale tuším, že si sasolburští horníci příliš nevymýšlejí.

,,Kvalita benzínu z uhlí či nafty je srovnatelná, protože jde o obrácený výrobní postup, kdy se zase zemní plyn mění v kapalná paliva. Při zpracování uhlí v benzín je třeba dodávat vodík, proto se dnes při tomto procesu používají rovněž organické odpady jako jsou plasty, pryž a ropné zbytky, které požadovaný vodík do tohoto procesu dodávají," řekl mi pár dnů poté ředitel katedry geologie johannesburské University of the Witwatersrand prof. Carl R. Anhaeusser.

,,Pokud bude cena jednoho barelu ropy (159 litrů) přesahovat 35 USD, bude výroba benzínu z uhlí rentabilní, přestože je tato technologie dražší než klasické zpracování ropy. Pak bude možné realizovat již existující projekty USA, Japonska či Německa na výrobu kapalných paliv z jiných než ropných zdrojů," dodal jeho kolega prof. Laurence J. Robb. Netušl, že brzy se cena jednoho barelu ropy vyšplhá přes 80 USD...

 

Kdo by to do uhlíku řekl?

Když jsem před lety popíjel na ostrově Kuba rumové daiquiry, vzpomínal na romanopisce Ernesta Hemingwaye a dal se s přáteli, spíš tedy s přítelkyněmi, do tance, chrastil jsem si v rytmu salzy podivnými lusky, které mi nahrazovaly kastaněty. Bylo to na pláži Varadera a ne v noblesním baru, jimiž se Havana jen hemžila.

Ty obří lusky byly barvy temně hnědé, mírně oblé jako půlmetrový bumerang, tvrdé jak kámen, který však v sobě skrýval podivná chrastící semínka. Tato přírodní kastaněta vznikla z plodu stromu rohovníku. Znal jsem ho z dětství, kdy nebyly žvýkačky, ani cukrovinky, takže mi babička pro oslazení života dávala žvýkat sladký svatojánský chléb, což byly právě kousky z lusku rohovníku, jehož stromy zdobí také botanickou zahradu u vily-finky Ernesta Hemingwaye na okraji Havany.

K vidění jsou zde kromě stoletých palem a jiných subtropických stromů též hroby tří spisovatelových psů i jeho slavná rybářská bárka Pilar, jež kdysi kotvila v blízké rybářské vísce Cojimar, rodišti rybáře Santiága, hrdiny Nobelovou cenou ověnčeného románu Stařec a moře.

Zmíněný rohovník obecný je stálezelený, až patnáct metrů vysoký strom, s hnědou rozpraskanou kůrou, původem z Palestiny a ze Středozemí. Má tmavě zelené, lesklé, kožovité, sudozpeřené listy; plody tvoří tmavohnědé, široké lusky, obsahující tvrdá hladká semena. Je nenáročný, roste téměř všude...

A zmíněné chrastění v jeho lusku, který jsem ukořistil u Hemingwayů na zahradě, způsobují asi dva tucty semínek s ojedinělou vlastností - každé váží stejně, tedy 0,2 gramu. Naši prapředkové toho bystře využili a začali používat tato semínka jako ověřené a svoji hmotnost neměnící se závaží při vyvažování drahokamů. Tuto míru pak nazvali karátem, který podnes označuje mimo jiné hmotnost diamantů a tím jejich hodnotu. Nutno dodat, že rohovníku obecnému říkali Arabové kharrub, zatímco Řekové karation. A tak vznikl i speciální karát, užívaný tentokrát ne v roli jednotky hmotnosti pro diamanty, ale jako označení pro jednu čtyřiadvacetinu obsahu zlata ve slitině.

Jih Afriky je největší hornická oblast na světě. K fárání do platinových a zlatých dolů si přidávám i návštěvu diamantové šachty. K nejvíc výnosným patří diamantový důl Premier nedaleko Pretorie, z něhož se pořád dobývá denně kolem šesti tisíc karátů této vzácné, čiré a bezbarvé krychlové modifikace čistého uhlíku. Kdo by to do prvku Mendělejevovy tabulky pod značkou C řekl, že v symbióze s přírodou vytvoří při erupci sopky nejvzácnější kámen světa?

,,Denně se z hloubky asi jednoho kilometru vydoluje přes dvanáct tisíc tun kamene, z nichž se vybere zhruba 1, 2 kg diamantů. Stručně řečeno - v průměru z každých sto dvaceti tun zeminy dostaneme jeden diamant, který získá po opracování hmotnost jednoho karátu," vysvětluje šéf zdejšího public relation. ,,Dnes je nad dolem Premier šestý největší, napůl erupcí a napůl člověkem vytvořený kráter na naší planetě, který má momentálně rozměry 1000 x 500 x 560 metrů."

Pak mě a skupinku dalších zvědavců vede kolem pásů, po nichž vytékají z podzemí tisíce tun šedého kamene, v němž se skrývá velké bohatství. Proto jsme upozorněni, že si nesmíme vzít na památku ani kamínek. Pro jistotu, že by někdo nerozuměl afrikánsky, je u východu z šachty speciální rentgen s osobní prohlídkou. Zájem o návštěvy této diamantové šachty mají nejen turisté, ale hlavně horničtí odborníci z celého světa. Do dolu Premiér vedou dvě jámy. Jednou z nich fárají do hloubky kolem 600 metrů horníci, kteří zde razí horizontální štoly. V nich navrtají do horniny na čelbě otvory, do nichž naládují střelivo. Po jejich odpálení se takto uvolněný kámen druhou těžní jámou vyváží na povrch.

Pozoroval jsem, jak se z dolu valily tuny temněšedé horniny, kterou pak nekonečné dopravníky odvážely k drcení. To pokračovalo až do fáze, kdy se z balvanů staly drobné kousky, nejdůležitější drť mezi všemi, v níž už probleskovaly surové diamanty, které obsluha pásů ručně vybírala pod přísným dohledem. Pravou hodnotu začnou však mít až po důkladném zpracování a obroušení. I tak se jihoafrická kriminalita může vykázat řadou pokusů o propašování ze země diamantů ve stavu ,,hrubého zrna". Nedávno bylo nedaleko Johannesburgu zatčeno devatenáct překupníků, kteří u sebe měli diamanty za půl miliónu dolarů.

Diamant má pro svoji nebývalou tvrdost velké technické využití. Nejvyšší roční těžba zlata na světě se nyní v na jihu Afriky snížila z více než 700 tun na relativně slabých 520. Zato diamantů jako by tady neubývalo, i když asi už nebude nalezen takový, který ležel osm metrů pod povrchem dolu Premiér.

,,Bylo to v roce 1905. Měl 3 106 karátů, tedy asi půl kilogramu a byl pojmenován po zdejším těžaři Thomasu Cullinanovi," říká pyšně průvodce a vede nás do skromného muzea. ,,Tento gigant skončil rozřezán na tucet kousků v koruně krále Anglie Edvarda VII. a v dalších královských špercích."

Když prý ho po roce studování brusič před celou královskou rodinou ještě neopracovaný úderem paličky rozdělil, tak se vyděsil, že omdlel. Potom ale z takto roztříštěných kusů vytvořil mimo jiné šest více než stokarátových diamantů, z nichž Cullinan I. byl ve tvaru hrušky, měl přes pět set karátů a dnes zdobí žezlo britské královské rodiny. Cullinan II. se podobal polštářku, vážil 320 karátů a je umístěn v koruně britské královny...

V roce 1934 byl tady vytěžen diamant Jonker, který vážil 726 karátů, o deset let později to byl Niarchos se 426,5 karáty a v roce 1978 se do této řady diamantových velikánů zařadil Premier, obsahující 353,9 karátů. Jejich hodnoty jsou pro běžného člověka nevyčíslitelné, na mnohých bylo vybroušeno na dvě stě padesát sedm plošek zvaných fazet, u mnohých takto upravených diamantů dosáhla cena jednoho karátu až sto tisíc dolarů. Nevím, jestli lze ještě nějaký jiný kámen o hmotnosti jednoho gramu prodat za půl milion dolarů.

A co se bude dít s cenou diamantu, jehož surová velikost je jak dětská hlavička. V Jihoafrické republice byl totiž v srpnu 2007 objeven zřejmě největší surový diamant na světě. Podle jihoafrického deníku The Mercury váží kámen nalezený na severozápadě země až 7000 karátů, což odpovídá 1,4 kilogramu. Velikostí ho lze přirovnat ke grapefruitu.

 

     
 

název diamantu

velikost diamantu

místo a rok nálezu

1.

Cullinan

3106 karátů (1 karát = 0,2 gramu);

Jižní Afrika, 1905

2.

Excelsior

995,2 karátu

Jižní Afrika, 1893

3.

Hvězda Sierry Leone

968,9 karátu

Západní Afrika, 1972

4.

Velký Mogul

787,5 karátu

Indie, 1650

5.

Řeka Woyie

770 karátů

Západní Afrika, 1945

6.

Prezident Vargas

726,6 karátu

Brazílie, 1938

7.

Jonker

726 karátů

Jižní Afrika, 1934

8.

Jubilejní

650,8 karátu

Jižní Afrika, 1895

9.

Dutoitspan

616 karátů

Jižní Afrika, 1974

10.

Baumgold

609 karátů

Jižní Afrika, 1922

 

 

JAR je hlavním producentem diamantů na světě. Tomuto odvětví vévodí společnost De Beers, která loni vytěžila kameny o váze 51 miliónů karátů. Na nalezištích na severozápadě JAR působí ale i řada menších důlních firem.

 

 

 

 Prvním dárcem srdce byl opičí samec

Poprvé jsme se setkali v letadle. Já a věhlasný chirurg z Kapského Města, profesor Christiaan Neethling Barnard. Byl jen asi dva metry ode mě. Bohužel, pouze na obrazovce televizoru v Boeingu 747. Když jsem letěl na jih Afriky, dávali portrét tohoto nejznámějšího chirurga světa. Bylo totiž těsně před kulatým výročím první transplantace srdce u člověka.

Světově proslulý chirurg měl na svých bedrech osm křížků, přesto stále působil ve své klinice v Kapském Městě. Dne 3. prosince 1967 zde v nemocnici Groote Schuur vložil v čele 30členného týmu lékařů 55letému obchodníku s potravinami Louisi Washkanskému cizí srdce. Jeho dárcem byla po autohavárii tragicky zemřelá 25letá slečna Denise Ann Darvallová. První člověk s transplantovaným orgánem žil po operaci osmnáct dnů. Nezemřel však na selhání srdečního svalu, ale paradoxně na komplikace při zápalu plic.

Druhý Barnardův pacient z ledna 1968, zubní lékař Philip Blaiberg, už žil s novým srdcem téměř 20 měsíců. Slavný kardiochirurg pak provedl další transplantace srdce a velká část jeho pacientů přežila dlouhodobě. V roce 1974 pak také jako první na světě úspěšně provedl tzv. heterotopickou transplantaci. Při ní se dárcovské srdce našije na srdce příjemce a obě pak pracují vedle sebe. Ale Barnard zaznamenal i neúspěchy, a to při tzv. xenotransplantaci, tedy při přenosu jiných orgánů než lidských, kdy se marně pokoušel zachránit několik dětí pomocí opičího srdce. V roce 1983 ho artróza přinutila odložit skalpel; to měl za sebou padesát transplantací a ve světě už dostalo nové srdce na 40 tisíc lidí.

,,Ani Češi nejsou špatní. U nás bylo první lidské srdce transplantováno chirurgy Firtem, Kočandrlem, Hejnalem a Kramářem 31. ledna 1984," broukne v polospánku úctyhodný šedovlasý pán na sedadle vedle mě, Čech, který letí navštívit rodinu své dcery do Kapského Města, jež prý také operuje, ale jen pejsky a kočky. ,,I já jsem byl kdysi chirurgem. Za pár tisícovek. Moje dcera si u psů vydělá stokrát víc. Běloši tam mají všichni psy..."

Pacientem, který u nás přijal cizí srdce, byl Josef Divina z obce Řepiště na Frýdecko-Místecku. Návrat do normálního života mu trval tři roky. Byl nejdéle žijícím člověkem na světě s darovaným srdcem. Po třinácti letech ,druhého´ života zemřel v roce 1997 v třinecké nemocnici ve věku 57 let.

Louis Washkansky ale nebyl prvním člověkem, který dostal šanci žít s darovaným srdcem. Vůbec poprvé se tato operace uskutečnila v USA, kde profesor J. D. Hardy transplantoval 23. ledna 1964 srdce šimpanzího samce 68letému Boydu Rusbovi, v němž sice srdeční sval ožil, ale tepal pouze dvě hodiny, protože byl malý, nestačil přečerpávat veškerou krev Rushova cévního systému a udržet tak jeho krevní oběh.

Profesor Barnard byl třikrát ženatý, poprve se zdravotní sestrou, podruhé si ve 49 letech bral 19 letou Barbaru Zollnerovou, potřetí si ve svých 73 letech vzal 31letou modelku Karin Setzkornovou. I s ní se nakonec rozvedl. Zanechal po sobě dohromady šest dětí, s každou ženou dvě. Na otázku, proč jej přitahují o tolik mladší ženy, odpověděl velmi jednoduše: "Jsou daleko hezčí než ty starší."

Stýkal se se světskými celebritami, kněžnou Grace, Lollobrigidou, byl přijat Janem Pavlem II., Indírou Gándhíovou, Lyndonem Johnsonem, jen v ČR nenavštívil v květnu 1998 žádného politika, nýbrž jen safari ve Dvoře Králové nad Labem. Odmítal apartheid se slovy svého otce, protestantského pastora: "jenom kdo miluje svého souseda, může skutečně milovat".

V jeho horoskopu nacházíme velký neobvyklý vodní trigon Slunce Sco - Uran Pis - Pluto Can. Dále aktivovanou hvězdu Antares díky Venuši na 9° Střelce. Zálibu v druhém pohlaví kromě výše uvedených znaků vysvětluje Venuše kvadrát Uran jako nejpřesnější aspekt horoskopu, pro slávu mluví Merkur na 29° Vah v konjunkci s Jupiterem už ve Štíru.

Lékaři celého světa měli zásluhou Barnarda vzácný příklad toho, co vše lze v chirurgii dosáhnout a jen do dubna roku 1970 uskutečnili dalších 159 srdečních transplantací, na nichž se podílelo 58 pracovišť dvaceti zemí všech kontinentů. Vedle vyspělých zemí jako byly JAR, USA, Velká Británie, Francie, Kanada či Austrálie se v této době takto operovalo rovněž v Indii, Turecku a Chile. Zpočátku nebyly výsledky příliš příznivé. Čtvrtina operovaných zemřela hned při operaci, dalších 40 procent během prvních tří měsíců života s cizím srdcem a jen sedmi procentům pacientů se podařilo žít déle než jeden rok.

Od chvíle, kdy mi byl v letadle takto připomenut skvělý chirurg se svojí geniální transplantací, uplynula dlouhá doba a teď se už měsíc toulám po jižní Africe. A i když mám jiné starosti než myslet na profesora Barnarda, přece jen mi ho zdejší černobílá atmosféra připomněla.

,,Byl to šok hlavně pro Ameriku a jihoafrické rasisty, když běloch dostal opičí srdce. Do té doby totiž existovala také v USA přísná segregace - všechno odděleně. Bílý zvlášť, barevní zvlášť," šklebí se pobaveně Rufus Makaka, zulský dělník z platinového dolu, s nímž mě seznámil další český Jihoafričan, padesátiletý Bedřich z Plzně, který je na jihu Afriky už čtvrt století a momentálně pracuje v autoopravně. ,,Přísně se také hlídalo, aby se při transfúzích nedala bělochovi krev od barevného dárce, bylo by též zločinem, kdyby se uskutečnil smíšený sňatek," sarkasticky se směje.

Sedíme v malém baru v centru Johannesburgu. Kolem se pestrá společnost, černoši i bílí pijáci, několik půvabných Asiatek, barevní jsou také obsluhující číšníci, u pokladny ale sedí běloch. Všichni pijí pivo a jedí jako o život. Když se podívám na jídelní lístek a na porce o několika chodech bratru za sto randů, které si objednávají, nechápu, kde na to berou.

,,Vykřikovali, že pohlavní styk bělocha s černoškou by byl sodomismus, protože jsme opice. A najednou bylo transplantováno bílému muži srdce šimpanze. Bylo jasné, že když má běloch na kahánku, jeho rasismus je ten tam," vítězoslavně se Rufus bouchá zaťatými pěstmi do své hrudě.

Prosebně mrkám na svého kamaráda Jardu, momentálně českého horníka v jihoafrických službách, aby mi mohl s překladem z afrikánštiny. Je mi jasné, že zrovna Rufus má na víc, než jen na dělníka v platinovém dole. ,,Barnard nemá pouze své příznivce, černoši ho moc rádi nemají. Byl první, protože před svojí první oficiální transplantací mohl ,,tréninkově operovat" desítky bezejmenných černochů," odvážně tvrdí černý horník.

,,Tisíce jich každoročně zahynuly při jihoafrických dopravních nehodách nebo byli zavražděni v rámci vysoké kriminality," přivírá oči a tváří se tajuplně jakoby říkal, že toho ví na toto téma spoustu, ale mluvit o tom nesmí. ,,K oficiálnímu počtu Jihoafričanů je nutné přidat dalších asi deset miliónů nelegálních přistěhovalců ze zemí centrální Afriky, kteří neměli vůbec žádné doklady. A protože se k nim jako k bezprizorním nikdo nehlásil, nepotřebovali lékaři ani souhlas příbuzných k darování jejich orgánu. A mohlo se s nimi experimentovat..."

Napadá mě, že o mrtvých jen dobře. Též přítel Jarda je z toho nervózní, tak to raději balíme. Je zajímavé, jak se během několika měsíců změnil černý apartheid v bílý rasismus. Profesor Barnard přece už nežije; zemřel v neděli 2. září 2001 ráno během koupání v hotelovém bazénu na kyperském ostrově Pafosu.

Důvodem úmrtí byla dechová nedostatečnost způsobená bronchiálními problémy...