Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Největší hornická univerzita

Kdo v Africe fárá do dolů, musí se podívat také do zdejší centrály báňské záchranné služby Mines rescue service Ltd. v Carletoville. Školí se zde a trénují horníci, kteří po své každodenní práci v dolech ještě vykonávají záchranářskou činnost.

,,Celkem je teď v JAR pro zhruba tři stovky dolů asi 1080 neprofesionálních záchranářů, kteří jsou vybírání na základě těžkých testů ve věku od 21 do 45 let. Jako první musí ve speciální místosti při teplotě přes 30 stupňů Celsia a notné vlhkosti hodinu vystupovat nohama střídavě na stupínek," popisuje mi klasická zátěžovou zkoušku asistent ředitele Christo de Klerk.

Když ve vlhké a notně vytopené kabině poskakují budoucí důlní dělníci, mají téměř stoprocentní jistotu, že po dvou týdnech pocení svoji práci v šachtě dostanou. Se záchranáři je to jinak. Ti už svoji práci mají, a ať vystupují na stupínek hodinu nebo jen minutu, zaměstnání jim to nevezme. Jde jen o to, splnit podmínky pro vykonávání bezplatné, ale o to víc prestižní profese báňského záchranáře. Znamená to, že tady neplatí heslo mnohých českých profesionálních pracovníků této služby: Vaše neštěstí, naše peníze...

,,Pokud na konci tohoto mučení mají adepti na práci záchranáře tělesnou teplotu nad 39,1 stupňů, jsou z další přípravy vyřazeni," tváří se asistent de Klerk přísně. ,,Ostatní pak absolvují čtyřikrát do roka výcvik. V něm je také asi čtyřsetmetrový běh s dýchacím přístrojem po speciální překážkové dráze."

Dodává s potutelným úsměvem a vyzývá mě, abych si touto cvičnou štolou alespoň prošel. Hrdinou jsem nikdy nebyl, v dolech mám ale pár let odpracováno. Rovněž ve stařinách, což jsou dávno opuštěné a nevětrané části důlních chodeb. Je v nich hnilobný pach, nedýchatelné vlhko a větší vedro než na plážích Mallorky.

V rafinovaných prolézačkách je mnoho potu jihoafrických záchranářů, oblečených při jejich zdolávání v neprodušných kombinézách, s těžkými dýchacími přístroji na zádech a s maskami na obličeji. K této zátěži jim ještě jejich šéfové přidávají něco sirovodíku i oxidu uhličitého a uhelnatého. Prostě sem vhánějí různé spaliny a pořádně horníkům přitápějí a přikuřují, aby si chudáci nemohli sundat plynovou masku, ani kdyby se jim celá zalila vlastním potem. A aby se měl pot odkud brát, jsou všude kolem navíc přichystána cvičení s pořádně těžkými břemeny.

Deset dřevěných stojek je třeba přenést na vzdálenost patnácti metrů, pak je nutné přeházet přes dvoumetrovou hráz pět půlmetrákových pytlů s pískem, následuje běh s třicetikilovým závažím, které vystřídá plížení strmým tunelem včetně klopýtání přes dva tucty krkolomných překážek a potrubí. Během čtrnácti minut musí záchranář toto kolečko hrůzy v kompletní výstroji zaběhnout dvakrát. Mně se ho daří proklopýtat jen jednou za dvacet minut. A bez masky, kombinézy a dýchací mašinky na zádech.

Na rozdíl od českého hornictví nemají na jihu černého kontinentu profesionální záchranáře. Ti jihoafričtí zasahují při různých nehodách, ročně u jednoho dvou důlních požárů.

,,Dřív hořelo častěji, jelikož černí horníci zapalovali doly ze sabotážních důvodů," tvrdí de Klerc. ,,Dnes mají smlouvy na pět let dopředu, takže se uklidnili a váží si práce a dobrého bydla".

Navíc se v JAR smí v šachtách kouřit, protože zde není skoro žádný výbušný plyn, zanedbatelné je zde i množství metanu, které je hlavním nebezpečím v Ostravsko - karvinských dolech. I proto jsou ostravští báňští záchranáři ve srovnání s těmi jihoafrickými zřejmě mnohem všestrannější.

,,U nás pracují důlní záchranáři nejen v hloubkách šachet nebo až tři sta metrů pod vodou s miniponorkou, ale rovněž jako lezci do pětisetmetrové výšky," snažím se sebevědomému panu de Klercovi, i když má jméno zasloužilého jihoafrického státníka, vrátit mé horké chvilky v jeho tréninkové noře. ,,Zajišťují též trhací práce či plnění a zkoušky hasicích přístrojů," doplňuji informace z Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích.

,,Ale ti naši to dělají dobrovolně vedle své běžné práce na šachtě," říká lišácky de Klerc a tváří se jako morální vítěz.

Rustenburg znamená platinu

Zhruba sto padesát kilometrů na sever od Jo´burgu se nachází jedna z největších hornických oblastí nejen v Africe, Její metropolí je šedesátitisícové město Rustenburg. Kolem něho se těží velmi vzácná ruda. O jiné surovině bychom mohli říct, že má cenu zlata. Tady to neplatí. Doluje se zde platina a ta je podstatně dražší, než kdysi tak bájné zlaté mámení.

A kde jsou velké doly, tam nemohou chybět čeští horníci. Vlastně moravsko-slezští. Říkají si Tellingerovi chráněnci. Ti, kteří nezapomněli, co pro ně tento báňský inženýr udělal. Jsou i tací, jimž paměť v tomto ohledu notně selhává. Manželé Sylva a Jarda Kučovi mezi ně nepatří. Jejich vztah k Jarmile a Júliu Tellingerovi má během desetiletého pobytu v JAR nápadné rysy srdečného vztahu dcery a syna k rodičům.

,,Absolvovala jsem baletní oddělení ostravské konzervatoře a tančila ve Státním divadle Ostrava," vzpomíná Sylva Kučová. ,,Když se potom Jarda ucházel o práci v JAR, popsal v životopise i svoji rodinu a moji profesi. Paní Tellingerová pak pomáhala svému manželovi číst curriculum vitae uchazečů. A když zjistila, že jsem navštěvovala stejnou konzervatoř jako ona, trvala na tom, aby byl můj muž mezi vybranými zájemci. Abychom si mohli s ní v Rustenburgu, kde v té době nebylo ani divadlo ani koncertní síň, povídat o kultuře a umění."

,,Ale že jsem patřil jako báňský inženýr Výstavby ostravsko-karvinských dolů v Tellingerově výběru k nejlepším, to neříkáš," naoko se vzteká Jarda. ,,Byl jsem s Mirkem Beranem první, kdo si tady udělali manager ticket, bez něhož se v jihoafrických dolech přes funkci revírníka nedostaneš. To bych ani nemohl dělat ,,mine overseer", tedy něco jako vedoucího důlního úseku."

Přízemní dům s pěti pokoji, velkou halou s knihovnou a spoustou obrazů, na dominující olejomalbě je portrét paní domu, nechybí ani dvě koupelny a ještě kuchyň, v níž vládne se Sylvou střídavě černošská služebná Elizabet. Kolem tohoto obydlí, jehož cena se pohybuje okolo půl milionu randů, platí Kučovi symbolické nájemné jen několik desítek randů. Kolem je zahrada, jednou měsíčně ošetřená černým zahradníkem, v garáži dvě auta, za ní bazén a před ním dva hlídací psi. Vlčák Kazan a pinč Albert. A ještě mobilní roštovací stojan na nezbytné brajování. To vše je rustenburský domov manželů Kučových a jejich synů - desetiletého Tomáše a čtyřletého Adama.

,,Už dávno tady neplatí společenská zvyklost, že manželka bělocha nepracuje," říká Sylva, když jsem za ní přišel do restaurace, kde roznášela jídlo. ,,Nedávno začaly zdejší bělošky hledat práci, protože se nudily nebo chtěly být emancipované. Dnes mají zaměstnání, protože je inflace a každý rand je i v bělošských rodinách dobrý. Zvláště když je před Vánocemi a Silvestrem..."

Pokud chce žena v Rustenburgu vypadat k světu a jde ke kadeřníkovi, jen za ostříhání a trvalou zaplatí skoro sto padesát randů, tedy kolem českých dvanácti stovek. Za voskové zábaly, které trhají chloupky na nohou, vydají padesát randů. Konfekční letní šaty stojí sto padesát randů, střevíčky na vysokém podpatku třikrát tolik. Ani umytí, ostříhání a naondulování rodinného psího miláčka není u kadeřníka specialisty zadarmo. Je třeba počítat minimálně s padesáti randy.

K nejlépe placeným profesím v současné JAR patří lékaři. Za operaci slepého střeva se zde zaplatí kolem 4500 randů, ovšem z toho nejmíň dvě třetiny hradí pojišťovna. Pokud ale pacient platí měsíčně kolem 500 randů zdravotní pojištění. Za porod si lékař počítá 600 randů, pokud chce nastávající maminka mít samostatný pokoj s televizí a koupelnou, musí přidat na den ještě asi 120 randů. První sazbu hradí z větší části pojišťovna, druhá jde plně na vrub rodičky. Nelze se tedy divit, že lékař má roční příjem zhruba 300 tisíc randů.

,,Jarda udělal konkurz a já čekala Tomáška. Když mu byly tři měsíce, přijela jsem s ním v roce 1991 do Rustenburgu," vzdychne Sylva. ,,A protože bych sama nezvládla o něho pečovat a ještě pracovat, měli jsme Elizabet u nás dva roky ubytovanou. Uklízela a prala. Dnes se o ni dělíme s dalšími českými rodinami, takže k nám chodí už jenom jednou týdně uklízet za dvacet randů a stravu."

V Rustenburgu moc restaurací není, Búrové ale rádi baští, takže je plno a Sylva se má co ohánět. Je mladá, plná půvabů, které vyplodí jen věk mezi dvaceti a třiceti lety. Hosté to však příliš neocení. Muži mají s sebou ženy a děti, na kolenou svoji pistoli a oči jen pro smažerné hranolky a pořádný krvavý biftek chlapské porce, tedy kolem čtyř stovek gramů.

,,Elizabet se u nás neměla špatně. Dvě stě randů měsíčně za vysávání bytu a vyprání špinavého prádla v automatické pračce, k tomu ubytování ve svém pokoji a stravu," počítá Jarda. ,,Když jsme šli na party, dostala navíc za každou hodinu hlídání Tomáška rand, po půlnoci dva a mohla se dívat na televizi, poslouchat magnetofon. Zdá se ti to málo? To bys měl vidět, jak žije její rodina. Rodiče a dvě děti. Je svobodná matka. U nás má přepych, o jakém se jí nesnilo. Búrové by k ní tak milí nebyli."

,,Můžeš se jí klidně zeptat," navádí mě Sylva. ,,A dnes už má služka, která pro rodinu pracuje každý den, měsíčně pět stovek randů."

,,Teď se daly Mandelovy odbory slyšet, že by měli bílí platit svému černošskému služebnictvu tisíc pět set randů za měsíc," dodává Jarda. ,,Tak farmáři řekli, že jim tedy ty platy dají, ale přestanou jim zadarmo poskytovat bydlení a stravu. Tos měl slyšet, jak se služky bránily, jak byly proti těmto odborářským požadavkům."

Pak mi to jeden z farmářů potvrzuje. Služky by sice dostaly svých patnáct set, z toho by daly ale čtyři sta na bydlení, tisíc na jídlo a měly by míň než předtím. Navíc měly těch svých pět stovek netto, aniž by z nich platily elektřinu či vodu. Jídlo není v JAR levná záležitost. Čtyřčlenná bělošská rodina vydá měsíčně za stravu přes tisíc pět set randů.

,,Můžete mít za přátele černochy?" ptám se ze setrvačnosti a vlastně ani kladnou odpověď nečekám.

,,Nejsme nepřátelé, ale naše vztahy končí v zaměstnání," říká Jarda suše.

,,A co kdyby to byli Armstrong, nebo Pelé..?" musím položit i tuto hypotetickou otázku.

,,Kdyby tito lidé žili v jižní Africe, nikdy by se nemohli stát takovými osobnostmi," slyším vyhýbavou odpověď.

,,Jak to tady bylo s prvními volbami za Mandelovy vlády?" snažím se ověřit si už získané informace.

,,Protože černoši neuměli většinou číst ani psát, byly volební lístky udělány tak, že na nich byly fotografie kandidátů jednotlivých stran. Bylo jich celkem devatenáct," popisuje mi Jarda zvláštní situaci. ,,A vedle nich byly prázdné čtverečky, do nichž se měl poznačit souhlas nebo nesouhlas. U nás na šachtě tyto letáky také byly. Vím, že se černochům ze strany jejich předáků říkalo: Když souhlasíš s Mandelou, udělej do čtverečku velký křížek, když jsi proti, udělej malý. Nikdo ale neřekl, jak se při sčítání hlasů poznalo, který křížek je malý, a který velký."

,,Máš pocit, že černoši Mandelu nechtěli?"

,,Věřím, že skutečně mnoho černých bylo pro Mandelovo zvolení. Nasliboval jim totiž, že každý černoch dostane dům a auto, že každý bude mít své bankovní konto," směje se škodolibě můj politický školitel. ,,Neřekl jim ale, že napřed budou muset pracovat. Že nemohou věčně žít z daní, které platí bílí, zatímco černí nemusí nic dávat za zdravotní péči, ani nemusí odvádět daně. Když běloch vydělal za rok dvě stě tisíc randů, skoro polovinu z nich mu polkly daně..."

V noci se ženili afričtí čerti. Předzvěstí byly obří hradby mraků, které se nakupily na obloze. Napřed v bělostné podobě, připomínající kopce šlehačky vyvržené z nadzemských mixérů. Dusné povětří k zalknutí zavoní svěží vlhkostí, nabitou elektrizujícím ozonem. Panenská bělost mračen se přelije z ocelově šedé do temně podmračené a najednou to práskne a svět se otřese v základech.

Během bouře nad jižní Afrikou si připadáte jako by se vody všech moří planety přesunuly na oblohu a z ní se najednou spustily na zem. Hustý déšť přichází vždy ve vlnách jakoby řízený gigantickým reostatem. A k tomu dá tajemný vojevůdce povel praporu tanků ke kanonádě, která hřmí a svými záblesky dělá z noci jasný den. Rozzuřené blesky se zakusují do oblohy, čtvrtí ji svými do běla rozpálenými výboji na kostrbaté elektrizující kusy. Ty se však k zemi nezřítí, děsivé praskliny se zase vmžiku zacelí.

Mám před sebou doklad masochismu africké přírody, která zběsile bombarduje vše kolem desetitisíci volty a divoce se bičuje důtkama z děšťových provazců. A místo toho, aby země sténala bolestí z těch ran, jen slastně šumí, běsnící mučení oddaně přijímá a za odpuštění lačně vstřebává životadárnou vodu do svých vyprahlých útrob.

Mám rád taková přírodní běsnění, přesto mě z toho afrického poněkud mrazí. Zvláště když vidím, co vyvádějí psi na zahradě. Vyjí, skučí, doslova se zahrabávají pod zem. Obávaný a ostrý vlčák Kazan se najednou vrhá šílený strachem proti kovovým prutům, které na dveřích domu tvoří mříž, jejíž kovové pruty jsou od sebe vzdáleny asi deset centimetrů. Běžně by mezi ně svoji hlavu neprostrčil, vyděšenost však dělá divy. A už je Kazan uvězněný, tělo venku na terase, tlama v hale a krk škrtí kovové sevření.

,,Copak je nemůžeš pustit do domu?" vztekám se.

,,Psi v Africe musí být ostří, nikdo je nesmí hladit, ani nesmí žít s lidmi jako nějací domácí mazlíčci," říká rezolutně Jarda a odtahuje mříže od sebe, aby Kazana uvolnil ze smrtícího zajetí. ,,To by pak byli k ničemu a kdejaký zloděj by je laskáním podvedl. Nějaký lump by vystřelil a oni by zalezli, místo toho, aby hlídali dům."

Konstatuje pravdu o hlídacích psech, přesto jim jde otevřít alespoň garáž...