Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Chuť pečených kaštanů a vraždivého absintu...

Začínající podzim byl uznalý a Paříž stále ještě poskytovala nocím milostnou vlahost. Horké léto ji rozpálilo do zásoby, až byla jak akumulátor saharských nomádů, kteří si v denním žáru pouště rozpálili kameny, ty pak zahrabali do písku a na něm si v mrazivé noci ustýlali.

Jeho kamarád Ahmed, kameraman televize Al Arábia, ho vzal do arabské čtvrti mezi omladinu, která si pořádala svérázná vzdorně islámská setkání na malém náměstí. Prostranství bylo gogolovsky prozíravě ozářeno nazlátlým světlem pouličních lamp, které tak vytvořily několik oslňujících ostrůvků. Na nich se srocovaly přelétavé hloučky omladiny. Přeskupovaly se, odbíhaly a zase se sbíhaly, podle toho, kde se co řešilo; kde se spílalo vládě, kde se ctil korán a kde kvalitní ,tráva´.

Hanzi Cheval si vybavil pouť u nich ve vsi a dubový stůl přespolního řezníka, na němž se o svátku Cyrila a Metoděje neodehrávaly zabijačkové orgie, ale ve slunci se topila hora tureckého medu. Krámek byl zpola zakrytý khaki celtovinou a otevřený k východu z kostela, jako beduínský stan k Mekce a český Honza v něm s fezem na hlavě tříštil sekáčkem lepkavou a zubní plomby tahající masu na lahodné ždibky.

Plnil jimi kornouty z hnědavého dřevného papíru a konejšil sliny polykající děti, jež přispěchaly z nedělního požehnání a do sladce medového aroma přimísily posvátnou vůni kadidla. A všude rejdily včely a vosy. Od jedné medové střepinky k druhé, ke kornoutům a zpět. V některé chvíli se jich slétlo tolik, že přes ně nebylo svůdnou sladkost skoro vidět. Sosáčky se jim kmitaly a chlupaté nožky těžce odlepovaly.

Nedalo se postřehnout, jestli to byly pořád jedny a tytéž lupičky, nebo jestli se střídaly. Patrně se střídaly, jinak by je po půlhodině takového hodování musel postihnout diabetes. Vytrvale však vrtěly zadečky a touto řečí blanokřídlého hmyzu signalizovaly své nadšení z mlsných objevů. Ultrazvukově vířily křidélky a zlostnými nálety dávaly najevo, že mají svá žihadla neustále ve střehu.

Stejně jako mezi ostrůvky pod lampami neklidně kroužící snědí mladíci, dorážející na své soky a svými polibky sající nektar ze rtů dívek v šátcích, jimž ani přísný hlas muezzína, vyzývající k páté denní modlitbě, nezabránil v předvádění vrtivé mluvy jejích džínových zadečků. Bylo to tím, že měli horkou krev s infúzí rodového vzdoru ovívanou nasládlou vůní marihuany a čerstvé zapálené touhy.

Ahmed ho seznámil se štíhlou studentkou historie. Jmenovala se Lejla, měla asi dvacet, tmavé hluboké a v jemném náznaku asijské oči. Asi mu připadaly tak bezedné proto, že zářily z tváře, kterou zčásti zakrýval šátek z brčálového hedvábí, pečlivě s pomocí zpevňující stříbrné spony halící celou hlavu i vlasy, uši, krk a vše mimo souměrného obličeje.

Viděl ji jasně; útlá ramena, dlouhé paže, mezi nimiž se rýsovala hrotitá ňadra, ne malá, ani zbytečně velká, ale taková, že se jejich zaoblení nedotýkalo hrudi. Viděl však též kolem jejího pasu, beder a jemně oblého pupíku připevněný pás, v němž měla nastrkaný dynamit a mezi svůdnými prsy detonátor s červeným tlačítkem.

Představil si šílenou explozi a spatřil, jak se trhá její sametová kůže a jak se její krásná hlava kutálí po lesklém asfaltu...

,,Cos jí o mně řekl?” vyzvídal a v hlavě si srovnával, jak dalece jsou jeho představy psychopatické a paranoidní a jestli se to dá léčit.

,,Žes měl v noci sen, v němž ses brodil ve fialkách!” vyprskl Ahmed.

,,Jsou horší, nebo lepší než melouny?”

,,Fialky ve snu viděti, sličnou otrokyni potkati, a když nikde poblíž ani jedno prase nespatřiti, žádný jiný sok v lásce šanci nemíti...”

,,A co když mě nebude chtíti...?”

,,Tak řekni, žes ve snu viděl mišmiš!”

,,Já řeknu mišmiš a ona mi dáti pár facek...”

,,Mišmiš jsou zralé meruňky! A pokud jsou v košíku, věští prachy. Ale pozor! Ať ty meruňky nejsou zelené a poházené v trávě. To je choroba!” zvedl Ahmed palec a zmizel s letuškou Laurou ve tmě.

,,Ona býti spíš na mišmiš, nebo na fialky?” šeptl Hanzi, ale odpovědi se už nedočkal.

Lejla ho odzbrojila. V symetrické dokonalosti její tváře s hebkou kakaovou kůží a zkoumavým pohledem vynikaly její plné rty. Ta souladná vyváženost byla fascinující. Když se mačetou prosekával brazilským pralesem, jeho mestický průvodce se ho snažil posílit na chabnoucím duchu tím, že mu bez jakékoli sexuální vypočítavosti vyhledával v amazonských bažinách čarokrásné orchideje.

,,Jejich květy mají nejdokonalejší symetrii. Úžasná shoda obou polovin. To nemůže o své tváři říct ani Miss World po sedmi plastických operacích...” líčil mu kouzlo jejich zygomorfie.

Hanzimu se zdálo, že mladičká vyznavačka koránu má přesně takovou andělskou tvář orchideje. Asi o tom zatím sama nevěděla,

,,Seš nějak nejistej, monsieur journaliste!” řekla pouliční francouzštinou a usmála se. ,,Nevoněj ti muslimové?”

,,Ty voníš krásně! Jako orchidej...”

,,Roztěkanej a zdvořilej,” řekla a se zájmem si ho prohlédla, ale dalo se hravě poznat, že za hraným sebevědomím jen skrývala své rozpaky. ,,Odkud to vlastně seš?”

,,Česko...”

,,Pivo a Brněnská mešita...”

,,Jsi dobrá,” řekl natěšeně a vzal její hebké horké dlaně do svých.

,,Fakt seš nějakej roztěkanej!” trhla sebou, jakoby se dotkla plotny, rozpálené pro těsto pity a zamítla předčasné intimnosti. Vnucovala mu ochablost jeho úmyslů, ale byl to jen obranný manévr, aby ze své nesmělosti udělala ženskou jistotu. ,,A chtivej!”

,,Máš ráda Montmartr?” zeptal se rychle, aby o ni nepřišel.

,,Pro muslimy je každý martyrium symbolem!” řekla přehnaně vážně, ale naštěstí se tomu oba hned zasmáli a špička jejího drobného nosu se přitom něžně zaoblila. Když ji znovu uchopil za ruku, už neucukla.

,,Pokud si neprojdu ten mučednický kopec nad Moulin Rouge, jsem v Paříži vždycky roztěkaný!” dělal ramena českého světáka a myslel jen na to, jak rychle tu úžasnou krásu dostat do bezpečnější milostné zóny.

Napadlo ji to samé; se dvěma prsty v ústech hvízdla, jakoby měla plíce řeckého pasáka, ženoucího pod Olympem stádo ovcí. Udivila ho, kde se v její křehkosti bralo tolik dechu. Jako džin z upatlané láhve se vedle ní objevil mladík v plandavých riflích a tričku s Che Guevarou. Něco mu pošeptala a za minutu už na ně bez řidičáku houkal nastydlým klaksonem z oprýskaného peugeotu.

,,Taxi; allons!” pobídla Hanziho. ,,Na účet muslimský menšiny...”

,,A potom prý jste tady nechali shořet všecka auta!” řekl štiplavě.

,,Necháváme si rezervu, abychom měli v čem vozit roztěkaný... Co seš to zač? Jo, Čechy...”

A než se stačili na zadním sedadle auta alespoň jednou významně dotknout, a oba se o to decentně v zatáčkách pokoušeli, byli na konci třídy Boulevarde du Clichy a před sebou měli Horu Martyrií. A když přišli na náměstí neřestí La Pigalle, drželi se už za ruce a kolem pasu a před Moulin Rouge se poprvé políbili.

A líbali se francouzsky a rozšumělou hlavou se mu mihlo, jestli se tak líbal už také některý z Ludvíků, Marat nebo Napoleonova Josefína, a kdy že to líbání s neposedným jazykem vlastně začalo a proč zrovna ve Francii. Nasávali pospolitě své endorfiny a ztráceli pojem nejen o čase. Nikdo si jich nevšímal, jelikož se tam líbal kdekdo s kdekým.

Říkal tomu genetická sublimace do čtvrtého rozměru. Rty měla hebce teplé a měkké, jako nová kůže právě svléknuté užovky. Alespoň mu to tak připadlo, i když se užovky sice dotýkal, nikdy ji nelíbal, aby se proměnila v princeznu.

Vyšlapali po dýchavičných schodech až k Sacré-Coeur, dalších pár stovek metrů šli z kopce a nevěděli ani jak a byli u Skotačivého zajíce.

,,Tady namaloval hladový Pablo Picasso tuctový pařížský motiv,” vyprávěl Hanzi zaníceně příběh, který slyšela už asi stokrát. ,,Všichni ohrnovali nos, až ho koupil švédský turista za láhev višňovky a bagetu.”

,,A nedávno ten ,katastrofální, strašný a úděsný´ paskvil prodali na newyorské aukci za třicet miliónů dolarů,” dopověděla a brnkla si jako malé dítě prstem přes našpulené rty.

Byla hodně mladinká a měl z toho mindrák jen zpočátku. Než si řekl, že takové věci se stávají jednou za život, a že pokud tím někomu ublíží, tak jedině sám sobě.

,,Et Dieu créa la femme...” vzdychl, jak Alain Delon a pomyslel si, že francouzština je báječně vymyšlené afrodisiakum. ,,A Bůh stvořil ženu.”

Byl vždy v pravý čas nenapravitelný romantik. Všechna cizí města mu voněla, i když po ránu zapáchala stejně sirnatě jako hrušovská Ostrava, nebo shnile jako celá Neapol. Paříž zaváněla jinak; všeslibujícněji, nespoutaněji, živočišněji a prostopášněji.

Slovo prostopáštěji se mu líbilo.

Byl ale puntičkář a musel si umět představit, jak voní prostopášnost. Určitě po absintovém odvaru z anýzu, pelyňku a řezavého líhu. Rád občas propadal jeho pijáckému masochismu, kdy mu už po prvním doušku zdřevěněl jazyk i hrdlo a ucítil hořkost a žár až v plících a žaludku.

Když k tomu ale hned s požitkem rozkousal a polknul pár čerstvě upečených kaštanů a zapudil ven se deroucí žaludeční šťávy, rozpálil se mu i mozek a s nevšední troufalostí oslovoval vilné děvy v uličkách Pigalle a peskoval jejich úlisné pasáky. Jen patřičně gerojská gramáž sibiřské vodky snesla srovnání s absintem; svojí žlučovou hořkostí i všeobjímající rozkoší.

Ke střídmé konzumaci alkoholu zaujal kladný vztah už ve svých pěti letech. Nešlo o jeho první intoxikaci, ale pouze o novou životní zkušenost. Za hrdinské odehnání lasičky, jež chtěla posvačit jejich angoráky, mohl s otcem do obecní palírny. Jejich karlátkový kvas měl přijít na řadu až v pozdní noci a tak otec vysadil syna na galerku, odkud sledoval vleže na režných pytlech s dřevem na zátop tu tajemnou alchymistickou scenerii. Byly to zlaté časy, bez šárky a viru H5N1.

Zatímco babky a tetky draly peří a vzájemně sobě i dětem za pecí naháněly hrůzu bajkami o hejkalech, slibkách a morách, chlapi měli slivovicové rauty. V palírně byl zákaz politických pří, mohlo se jen vzpomínat, třeba jak překoštovaný kostelník Tlustý, co mezi pobožnostmi pomáhal při pálení, omylem vypustil do potoka čerstvý kvas Trlice z Hořanska. Otrávil tím pstruhy i Trlicu, který se stal až do příští sklizně bezvěrcem.

Bývalo mu moc příjemně v tom ospale mírumilovném teple. Nasával nakysle dráždivou vůni švestek, hrušek s jablky i kouř trnkových polen a nepoznával své brunátně znepřátelené sousedy, jak se teď růžolící k sobě měli, poplácávali se po zádech, nalívali si čirou tekutinu, čichali k ní, vynášeli do nebe její řetízky a dívali se skrz ní proti světlu, aby ji posléze polykali a přitom slastně mlaskali a s uznalým pokyvováním škytali: Tož herdek, ta píše, ogare...!

Od té doby věřil, že jedině slivovice je tím nejlepším receptem na všecky války a nesváry. Alespoň tak to u nich ve vsi fungovalo; jen na farské zahradě po svatém přijímání a v palírně se i vyhlášení rváči z pouťových merend přátelsky, jak můj s mojů objímali a halekali, že enem Valaši sú chlapi jako fík a jedna velká rodina...

,,Už nejseš roztěkanej?” zachvěla se Lejla nočním chladem. Divoce zamáchal na taxíka a za chvíli byli v jejím levandulově provoněném podkrovním bytě v Latinské čtvrti.

,,Taljánko šarlatánko, jak sladce verbuješ...”

,,To je Okudžava! Abcház po otci, Armén po matce,” zazářila jako objevitel alchymie zvané absint.

,,Ty znáš Okudžavu?”

,,Všichni jsme z velké Rusi,” zasmála se a dech měla horký a dychtivý. ,,Ty nikoho nemáš?” zeptala se.

,,Mám nemám!” řekl nemužně zkroušeně, že neumí lhát.

,,Promiň!” šeptla provinile i zklamaně najednou. ,,Líbí se mi tvoje jméno, je takové ušlechtilé, chevaliér nebo cheval...?”

,,Spíš jen kavalírský tažný kůň... Máš ráda koně?”

,,Mají věrné oči!”

,,A přitom skoro nevidí...”

,,Ani na dostizích?”

,,Jen od překážky k překážce...”

,,Jsou jako my dva...

,,Vidíš vůbec, Ševale...? Vsadím si na tebe!”

,,V jakém kurzu?” zasmál se a varovně zvedl obočí.

,,Jako na favorita!”

,,Prohraješ!”

,,Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se jmenoval Kůň... Je nějaká paní Kůňová...?”

,,Když už, tak Koňová...” řekl Hanzi a snažil se, aby to znělo rozmařile.

,,A je nějaká?”

,,Každý někoho má, ty taky, ne?”

,,Když to říkáš...” zajíkavě se nadechla.

,,Ženy by se měly stydět za svou krásu, protože je to nejmocnější nástroj ďábla!" zacitoval korán, aby zamluvil své trapasy. ,,Tak lehce jsi zničila podobu Boha, jménem muž!"

,,Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím... Ve jménu Boha milosrdného, slitovného!” zašeptala.

Zažil mnoho způsobů namlouvání, ale aby našprtanými citáty z koránu sváděl muslimku v Paříži, to se mu stalo poprvé a zřejmě i naposled.

,,Proč na mučedníky čekají v ráji panny, ale na mučednice ani jeden panic? Stanou se snad nebeskými lesbičkami?” pokoušel ji.

,,Ráj je vo duši a ne vo tělesnejch požitcích...” řekla káravě.

,,V koránu se píše: V ráji tečou řeky s vodou, která nezahnívá, řeky mléka, jehož chuť je neměnná a řeky vína, jež rozkoší je pijícím, i řeky medu očištěného...” recitoval. ,,I ti nejbohatší si prý budou v Edenu připadat tváři v tvář rajskému bohatství, jako chudí příbuzní...”

,,Metafory...” políbila ho na ucho.

,,Ty asi nemáš obřízku?”

,,Tos nepoznal?” kousla ho do krku. ,,Ve Francii je to zakázaný!”

,,Také je zakázáno chodit do státních škol s křesťanským křížem a židovskou kipou a vy chcete šátky...”

,,Chápej; hidžáb je náš symbol, tradice, žádný náboženství...”

,,Mohla by ses zříct islámu?”

,,Nikdy!” sebejistě se usmála.

,,Že by tě za to mohl tvůj otec podle koránu zabít...?”

,,Nemůžeš měnit Boha, jako kabát,” zamluvila jeho netaktnost.

Natáhla se k poličce s knihami, vypnula hruď, předvedla svá drobná ňadra a vytáhla korán ve francouzštině, vložený mezi Gilbertovy Dějiny Izraele a životopis Edith Piaf. Usmál se a natáhl ruku. Ochotně mu korán podala. Zalistoval v něm.

,,Hele, ten váš prorok Muhammad je fakt uznalý; ještě jste nic nevyvedly a už vám odpouští!” řekl ironicky a četl nahlas:

,,Proroku, přijdou-li k tobě ženy, přísahající ti věrnost, že nebudou krást, cizoložit a nebudou zabíjet svoje děti, že se nedopustí hanebnosti vymyšlené mezi svýma rukama a nohama, přijmi jejich přísahu a popros Boha o jejich odpuštění. Vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný...”

,,Ašhadu anna lá iláha illá Alláh,” zašeptala arabsky, jakoby chtěla odprosit za jeho rouhání. ,,Vyznávám, že není boha kromě Boha, že není boha kromě Alláha," nesměle pokrčila útlými rameny a Hanzi si všiml, jak až před svým Bohem ztrácí drzé sebevědomí.

,,A musíte chodit po jiném chodníku, než muži!”

,,Ve Francii ne!”

,,Tak proč nechceš dodržovat francouzské zákony?”

,,Je nás tady přes čtyři miliony muslimů, brzy to bude dvakrát tolik. Je třeba, aby si začaly vobě strany vycházet vstříc...”

,,Za chvíli budete chtít, aby arabština byla úřední řečí...”

,,Když ve volbách zvítězíme, proč ne?” zatvářila se poťouchle.

,,Jací jsou kyrgizští mulismové?”

,,Liberální a mírumilovní...”

,,To o sobě prohlašují i ti, co na sobě odpalují dynamit ve školních autobusech!” popíchl ji. ,,Ty bys též mohla...?

,,Každej je schopnej zabíjet. V mezní situaci...!”

,,Nebojíš se smrti?”

,,Ne!”

,,Lžeš!”

,,Asi lžu...” provinile se k němu přitiskla.

,,Věříš na ráj?”

,,Ty ne?”

,,Jak víš, že nějaký je? Žádný z nás živých ještě nebyl mrtvý...!”

,,Musíš věřit!”

,,A co jednou, místo abys šla svému synovi na svatbu, půjdeš na jeho mučednický funus?” řekl, aby se nemusel zpovídat ze své víry.

,,Hele, ty seš nějakej tvrďák!” vyjekla zaskočeně a odtáhla se.

,,Z islámu mi prostě jde mráz po zádech!”

,,Je v tom pro matku rozdíl, když její syn padne jako palestinský mučedník, nebo jako voják v izraelské uniformě?”

,,Obojí je blbost!” řekl podrážděně, ale včas zbrzdil, že není žádný misionář a že v té chvíli vlastně nic chápat nechce, ani nemíní a rozezlil se na svoji urputnost. Nechtěl zrovna teď řešit světový mír a přimět tu sličnou muslimku ke konvertování na evropský konformismus, ale jen ji krásně pomilovat.

Byla s ním ráda. Byl jiný, než její soukmenovci. Byl jejím prvním bělochem. Tušila, proč po něm toužila. Nikdy nezažila tolik něhy a citu. Voněl, jako dárkové balení výběrového mýdla z pařížských pětihvězdičkových hotelů, v nichž si přivydělávala jako pokojská.

A měl čistou nefeudální duši. Určitě nechtěl nikdy zabíjet, mstít se a být mučedníkem, řešit věci TNT. Sice jí to neřekl, ale cítila to. Byl z jiného světa. Ze světa, který srdcem nesnášela, ale rozumem prahla do něho patřit.

,,Ani před přítelem si hidžáb nesundáš?” usmál se a dolil jí víno.

,,Seš přítel?”

,,Jasně. Ale nemám rád džihád!”

,,Džihád je šíření islámu srdcem, rukama, ústy a až pak mečem...”

,,A ty se nechceš ve mně šířit ústy i rukama?” řekl a viděl Ahmeda, jak by zalomil svýma rukama, kdyby ho slyšel.

Pomalu se posadila, posvátně si rozepla sponu a šátek se jí svezl na ramena. Prostřela ho na křeslo u okna s výhledem na Eiffelovku, která už začala zářit do noci kýčem tisíci žárovek. Pohodila hlavou, aby se jí vlasy srovnaly na zádech. Lesklý, havraní splav se jí jako v reklamě vlasových přípravků rozplynul až k útlému pasu.

Byla krásná růže Nezvalovy Manon, vhozená do nepřístupné mešity...

,,Ten tvůj Alláh musí být chorobně žárlivý sobec, že přikázal, abyste svou krásu před muži skrývaly!” řekl unešeně a objal ji.

,,Stal by ses kvůli mě muslimem...?” provedla test jeho oddanosti.

,,Nepatřím žádnému z bohů, ale rád poznávám jejich služebnice!” řekl nafoukaně.

,,Ani kdybys mě šíleně miloval?” schoulila se k němu.

,,Co kdybych tě šíleně miloval...?”

,,Jestli by ses ani potom nestal muslimem...?”

,,A proč by ses nemohla ty stát křesťankou, pokud bys mě šíleně milovala...?”

Mlčela; věděla, že svět, o kterém mluvili, byl jen jejich vysněnou iluzí. Ten reálný byl postavený na hlavu, rozkolísaný a nelogický. Pohladil jí vlasy prostřené na její hrudi. Ucítil drobná ňadra, podobná poprsí černošek ze zuluuzského muzea v Johannesburgu. Morzeovka jejího srdce odpovídala na jeho signalizaci. SOS...

,,Zachraňte naše duše!”

Brali se, srkali a vstřebávali, jako do dna vyprahlí beduíni vodu. Nehltali, jen se vychutnávali, šetřili si každý hlt a ctili jeden druhého, vděčně si vraceli slasti doteků a měli jediné přání; ať se Paříž těmi erupcemi otřásá donekonečna.

,,Miluji tě! Muhammadánko Alláhanko,” řekl a připadal si, jako otec, který ukládá ke spánku svoji dceru.

,,Proč Muhammadánko Alláhanko...?”

,,Valašsky Danko Hanko!”

,,Co je to valašsky...?”

,,Asi jako bretaňsky...”

,,Miluji tě!” řekla.

,,Já tebe víc...”

,,Al-hubb fí kalbí ámana, malakti kalbí bi ridájek... Věř navždy lásce v srdci mém, můj osud je v rukou tvých...” zašeptala a znělo to jako nezvratné něžně zazpívané zaklínadlo.

Nebo též jako kašírka ze svatební scény argentinské telenovely.