Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Citové vydírání

Domácí krizi vnímal Hanzi víc, než si jeho pohodlný duševní metabolismus mohl dovolit a zbaběle proto utíkal do světa. Cítila to též jeho žena Rita a dělala, že se snaží o nápravu jejich vztahu, aby pokrytecky dokázala, že se snažila, seč mohla, ale marně a že si jako kompenzaci za své migrény milence zasloužila.

K tomu měla své milované děti. Staly se jejím životním trumfem. Dala jim přece život hned dvakrát. Celé město o tom vědělo, byla hrdinka. Někdy svého výsadního postavení zneužívala. Ne okatě a před dětmi a ne nahlas, ale jen v náznacích při rozepřích s Hanzim. Pletla si rozmary egoistky s rozšafným darem mateřství. Její bezdětná přítelkyně jí závistivě našeptávala: Ta tvoje svatá povinnost matky není nic jiného, než ubohý post domácí puťky bez šance dokázat, že máš na něco víc...

Když byly dcerce Ditě necelé tři roky, spadla z trojkolky. Nevinné bác, žuch a plác; děti tak padaly z trojkolek každou chvíli a nanejvýš si odřely kolena. Ona se ale nabodla v trávě na rezavý ocelový drát, jenž jí roztrhl tříslo i tepnu. Hanzi se proklínal, proč jí nekoupil raději nový kočárek s panenkou, třeba i s batolící se Barbie.

Málem vykrvácela. Počítaly se vteřiny. Jediná krevní skupina AB pozitivní široko daleko patřila její matce. Podle obhájců turínského plátna měla stejné parametry i ta Kristova, pro spásu prolitá krev...

Sotva jim jedna hrůza ubrala roky života, dočkal se syn Marek děsivé diagnózy - leukémie. V sedmi letech, sotva začal s ročním zpožděním chodit do školy. A znovu to byla Rita; její kostní dřeň se ukázala jako ideální, i když všemi testy prošel i Hanzi, s negativním výsledkem. Nebyl to tisící díl dojemné jihoamerické telenovely. Z ní by nezestárnul sám sobě před očima, mohl by ji vypnout.

Byl šťastný, že Marek přežije, ale též trpěl jak spráskaný pes, že si jeho žena s okázalým a osudem nalinkovaným sebeobětováním vydobyla monopol na jejich děti. Byla jasnou jedničkou, brali ji tak i Marek s Ditou, byly slušně vychovaní a ve škole jim začínající feministky neustále pateticky vtloukaly do hlavy, že je jejich matka vytrhla smrti ze spárů.

Brzy se však pro ně z vděčnosti stala povinnost a svého otce pro ty citové pletichy skrytě litovali, že se tou tragickou osudovou souhrou tolik soužil. Rita získala na sebejistotě a velikášsky blahořečila prozřetelnosti, že jí zajistila věčnou oddanost svého muže a úctu dětí, jež ji přece už musely napořád jen milovat a její muž bezvýhradně ctít.

Náhlá dominance ji blažila. Když se milovali, stačilo jí, že ho dokázala vzrušit.

,,Jsi se mnou šťastný?” zeptala, když přičichla k parfému, který jí přivezl z Damašku.

Skoro to aróma nevnímala, oželela i orgasmus, byla spokojená sama se sebou, že si ho zase tak hravě podmanila.

Dlouze ze sebe vymáčkl vzduch, aby si srovnal tep. Slovní půtky byly to poslední, nač se v cizině těšil. Ze zvyku i sentimentu ji objal a podprahově vnímal, že se její ňadra jemně zachvěla; bylo to na poslední chvíli zrušené nutkání, aby se od něho odtáhla.

,,To víš, že jsem šťastný!” řekl a Rita cítila, že ji chce zase odbýt.

,,Se mnou i s naší rodinou?"

,,Vím, že jsem s tebou zatím nikdy nebyl totálně nešťastný!" snažil se udělat pro atmosféru rodinného soužití maximum.

,,Co je to totálně nešťastný?” trvala na přesném výkladu.

,,Na rozvod, na mašli, na skok z Eifelovky...”

,,A máš alespoň pocit, že žiješ podle svých představ?"

Udiveně si ji změřil, jestli to myslí vážně. Nežili pár posledních roků ze čtrnáctiletého manželství odděleně, ale rozumně, aby nemarnili Ditě a Markovi dětství. Rozvod nepořebovali. Nechtěla ho hlavně Rita, jež samolibě věřila, že s okázalou láskou ke svým dětem zvládne vše.

,,Nikdo nežije úplně podle svých představ...!”

,,Nežvaň!" řekla zle.

,,Představy o štěstí a samo štěstí..." pokusil se pláchnout řečem, jež se mohly obrátit pro němu. ,,Kdyby ses nepraštila do prstu, nikdy bys nezažila slast úlevy, až tě bolest přejde..."

,,Já jsem to praštění do prstu, nebo slast z úlevy...?”

,,Obojí ve vzácné souhře...”

,,Alibismus...!”

,,Nedělej, že nerozumíš! Kdyby nebylo neštěstí, nemohli bychom docenit štěstí!"

,,Takže štěstí je podle tebe vlastně neštěstí?"

,,Děláš z toho kovbojku!"

,,Když jsi se mnou nikdy nebyl totálně nešťastný, nemohls být ani šťastný! Totálně..."

,,Určitě jsem svým způsobem šťastný, ale asi to nevnímám, jelikož mi to už připadá jako normální stav," zakoulel očima a Rita byla vlastně ráda, že jí neuměl jednoznačně odpovědět.

,,Normální stav! Brrr...” otřásla se afektovaně. ,,Setrvačnost!”

,,Štěstí je oko tajfunu, oddechový čas neštěstí!” snažil se o smír.

,,Chceš to ještě jednou...?” mínila ho ponížit.

,,Promiň... teď...?” znejistěl, věděl, že ho jen provokuje.

,,Ty seš monogamní jen ve víkendy a ještě ne všecky...!”...”

,,Ty si ale určitě poradíš!” odbyl ji hrubě.

,,Ubožáku!”

,,Co když mi tvoje aféry vadí...?”

,,Tak proč s tím něco neděláš?”

,,Nejsi už jako dřív...” řekl klišé, jimž se vyhýbal, jako spalničkám; cítil se divně a bolel ho žaludek, kdoví jestli neměl vředy; vůbec by se nedivil.

,,Když tě štvu, proč mi tu kážeš, jak jsi se mnou šťastný?”

,,Jací jsme, takové máme štěstí,” řekl a dostal chuť na rum.

,,Nebo jaké mám s tebou štěstí, taková jsem!” odsekla mu a byla ráda, že se může obléct, naštvaně prásknout dveřmi a jít do své kanceláře.

,,Neplačte láskou, je to jen citové vydírání..." zařval za ní Hanzi, nepříčetný ze své zbabělé bezmocnosti.

Rita to brala jako podvědomou konspiraci. Podobné rozmluvy pro ni byly lakmusový papírek, jímž průběžně monitorovala stav jejich vztahu. Žila s pocitem, že si za svůj vklad do lásky k dětem zaslouží od života vše, nač si vzpomene. Rozhodně víc, než jen úroky s nízkou sazbou. Pokládala za nespravedlivé, že strádala v čemkoli a že z migrény stále častěji zuřivě zatínala zuby. Její další nevěra byla na spadnutí a domnívala se, že právem.

Pořád se však držela i při svých nárocích. Rozdychtila se na počkání, přesto mu byla nevěrná jen několikrát. Anonymní nymfomanka s nezvladatelnou pohlavní vzrušivostí. Tak ji ocenil sexuolog a dodal, že se spojily její geny D4 a hormon dopamin ji svou slastí ovládl. Být mužem, zmítala by se prý ve spánku od poluce k poluci. Lékař se nemýlil. Nápadníci se kolem ní rojili, jak trubci z pořadníku včelí královny.

Sotva se ocitla doma, rozbolela ji hlava a nevěděla, o čem má s Hanzim mluvit. A když občas přišlo na testovací sex, okázale se při té povinné kopulaci nudila. Dělala, že mu dělá milosti, aby měl z toho mindrák. Setrvačnost společných roků na něm byla znát. Byl pro ni kulhavý kůň chladné krve a ona, sultánská klisna, si vysnila arabského plnokrevníka.

Kdykoli se probírala fotografiemi z maturitního ročníku, nedovedla pochopit jak to, že tenkrát vůbec nevnímala, jak je krásná. Jednou tak vzdychla před Hanzim a on měl vztek, že to řekla z lítostí, že kdyby si to před čtrnácti roky ve své mladince sličné hlavě správně srovnala, nemusela si brát jeho, ale toho největšího fešáka z Francouzské riviéry, nebo alespoň z nudapláže Máchova jezera

Po třicítce postávala stále častěji nahá před zrcadlem, zkoumavě se prohlížela a představovala si, že se na sebe dívá smyslným pohledem svůdného muže a hledala důvod, proč by se měl její postavou vzrušit. Kůži měla pořád hladkou, sluncem ze solárka hebce bronzovou, velká ňadra jí sice mírně poklesla, ale ne moc.

Její postava patřila k těm, jež budily pozornost. Věděla to a nosila se, jak letušky Air France s krokem manekýnek, vycvičených pod bičem cirkusového drezéra. Kolena zvedaly líp jen arabské rasové klisny s vlnícími se boky, chodidla smyslněji nekladly ani baletky se špičkami mírně ven. Při chůzi dávala nohy pružně jednu před druhou, jakoby šla po neviditelné přímce, představovala si, jak kdysi balancovala s dětmi po úzkých kolejnicích.

Stehna, vymodelovaná v dobách krasobruslařských snů její matky Anny sváděla asi nejvíc. A když pak vstala, jejich vnitřní strany se mírně dotýkaly; nebyla příliš silná, jen s vyformovanými svaly, mezi nimiž v rozkroku prosvítala ochmýřená skulinka, dráždivý trojúhelník, tak na dva tři zrádné prsty pro Jezinky, a to míval Hanzi kdysi tak rád.

Považovala už svůj vztah se svým mužem za vysloužilý, jeho povinné kopulace ji nechávaly netečnou, proto nebrala líbání a tření rozkroků s příležitostnými mladíky za zradu. Její muž se snažil, ale moc mu to nešlo. Úlety jeho ženy ho sice už přestaly vztekat, ale pořád zraňovaly.

Měl zvláštní vřelé pouto k jejím plným ňadrům. Považoval je za výkvět mateřství. Při pomyšlení na její nevěry ho nejvíc pohoršovalo hanobení tohoto symbolu dětského zrání. Před očima měl dojímavé chvíle, kdy z jejích nalitých prsů sály jeho milované děti a teď je olizovali nějací chlípní tumpachouni.

Asi byl příliš sentimentální změkčilec, ale vždy mu stoupl tlak při představě, co se děje během záletů Rity v jejím klíně, který měl za posvátný od zazračných vteřin, kdy přes slzy viděl na porodním sále, jak se z něho klubal na svět Marek a potom i Dita. To mělo logiku, proto občas ochabl, zrovna když nejvíc chtěl a migrénu své ženy ještě zhoršil.

Nezbylo jí, než si pořádat tajná hormonální povyražení v odpočívárně své firmy, kde po zavírací době laskala uvzdychané studenty. Byla ve svém živlu; vládla a poroučela. Blažilo ji, že pořád dokáže vzrušit muže, i když ta chvějící se a rozkoší kňourající mláďata těsně za svým panictvím v ní vzbuzovala spíš mateřský instinkt.

Vůbec ji však takový život neskličoval; Elizabeth Taylorová měla osm manželů, aféry se sto padesáti milenci, průšvihy s drogami i skotskou whisky, navíc bila režiséry, přesto se ocitla ve všech síních i předsíních slávy a pila čaj s prezidentem Reaganem i královnou Alžbětou.

Otázky a odpovědi

,,Kdo to vůbec je národní socialista?" zeptal se jednou svého dědy Jicchaka Löwinsteina, který hodlal zachránit svoji rodinu před árizací tím, že vstoupí do národněsociální politiky a skryje tím své židovství v imunitě Parlamentu.

,,Národní socialista je bystrý politik, který ví, že zbohatne jedině z národní chudoby. Potřebuje k tomu hlasy nemajetných vlastenců a těch má všude dost; naivní chudáci vždycky byli, jsou a budou!

,,Nemajetné voliče přece lákají komunisté...!

,,Ti nic nemají a jen říkají: Volte nás, o chudobu se podělíme. My říkáme: Volte nás a budete stejně bohatí jako my...

,,Uvěří hladoví sytým?

,,Musejí si myslet, že jejich bohatý politik je tak miluje, že je schopný jim rozdat třeba i svůj majetek!

,,A rozdá?

,,To by už nebyl bohatý a chudí by se v něm přestali vidět, že jednou budou stejně zámožní jako on! rozvíjel Jicchak Löwinstein svoji teorii nacionálně-socialistického byznysu požidovsku. ,,Chudé musíš navnadit a jejich bídu hýčkat vidinou vlastního majetku, ale nesmíš nikdy dopustit, aby zbohatli! Rozhodně ne všichni...!

,,A funguje to?

,,A co Marx a Engels, Lenin a Trockij?

,,Anachronismus...

Robertovi zbývalo pár týdnů do třinácti roků, ale slova jako anachronismus, nacionalismus, erekce, koitus či ejakulace si už dovedl vysvětlit do nejmenších podrobností, i když zatím jen teoretických.

,,Politika je pružný nástroj moci, ovládající umění přizpůsobivosti...

,,Takže konformismus! řekl Robert, intelektuální pýcha rodu.

,,Říkej tomu, jak chceš, hlavní je, aby svět byl rozdělený na chudé a bohaté! Vyvaruj se sociální spravedlnosti; lidstvo chce být klamáno iluzemi! Proto zavedli Židé Desatero a posmrtný život, hinduisté kasty, křesťané věrná manželství, oligarchové války za mír a demokracii...!

Vnuka napadlo, jestli jeho dědeček vůbec v něco pevně věřil. Ale nezeptal se. Byl ještě moc mladý a málo troufalý a iluze považoval za lehce dosažitelnou realitu.

,,Když tě zvolí, zvýšíš platy dělnicím v naší továrně?

,,Obchod nesmí podléhat citům, ani žádné ideologii, pouze a jen zisku! hřímal neúnavně osvícený kmet; měl zásadu vyhýbat se vtíravým otázkám. ,,A výnosný obchod je pak sám o sobě tou jedinou skutečnou ideologií!

,,Každý zisk je ale zároveň i ztráta, tvrdí můj otec! řekl Robert.

,,To se možná týká jeho modelek, ale pro mě platí, že i ze ztráty musí být nakonec zisk! usmál se děd Löwinstein a posvátně otevřel Tóru.

,,A může být vůbec Žid socialistou? znejistěl chlapec.

,,Had, který nedovede svlékat kůži, zahyne, stejně jako duch, jemuž je bráněno měnit názor! ušklíbl se ctihodný kmet.

,,To řekl Abrahám...?

,,Jiný Žid, co ale nevěděl, že je Žid - nějaký Nietzsche, rozchechtal se pobaveně stařec a začal si polohlasným basem číst žalmy.

Pokyvovat přitom hlavou a připomínal velkého bzučícího čmeláka v kleci. Byl to pořád statný muž, na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy. Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.

Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxidem. Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem.

Na oslavu šabatu vždy pěl před třetím denním jídlem posvátnou píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně, se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora. Jakmile ale dozpíval a začal řečnit, probudil své velikášství a zapomněl, že Židé byli vyvoleni před Bohem, nikoli před ostatními lidmi.

,,Cur mišelo achalnu... zahlaholil svým chvějivým basem další šabatovou píseň. ,,Skála, z jejíhož bohatství jsme pojedli...

David Ron, snoubenec jeho vnučky Ester Löwinsteinové zpíval s ním; svému mecenáši vždy ve všem horlivě přitakával. Měl řeznictví a masné krámy, dobytek dovážel i z ciziny a potřeboval peníze na nový výsek. Umožňoval znesvářeným křesťanům nakupovat v židovském ghettu i v neděli, kdy museli katoličtí řezníci své obchody zavírat.

Robert měl už brzy vstoupit mezi muže a prožíval nejvzrušenější dny svého zatímního života. Toužil být dospělý, mít za sebou bar micva a stát se jedním z minjanu, shromáždění nejmíň deseti mužů, nezbytných pro zahájení modlitby. Byl členem ctěné aškenázské rodiny a poutala ho důstojnost modlících se rabínů a jejich moudrost.

Nemyslel tedy na nic jiného a tvrdě se učil roli. Byl poctěn předčítat verše ze sidry - maftiru nebo haftaru, on si ale vybral nejobtížnější chlapecký úkol a rozhodl se číst celý týdenní díl Tóry. Nesměl mít trému, koktat, plést si slova a rudnou v obličeji. A jeho den konečně nadešel, svěřené žalmy přečetl pevným hlasem, jako rabín Jozef Ovádia u Západní zdi slova Izaijáše...

,,Nechť je požehnán Ten, který mě nyní zprostil od veškeré odpovědnosti za něho! zvolal pak zjihle Robertův otec a barmicvovští hosté propukli v jásot, že se mužské židovstvo právě stalo početnější.

Sára byla opravdu okouzlující, ani Robert se nemusel za svůj vzhled stydět. Babička Ráchel v něm viděla dvojníka některého z archandělů, jak měl čistě bílou kůži. Nebyla bledá, spíš vzácně alabastrová a babička tvrdila, že zvýrazňuje jeho neposkvrněný ušlechtilý výraz.

A jelikož Židé neměli své svaté, byla před ním šance stát se jednou Spravedlivým mezi Spravedlivými. Nebylo snad nikoho, kdo by se v den jeho bar micva na ten výběrový pár zálibně nedíval, jak mu to slušelo, a kdo by nevsadil tisíc šekelů, že prostějovská konfekce má zaručenu novou generaci veleúspěšných majitelů.

,,Vaše láska posílí naši firmu spojením kapitálu Löwinsteinů a Kleinů, budete štěstím pro naše vyvolené rody! provolal optimisticky stařešina.

Všichni byli znepokojeni zprávami z Německa a ve svém svátečním holdování uměření, přesto patřičně hrdí, že po teorii relativity patřily sňatky z rozumu k tomu nejlepšímu, co Židé vynalezli. Robert byl šťastný, že nikdo z jeho blízkých nechyběl. Velká věčná rodina; mocná a zajištěná.

Slavnostní tabule byla bohatá. Jídlo se povedlo. Bar micva o svátku jom kipur bylo něco jako ramadán, nebo spíš ramadán by klidně mohl mít svůj původ v tomto židovském svátku smíření. Robertova matka usmažila z beraní kýty, zeleniny, koření a česneku masové kuličky, o nichž mezi muži kolovala povzbudivá pověst. Ženy s nedoplými korzety daly přednost jehněčím kotletám se žlutou rýží, ochucenou šafránem, plody moruší a višněmi.

Teta Ráchel brala vážně košerní motto: Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky! a smažila dietně; žádné maso s mléčnými produkty, jen tradiční jídlo ze soleného hrachu a fazolí, k němu trojhranné koláčky Hamanovy uši podle dávného tyrana. Byl to pokrm nejprostší, avšak tradice byla tradice, proto nebo přesto vydržel na stole nejdéle. Líp na tom byly její koblihy plněné sladkou směsí ze švestek, máku a datlí, nejlíp pak ragú z hovězího masa, brambor a fazolí a mandlový pudink s pistáciemi a růžovou vodou.

Všichni si užívali, jen podsaditý strýc Benjamin z matčiny strany byl nezvykle bez chuti; zakřiknutý a mrzutý. Nejraději by se opil, ale na bar micva to nešlo. Nehodilo se to ani na chanuku, pesach a roš hošana. Proto se těšíval na purim, kdy byla ovíněnost mužů povinností. Stával se pak obzvláště rozšafný.

Před i po každém poháru blahořečil Noemu, že vymyslel tak opojně zkvašenou hroznovou šťávou. Dokola odříkával přípitek, aby zdravil ,víno dochované od Stvoření´, ale když už nevybreptal ani poklonu tomu, ,kdo jsi stvořil víno´, bylo to znamení pro tetu Juditu, že si ho má už odvést domů.

Naplnil přece předpis, že se muži musejí na purim opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je požehnaný mordechaj, a kdo prokletý haman. U strýce Benjamina se to skutečně nikdy nepoznalo, zvláště během posledního purimu. Pil jako o život, protože o život šlo; jeho příbuzní z Barorska už před nacisty prchli do New Yorku. Tušil, že bude hůř.

Robert si ale žádné chmurné prognózy nepřipouštěl, alespoň ne v té opojné chvíli. Seděl vedle Sáry, poživačné slasti novopečeného muže se v něm promísily s mandlovým pudinkem a nedokázal si vybavit, co úžasného by se ještě muselo přihodit, aby někdy zažil šťastnější den. Byli přece Židé v diaspoře, kteří ze své azylové zemičky udělali nejschopnější stát v Evropě.

Bratři Gutmannové a strýc Rothschild dali tomu splašenému národu Severní dráhu, železárny ve Vítkovicích i ostravské kamenouhelné doly, skvělý Žid Moser mu věnoval rodinné stříbro, když postavil továrnu na karlovarské sklo, vynálezce Kolben byl zase u zrodu ČKD, Waldes přidal Koh-i-noor, Zucker textilku Fezko ve Strakonicích a Jelinek lihovary a likérku ve Vizovicích...

A tak byl hrdý. Štěstí však bývalo kratší, než dohořela zápalka ze Solo Sušice. Kdo se vyvyšoval byl ponížen a chvástavou židovskou vyvolenost pokořila německá nadřazenost. Ani Prostějovu se nevyhly roty vojáků se smrtihlavy na čepicích a Norimberské zákony, mezi nimi i Zákon o zdravém manželství a ochraně německé cti a krve.

Servilní Češi, vždy papežštější než papež zapomněli na vděčnost a stěžovali si u říšského protektora, že arizační zabavování židovského majetku bylo svěřeno nejen českým, ale i německým exekutorům. Chtěli mít z výnosného lupu co nejvíc.

Též národní socialisté uměli kalkulovat a doběhli i Jicchaka Löwinsteina; aby jejich chudých voličů přibylo, urvali si díl z židovského přepychu, a aby té bídy nebylo zase až moc, drželi palce Endlösung der Judenfrage - Konečnému řešení židovské otázky. Nestor Löwinsteinů tak přišel o křeslo pro stařešinu parlamentu a musel se smířit s rolemi outsidra v Protektorátu Böhmen und Mähren a vězně v Osvětimi.

Stačilo pár zpropadených týdnů a z pyšného hebrejce Roberta Löwinsteina byl nic nechápající jinoch, co marně hledal svoji včerejší důstojnost. Jeho nedávno nabytá dospělost mu byla zbytečná, jak mrtvému Židovi kaftan, stejně jako to, že byl primusem německé školy.

Nesměl už se Sárou do veřejných lázní, školy, kina a divadla, nikam mezi lidi čisté rasy. Scházet a bavit se mohli jen na hřbitovech, nesměli ani na vánoční trhy. Němci se svými českými přisluhovači jim zabavili nejen továrnu a zlato, ale i Dostojevského, violu po pradědovi, rádio a gramofonové desky s Enrico Carusem. Podřadní kříženci nesměli Árijce v sečtělosti dál přerůstat.

Hitlerovy zákony brali přelétaví Češi za skvělou příležitost, jak své židovské sousedy okrást a vyhnat ze země. A aby jim už nemuseli nikdy nic vracet, modlili se v křesťanských chrámech s židovským Desaterem za jejich zdařilou a konečnou koncentraci. Pro odpustky se místo desátků tloukli do prsou:

,,Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa, mleli neustále dokola: ,,Má vina, má vina, má převeliká vina! a farizejsky pro pořádek šeptali: ,,Nepokradeš, nezabiješ, v jednoho Abrahámova Boha věřiti budeš...!

Ale dál věřili jen ve svůj židovský lup, árijského nadčlověka a pracovní lágry, nejlíp v Ohňové zemi či na Madagaskaru. A tvrdili, že oni přece žádného Žida nemíní zabít, ale farizejsky dělali vše, aby se jimi vypravované dobytčí vagóny transportů vždy efektivně zaplnily.

Také Robert byl pasován na lidského křížence. A také jeho děd, otec, matka, sourozenci, sestra Ester i voňavá Sára Kleinová. Všichni zmizeli; náhle, jak poslední jarní sníh a už se nikdy domů nevrátili. Kromě Roberta. Jako jediný z rodiny přežil.

Považoval to za další velké zlo, jehož se na něm Bůh dopustil. Zůstal sám. Jen on, žíravý smutek dusivé samoty a vesmírná tíha prahnutí po pomstě. Přísahal si, že nic v jeho životě nebude důležitější, než trest pro vrahy sestry Ester. Proto se vrátil do Evropy...