Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Reportáž z Bosny a Hercegoviny

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den plný mostarského snění

 MostarKdyž se naši pradědové snažili během první světové války vybojovat pro císaře pána a jeho rodinu Hercegovinu, žili v této nám nejbližší muslimské zemi už desítky let Češi, Moravané i Slezané. Někteří sem odešli za prací, jiné do této části Balkánu    přivedly sňatky, dobrodružství, či zde zůstali, když je už nebavilo řešit za starého Procházku sarajevský průšvih. 

,,Bush je největší satan, Američané jsou neznabozi!" začal mi před obličejem šermovat pěstí starý prodavač suvenýrů zahalený v galábii a s bělostnou čepičkou na hlavě, co připomínala tvarem ,zmijovku´ českých frajerů, co se snažili být ve své době ,in´.

Nechápal jsem jeho výbuch zlosti a proč mě považoval za zlého imperialistu, když se moje kostrbatá valašská angličtina mohla jen ztěží podobat té washingtonské. Pak mi došlo, že jsem si neprozřetelně oblékl  basketballové tričko s velkým číslem na zádech, bílo-modrými pruhy a červenými hvězdami na rukávech. Ten starý muž měl patrně Pavlovův reflex na americkou vlajku, jen se mu popletly barvy. Komplex rudé mulety v očích rozzuřeného býka. Nebo se mu nezamlouval fotoaparát, kterým jsem se ho pokoušel zvěčnit.

,,V Bosně nosí hidžáby jen mizivé procento žen. Přestože jsme muslimská země, náš islám je evropský a dívky si už šátky na hlavy neváží skoro vůbec. Málokdo u nás také umí arabsky, nikdo téměř neví, co je to zákon šariia, natož aby nesměl pít alkohol či používat make - up,” řekla mi hrdě Alida, sličná muslimská blondýnka s modrýma očima.

Provázela mě po Mostaru a nikomu nevadilo, že měla uplé satanské džíny, průsvitnou halenku a rudé rtíky od diorské rtěnky. A nikdo mě též nechtěl ukamenovat, že jsem jí podal ruku, hovořil s ní a udělal si pár jejích snímků.

,,Jsme hrdí na islámskou tradici, ale víru v Alláha považujeme za přísně osobní věc, z níž se nesmí dělat politika,” dodala mírně pateticky jako vzorná studentka Islámské univerzity v Sarajevu. ,,A uznáváme stát Izrael...”

Trochu mě jako valašského záškvaru zklamala, že je muslimka a nenosí proslulý hedvábný šátek, zvláště když jsem si prostudoval encyklopedii. Už mi v duchu myslí běželo, jak bych její tmářský zvyk řádně, ale přitom něžně pohaněl. Inu, středoevropský novinářsko - farizejský pokrytec dobrého srdce.

Hidžáb je termín pocházející z arabského slova hadžaba, což znamená skryta pohledům, zahalena. Jedná se o roušku, kterou si muslimka zakrývá vlasy a krk. Její nošení nevyplývá přímo z koránu, v něm se jen uvádí, že ženy by se neměly dávat cizím mužům na odiv (Korán, 24 súra, verš 31), měly chodit zahaleny (Súra 33, verš 59) a také je stanoveno, které části ženského těla by neměly být vidět.

Zahalování se hidžábem je stanoveno právní vědou. Jako důvod bývá nejčastěji uvedena ochrana ženy před muži, kteří díky tomu, že ji vidí zahalenou, potlačí snáze svůj chtíč, a proto jednají se ženou jako s osobností. Povinnost nosit jej není všude stejná. Ženy jej musejí nosit v Saudské Arábii, Íránu a Afghánistánu (pokud jej nemají nasazen, hrozí jim trest od náboženské policie). Zde je též běžnou součástí i uniforem, například policejních, či školních.

Geografické rozdělení Bosny a Hercegoviny je jednoduché; území, odkud teče voda do Dunaje, je Bosna, a odkud teče do Jadranu, je Hercegovina. Přesněji Bosna s rozlohou okolo 42 000 km² leží v severní části a Hercegovina s rozlohou přibližně 19 tisíc kilometrů čtverečních leží na jihu území. Mezi největší řeky zde patří Una, Vrba, Bosna, Drina a Neretva.

V letošním roce uplynulo už 128 roků od chvíle, kdy bylo založeno Sdružení českých občanů Česká beseda Sarajevo. Dnes čítá kolem sto dvaceti členů a další stovku Čechoboseňanů tvoří Společnost česko-bosenského přátelství Sněžka. Asi šest set Čechů a Moravanů je též sdruženo v Organizaci Čechů Republiky Srbské, kteří pořád nostalgicky vzpomínají na chvíle, kdy Bosna a Hercegovina patřila Jugoslávii a mnohametrový nápis na kopci nad Neretvou všem oznamoval, že největším hrdinou byl nezničitelný J. B. Tito.

Dnes jsou největšími živými hrdiny Mostaru členové Klubu skokanů z Mostu míru. Nejde o podobnost s pražským Nuselským mostem a jeho klubem sebevrahů. Do průzračně hráškově azurové vody řeky Neretvy střemhlav skáčí místní odvážní mladíci ne kvůli sebepoškozování, ale aby šokovali davy turistů. Tito srdnatí Boseňané však už dávno neprezentují svoji statečnost zadarmo.

Na počátku starobylého a v roce 2004 obnoveného mostu je kancelář Klubu, kde se vybírají eura, kuny nebo konvertabilní německé marky. Až se jich nashromáždí sumička kolem několika tisíc, turisté se namačkají na mostě i kolem něho a polonahý borec se po hlavě vrhne do dvacetimetrové hloubky. V době mého focení ještě nebyl patřičný obnos pohromadě, proto mi borec jen zapózoval na kamenném zábradlí v nejvyšším místě skoro třicet metrů široké mostní konstrukce.

Není sice největší, ani nejvyšší, ale jeho historie je značně dramatická. Napřed po něm po staletí rázovali Turci, křesťané i věřící v Alláha, aniž by z něho upadlKříž střípek kamínku, pak o něho bojovali bosenští muslimové a chorvatští křesťané bok po boku proti Srbům. Když je vyhnali a most společně zachránili, pustili se do sebe. Začali to Chorvaté, kteří chtěli Bosnu a Hercegovinu připojit k zemi tehdejšího prezidenta Tučmana. Bosňané ale chtěli samostatnost a byla z toho další válka, v níž zbytečně padlo na 200 tisíc lidí.

Tečkou za touto tragédií byla chorvatská pomsta; na rodinné stříbro Bosňanů vystřelili křesťané 9. listopadu 1993 sérii dělostřeleckých granátů a slavný most se v 10 hodin 15 minut poroučel do Neretvy. Po více než čtyři sta letech, kdy byl v roce 1566 na příkaz sultána Sulejmana-Nádherného dostavěn slavným osmánským architektem Mimarem Hajruddinem i s dvěma věžemi. Té na západní straně se říká Halebija a sloužila jako vězení a vojenská ubytovna, východní stranu zdobí věž Tara bez jediného okýnka, aby asi nikdo neviděl, kolik se v tomto silu skrývalo střelného prachu.

Most, který dal jméno zdejší metropoli, jelikož jej kdysi hlídali ,,mostaré", se změnil v ruiny. Hned po této katastrofě byly vytaženy z Neretvy všechny jeho zbytky, část z nich šla do muzeí a ostatní byly využity při stavbě nové mostní klenby, kterou tvoří 456 čtyřtunových bloků. Most míru byl otevřen v červenci roku 2004, při čemž došlo alespoň k symbolickému smíření chorvatských křesťanů i bosenských muslimů z Mostaru.

Obě znesvářené strany téměř shodně tvrdí, že všechno nedávné zlo prý způsobila ztráta jeho pevné ruky a jiní mnohem krvavější psi. Třeba bývalý velitel mírových sil OSN v Bosně, kanadský generál Lewis Mackenzie, obviněný z údajného brutálního znásilnění několika muslimských žen, nebo muslimský prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbekovič, i když podepsal v roce 1995 mírovou Dytonskou dohodu se Srbem Miloševičem a Chorvatem Tučmanem.

Pak mě zláká reklamní tabule ,,alkoholna piča” a nápis: Je ti treba! Tak si dám štamprli travarice a moje žena čašu crna vina a v pekaře mi koupí rohlík. Řeknu chvala, sličná muslimka v minisukni a holým bříškem až do půlky slabin nám popřeje dobro došli a vůbec nemám pocit, že jsem v islámské zemi. Po mořemých zkušenostech z Blízkého východu jsem za toto poznání vděčný. Ani nevíte jak... Zvláště, když se dozvídám nová chlácholivá fakta.

Jdeme po hlavní třídě Mostaru, abychom si nechali na poště oštemplovat pohlednici unikátním mostarským razítkem. Ulice se ještě nedávno jmenovala po maršálu Josipu Broze Titovi. Dnes už má jiný název, který si ale nikdo z místních příliš k srdci nebere. ,,Krvavý pes” Tito zkrátka stále vítězí mezi bosenskými muslimy stejně, jako u chorvatských křesťanů.  

,,Biskup Dode Gjergji z Prizrenu prý řekl, že se mnoho bosenských muslimů vrací ke svým katolickým kořenům. Každodenně přicházejí vesničané, aby se nechali pokřtít", říká mi složitě pološeptem v ruštině můj průvodce Slobodan z Dubrovníku, spolupracovník agentury "Církev v nouzi".

Nevím, proč se za spřízněný slovanský jazyk tolik stydí, přičemž mu vůbec nevadí, že se řítí s námi i s mikrobusem stodvacítkou po krkolomných serpentinách bosenských srázů a přitom ještě s balkánským temperamentem rozkládá za divoké jízdy rukama.

,,Brzy se začne v Prizrenu stavět chrám zasvěcený Matce Tereze. Její rodiče pocházeli z Kosova. Momentálně je asi 60 000 katolíků ve dvoumilionovém Kosovu menšinou a spousta mladých katolíků údajně odchází za prací do zahraničí, dobré vzájemné vztahy v Bosně a Hercegovině mezi křesťany, muslimy i Židy jsou až na malé výjímky bezkonfliktní," přivírá oči a než zdolá šílenou pravoúhlou šikanu, chvilku se odmlčí. 

,,Televize Al Džazíra dávala interwiu se šejkem Ahmádem Al Katáním, co je libyjský machr přes islámské právo, a ten konstatoval, že stále více afrických muslimů konvertuje ke křesťanství..." sděluje mi hrdě dubrovnický katolík a opět šlápne na plyn.

,,To je fakt...?" ptám se nedůvěřivě.

,,Psali to v novinách..." řekne bez mrknutí oka.

,,Znáš to, novináři nedají bez virtuální reality ani ránu..." říkám pochybovačně a mám obavy, že moje ironie je příliš čitelná.

,,Od počátku 20. století počet muslimů výrazně poklesl, zatímco počet katolíků stoupl od roku 1902 z jednoho milionu na téměř 330 milionů," říká a já tuším, že přání je v jeho případě otcem myšlenky. ,,Každý den prý konvertuje ke křesťanství přes 16 000 muslimů; to je skoro šest milionů ročně. Dokonce v Íránu konvertuje tajně každý den skoro padesát mladých muslimů ke křesťanství..." cituje mi Slobodat neúnavně z denního tisku. 

Přiznávám, že to zní pro mně i pro Evropu s křesťanským dědictvím docela libozvučně. Třeba nebude platit, že naděje křesťanů umírá předposlední, když až poslední umírá muslim... Pomyslím si s úlevou, když konečně zastavujeme bez ztráty kytičky u mého hotelu...

Text a foto: Břetislav Olšer