Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Drží Bajkal nový světový rekord?

Ruští vědci se potopili až na dno jezera Bajkal, které je na seznamu světového dědictví UNESCO a je domovem více než 1700 druhů rostlin a živočichů - endemitů, z nichž mnohé nežijí nikde jinde na světě. Dosažením hloubky 1 680 metrů vytvořili sladkovodní světový rekord...

Jak někdu čtu o Bajkalu, padne na mě nostaligická nálada. Vzpomínky na mé burjacké putování přetrvávají...

Bylo to napínavé dobroružství; letadlem do Moskvy, z ní s mezipřistáním v Omsku do Irkutska, pak nasednout na loď a po dvou hodinách plavby po Angaře vysednout v rodišti kosmonauta Leonova - Listvjance u Bajkalského jezera.

Napřed jsme ale museli proplout kolem Šamanova kamene, nenápadné skály ze světlé žuly, která je pro Burjaty posvátná. U ní v minulosti přísahali, sem vozili odsouzené a svázané je tu nechávali svému osudu, tady sídlila jejich božstva a sličná Angara v područí stařičkého Bajkalu.

Jednou se rozhodla, že starce opustí a vydala se směrem k Irkutsku. Bajkal se rozhněval a hodil za ní obří skálu. Angaru minul, ale kámen se zabořil do dna a trčí tam podnes. Pak postavili v Irkutsku přehradu, peřeje Angary zmizely a z Šamanova kamene ční nad hladinu již jen pověstná špička ledovce...

Bajkalští maladci pojedli vtipném kaše a na uvítanou nám dali k dobru bajku o tom, jak dávní Evenkové ctili své ženy a rodiny. Když se chystali na lov medvědů, věrné ženy je vezly na saních asi den a půl až na místo jejich pracovního výkonu.

Po udolání zvěře, jejího naporcování a uskladnění ve věčně zamrzlé sibiřské tundře, žena opět odtáhla svého lovem znaveného muže a část masa na saních domů. Muž-živitel přece splnil svůj hlavní úkol - nakrmit rodinu...

Místní potomci Evenků nad tím mávají rukou, mají obavy, jelikož i k nim se už donesly zvěsti západní civilizace o feministkách, mužském šovinismu, harasmentu a domácím násilí. Raději ukazují na jezero, v němž se nedávno děly věci.

Šéfem úspěšné ruské expedice byl Artur Čilingarov, odborník na hloubkové ponory a používání batyskafů Oceánologického ústavu ruské akademie věd, který před rokem vedl i ruskou výpravu na dno Severního pólu, kde v hliubce 4000 metrů symbolicky umístily ruskou vlajku v titanovém pouzdře.

Dvě osmnáctitunová miniponorky Mir-1 a Mir-2 byly postaveny pro operace v mořské vodě a kvůli její menší hustotě v Bajkalu musely být odlehčeny o pár metráků. Dna dosáhl Mir-2 a zřejmě způsobil, že se budou muset přepsat geografické dějiny jezera.

Bajkal byl totiž veden se svými 1637 m hloubky nejhlubším jezerem na Zemi. Podle neoficiálních hlášení byla však nyní dosažena hloubka 1680 metrů, tedy další svěťák.

Možná právě v místě uprostřed Bajkalu, kde jsme pluli na pokašlávajícím škunerku a žasli, kolik krásy je v ruské části jižní Sibiře, vklíněné mezi vysoká zalesněná pohoří. Voda kolem nás tvořila 20 procent veškeré nezamrzlé sladké vody světa.

Pluly po ní pevně svázané mohutné kmety bajkalských  smrků, sosen a modřínů, aby nakrmily proti proudu řeky Serengy umístěnou celulózku, jež musel pro čistotu jezera vypouštět své odpady až za svými výrobními objekty a vodu brát po proudu před továrnou. Moudré opatření; každý jed takto vypuštěný by si sama zase nabrala do svých provozů... 

Dalo se postřehnout mnoho živočišných druhů, jako tuleň bajkalský, který žije pouze tady, stejně jako sibiřský červený jelen a sovice krahujová. Jezero Bajkal má díky rozmanitým mikroorganizmům samočistící schopnost.

Jedním z regulátorů čistoty jsou blešivci z podkmenu žabernatých korýšů, sloužící jako minibioindikátory. Mají šedožlutavě zbarvení a obloukovitě zahnuté tělíčko.

Patří k nim také golomjanka. Patnáct až osmnáct centimetrů dlouhá ostnoploutvá ryba s průzračným bleděrůžovým tělíčkem, které působí dojmem, že svítí. Je složeno především z tuku, který je podle starých pověstí léčivý.

Mezi prsty ji lze snadno rozmáčknout, ale žije přitom hluboko pod hladinou jezera, kde by pro enormní tlak desítek atmosfér nedokázalo ani silné dělo vystřelit...

Vody je v Bajkalu asi tolik, jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady - Hořejším, Michiganském, Huronském, Ontarijském a Erijském. A to jsem si na tom ontárijském myslel, že mám okolo sebe nejmíň Atlantik...

Kdyby se prý někdo rozhodl toto množství pitné vody vyrobit z vody slané, musel by na to vynaložit prostředky asi pětadvacetkrát větší, než je hodnota zlata vytěženého na celém světě.

Těžko si toto srovnání představit. Vím jediné; V současnosti je okolo dvou třetin izraelské odpadní vody recyklováno a operují dvě další odsolovací stanice v Aškelonu a Eilatu. Čtvrtá je ve výstavbě v Chadeře.

Aškelonská desalinační stanice, která je největším takovým zařízením ve světě, produkuje 100 milionů metrů krychlových vody ročně. Využívá technologii tzv. reverzní osmózy mořské vody.

Desalinační zařízení Palmachim, postavené společností Via Maris Desalination, by mělo produkovat 30 milionů metrů krychlových odsolené vody ročně.

Ale to už je úplně jiná kapitola, třeba až budu psát o kanálu, kterým se má doplňovat vysýchající Mrtvé moře vodou z Rudého moře...