Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Dva vrazi: Karadžič a Thaci - bosenský řezník a premiér Kosova...?

Radovan Karadžič, obviněný z genocidy bosenských muslimů během války v bývalé Jugoslávii, byl o víkendu zadržen u Bělehradu. Byl těžko poznatelný, s bílým plnovousem a rozpuštěnými dlouhými vlasy.

Bývalý vůdce bosenských Srbů nežil před svým zatčením v izolaci ani se neskrýval na odlehlém místě. Říkal si Dragan Dabič, pracoval jako lékař v Bělehradu.

V Záhřebu byl pod společným velením tajných služeb Chorvatska a USA vypracován plán na zatčení Karadžiče a bývalého vrchního velitele ozbrojených sil bosenských Srbů Ratka Mladiče.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii je obvinil z válečných zločinů, na kterých se údajně podíleli za bosenské války z let 1992-1995.

Jeden z bosenských deníků přinesl zprávu o společných cvičeních chorvatských a amerických vojáků v oblasti města Bjelovar ve východním Chorvatsku. Třítýdenního cvičení se údajně zúčastnili i američtí vojáci rozmístění v Bosně a Hercegovině a "70 speciálně vycvičených pracovníků tajné služby americké Národní gardy"...

Srbský ministr pro vztahy s haagským tribunálem Rasim Ljajič uvedl, že Karadžič si falešnými doklady zajistil jinou etnickou příslušnost a v Bělehradě nežil coby Srb.

V nové identitě tak navázal na své původní povolání, kdy vystudoval v Sarajevu a odborně se profiloval jako psychiatr se specializací na neurózy a deprese, vedl zdravotnické lekce a psal články srovnávající oblíbené meditační techniky s tzv. ortodoxní meditací. Zajímal se také o léčbu přírodní energií a nehmotnými dimenzemi lidského těla.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. je proslulý ostravský endokrinolog a srbský nacionalista, hrdý na své přátelství s Radovanem Karadžičem. Je známá fotografie manželů Dolečkových a Karadžičových při přátelském setkání.

Je také autorem knihy Žaluji, z níž zvláště některá fakta jsou velmi pozoruhodná:

"Srbsko musí padnout na kolena!"

Tato věta vyklouzla pozdějšímu ministru zahraničí SRN Klausu Kinkelovi 24. května 1992 na tiskové konferenci. Německý novinář M. Thumann napsal o této větě v německém časopise Die Zeit - Válka válečných dopisovatelů (2. září 1994):

"Pravděpodobně si teprve později Klaus Kinkel uvědomil, jak osudně připomněl smutně známou reakci císaře Wilhelma II. na zprávu německého vyslance ve Vídni v roce 1914":

"Se Srbskem je nutno se vypořádat co nejrychleji!"

Americký ministr zahraničí Robert Lansing řekl v roce 1918, když reagoval na I. světovou válku: "Až se budou psát dějiny této války, jejich nejslavnější kapitola se bude jmenovat Srbsko. Srbská armáda svojí odvahou konala divy a srbský národ vytrpěl neuvěřitelné útrapy. Takové sebeobětování a vytrvalost nelze ponechat bez povšimnutí - musejí být odměněny."

Když dr. R. Doleček navštívil Radovana Karadžiče (1996) a diskutoval s ním o bombardování Jugoslávie NATO, Karadžič mu lakonicky řekl: "Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných, tendenčních zprávách - z neznalosti a za peníze..."

Organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch podporuje tvrzení bývalé hlavní prokurátorky haagského soudu Carly del Ponteové, zveřejněné v její knize Lov, v níž píše i o prodeji orgánů kosovskosrbských zajatců.

Organizace poslala dopis kosovskému premiérovi Hasimu Thacimu, který na prodeji orgánů podle srbských médií vydělal miliony dolarů, aby nařídil vyšetřování o těchto tvrzeních. Podobnou výzvu adresovala i albánskému premiérovi Salimu Berishovi. Ani jeden z nich na výzvu nereagoval.

Del Ponteová v knize uvedla, že haagský tribunál dostal informace, že kosovští Albánci převezli 100 až 300 lidí z Kosova do severní části Albánie po 12. červnu roku 1999, tedy poté, co Kosova přišly jednotky NATO.

Sedm Albánců, kteří sloužili v Kosovské osvobozovací armádě, jim potvrdilo při oddělených rozhovorech, že byli přítomni při převozech unesených Srbů.

Dalšími zajatci měly být ženy z Kosova, Albánie, Ruska a dalších slovanských zemí. Carla Del Ponteová a dále uvádí, že celý „obchod" organizovaly „špičky UCK".

Tři sta zajatých Srbů mělo být transportováno na sever Albánie a zavíráno do „táborù" v místech Kukesh a Tropoj. Mladí a zdraví zajatci byli ihned prohlédnuti lékaři, byli dobře živeni a nikdo je nevystavoval žádnému násilí. Později byli přepravováni do města Burel, do blízkosti jednoho „žlutého domu".

Jedna místnost v tomto „žlutém domě", jak uvádí Del Ponteová, byla přeměněna v operační sál, ve kterém chirurgové „pacientům" odebírali orgány, které se pak přes letiště Rinas posílaly do klinik po celé západní Evropě, kde sloužily k transplantaci orgánů bohatých klientů.

Zabíjeli je prý rovnou v sále. Vyndali jim co se dalo a těla zakopávali poblíž "žlutého domu" a na místním hřbitově. Mezi zajatci vládly strach a panika. Všichni věděli, co je čeká. Údajně prosili, aby je zabili hned.

Hlavou tohoto dobře organizovaného bestiálního způsobu vydělávání peněz byl, podle mnohých indicií a svědectví, sám Hashim Thaci, jeden z předákù UCK, který je dnes tzv. premiérem tzv. samostatného Kosova.

Proč však vzala Ponteová do zaječí a odešla dělat raději velvyslankyni Švývarska do Argentiny? Šlo snad o snahu utéct před opovědností a svojí knihou si vyřešit potíže s vlastním svědomím?

Srbské Sdružení rodin unesených a zabitých během války v Kosovu a Metohiji podalo na Carlu Del Ponteovou trestní oznámení. „Nedovolíme jí, aby se obohacovala na kostech našich nejmilejších! " Její kniha je prý důkazem toho, že věděla o zločinech, ale nic nepodnikla pro potrestání viníků, což byla její povinnost.

Představitelé Sdružení se s ní sešli dvakrát a předali jí spoustu důkazů. Zbytečně.

„Že já nemlčela," říká si asi Carla Del Ponteová. Měla se rozhodnout jasně: Buď mlčet, anebo zločince žalovat. Zvolila třetí variantu a raději teď jen verbálně obhajuje své černé svědomí.

Haagský tribunál prohlásil na počátku dubna 2008 Ramushe Haradinaje, bývalého kosovského premiéra a jednoho z hlavních velitelù UCK za nevinného ve všech 37 bodech obžaloby a ihned ho propustil na svobodu.

Narodil se v roce 1968 ve vesnici Glodjane v Metohiji. Jugoslávii opustil v roce 1990 a odstěhoval se do rodné země své žalobkyně Ponteové - Švýcarska, kde pracoval jako vyhazovač v nočních podnicích, patřících tamní albánské emigraci. Pak byl členem francouzské Cizinecké legie, vrátil se ale do Švýcarska, kde založil „Národní hnutí Kosova", které se později transformovalo v „Osvobozeneckou armádu Kosova", známější pod albánskou zkratkou UCK.

Je veřejným tajemstvím, že během bombardování Jugoslávie letadly NATO na jaře 1999, byl jedním z hlavních spojencù NATO a jedním z nìkolika málo lidí, se kterými NATO koordinovalo své útoky. Sám jednou prohlásil: „Není pravda, že NATO nemělo pěchotu. Pěchota NATO - to jsme byli my! UCK...!"

Takže Karadžič, o němž jsem slyšel v Bosně, že je to bosenský řezník, je po zásluze ve vězení, virtuální premiér Kosova Thaci je "po zásluze" na výsluní svých pěti minut slávy. Doufejme, že to nebude víc...