Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

V ateliérech Antonína Kroči a Libora Vojkůvky

7.3.2006 --- Kultura Akademický malíř Antonín Kroča. 
Akademický malíř Antonín Kroča a  Miss Evropa Monika Žídková.

Et Dieu créa la femme...

 A Bůh stvořil ženu! vzdychají muži od té doby, co je svět světem. Nejvíc tak činí asi malíři a fotografové. Patří mezi ně i moravští kumštýři Antonín Kroča a Libor Vojkůvka, kteří se ženami nechávají inspirovat zřejmě víc než jiní výtvarníci.

,,Ženy na mě působí svojí energií, která mě popadne, přetvoří se do barev a už to jede. Ráj pro malíře. Pravda, kdysi jsem se navíc nechával inspirovat alkoholem. Půllitr litr borovičky v sobě, najednou jsem byl v limbu, svět úplně nádherný a už to fičelo. To už je ale, chvála Pánu Bohu, za mnou. A jde to i bez chlastu...”

Ať je zimomřivá plískanice nebo tuhá zima pod mrakem, v objektu staré rychaltické školy nedaleko Hukvald je v ateliéru devětapadesátiletého akademického malíře Antonína Kroči vždycky do oranžova rozpálená výheň bezpočtu obrazů, z nichž to srší žhavými barvami plodné přírody. Slunce, voda a vzduch jsou základními kameny jeho malířské tvorby, při níž na četná plátna přetéká nitro tohoto živočišného kumštýře ne přes štětec, ale přímo přes konečky jeho prstů, jimiž, jako by osvícen jasnozřivým vnuknutím, svá díla dotváří v živelném transu.

„Narodil se 21. listopadu 1947 v Dolním Sklenově u Hukvald, výtvarné vzdělání získal nejdříve na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti, kde byl jeho profesorem Karel Hofman, jehož výjimečná osobnost na začínajícího Kroču silně zapůsobila. Zvláště mu imponoval svým vztahem k přírodě a konzumní společností nedeformovaným venkovanům.

Dvanáct hlavních barev je pro něho životadárnou mízou. Zázračnou substancí. Polštářky jeho prstů k ní lačně přilnou a přenášejí ji do bílého prostoru plátna, vlastně sololitu. Do prostoru, který již ovládl svojí fantazií. Je malíř pracující jako sochař, který se mazlí s hlínou. Tvaruje hmotu barev, nezřídka emailových, aby se vzájemně prolínaly, splývaly spolu, odpuzovaly se, laskavě se objímaly či vybuchovaly jako sopky, jejichž tříštivá síla však neničí žhavou lávou vše kolem, ale zasahuje naše nitro gejzíry emotivních výkřiků.

„Myslím si, že jsem dost plodný malíř. Spotřebuji také kilogramy a kilogramy barev, což něco stojí. Když jsem ještě studoval v Praze, neměl jsem tolik štěstí, jako mnozí moji kolegové, abych mohl vystavovat v předních galeriích a něco si malováním vydělal. Můj kumšt nebyl dost socialisticky realistický, tak jsem si musel chodit přivydělávat na nádraží, kde jsem skládal vagony. Možná i proto je v mých obrazech cítit pořádná nasranost," říká dramaticky. 

,,Podle mě je blbost, když slyším, jak někdo u malování odpočívá. Pro mě je to obrovské vypětí. Psychické i fyzické. Najednou se na hodinu dvě ocitnu v jiném světě. Běžné ruchy a zvuky zmizí a já slyším, cítím a vidím jen atmosféru této mé představy, vnuknutí světa barev, do něhož jsem na pár okamžiků z každodenní reality unikl. Akordy potoka se mi mění v barevnou harmonii. Jinak zní a září průzračná tůňka bez hnutí, jinak voda, škobrtající přes kameny. Hospoda je velkolepá kompozice, ženy jsou zase plné posilující energie. Potom cvak – konec a já se znovu vracím, probouzím se do světské reality...” říká, znovu se zadívá na rozmalovaný obraz, pak se jeho prsty zanoří do barev. 

,,Řeknu to jednoduše – celý rok maluju akty, v létě pak střídavě kytice a potoky, abych na podzim a v zimě tvořil kompozice z prostředí hospody, když předtím už mám za sebou portréty tamních štamgastů. To otevřeš dveře do hospody a už slyšíš ten řev, změť hlasů, cinkání skla a všecko, co k hospodské atmosféře patří, a už tě to bere. Všecky znám, vím, jaký je ten i tamten..."

V roce 1973 pak dokončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru profesorů Jiřího Johna a Jana Smetany, kteří v něm probudili vztah k figurální tvorbě. Jeho postavy jako by k nám vycházely z obrazů, vylouplé z abstraktního vření života, s čelem popsaným všemi svými radostmi i strastmi. A samozřejmě, že maluje také ženy. Hlavně zcela obnažené, které k němu vysílají tajemné signály své vnitřní energie, jež neustále oživuje erotický náboj muže plného životní vitality.

„Je bezva, že mě pobožné babičky a tetičky z naší vsi akceptují, že nesepisují petice proti mému malování intimních zákoutí ženského těla. Lidé mě tady znají, zvykli si na můj styl života, projevu a tvorby. Věřím v Boha, ale po svém. Vím, že je v každém z nás, všude kolem. Je jasné, že člověk není vrcholem všeho. Bůh vyzařuje ze zázračné přírody kolem. Cítím před ním pokoru. Ne, do kostela ale nechodím. Chápu, že kdybych to pobožným sklenovským tetičkám udělal, asi bych se svojí ďábelskou duší způsobil to, že by nechali svůj kostelíček znovu vykropit svěcenou vodou. Ale určitě kus té jejich víry cítím i já svou hříšnou bytostí. To mi věř!”

V roce 1995 Antonín Kroča založil v bývalé rychaltické škole s pochopením obce Hukvaldy svoji galerii, v níž je každou neděli veřejnosti zpřístupněna jeho tvorba. Kročova díla jsou zastoupena například ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Galerii für moderne Kunsttiller ve Vídni a v dalších galeriích.

Chvíli Tolstoj, chvíli trpaslík Šmudla

Jako u všech výtvarníků, také u naivního šternberského malíře Libora Vojkůvky mají velký podíl na inspiraci ženy. Nikdy si ale sám do ateliéru modelku nepřivedl. Není to v jeho stylu. Je světák, ale paradoxně ostýchavý. Jedinou modelkou mu byla jeho žena Alenka.

,,Jednou za mnou přijel parádní fotograf a přítel Vladislav Galgonek, že by si mě chtěl vyfotografovat se dvěma nahatýma modelkama," pohladí si rozpačitě pleš. ,,Hned se to dozvěděla manželka a měl jsem co vysvětlovat, ale pan Galgonek s těma fotkama vyhrál velkou fotografickou soutěž. A stejně to byly takové tuberkulózníma dietama vyzáblé ženské," říká nepříliš taktně.

,,Já mám rád, jako všichni pořádní malíři, tlusné baby. Vemte si Rembrandta, Tiziána nebo Mánesa, všecky jejich modelky byly krev a mlíko. Když maluju macaté baby, spotřebuju víc barev a hned ten obraz stojí víc," vtipkuje a potichu dodává, aby to neslyšela paní Alenka, že největší poprask v domě byl, když si jedna z těchto modelek zašla za jeho ženou s prosbou, jestli by jí nepůjčila depilátor na chloupky na nohou.

,,Ženy hlavně z Bible maluju často. Třeba Judita byla fantastická baba. V různých podobách jsem ji maloval asi šestkrát. Ženy jsou věčné a vděčné téma pro malíře. Namaloval jsem je na obrazech Adam a Eva, Ráj, Zuzana..."

Když je řeč o ženách, trochu ho pokouší jiné téma, chtěl by namalovat rovněž něco o čarodějnicích, k čemuž ho inspirovaly krajové zvěsti o bosorkách na Jesenicku.

,,No jo, to je jasné jak facka, na hoře, kde se říká Petrovy kameny, je bývalá přistávací plocha pro čarodějnice," pokyvuje vážně hlavou. ,,A když na ně nějaká inkvizice přišla, hned s nima na mučidla a potom na hranici a spálit. To se odehrávalo také ve Velkých Losinách, na které mám i já rozličné vzpomínky," zlověstně se zašklebí.

,,Ta první je smradlavá, protože jsem tady jako žák zahradnického učiliště utopil v hnoji traktor i s vlečkou plnou jonatanů. Druhá je mokrá, protože jsem v losinském potoce chytal načerno pstruhy. Třetí strašidelná, protože jako kluk jsem byl u zdejšího natáčení filmu od Kaplického ,,Kladivo na čarodějnice". S čarodějnicemi tady byly velké procesy."

Patrně si to krásné a malebné Velké Losiny nezaslouží, aby dostávaly čarodějnický nádech, protože je tu nádherný zámek s galerií, skvělí a nadaní lidé i jedinečná výrobna ručního papíru. Ale proč by vlastně měla dnes někomu vadit dávno překonaná, i když mírně temná minulost tohoto městysu.

,,Dodnes mi připadá, že každá baba, co tu jde po ulici, jakoby něco z těch čarodějnic v sobě měla," znalecky mlaskne. ,,Bývala tu prý šílená dopravní frekvence, když odsud na Petrovy kameny a zpátky na koštětech ty bosorky létaly a sírou to tady čpělo jak hrom. Kdoví, jak by to dnes dopadlo, kdybych některé z krásných losinských dívek do ucha zašeptal zaříkadlo, kterým se kdysi vyháněly zlé čáry z těl těch krásných bab: Vyjdi, ty zlý duchu, plný křivd! Vyjdi, hladový vlku, vyjdi, černý démone, rohatá nestvůro..."

Někdy si pro inspiraci musí pořádně daleko. Na jeho obrazech je to znát. Některý příběh ho napadl na Filipínách, další v Mexiku jiný v Indii. Zní to divně, ale také tropická nemoc je mu také inspirací. Proto chce namalovat rovněž jeden ,,malarický" obraz, který postihuje jeho stav, když měl po návratu z Afriky záchvat této nemoci.

,,Jestli si nějaký chlap moc potrpí na baby, ať jede do Thajska. Jinak nejkrásnější jsou v Indii nebo v Nepálu. Tam jsou krásné šlank baby, nejkrásnější babice jaké jsem kdy viděl. A i když maluju těmi nejkrásnějšíma a nejkvalitnějšíma barvama, pro namalování těchto ženských půvabů ani ony nestačí a blednou závistí před takovouto krásou..."