Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Kampanolog

Sedím u počítače, noc se už dávno překulila přes půlnoc a já pořád zarudlýma očima civím do oslňující obrazovky. Do technokrata mám daleko, přesto mě fascinuje ta umělohmotná bedýnka, v níž se líhnou slova ve škobrtavém rytmu klávesnice, jako by je neznámá síla čipovým prstem vycvrnkávala po hláskách přes mléčné sklo. Řečeno vzletně, s nezastíraným patosem; píši překotně, co mi diktuje mozek a korekturami proškrtává mé srdce.

"Jakmile jsem objevil Tvá slova, pozřel jsem je a prohlédl..." napsal kdysi svatý Jeremiáš.

Bible je ale Bible a mi by stačilo, kdyby si k mým slovům lidé jen voněli, jako k čerstvým dívkám, i když do Ščipačova mám daleko. Trocha poezie ale nikoho nezabije. A tak si medituji, že slova jsou pro mě darem, jak pro slepce doteky a zvuky, pro hluchého barvy, pantomima rtů a mžikání víček. Vyžívám se v tom povyražení, jsem vděčný za to věno.

Nepřestává mě udivovat, jak ta drobná srocení hlásek dokáží ronit slzy i smíchy se popadat za břicho, jak bodají, krvácejí i hojí, zábnou a pukají žárem, jak bolí i blaží, jak urážejí, vysvobozují a přinášejí zatracení. Někdy jsou hráchem na zdi, jindy spouštějí revoluce i spouště smrtících zbraní. A rudnou studem za ty, kteří je vypouštějí z úst, aniž by si uvědomovali důstojnost poslaneckých lavic.

Možná někomu z nich připadají jen jako neživá seskupení, o nichž kdosi ve slabé chvilce rozhodl, co mají znamenat a to též znamenají. Mají ale všemocnou duši; hrubou i obhroublou, jemnou a nejjemnější, drobnou, drobnější a zdrobnělejší, malou, menší, nejmenší, malinkou, maličkou i malinkatou. A jak to umějí s láskou, lásečkou, laskáním, laskavcem, láskominami i láskobraním. Ani jazyk Shakespeara neměl na své paletě slova tolika barev a odstínů.

Někdo, jenž miloval slova stejně jako já řekl, že kniha nenapsaná vlastní rukou nemá tu pravou hodnotu. Asi měl pravdu. Kdysi. Svět však dnes překypuje, jak divotvorný hrnec kaší nových příběhů a to chce bystřejší rukopis, nejlíp IBM. A já zbožňuji tu hru na stvořitele, vymýšlím si příběhy a s počítačově zajištěnou logistikou velím rotě svých hrdinů, vžívám se do jejich osudů a sním, jak nad nimi čtenářky slzejí a čtenáři se cítí alespoň pár hodin noví a lepší.

Rád jsem vždycky doufal a snil o naději, než jsem se smířil s tím, že sny o naději jsou stejně hrozivé, jako infekce meningitidy. Možná ještě zákeřnější. Empatie mi bere sílu, bývám z ní víc unavený, než když jsem odmítl promarnit dva roky života bezduchým vojančením, šel do dolů a ze šichet se vracel rozlámanější, než synkovo kolečko.

Jedině, když jsem sám s cabernetem v krvi, oblažují mě vznosné myšlenky a vzpomínám na starého biskupa, jenž přicházel ke zvonaři v sousední vsi, aby rozezněl jeho zvony. Jeden se jmenoval po svatém Xaverovi a chyběl už půl století ve zvonici kostela v naší vesnici od chvíle, kdy válka umlčela múzy a vojáci přetavovali zvony do dělových hlavní. Teprve když se po letech farníci složili na nový a zvonař ho odlil, mohl přijít kampanolog.

Bělovlasý kouzelník, jenž učil nové zvony zpívat. Ze sametem vykládaného pouzdra vytáhl lesklou ladičku, obřadně se s ní přiblížil k pořád ještě němému následníkovi svatého Xavera z bronzu, ťukl kouzelnou hůlkou do ladičky, a teprve když se jejím neslyšně rozechvělým kovem dotkl zvonoviny, zazněl andělský chór. Zvon se rozezněl a všichni jsme si šťastně oddechli, že novic Xaver promluvil.

A tak ovíněný sním, že se jednou stanu kampanologem slov, s neslyšně znějícím kmitočtem ladičky svých knih. Teprve když se s ní dotknu čtenářských srdcí, oživnou v nich hlasy mých hrdinů, zaznějí tóny jejich osudů, radostí, pláče i smutku a štěstí. Budou rezonovat dlouze a přívětivě a rozechvělí lidé si je umístí do zvonic svých knihoven, aby jim čas od času vyzváněly do krajiny jejich snění...