Ani metafora, ani biblické podobenství. I my jsme žili příliš dlouho střídmě na okoralé zemi a závistivě se dívali k sousedům, u nichž bylo úrodné vláhy až až. Pak se též u nás stavidla zvedla, chvíli jsme slastně ukájeli žízeň, až přišlo vystřizlívění a místo vysněných žirných lánů se dnes těžce prodíráme bahnem rodinné zadluženosti ve výši skoro bilionu korun.

Pod knutou exekutorů se topíme v bažinách potrhle tržní země, jež si vždy potrpěla na nějakého toho velkého brothera, v níž jsou nejsledovanější jihoamerické telenovely, nejčtenější bulvár s celebritami na jedno použití a romány pro dívky od grafomana, s psací normou dvaceti stránek za den.

Nesnáším náměstí ucpaná zpocenými fanatiky, skandujícími: Alláh, Alláh, Duce, Duce, Češi, Češi a nesoucími na ramenou někoho jen proto, že se chtěl s mučednickou vidinou ráje nechat roztrhat dynamitem v plném školním autobuse, nebo že dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pryže do klece zapuštěné v ledu.

Z Gazy dobře znám, jak exploduje zfanatizovaná ulice a bojím se toho. Věřím, že jen skromnost je výsadou skutečných mistrů. Kdy naposled uspořádal dav s pěnou u úst ovace chirurgům, kteří transplantovali pacientovi najednou srdce, ledvinu i játra za roční plat rovnající se týdenní mzdě oštulpnovaného negramoty v kopačkách?

Nikdy jsem nepřišel na chuť ani švejkovinám komunarda Haška, jednou svojí postavou mě však tento komisař Říjnové revoluce nadchl. Byl jí obecní imbecil, na něhož volali: Pepku, vyskoč! a Pepek vyskočil a zamečel. Když jsem pak slyšel pivní dav skandovat: „Kdo neskáče, není Čech!”, pochopil jsem české geny i Haška a byl rád, že jsem z Valašska.