Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Fotoreportáž z infekčního oddělení

Náš syn Tomáš měl tenkrát ani ne čtyři roky a přepadla ho nepřívětivá choroba zvaná mononukleóza.

Nemoc to byla o to nepříjemnější, že byla infekční a náš synáček, v té době ještě rozmazelhný jedináček, musel na infekční oddělení zábřežské nemocnice. To znamenalo něco jako karanténu, tedy žádné návštěvy.

Ne přímé kontakty, naštěstí byla nemocnice natolik chápavá, že umožnili příbuzným a hlavně rodičům dětí, aby se na své miláčky dívali přes balkonové skleněné dveře a okna.

To však nebylo možné u malých uplakaných miminek, aby se při pohledu na své nedobytné mámy neroztesnily ještě víc.

Navíc naše máma byla tentokrát v sedmém měsíci těhotenství, na svět se chystal náš druhorozený syn a smutek obládl tedy obě strany. Syna Tomáška i moji paní Pavlu.

Proto jsem přišel na geniální nápad, jímž jsem však potěšil jen jednu stranu.

Vzal jsem fotoaparát, přemluvil zdravotnice, aby mě vpustily na infekční balkon i po návštěvních hodinách, tedy večer. To proto, aby mě fňukající synáček nespatřil, ale já mohl udělat fotku, kterou bych potěšil alespoň jeho maminku.

Nemohl jsem samozřejmě použít fleš, takže jsem si natočil čtyřstovku, tenkrát ještě černobílý kinofilm, dal si širokáč, abych měl jistotu, že záběr bude dostatečně zaostřený, objektiv pak přitiskl na sklo, abych nerozmazal snímek třesoucíma se rukama, jelikož to šlo udělat maximálně třicetinou.

Vše jsem provedl podle plánu, zastihl jsem svého smutného synáčka, jak ležel v postýlce na zádičkách a hrál si jen se svými prstíky.

Vycvakal jsem celý film, abych se pojistil, že nejmíň jeden záběr vyjde. Pak jsem se teskně pohledem rozloučil s Tomáškem a spěchal za svojí paní, aby rychlostí blesku provedl obřad vyvolávání, ustalování a sušení filmu, z něhož jsem pak k nesmírné radosti mé paní vyrobil fotografii jejího milovaného synečka Tomáška...

Tak jsem také tak využíval kouzla zvaného fotografie...