Fotografové nejsou výtvarníci

Stačí jen zmáčknout spoušť...

Fotografuji už od svých deseti roků. Vystřídal jsem Pionýra, Flexaretu, Moskvu, Minoltu, Prakticu, Canon i Nikona. Za půl století mačkání spouští se mi doma nahromadilo nejmíň dvacet tisíc okýnek různých negativů, z nichž jsem si v zatmělé koupelně při červeném světle vyprodukoval tisíce fotografií.

Vyvolávací bakelitový tank, ASA i DIN, filmy Aqua, Foma či Fuji, vývojka, ustalovač, zvětšovák... Romantická atmosféra amatérského fotografování. A ještě ta kouzelná alchymie a mohl jsem připravit z mých černobílých i barevných zvětšenin přes třicet autorských výstav doma i v zahraničí.

Jsem fotograf, říkají, že docela k světu, ale nejsem výtvarník, natož malíř. Když vezmu do prstů štětec... nic, tužku, uhel... ještě větší nic... Jsem totiž malířský i kreslířský negramota. Vytvořím na čtvrtce papíru maximálně nevyvedené autíčko pro svého vnoučka Jakoubka. A toť vše. Proto se nemůžu považovat za výtvarníka. Rozdíl mezi malířem a fotografem je kolosální. Vysvětlím...

Přípravu mají stejnou. Oba si musejí sehnat objekt své inspirace, oba si musejí vybrat vhodnou kompozici a trpělivě čekat na to správné světlo. Pak se jejich cesty dělí. Zatímco malíř si musí připravit plátno a vlastníma rukama, v jedné paletu, ve druhé štětec, na něm tvrdou manuální dřinou za mnoho hodin, nocí a dnů vytvořit portrét, akt, krajinu či zátiší, fotografovi stačí jediný prst, zmáčkně jen spoušť a je to podle principu Camery obscury. Zbytek za něho udělá světlo, technika a chemie s povlakem stříbra na negativu, aniž by se musel nějak extrémě snažit.

Navíc dnes, kdy je zbaven i té minimální námahy, nepotřebuje ani zaostřovat nebo měřit expozici, nastavovat clonu a světelné podmínky, jen zmáčkne u pohodlného automatu s počítačem a dipleyem čudlík, zastrčí káblík digitálního foťáku do computeru, klikne myší a na obrazovce monitoru má snímek. A nejen jeden, ale třeba deset, padesát, sto, dvě stě... Za pouhé minuty.

To malíř se musí svým štětcem pěkně ohánět, než vznikne Mona Lisa, freska Posledního soudu či Slunečnice nebo Dívka s hranostajem. Zkrátka tam, kde končí triviální práce fotografa, začíná trnité tvůrčí snažení malíře.

Miluji fotografování a jeho výtvory. Znovu však opakuji; nejsem fotograf - výtvarník, ani omylem. Před malíři smekám...