Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Jak židé nakupovali arabskou půdu

Dne 10. ledna 1901 byl v Basileji u příležitosti konání pátého sionistického kongresu založen Židovský národní fond s cílem vykupovat půdu v Palestině. Jeho vedení se sídlem ve Vídni přišlo s nápadem umístit modrou sbírkovou schránku do každého židovského domu.

Tato tradiční židovská solidarita fungovala ve 20. letech minulého století v objektech židů po celém světě, zejména ve Velké Británii, Německu, Rakousko-Uhersku a Spojených státech v počtu zhruba milionu známých „Modrých schránek“, malých plechových kasiček.

"Místa, kde byly schránky umísťovány, byly především židovské obchody, předsíně synagog, úřady i soukromé domy v diaspoře," vysvětluje mi Chanan Ron z Tel Avivu, rozený Ostravan, který se v roce 1948 vystěhoval do Izraele. "Přispívali bohatí i chudí židé, Fond měl také Zlatou knihu, do které byly významné vklady pečlivě zapisovány. Za tři roky sbírky bylo už nashromážděno dost peněz na to, aby se za ně mohla zakoupit v Palestině půda, na níž byl vybudován v Galileji první kibuc Kfar Chittimu - Vesnice zrna. Prvními zdejšími přistěhovalci byli židé, tehdy ještě z ruské Lodže..."

Hebrejský název fondu Keren Kajemet Le´Jisra´el pochází z talmudického výroku o dobrých skutcích, ,z jejichž ovoce se člověk raduje na tomto světě, zatímco kapitál na něho vyčkává (ha´keren kajemet) ve světě, který přijde...´ Sionistický kongres vytýčil i jasná pravidla; Židovský národní fond by měl být věčným vlastnictvím židovského národa. Jeho prostředky musejí být využívány výhradně k opatřování půdy v Palestině a Sýrii, jejíž součástí v té době byla Palestina. Některé pozemky tak byly získány i na západ od Damašku v oblasti Golanských výšin.

Vedle kupování půdy po celé Palestině Fond rozšířil svoji činnost také o zalesňování, zavodňování, zemědělské projekty, silnice, školy a imigrační služby. Řídil se principem, že Země Izrael patří celému židovskému národu; na základě toho později izraelský Knesset přijal zákon, který stanovil, že pozemky Židovského národního fondu nemohou být prodány, ale jen pronajaty, a to nanejvýš na devětačtyřicet let. Během minulého století vysázel Fond po celém Izraeli více než 220 milionů stromů. Židovský stát se tak stal jedinou zemí světa, na jejímž území bylo na konci 20. století více stromů, než na jeho začátku.

V rámci ,mírových rozhovorů´ neskrývají lokální Arabové, jak Izraelci nazývají Palestince, svou představu o tom, jak budou „dva státy" na území Palestiny vypadat. Jeden prý bude rasově čistý arabský, kam nesmí vstoupit žádný Žid, a druhý bude židovský s velkou arabskou populací, která se časem stane majoritou. Arabové si mohou od Židů kupovat nemovitosti, ale za prodej nemovitosti či půdy Židům jim hrozí od jejich soukmenovců trest smrti.

Aby se mohli Arabové připravovat na své teroristické útoky bez dohledu izraelské armády, chystá izraelská vláda vystěhování dalších asi 300 000 Židů z Judeje a Samaří. Podle plánu levice židovského státu budou muset opustit své domy, farmy, ovocné sady a prosperující firmy. Za více než dva roky po násilném vyhnání Židů z Guš Kativ žijí dvě třetiny z nich v dočasných ubytovnách, ve stanech a v hotelích. Hrozí nebezpečí, že se Izrael stane domovem stovek tisíc bezdomovců, zvláště když se v rámci přistěhovalecké alije počet obyvatel Izraele neustále rozšiřuje.

Po II. světové válce se přistěhovalectví rozšířilo také o české židy, kteří přežili holocaust. Mezi nimi byli také moravští židé, tedy i Bedřich Bachner z Ostravy, kde měl jeho dědeček velký obchodní dům i řeznictví.

"Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši "osídlovací" akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu," nostalgicky vzpomíná můj hostitel Bedřich Bachner, který se přistěhoval v roce 1948 a nyní už žije v Izraeli skoro šedesát roků..

V roce 1953 se oženil. Svoji životní lásku Tovu, s níž má čtyři děti, objevil, když přišla pomáhat jako příslušnice armády do jeho vsi, která vyrostla na pozemcích zakoupených Fondem. Čtyřiadvacet členů Bachnerova klanu je dnes možná v Izraeli největší židovskou rodinou, žijící pohromadě v jedné vesnici. Moledet už má na 340 členů a přes 120 dětí, k tomu dalších pětačtyřicet rodin, které sice ve vsi bydlí, ale nejsou členy osady.

Starají se společně o chov tří tisíc kusů krav, jejichž telata vykrmují a prodávají. Denně nadojí z dvanácti stovek ovcí na šest set litrů mléka na sýr. Za kilo živého masa krav mají až dvanáct šekelů, za litr ovčího mléka až patnáct. Dalších tři sta šedesát krav chovají výhradně na mléko, jehož denně nadojí až dvanáct tisíc litrů. Týdně za ně inkasují přes sto dvacet tisíc šekelů. Osada funguje i s pomocí stovky arabských pracovníků z okolních palestinských vesnic. Bez vážnějších problémů.

"Máme též slepičí farmu, z jejíchž vajec se nám v inkubátoru vylíhne ročně asi šest milionů kuřat. Jedno prodáváme za necelé čtyři šekely," říká Bedřich Bachner. "Roční obrat ze zemědělské produkce i z přidružené výroby vysokozdvižných vozíků a těžkotonážních jeřábů činí více než osmdesát milionů šekelů, z toho zůstává pro osadu asi osm procent, po zdanění i zaplacení dluhů bankám..."

Platy osadníků se pohybují ve výši osmi tisíc šekelů za měsíc, manželé bez dětí dostávají asi polovinu. Všem ale osada platí vodu, odvoz odpadků i daně, včetně zdravotního či důchodového pojištění, což představuje měsíčně další čtyři tisíce šekelů, tedy průměrné náklady na provoz čtyřčlenné rodiny.

A nad tím vším pořád bdí hlavní ekonom Moledetu, zdatný důchodce - osmdesátník Bedřich Eli Bachner. A občas si zajede do Ostravy, aby si zašel nakoupit do obchodního domu Bachner. A zavzpomínat na svého dědu i rodiče.