Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Křtěný katolík z Valašska na židovském šabatu v Jeruzalémě

Jak jsem nesměl otočit vypínačem

Nebývá to obvyklé, že by na svátek svátků, jak Židé nazývají šabat, byl pozván nefalšovaný křtený katolík z Valašska. Mně se to poštěstilo. A stálo to za to.

Vše zahájil stařešina ortodoxních Židů z jeruzalémské čtvrti Mea´shearim. Byl to pořád statný muž, až na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy. Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.

Pořád ještě chodil do ješivy, i když mu šlo na devátý křížek. Už nevyučoval talmud ani tajemství pěti Mojžíšových knih, ale na pravidelnou procházku k Západní jeruzalémské zdi se každodenně vydával. Přitahovala ho tam jeho věrná a Bohu oddaná mysl i srdce. Židé neměli své svaté, pouze Spravedlivé. Říkali o něm, že tím Spravedlivým už je zaživa.

Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxidem. Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem.

Na oslavu šabatu vždy pěl před třetím denním jídlem se´uda šlišit posvátnou píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně, se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora, jakmile dozpíval, začal řečnit.

,,Vždyť ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná, jak ti řekl. Budeš poskytovat půjčky mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš vypůjčovat. Budeš ovládat mnohé pronárody, ale tebe neovládnou.... Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země... Slyš, Izraeli, dnes přejdeš Jordán, aby sis podrobil pronárody větší a zdatnější, než jsi ty, města veliká a opevněná až k nebi..."

Probudil své velikášství a jakoby zapomněl, že Židé byli ve skutečnosti vyvoleni před Bohem, nikoliv před ostatními národy a že slova z páté knihy Mojžíšovy Deuteronomium jsou jen pragmatickou židovskou metaforou. Jakoby nechtěl vědět, že vládnutí nad národy nemělo být podle lidské svévole, ale podle práva. Že Izrael byl Bohem vyvolen, aby byl předobrazem Boží spravedlnosti a lásky na zemi. Jakoby nechtěl vědět, co pravil apoštol Pavel, hovořící o omylu Židů:

,,...Jméno Boží je vaši vinou v posměchu mezi národy, jak stojí psáno.... Pravý žid není ten, kdo jím je navenek, a pravá obřizka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten kdo jim je uvnitř, s obřizkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha..."

Pak, možná pro přehlušení svých vnitřních pochyb, zahlaholil chvějivým barytonem i další šabatovou píseň: ,,Cur mišelo achalnu... Skála, z jejíhož bohatství jsme pojedli...”

Slavnostní tabule byla bohatá. Jídlo se povedlo. Bar micva, slavnostní vstup třináctiletých Židů mezi dospělé, o svátku jom kipur bylo něco jako ramadán, nebo spíš ramadán by klidně mohl mít svůj původ v židovském svátku smíření. Matka přítele Davida usmažila z beraní kýty, zeleniny, koření a česneku masové kuličky, o nichž mezi muži kolovala povzbudivá pověst. Ženy s nedoplými korzety daly přednost jehněčím kotletám se žlutou rýží, ochucenou šafránem, plody moruší a višněmi. Slabé povahy, pokrmy kombinující, rozbolela břicha.

Teta Ráchel brala vážně košerní motto: Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky! a smažila dietně; žádné maso s mléčnými produkty, jen tradiční jídlo ze soleného hrachu a fazolí, k němu trojhranné koláčky Hamanovy uši podle dávného tyrana, který byl úředník perského krále Achašveróše a chtěl spáchat pogrom na Židy. Židovka Ester, původním jménem Hadasa, se však u krále za své soukmenovce přimluvila a Haman za to skončil pověšený na kůlu. A jelikož chtěl o životy Židů losovat a házet kostkou, slaví se dodnes v judaismu purim - svátek losů.  

Koláčky tvořily na bohatě prostřené tabuli pokrm nejprostší, avšak tradice byla tradice, proto nebo přesto vydržel na stole nejdéle. Líp na tom byly její koblihy plněné sladkou směsí ze švestek, máku a datlí, nejlíp pak cholent ragú z hovězího masa, brambor a fazolí. Blažil i mandlový pudink mehalabiya s pistáciemi a růžovou vodou. A všichni si užívali, jen podsaditý strýc Benjamin z matčiny strany byl bez chuti; zakřiknutý a mrzutý.

Nejraději by se opil, ale na bar micva to nešlo. Nehodilo se to ani na chanuku, pesach a roš hašana. Proto se těšíval na purim, kdy byla ovíněnost mužů povinností. Stával se pak obzvláště rozšafný. Před i po každém poháru blahořečil Noemu, že vymyslel tak opojně zkvašenou hroznovou šťávou.

Dokola odříkával přípitek jajin ha-mešumar bore, aby zdravil víno dochované od Stvoření, ale když už nevybreptal ani poklonu peri ha-gafen tomu, kdo jsi stvořil víno, bylo to znamení pro tetu Juditu, že si ho má už odvést domů. Naplnil přece předpis, že se muži musejí na purim opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je požehnaný mordechaj, a kdo prokletý haman. U strýce Benjamina se to skutečně nikdy nepoznalo.

O to víc byl hrdý, že je Žid a naivně si namlouval, že na něho a jeho rodinu jsou pyšní i všichni počestní občané Česka, jak to říkal děda. Byli přece kdysi Židé v diaspoře, kteří ze své azylové české zemičky udělali nejschopnější stát v Evropě.

Bratři Gutmannové a strýc Rothschild dali přece tomu splašenému národu Severní dráhu, železárny ve Vítkovicích i ostravské kamenouhelné doly, skvělý Žid Moser mu věnoval rodinné stříbro, když postavil továrnu na karlovarské sklo, vynálezce Kolben byl zase u zrodu ČKD, Waldes přidal Koh-i-noor, Zucker textilku Fezko ve Strakonicích, Löwanstein prostějovský oděvní závod, Weimann sklárnu na tažené a tabulové sklo v Teplicích a Jelinek lihovary a likérku ve Vizovicích...

Byl to příjemný a přívětivý den. Nikdo nevykonal žádnou ze tří tuctů zakázaných prací, nesmělo se kouřit, jezdit autem či mačkat knoflíky ve výtahu, ani otočit vypínačem... Od té doby si během každé valašské soboty na tuto lenočivou chvíli s láskou vzpomenu.