Jak se pyká za Kosovo...

Tak už si konečně může říct naše parta hic - "Topolánek boys", že za ně někdo pokládá svůj život.

Bohužel, pouze pro jejich podíl na gestu zmaru čtyř desítkek zemí, které stejně submisivně následovaly USA v uznání nezávislosti Kosova, už nyní hoří válečný konflikt také v Jžní Osetii...

V separatistické provincii Jižní Osetie se od rána 8. srpna 2008 těžce bojuje. Ačkoliv po předešlých konfrontacích gruzínský prezident Michail Saakašvili pokrytecky nabídl klid zbraní a protější strana ho přijala, příměří netrvalo ani pár hodin.

Česko, které opět nezklamalo ve své tradiční konformnosti a jeho rádobyhra na chytrou, nebo spíš vychytralou horákyni; ani nahou, ani oblečenou, spíš vyčkávací, zase udělala faux pas s nedozírnými následky.

Zatím za jeden den patnáct mrtvých civilistů v Cchinvali, úporně nálety stíhaném hlavním městě Jižní Osetie, která pohrozila Gruzii tvrdou odplatou.

Na ofenzivu reagovala leteckým útokem nad gruzínským územím, letecké bombardování pak zahájila i gruzínská armáda. Do vzdušného prostoru pronikla i ruská letadla a shodila bomby jižně od Jižní Osetie.

"Své občany nenecháme masakrovat nikde na světě!" řekl ruský prezident Medvěděv na verbální útoky prezidenta Gruzie Saakašviliho, když zjistil, že bylo zabito deset ruských vojáků na základně ruských mírových sborů, ustavených na základě dohody s Gruzií v Dagomysu...

Území v podhůří Kavkazu bylo spolu s většinou Gruzie připojeno k Rusku v 19. století. Po vítězství bolševické moci v Gruzii, zde byla roku 1922 vytvořena autonomní oblast. V souvislosti s rozkladem SSSR zesílily separatistické tendence Osetinců usilujících o spojení se sousední Severní Osetií.

Dne 28. listopadu 1991 vyhlásila Jižní Osetie nezávislost na Gruzii. Do dnešního dne nebyla nikým uznána, na rozdíl od okamžitého uznání Kosova, které jednostranně vyhlásilo samostatnost 17. února 2008.

Krátce poté vypukla v kavkazské oblasti občanská válka a Jižní Osetie se prohlásila republikou. V letech 1992-1993 byla základnou svrženého gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii.

Ruská Duma nabádala ještě prezidenta Vladimíra Putina, aby ve světle uznání samostatnosti Kosova uvažoval o tomtéž opatření pro Jižní Osetii...

Složitá situace panuje v oblasti stále, podle dohody z Dagomysu mezi Ruskem, Gruzií a představiteli Severní a Jižní Osetie z roku 1992 zajišťují klid v Jižní Osetii rusko-gruzínské mírové sbory.

Spíš zajišťovaly do srpna 2008...

Jižní Osetie má asi 100 000 obyvatel, s hlavním městem je Cchinvali. Mluví se zde většinou rusky, o něco méne osetinštinou, platí se ruským rublem či gruzínským lari.

Je možném si položit řečnickou otázku; co by se stalo, pokud by Srbsko začalo bombardovat kosovské separatisty...?

NATO by zřejmě jako obvykle neváhalo a srbská města by podruhé prožívala válečné hrůzy jako za bývalé Jugoslávie...

A okamžitě by zasedla Rada bezpečnosti OSN a na světě by vmžiku byla rezoluce odsuzující agresi Srbska na svéprávný stát Kosovo a vměšování se do jeho vnitřních záležitostí...

Teď je ale na řadě Jižní Osetie, v jejímž městě Gori se narodil sovětský diktátor Josif Visarjonovič Džukašvili - řečený Stalin, který měl syna z prvního manželství s Jekatěrinou „Kato“Svanidze. Jeho vnuk žije pořád v Tbilisi.

Známý kult osobnosti a značně kontroverzní politik se dnes asi v jásotu obrací v hrobě, nebo v přesýpacích hodinách času Sovětského Ruska.

Říká se, že před zasedáním v Jaltě byl pozván Churchillem na velký raut. Když spatřil stoly prohýbající se pod jídlem, vrhl se na maso rukama...

"Nožem...!" zašeptal mu jeho pobočník s carským vychováním.

"Kde? Koho...?" trhl sebou v bojové póze Džugašvili...

V jeho Osetii se zase bojuje... Zatím "jenom" bombami a tankovými granáty, nože zatím ke slovu nepřišly, ale i tak jsou už stovky mrtvých...

A v Palestině už Hamas přemýšlí o přerušení příměří s Izraelem, v Čečensku montují další pekelný stroj na nějakou školu plnou dětí a věčně spokojený tibetský Dalajláma - Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, se v duchu možná modlí k Buddhovi, aby rozmluvil kverulantům z celého světa chronické rozumíšky s Čínou, která drží ekonomicky jeho Tibet nad vodou.

Co kdyby opravdu získal Tibet nezávislost i s jeho nangpä čhö, jak se zde říká evropskému výrazu buddhismus, a on přišel o klidnou rentu a image exilového mučedníka...?