Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Chtěli otrávit několik milionů Němců

Před šedesáti roky vznikl stát Izrael a Německo se konečně rozhodlo, že odškodní všechny židy, kteří přežili holocaust jako vězni koncetračních táborů po celé Evropě. Reparace se týkaly také občanů židovského státu, z donucení pracujících za otrockých podmínek pro Třetí říši.

Emigrace židů z Německa a Rakouska v letech 1933 - 39 byla značná, pud sebezáchovy rozvál po celém světě utečence před krutými dopady Norimberských protižidovských zákonů o říšském občanství a ochraně německé krve a cti. Spojené státy jich přijaly 85 tisíc, Latinská Amerika 75 tisíc, Palestina 60 tisíc, Velká Británie 60 tisíc, Švýcarsko 12 tisíc a židé dokonce prchali také do Šanghaje v počtu 18 tisíc. USA mohly přijmout značně velký počet židovských uprchlíků, v době války jich však vpustily do země jen 21 000, což bylo asi deset procent z počtu povoleného přistěhovaleckým zákonem o kvótách.

Důvodem byl nepřátelský postoj americké veřejnosti; veřejné průzkumy v letech 1938-45 ukázaly, že skoro polovina obyvatelstva by podporovala protižidovské zákony. Velkou vinu na tom, že pro záchranu židů nebylo nic podniknuto, nesl i prezident F. D. Roosevelt. Napůl antisemita, napůl špatně informovaný politik.

Němci o genocidě věděli a pasivně ji přijímali. V organizaci SS bylo 900 tisíc Němců a dalších 1 200 000 jich pracovalo na železnici. Většina z nich moc dobře tušila, co znamenají dlouhé rachotící přeplněné dobytčí vlaky. Stovky tisíc pánských a dámských hodinek, plnicích per a krajonů ukradených obětem byly rozdány příslušníkům ozbrojených sil.

Za pouhých 6 týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna, bylo rozdáno v Německu přes 222 tisíc pánských obleků i se spodním prádlem, na 193 tisíc kompletů dámského oblečení a téměř sto tisíc souprav dětského oblečení. Všechno toto oblečení bylo sebráno židům před jejich vstupem do osvětimských plynových komor.

Už od roku 1943 začaly židovské skupiny vystupovat se svými požadavky na poválečné vyrovnání, které mělo zahrnovat odškodné v řádech miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (budovy, umělecká díla, vzácné obrazy, sochy či zlato), platby za těžkou práci a náhrady za ztráty židovských životů.

V roce 1945 Pařížská repatriační konference však tyto židovské požadavky ještě ignorovala. Dne 20. září 1945 předložil Chaim Weizmann (později první prezident státu Izrael) jménem Židovské agentury požadavek na reparace. Tři západní mocnosti dávaly pro židovské oběti stranou výtěžek z prodeje konfiskovaného nacistického majetku. Sovětský svaz na tuto výzvu nereagoval. Židé ale museli uplatnit individuální nárok a z dobře míněného projektu se stal byrokratický zmetek.

V Polsku se navíc vytvořila šedesátičlenná židovská skupina Mstitelé z bývalých vězňů koncentráků, z partyzánů, válčících na východní frontě, odbojářů z ghett a podzemních aktivistů, vedených litevským básníkem a revolučním sionistou Abi Kovnerem. Jejich úkol byl obludný; za kolektivní vinu Němců v Druhé světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších německých městech.

"Našim cílem je dostat se do vodáren v Norimbergu, Mnichově a Berlíně, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář nebo očistí zuby a zemře..." měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

"OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců," slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce.

Kovner se svými druhy však nemínil upustit od svého hrůzného činu. Byli proto zrazeni vlastními lidmi - členy Hagany, zatčeni na lodi, jed museli v poslední chvíli vhodit do moře a zvolit jiný plán - otrávit arsénem několik stovek důstojníků SS, vězněných v bývalém koncentračním táboře Dachau. Nechali se zaměstnat v pekárně, zásobující německé vězně chlebem. Bochníky poté natřeli směsí arsénu a ten pak byl Němcům podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic.

Mezitím předložil v lednu 1951 izraelský premiér David Ben Gurion německé spolkové vládě kolektivní požadavek na odškodné ve výši 1,5 mld USD. Při výpočtu této sumy vycházel Izrael z toho, že přijal 500 000 uprchlíků z Německa, přičemž výdaje na každého představovaly 3 000 US dolarů. V témže roce nabídl německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást viny, s níž se musí Německo čestně vyrovnat, určité částky DM pro židy, kteří přežili holocaust.

V Izraeli vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin ze strany Cherut byl v čele odporu proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Svolal v lednu 1952 do Jeruzaléma na Sionské náměstí velkou demonstraci svých příznivců. Hořela auta, létaly kameny a stavěly se barikády.

"Bude to válka na život a na smrt!" křičel Begin. "Posílají policisty, kteří na vás mají připravený plyn, jimž nacisté vraždili v Osvětimi vaše rodiny..." provokoval davy. Ty prorazily zátarasy a směřovaly ke knesetu, kde Ben Gurion obhajoval reparace: "Nedovolme, aby vrazi našeho lidu se stali také jeho dědici!" vedl emotivní projev, zatímco demonstranti rozbíjeli okna knesetu.

Osmého září roku 1952 přes protesty Beginovců odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za těžké ztráty napáchané nacisty na židech během II. světové války. Bonská vláda se zavázala, že vyplatí a Izrael, že přijme tři miliardy čtyři sta padesát milionů marek, resp. osm set šedesát pět milionů amerických dolarů.

V této době, kdy byli Židé odškodňováni za tragédii II. světové války, byl v Praze popraven jeden z nich. Ne však fašistickým, nýbrž komunistickým režimem. Generální tajemník KSČ - žid Rudolf Slánský a několik jeho židovských přátel...

A zatímco jedny užíral žal z očividné nespravedlnosti, jiní se radovali. Do roku 1953 tak bylo vyřízeno asi 11 000 nároků postižených Židů, jimž bylo vydáno 83 mil dolarů. Brzy také německé společnosti, mimo jiné Volkswagen, Deutsche Bank a Daimler-Benz, které za války kořistily z otrocké práce židů, vytvořily fond na kompenzaci těchto pracovníků. V 90. létech bylo prokázáno, že v úsilí nacistů ukrást a skrýt židovský majetek byly zapojeny rovněž švýcarské banky. Po určitém dohadování i tyto banky souhlasily se vznikem fondu pro oběti holocaustu.

"V roce 1952 po mé demobilizaci z armády jsem začal pracovat jako řidič a osobní ochrana jednoho z nejdůležitějších izraelských poslanců knesetu Davida Hacohena, který bydlel také v Haifě. Každý týden jsem s ním jel vždy na tři dny do Jeruzaléma na zasedání Parlamentu. Nepamatuji si přesně na den, kdy se to stalo, ale vím, že se zrovna jednalo o přijetí či nepřijetí odškodnění od Němců za křivdy, které na Židech během holocaustu spáchali," vzpomíná Peter Bachrach, původem z Opavy, který utekl z transportu do Osvětimi a po svém partyzánském odporu ve Slovenském národním povstání se v roce 1948 vystěhoval do Izraele.

"Uskutečnila se velká demonstrace proti německým reparacím, stovky lidí se před knesetem rvali s policisty a mezi nim jsem uviděl i mladého ortodoxního synka. Chytl jsem ho a zastrčil do blízké uličky a měl tak možnost si s ním promluvit. Zajímalo mě, jaké má názory i na světský život a ne jen na to, jak celé dny sedět a učit se Tóru. Vždycky mě rozčilovalo, když jsem je viděl, jak se klanějí u Zdi nářků a volají po příchodu mesiáše. Marně jsem jim říkal, že mesiáš už dávno přišel. Že tím spasitelem jsme byli my, kteří vybojovali svobodu pro Izrael, a ne oni, co tvrdili, abychom my bojovali a umírali, zatímco oni že se za nás budou modlit," čertí se Peter Bachrach.

"Zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl narukovat do armády a vyměnit ten ošklivý kaftan a klobouk za parádní uniformu, v níž by se nepotil a nepáchl? A také mě zajímalo, jak se mu líbí izraelské dívky... Zajiskřilo mu v očích a po chvilce se přiznal, že by moc rád změnil svůj život, ale prostředí, v němž žije, by mu to prý nedovolilo..."

V kibucu Hachotrim zažili v této souvislosti zvláštní přístup některých svých členů.

,,Počátkem 50. let jsme dostali od Němců odškodnění za válečné útrapy. Bylo to něco kolem tří tisíc marek na osobu. V kibucech byla ale podmínka, že kdo si ty peníze vezme, ten je musí všechny odevzdat do společného fondu, nebo přestane být členem komuny," říká Fredy Wurzel, ostravský Žid, který se před půl stoletím vystěhoval do Hachotrimu nedaleko Haify.

"Drtivá většina ty marky skutečně odevzdala do pokladny kibucu, mnozí je odmítli vůbec převzít, protože je považovali za nedůstojnou částku za utrpení šesti milionů oběti, a jen pár chamtivých Čechů si peníze nechalo a muselo se z kibucu odstěhovat do města, kde splakali nad výdělkem. Zaplatili pár nájmů za byt, které jsou v izraelských městech nejdražší na světě, a měli po reparacích, přitom tady bydleli skoro zadarmo..." krčí rameny Fredy Wurzel.

V německém deníku Frankfurter Rundschau byl zveřejněn manifest pětadvaceti německých profesorů, vyzývající německou vládu k přehodnocení proizraelské politiky. Měla skoncovat s preferenčním přístupem k Izraeli a podporovat též palestinské Araby. Svůj manifest staví i na tvrzení, že Německo „pomohlo“ založit stát Izrael tím, že vyhnalo 160 000 Židů do Palestiny a posílilo tam židovskou komunitu v neprospěch Arabů.

Profesoři tvrdili, že Německo již dávno splatilo svůj dluh vůči židovskému národu miliardami marek, přestože je holocaust nesmazatelnou skvrnou v německých dějinách. Jejich tvrzení, že Židé kontrolovali v 1948 až dvě třetiny arabské půdy, šlo ale vyvrátit fakty, že většina této půdy byla státní ještě z dob Osmanské říše. Navíc Izrael v rámci německých reparací, nazývaných „dluhem ničemy vůči oběti", nakoupil 10krát více německého zboží než Němci nabízeli.

Jsou však i nešťastníci mezi 80 tisíci „niculej Šoa“, mezi těmi, kteří přežili ,úplné zničení´a doposud žijí v Izraeli a mají nárok na kompenzace za utrpení prožitá před více než 60 lety. Dokázali přežít ghetta, lágry a po nejhrůznější válce v historii lidstva přijeli do Izraele, aby ho pomáhali tvořit. Přesto nic nedostávají. Zapomenutí, stejně jako jejich nároky ztracené v propadlišti izraelské byrokracie.