Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Když cikáni šli do nebe, Romové do Toronta

Půl roku po zrušení vízové povinnost ČR vůči Kanadě

A už je to zase tady; po půlroce od zrušení vízové povinnosti ČR vůči Kanadě už dalších čtyřicet romských rodin zažádalo v Torontu o politický azyl. Pokud by počet českých uprchlíků letos překročil hranici 580 případů, tj. zhruba dvě procenta všech předpokládaných žádostí o azyl, zavedla by Kanada vůči Čechům znovu vízovou povinnost.

...Bylo to před více než deseti roky, když jsem se v Torontu jako první český novinář setkal s fenoménem zvaným romský exodus a napsal o tom pro naše média. Reportáž si přečetl Josef Klíma z TV Nova, přijel za mnou do Ostravy, kde jsem mu řekl všechny podrobnosti a přenechal mu svůj námět. Vznikl televizní dokument, který přinesl českým občanům vízovou povinnost pro vstup do Kanady.

Měl jsem tu smůlu, nebo štěstí, že jsem se nacházel přímo v centru tohoto dění. A všechno začalo docela komicky...

"Co děláš tak daleko od Ostravy?" zeptal jsem se v torontském baru Roma, kterého jsem znal jako novinář z ostravských soudních síní.
"Žádám tady o azyl!" řekl sebejistě známý kapsář z Přívozu.
"Azyl?" žasl jsem. "Je přece rok 1997, není důvod emigrovat..."
"Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka," sdělil mi s úsměvem.
"Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?" šokoval jsem ho.
"Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?" vytřeštil na mě oči. "My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!"
"Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!" vybuchl jsem.
"To je naše kulturní identita!" řekl sebevědomě. "Být čorkařem se u nás dědí z rodu na rod!"
"Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?" plácl jsem ho přátelsky po zádech. "Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!"
"Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!" podíval se vážně. "A vůbec - kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?" snažil se nejapně žertovat. "Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu...?"

Náhle mi bylo jasné, proč se moji romští spolucestující šprtali v letadle tři slůvka v angličtině: status of refugee - status uprchlíka. Vyslovili je před celníky a měli rázem, jako ,diskriminované české etnikum´, co srdce ráčí. Na letišti se jich ujali imigrační úředníci, zadarmo je odvezli do motelu, dali jim ubytování na účet státu i peníze na stravu. K tomu bezplatně tlumočníka a slevu na městskou hromadnou dopravu i na nákup základních potravin. A ještě peníze ,na přilepšenou´.

"Jak chceš dělat řidičák, když neumíš anglicky?" chtěl jsem pochopit, odkud se bere jeho nevídané sebevědomí.
"V osmnácti jsem byl zdravý, jak kosmonaut a dostal jsem v Ostravě invalidní důchod, proč bych teď jako nebohý psanec neměl v Torontu dostat řidičák...?" pohrdlivě se ušklíbl.

Čeští Romové, žádající v Kanadě o azyl pobírali zhruba sedm dolarů na den a osobu jako přilepšení, přičemž jim zdejší radnice platila ubytování a stravu. Pětičlenná romská rodina tak měla bez práce denně skoro 35 dolarů. Kdo měl jídlo třikrát denně a na pokoji sprchu, dostal ,jen´ pět dolarů na den, na koho zbyla skromnější ubytovna, tomu přidali.

"Co všechno se dá za pětatřicet kanadských dolarů nakoupit?" zeptal jsem se v torontské samoobsluze.
"Dohromady čtyři kila vepřového masa, dvě kila kuřecích párků, čtyři litry stolního oleje, bochník chleba, deset housek, třicet buchtiček a kostka margarinu," dostal jsem šokující odpověď.

Tak jsem začal ještě v únoru 1997 psát z Toronta reportáže pro české deníky o romském exodu. Přečetl si je i redaktor televize Nova Josef Klíma, přijel za mnou, vyzvěděl, co se dalo a natočil dokument, v něm byly příběhy romských rodin prezentovány jako rozmarný výlet. Nejvíc se asi líbil torontskému právníkovi George J. Kubešovi, jemuž se brzy po jeho odvysílání rozrostla klientela o sto Romů. Za jednoho mu kanadská vláda vyplatila dva tisíce kanadských dolarů.

"Když náhodou v Kanadě azyl nedostaneme a budeme se muset vrátit do České republiky, nezboří se svět," ujistil mě klidně další romský žadatel. "Náš byt v Ostravě jsme pronajali, takže nám za něho jdou peníze a máme se po návratu kam nastěhovat. Navíc nám do rodiny přibude kanadský občan," řekl s úsměvem. "Moje žena je v jiném stavu a podle zdejších zákonů získá každé dítě, narozené třeba v letadle při mezipřistání v Montrealu, kanadské občanství..." dodal a pohladil svoji choť po bříšku.
"Když seženeme byt, dostaneme od vlády Ontária sociální podporu. Ta činí měsíčně 650 kanadských dolarů na ubytování, kolem čtyř stovek je na stravu," vypočítával a vesele brnkal na kytaru. "K tomu dostaneme dalších 700 dolarů jednorázově, jako tak zvané ,startovné´ na zařízení bytu. Před Vánocemi nám přibude obligátní stovka na dárky a sleva na městskou hromadnou dopravu," přidal informovaně.

A pokud by chtěl pracovat, nebyl by to problém. Kanada je na prvním místě ve světě v těžbě uranu, kterého vydobývá 34% světové produkce. Dost práce je v dřevozpracujícím průmyslu; dvě třetiny na světě vyrobeného papíru pocházejí z Kanady. A pak je tady zemědělství - každý třicátý třetí Kanaďan pracuje v tomto odvětví, které je spolu s lesnictvím a dřevařským průmyslem hlavním hospodářským odvětvím země. Průměrná farma zde má rozlohu 225 hektarů a potřeba je každé ruky. Průmysl zaměstnává dvacet procent obyvatelstva a vytváří 27% HDP.

A s tím úplně vážně počítal Vladimír Kroščen z Ostravy. Potkal jsem ho i s manželkou a čtyřmi dětmi při mezipřístání na letišti v Paříži.

"Pro nás už cesta zpátky neexistuje. Prodali jsme byt a za letenky dali devadesát tisíc," řekl odhodlaně. "Chci zkusit žít v zemi, kde nebudou našim dětem rozbíjet hlavy cikáni za to, že řádně chodí do školy, a kde je nezmlátí gadžové, že jsou černí..."
Vladimír pochází z třinácti dětí a ví, co jsou to životní složitosti. Do Kanady si vezl svůj výuční list a potvrzení o svářečských zkouškách a výpis z trestního rejštříku. Nikdy nebyl trestně stíhán, jeho rodina nikdy nevzala ani korunu podpory a sociálních dávek, přestože za byt platili čtyři tisíce.

A zatímco Romové v Torontu se radovali, tisícům členů Českého a slovenského sdružení v Kanadě se dělaly vrásky. Vybídli mě proto, abych do největších ontárijských novin Globe and Mail napsal článek, jestli jsou Češi rasisté, nebo jen z lidského hlediska nemají rádi jakékoli nepřizpůsobivé občany.

"Nemáme se rádi, ale snášíme se!" řekl mi předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě Josef Čermák.

A tak jsem v malé torontské komůrce napsal článek; o povodních a chování postižených občanů během jejich dočasného ubytování v prostorách některých základních a vysokých škol, o tom, jak prodávali humanitární pomoc na černém trhu, jak si na dobré bezplatné bydlo zvali i své příbuzné ze Slovenska, jak brali třicet tisíc odškodnění a kupovali si za ně letenky do Kanady, o jejich nechuti pracovat...

Článek šokoval, pokrytecky jsem byl prohlášen za největšího odpůrce barevné rasy, zvláště když jsem ještě pronesl, že rasista nejsem, jelikož mám doma i barevnou televizi. Čecho a slovákokanaďané však byli rádi, že mají obětního beránka a argument, proč žádat vízovou povinnost pro Českou republiku.

"Nechceme dezinfikovat naše školy a živit nepřizpůsobivé přistěhovalce, kteří obchodují s drogami a chtějí žít pouze ze sociálních podpor z našich daní!" protestovali u kanadské ministryně práce a sociálních věcí.

A protestovali tak vehementě, až z toho pro mě bylo odsouzení za rasismus Helsinských výborem při americkém kongresu a pro Česko vízová povinnost.

Alespoň mám vzkaz pro Kanaďany; chyba nebyla v Česku, ale ve vašem  multikulturním zákonu. Kdyby přistěhovalce nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne! Ale kdo by potom v Kanadě načerno zametal chodníky, těžil uran, svážel odpadky a kácel stromy...?