Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Ukázky z cestopisu

 

Jak to bylo s Búry na jihu Afriky 

Jihoafrická republika má rozlohu přes milion sto tisíc kilometrů čtverečních, takže z Kapského Města na špičce jižní části země až na její nejsevernější výběžek na hranicích se Zimbabwe je to asi dva tisíce kilometrů. Pretoria se stala od roku 1865 hlavním městem Transvaalské republiky, od roku 1910 je metropolí celé Jižní Afriky. Prezident Nelson Mandela vytvořil v roce 1994-5 pro zemi velmi mobilní vládu, vždy tři měsíce působí v Pretorii, stejnou dobu pak v Kapském Městě.

,,V Pretorii patří prezident černochům, v Kapském Městě zase bílým Jihoafričanům," má jasno Roman, pětadvacetiletý číšník z Plzně, který několik let od roku 1993 pokoušel štěstí mezi Johannesburgem a Pretorií.

Chvíli jako šéf obsluhy pětihvězdičkové restaurace v hotelu Hilton, pak zase zase majitel květinářství, v němž spolu s indickým Jihoafričanem vyráběli květinové koše pro exkluzivní firmy v nejdražších mrakodrapech.

Pretorie je metropolí Transvaalu. Když vyjedete rychlovýtahem na některou z jejích výškových budov, můžete si být jistí, že jste v nadmořské výšce určitě vyšší než jakou má naše Sněžka. Město bylo založeno v roce 1855 Búry, kteří ho pojmenovali podle svého politika a vojevůdce Andriese Wilhelmuse Jacobuse Pretoriuse. Tento muž složitého jména řídil neméně složitou búrskou kolonizaci severní části jižní Afriky a byl v čele vojsk Búrů ve válce s kmeny Zuluů, aby se po vítězství nad nimi postavil do čela bělošské republiky v Natalu.

Je nutno dodat, že Búrové jsou potomky nizozemských přistěhovalců, kteří na jih černého kontinentu dopluli kolem roku 1653, když jako pronásledovaní protestanti prchali z Evropy. Vytvořili si jazyk zvaný afrikánština, v němž znamená ,búr´ sedlák a tak si začali říkat sedláci. A říkali si to s hrdostí, protože nebýt búrských sedláků, byla by dnes většina jihoafrického území pořád jen neplodnou buší.

,,Tady jsou hlavně černoši a pobožní Búrové, samé kostely, muzea a univerzity. Najít pořádnou hospodu je jako hledat jehlu v kupě sena," lamentuje Roman, jemuž se na jihu Afriky zřejmě nejvíc líbila johannesburská hustota barů na jednom hektaru.

Búrové jsou velmi skromný národ. Přesto v sobě nosí pýchu na svoji historii. Bez ohledu na období apartheidu. Ale který národ neměl svoji dobu temna? Pretorijské muzeum prvního búrského prezidenta Pauluse Stephanuse Krugera je malý domeček, v němž tento státník žil. Kromě běžných domácích propriet tohoto bývalého farmáře jsou zde i důležité listiny, svědčí o jeho sice krátké, ale významem věčné politické kariéře.

Zatímco jeho předchůdce Pretorius bojoval s černochy, Kruger musel v čele své armády úspěšně vzdorovat v roce 1880 vojensky mnohem zdatnějším Britům. V muzeu je možné si přečíst také blahopřejný telegram, který dostal prezident Transvaalu od německého císaře Viléma II. po odražení jednoho z britských útoků. V búrské válce nakonec potomci holandských přistěhovalců Britům podlehli, a přestože už dnes přes třicet let jihu Afriky vládnou, jejich vnuci a pravnuci se na Jihoafričany britského původu pořád dívají přes prsty. A obráceně.

,,Místem, které je podnes nepsaným symbolem rasismu v JAR, je támhle na kopci ten obří pomník!" ukazuje mi Roman do nabroušených slunečních šiků, v jejichž světelné lázni se vypíná jakoby hrubě otesaný hranatý kvádr ze světlého dřeva.

,,Je to ústřední afrikánský památník Voortrekker Monument, který postavil architekt Gerhard Moerdyk. Je v něm plno fresek, které zobrazují cestu Búrů v rámci své pouti Great Trek z jihu na sever a jejich válku se zuluuskými bojovníky i s Brity," překvapuje mě Roman svými znalostmi. ,,Pravidelně se tady scházejí ultrapravičáci a vykřikují, jak černochům zakroutí krkem. Jsou to volové," odfrkne znuděně Roman a vyprahle polkne. ,,Kdoví, jestli nová vláda památník jako protičernošský nezruší."

Jako by četl myšlenky černochů, kteří se rozhodli alespoň částečně skoncovat s vžitým termínem pro ,,pretorijský režim", úzce spojený s apartheidem. Proto byl název Pretoria zrušen. Zatím však zůstane hlavnímu městu, jen metropolitní oblast Pretoria se změní na oblast Tshwane, spojenou s tradicí zdejších černošských kmenů. A když jednou přijedete do přistavu Port Elizabeth, nesmí vás překvapit, že na cedulích už bude jiné jméno - Port Nelson Mandela.

 

Kilometr pod povrchem buše

Je úterý, po nočním běsnění hromů a blesků zbyl jen mokrý chodník. Listy ibyšků a obřích fikusů jsou nazdobené perlami dešťových kapek, které rozsvěcují svým třpytem den, z větví bouří prověřených platanů visí jako znamení přežití pytlíky hnízd snovačů, upletené a slepené ze suchých stébel. Vystrkují z nich zobáčky ještě vyděšení ptačí žluťásci.

A jako každý den zvoní o půl páté ráno u Kučů budík. Jarda si dá sprchu, obleče si tmavé kalhoty, bílou košili a vybere vhodnou kravatu. Je africké léto, takže jede bez saka. Nic neobvyklého ho nečeká. Jen běžná šichta v platinovém dolu Frank, kde musí být jako vedoucí úseku před šestou. Patří ale k vedení šachty a je třeba vyhlížet jako reprezentant důležité firmy. Musí také jezdit v odpovídajícím vozidle. Je jím Toyota-camry.

Když se za ním krátce po páté zavře brána u zahrady, brzy nato se budí i jeho žena Sylva. Připraví Tomáška do školy, Adámka do školky, kam je rozveze svým fordem a spěchá do práce. A protože je úterý, přijde Líza, jak oslovuji Elizabet. Je ráda, že na ni bílý baas, tedy já, vůbec promluví, takže se mě pořád ptá, jestli nechci uvařit kávu nebo udělat sendvič.

,,Pocem, mazej!" ozve se ze zahrady.

To Líza. Nevolá ale na mě, nýbrž na psy. Zatímco já na ně pokřikuji afrikánský odhánějící výraz fucek, když je ženu od svého oběda, Líza to zkouší česky, aby jí neroztahali po zahradě prádlo, které se chystá právě věšet.

Zpočátku to Sylva Kučová v Africe zkoušela ve svém oboru. Chtěla učit děti klasickému tanci, tak ji zaměstnala místní baletní škola. A ještě mateřská škola, v níž učila pohybovou výchovu. Pak ale jedna ze šachet propouštěla zaměstnance, takže ubylo dětí a Sylva začala učit doma. Kolem pěti hodin týdně. Dokonce jí Jarda udělal v hale madla do zdi, aby mohla s dětmi trénovat taneční figury. Pár zájemců se našlo, ale na solidní baletní snažení to nebylo. Tak dnes občas madla využívá jen sama pro sebe, aby se protáhla a s povzdechem si zavzpomínala na své baletní role v ostravském divadle.

,,Zítra fáráme!" hlasí mi večer Jarda. ,,Je to domluvené, šéf nemá nic proti tomu, takže se podíváš, jak se těží nejvzácnější ruda na světě. Ale protože budeme jen na ranní šichtě, uvidíš přípravu k těžbě platiny."

Jedeme ještě spícím Rustenburgem, potom opouštíme město, míjí nás zchátralý autobus, v němž se tísní asi stovka černochů, jimž skončila noční a teď je vezou do ubikací. A ještě kolem zasupí vlak s rudou, tažený pravou parní lokomotivou. Nechce se mi věřit, že tyhle všechny prostředky slouží k produkci nejdražšího technického kovu na světě. Zhrtuba 600 dolarů za trojskou unci. Příklad toho, jak lze s minimálními náklady získat maximum. Příklad, který však může fungovat asi pouze na jihu Afriky, kde je v hornictví patrně nejlevnější pracovní síla na světě.

,,Tady jsem nedávno zůstal stát. Zajel jsem vedle silnice a půl hodiny civěl na východ slunce," zastavuje na chvíli Jarda svoji toyotu. ,,Všichni řidiči kolem mě fičeli sto padesát, nechápali, co se děje, ukazovali si na čela, mysleli si, že jsem se zbláznil. Ale já byl najednou celý naměkko a pozoroval tu nádheru, když se rudý kotouč vynořoval za obzorem. A řval jsem na ně: Vy pitomci! Slepejši!" dojatě se odmlčí.

,,Pak jsem se ale probral a uvědomil si, že dělám těžce vydřenou funkci vedoucího úseku, a že musím na šichtu. Tady jsme všichni jen v jednom kole, pořád jen ruda, peníze, brajování a pivo, málokoho napadne se podívat dokola a na okamžik se vžít do romantických okamžiků klukovských let..."

Kráčet africkým podzemím skoro kilometr pod opravdovou buší je událost, která se nestává každý den. Už při příjezdu k šachtě registruji zásadní odlišnost - u závory nás kontroluje po zuby ozbrojený černoch. A všude kolem je udržovaný trávník a park, spousta stromů. Nezasvěceného by ani ve snu nenapadlo, že jsme na území velkého dolu, podobných těm u nás. Jen s tím rozdílem, že těžba z toho našeho dělá z okolní přírody měsíční krajinu, zatímco o tom africkém se skoro neví. Jarda parkuje na místě, které je vyhrazeno pro vedoucí pracovníky šachty.

,,Vysvleč se a nic si neurovnávej. Nechej ty ponožky i džíny tak, jak jsi je odložil, náš černý koupelář by se urazil, že nemá co na práci, za kterou má asi šest stovek randů měsíčně," školí mě Jarda, když si chci v šatně rovnat své svršky. ,,Hele, ptá se tě, jestli chceš před fáráním kávu nebo něco jiného na pití. Kromě whisky a fernetu."

Dávám si kávu. Nechávám se obsloužit černochem. Spíš ale jen proto, abych si hřísně vyzkoušel, jak kdysi fungoval apartheid a jaké to je být rasistou. Zjišťuji, že kromě pocitu trapnosti mi toto mé gesto nic jiného nedalo. Zvláště když vidím, že než jsem se převlekl do bílých fáraček, jsou moje svršky skutečně vzorně uloženy na lavici. A ještě mi černý koupelář přinese lampu a sebezáchranný přístroj, což jsou jediné propriety, připomínající mi ostravsko-karvinské fárání.

K zajímavostem většiny afrických dolů patří rovněž fakt, že mezi jeho zaměstnanci nejsou žádné ženy. Z úsporných důvodů tady nejsou ani sekretářky, a proto si vše kolem těžby svého úseku musí bossové s pomocí počítačů a důlních map zaevidovat sami.

,,Cigarety si klidně vezmi sebou. Tady se v dole kromě několika vyhrazených prostorů legálně kouří. Není tady jako u nás za cigaretku v rubání deset roků za obecné ohrožení," směje se Jarda a strká si do fáraček Marlbora. ,,Vedení Rustenburg Platinum Mines chtělo kouření zakázat, aby mohlo důl Frank přepsat na levnější pojištění. Dokonce to provedli, ale brzy museli tento zákaz urušit. Černí horníci totiž kouří dachu, což je africká marihuána. Ale bez tohoto svého dopinku pak pracovali s mnohem menší efektivností."

Důl Frank má přes dva a půl tisíce zaměstnanců, z toho je pouze asi sto bělochů, kteří tvoří vedení podniku a jeho techniky. Černošští pracovníci bydlí v ubytovnách u šachty, část z nich je přivážena do práce v podivných asi padesát metrů dlouhých autobusech, které se podobají těm našim z městské hromadné dopravy. Ale zatímco v té naší cestuje kolem šedesáti osob, v této je jich namačkáno ještě o stovku víc.

,,Mám na starost úsek s pěti sty černochy a dvaceti bílými techniky," zasvěcuje mě Jarda, když jedeme do podzemí klecí, do níž je vejde sto šedesát mužů. Mezitím musel absolvovat raport s noční směnou, aby věděl, do čeho se svými lidmi v ten den jdou.

,,Rustenburská sekce má šest dolů s více než osmnácti tisíci zaměstnanci. Spolu s dalšími dvěma obdobnými sekcemi se v JAR vytěží asi 60 procent světové těžby platiny."

,,V jedné tuně rudy je jen asi osm gramů čisté platiny, která se získává chemicky velmi nákladně. Vyplatí se to?" ptám se rouhačsky.

,,Největším našim zákazníkem jsou Japonci, jejichž automobily používají nejvíc platiny do katalyzátorů výfukových plynů. Také proto je platina dražší než zlato," chlubí se Jarda. ,,A Japonci jsou naši miláčci. Když se ale nedávno vyskytla zvěst, že v zemi vycházejícího slunce vynalezli místo platiny levnější látku do katalyzátorů, okamžitě šla cena našeho milovaného kovu děsivě dolů. Naštěstí se ukázalo, že je to jen fáma."

Přestože povrch šachty je v nadmořské výšce přes kilometr, když sjedeme 720 metrů dolů na jedenadvacáté patro, máme pořád ještě přes čtyři sta metrů nadmořské výšky k dobru.

,,Denně musíme vytěžit kolem 1450 tun platinové rudy," říká Jarda, když vystupujeme na jeho patře a sedáme si na lavičku kousek od náraží, abychom si zapálili jednu cigaretu před cestou na pracoviště. Mám notně nepříjemný pocit, když škrtám zápalkou. Nevěřícně si připaluji a s hrůzou očekávám explozi metanu.

,,Žádný strach. Tady fakt není zakázána ani práce s otevřeným ohněm," uklidňuje mě Jarda. ,,Metanu bys tady nenaměřil na interferometru ani díleček."

Pak dokouříme a jdeme s ostatními techniky strašidelnou chodbou bez hajcmanů a jiné důlní výztuže. Kamenný strop a nadloží je tady asi dost pevné i bez vyztužení. Jako ostatně ve všech rudných dolech. Teplota ovzduší je kolem třiadvaceti stupňů Celsia, větrání funguje, takže očekávaná sauna se nekoná, i když teplota horniny je skoro padesát stupňů. Po dvou kilometrech chůze můžu ale své fáračky ždímat.

Mám žízeň jako trám. Jarda také. Sundává si helmu a nastavuje ji pod podrubí s vodou, otevírá ventil, naplňuje svoji pokrývku hlavy po okraj a hltavě z pije. Je to pro mě šok. Pít vodu z potrubí a ještě v africkém podzemí. Nakonec mě žíznivá vyprahlost svádí ke stejnému činu. Voda je studená a chutná skvěle. Jako z potůčků tekoucích z kotárů na mém rodném Valašsku.

Na pracovišti jde Jarda od jednoho černošského pracovníka k druhému a vede s nimi řeči o tom, co je třeba udělat. Snažím se zachytit alespoň pár slov, abych věděl, v jaké řeči se vlastně domlouvají.

,,Základy angličtiny jsem si do JAR přivezl už z Česka, dnes se já i Sylva anglicky domluvíme bez potíží," říká Jarda. ,,V jihoafrických dolech to bývalo s dorozumíváním složité, Búrové mluvili afrikánsky, Angličané a Evropané anglicky a černoši každý jen jazykem svého kmene, ať už to byli příslušníci Tswana, Zuulu nebo Xhosa. Nedomluvili se ani sami mezi sebou."

,,Tak jak s nimi mluvíš?"

,,Fanagalo. Byl v minulém století vytvořen pro dorozumění černých horníků z různých kmenů jako umělý průmyslový jazyk. Je to esperanto pro černochy z jižní Afriky, i když teď už mnozí z nich mluví také anglicky. Nemůžu přece rozumět šedesáti různým nářečím podle jednotlivých zdejších černošských kmenů," uzavře své školení Jarda, dává si na hlavu helmu i se zbytkem vody a slastně osvěžen se vydává kontrolovat své podřízené.

Napodobuji ho a po nezvyklé koupeli chytám druhý dech. Černoši už pracují od půl páté, pracovní doba je zde čtyřiadvacet dnů v měsíci devět hodin a dvacet minut denně. Volné jsou všechny neděle a dvě soboty v měsíci. Přesčasy tady neznají. K tomu je třeba připočítat dvanáct státních a jiných v JAR uctívaných svátků, které se však většinou musejí nadpracovat. Bílí šéfové nastupují do práce v šest, do dolu sjíždějí o půl deváté a mají platy ve výši od čtyř a půl tisíce randů nahoru. Černí dělnící si vydělávají asi polovinu. Invalidní důchody a nemoci z povolání v JAR neznají.

,,Nemysli si, že tady jsou nevzdělaní jen černoši, i když jsou už mezi nimi i předáci," upozorňuje mě Jarda. ,,Nedávno jsem svému bílému podřízenému, Búrovi z Rustenburgu, nařídil, aby změřil vytěžený důlní úsek. On to udělal a přišel za mnou, aby mi oznámil, že úsek měří třicet metrů plus," popadá se za břicho Jarda. ,,Já mu říkám, co to je třicet metrů plus. A on na to, že třicet metrů a víc. Ptám se, proč to nezměřil přesně. Svojí odpovědí mě uzemnil. Prý to nemohl změřit přesně, protože měl jen třicetimetrové měřící pásmo. Od té doby se náš pitomoučký psík pinč jmenuje po něm Albert."

Procházíme kolem skupinky černošských horníků, kteří se poslušně staví do pozoru a civí na nás jakou složitou řečí se to bavíme.

,,Dnes už černoši cítí, když je někdo považuje za méněcenné," říká Jarda. ,,Někteří proto odmítají mluvit pomocným jazykem fanagalo. Klidně mi řeknou, že na ně mám mluvit anglicky. Sice neumí třeba číst ani psát, ale anglicky už se domluví. A mluvit s nimi fanagalo považují za své podceňování."

,,V televizi se tady ale také nemluví jen anglicky?" dávám k dobru svůj postřeh, i když se k televiznímu vysílání dostanu v Africe jen velmi málo.

,,Hlavní zprávy na prvním televizním kanálu jsou střídavě v angličtině a v afrikánštině, tedy jen v bělošských jazycích," neúnavě mi vysvětluje Jarda. ,,Teď už jsou ale rovněž pořady v některých jazycích největších kmenů. Zuluů je tady kolem šesti milionů, Xhosa má přes dva miliony lidí a Tswana necelé dva. Pak následují Shangaan -Tsonga či Swazi a další. A i tyto nejpočetnější kmeny by měly mít svůj vysílací čas."

Cesta důlní chodbou mi připomíná chůzi předlouhou jeskyní se zvlhlými kamennými stěnami. Na jejím konci jsou miniaturní katakomby, rozčleněné do nízkých a vyšších prostorů, do nichž se šplhá po dřevěném žebříku. Jsou tady i nízké a pro klaustrofobiky zcela nevhodné škvíry, do nichž se plazením pouze po kolenou vejde jen černoch se sbíječkou a vrtací tyčí.

,,Nějaké další podpory stropu tady přece jen kromě dřevěných stojek máme," ukazuje mi Jarda na podivné sloupy obalené sítí. ,,Těmito trubkami u stropu je sem tlačena cementová směs, která se vpouští do speciálního obalu. Když se naplní, vytvoří po ztuhnutí pevný blok mezi stropem a počvou."

Platinové doly pracují na dvě směny. Horníci na ranní navrtají, nabijí díry střelivem a střelmistři provedou odstřely. Ty nastávají kolem dvou hodin odpoledne. Hodinu poté, kdy důl opustí poslední střelec. Ten zapálí zpožďovací doutnák, který hoří zhruba hodinu. Podlouhlý špičatý klín z materiálu podobný hobře, napuštěný hořlavou směsí. Když dohoří, zapálí rozbušky, které odpálí nálože.

,,Potom je asi čtyřiapůlhodinová pauza, během níž se musí podzemní chodby vyvětrat. Vše řídí hlavní inspektor dolu, který se svými pracovníky dělá testy čistoty ovzduší," říká Jarda a kývá na mě, abych ho následoval po dřevěném žebříku do kamenného ,,podkroví" jeho pracoviště, kde jsou milionové žíly platinové rudy. ,,Až jsou podzemní pracoviště zbavena všech předpokládaných jedovatých zplodin po explozi, určí inspektor čas povolení opětného vstupu do jámy, což je pokyn pro požární družstvo, jehož hlídky vybaveny měřícími přístroji zjišťují, zda byly všechny nálože řádně odpáleny a jestli je vyvětráno."

,,Co jestli je?" sípám v dusivém horku a po absolvování třiceti schůdků mi buší ve spáncích, takže vnímám až každé páté slovo.

,,Jestli je vyvětráno!" křičí na mě Jarda, aby přehlušil rachot sbíječky. ,,Teprve po jejich kontrole může nastoupit druhá směna, která nastřílenou platinovou rudu vyvezou na povrch a důlní pracoviště vyčistí a připraví pro ranní směnu."

Pracoviště dolu Frank mi připomínají razičské snažení přípravářů na ostravsko-karvinských šachtách. Kámen, před ním chlapi s ručními vrtacími stroji na vzduch a nad nimi inženýr z Výstavby ostravsko -karvinských dolů. Na rozdíl od našich razičů však mají tito černou kůži a nad nimi schází ocelový výztuž z hajcmanů. Jen dřevěné stojky tady občas použijí. Jinak mi vše kolem připomíná hornictví na konci 19. století, známé z literatury a dávných rytin Agricoly.

 

Silvestr v oblacích nad rovníkem
 
Zcela střízlivý očekávám s očima na hodinkách Silvestr. Má být tím nejbláznivějším, jaký jsem dosud zažil. Zastihuje mě při návratu z mé další cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště na palubě Boeingu 747 letecké společnosti British Airways.
 
Nervózně trávím večeři, která je obdivuhodná i tím, že se na miniaturní tácek vešlo obsažné menu popsané na půl strany jídelníčku: Chicken creole duchesse potatoes Provencale and broccolli, Mandarine cake a cabbage salad with horse-radish, jinak kousek kuřete s bramborovou kaší, špetkou brokolice a přibarveným hráškem, na vidličku zelného salátu s křenem, jako zákusek je mandarinkové želé.
Pro hladového cestovatele je to jednohubka. Proto mi ani následné trávení nebrání, abych do sebe ještě vtěsnal také  tradičně smíšené pocity, které vždy poskytuje povinná rekapitulace uplynulého roku. Dal, měl dáti, nedal. Jako obvykle. Netradičně tak činím ve výšce skoro jedenáct kilometrů a ke všemu nad Keňou, kdy se na obzoru za letadlem pozvolna vytrácí mystická záře světel Nairobi.
 
Ještě jsem se ani nerozloučil s posvátnou horou Kilimandžáro, kterou spolu s řekou Zambezi jen tuším v temnotách noci pod trupem letounu, a už mám nad sebou oblohu severní zemské polokoule, na níž vládne Velký vůz, souhvězdí, zdaleka ne tak romanticky medializované jako mýtický Jižní kříž, zato symbolizující moji rodnou hroudu, po níž už sakramentsky teskním.
 
Všechny mé dosavadní zkušenosti z oslav časového přechodu z 31. prosince na 1. ledna vzaly za své. Žádné rozčilování nad televizním programem pětatřiceti kanálů, na palubě dávají jen Krokodýla Dundyho, žádné výčitky svědomí z přejídání a zvýšeného cholesterolu, ani kocovina z přemíry alkoholu a bolesti páteře z pokusů vyjádřit latinsko-americkými rytmy své freudovsky rozervané valašské nitro. 
 
Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsem odlétal do Londýna 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Napřed zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplývají i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se topí svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučím s Jižním křížem.
 
Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř čtyřmi stovkami pasažérů na palubě ocitá nad rovníkem, protínajícím zhruba v polovině Keňu. Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazují výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli slavit Silvestra.
 
Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží přes dvě stě tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i víc hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku. A tato skutečnost je tak silná, že zcela tlumí můj chronický strach z létání, kterého mě nezbavilo ani dvacet let pravidleného cestování vzdušným prostorem naší planety, ani nemalé dávky slivovice, jež pro navození psychické otupělosti svého organismu mám na palubě letadel k dispozici vždy i s tabletami nitroglycerinu.
Pilot měl určitě dobrý úmysl, byl patrně křesťan a stejně jako já nebral vážně skutečnost, že v boeingu je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů.
Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostal řádně zabrat. A tak se stalo, že ve chvíli CH, kdy čekám, že v letadle propukne všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu, se ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, ještě zřejmě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.
Jediným rozmarem tohoto okamžiku je nenadálá turbulence, takže připoután k sedadlu dbám hlavně na to, aby se mi při kodrcání letadla nevylil zbytek vzácného moku, jemuž jsem rozmnožil promile alkoholu nenápadným dodáním několika větších kapek švestkového moku z nejmenované valašské pálenice.
Když si uvědomuji, že zamýšleného delíria nedosáhnu, obracím se uraženě do svého nitra, kde s údivem zjišťuji, že výjimečně nemám důvod pro rekapitulační zpytování svědomí. Nezvykle neshledávám žádné podstatné výkyvy ve svém dobrém hovězském vychování. Naštěstí je ale nač vzpomínat. Vychutnávám proto plnými doušky alespoň slastné okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát.
 
Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zulských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu  Proto si nostalgicky v mysli pouštím střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen alkoholem.
 
Prostě z toho všeho, co mě zasáhlo i těsně minulo a drápkem se do mého infarktu se bránícího srdce zarylo počátkem třetího milénia během mých cest po krajině klukovských snů - po Jihoafrické republice, zemi zlata, platiny a diamantů i dočasném domově moravských horníků.