Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Kinematografií k trvalé kriminalitě...?

Napsal jsem polemický text o filmové iluzi a cílová skupina kinomanů dostala zásah podle mých představ. Zjistil jsem, že nejen básníci v Čechách neradi přicházejí o své iluze. Když jsem barvitě vylíčil, jak z nás dělá filmová produkce mírně řečeno trotly a obdivovatele císařových nových šatů, jak je to skvělý nástroj k vymývání mozků, snesla se na moji hlavu ne virtuální, ale docela opravdická bouře nevole.

Hromy stíhaly blesky, ba někteří si nemuseli daleko pro dláždičské výrazivo. Sáhl jsem prostě na všeobecně uctívanou modlu, která jim přináší každodenně únik od jejich strastí a otevírá komnatu snění a neomezených možností, jež může poskytnout pouze přehršle cukrové vaty. Uvedu jednu z těch z umírněných a vkusných, přesto značně demagogických reakcí:

"Proč jste to napsal. Vždyť tohle jsou věci, často mistrovsky natočené, o kterých ví kromě malých dětí každý divák - a přesto se nechává strhnout dějem. Stejně jako člověk bez dechu přečte knihu, jejíž všechny postavy jsou vymyšlené. Ve filmu aspoň ti herci jsou zatím praví. Nebo jste tohle objevil až teď? Mám dojem, že jste nikdy nebyl v divadle, jinak byste si těžko kladl takovéto otázky... Myslíte, že Hamleta musí bezpodmínečně hrát herec, jehož otec byl zavražděn..?"

Řečeno s českým klasikem: Došlo k velkému nedorozumění... Jak jsem se hned v úvodu své provokačky měl zmínit, z mého vzdychání bych vyjmul komedie, grotesky, tedy němé filmy, klasické detektivky a skoro všechny filmy životopisné i ty, které byly natočené podle skutečných neideologicky ztvárněných událostí...

Nadzvedávají mě hlavně nesmyslné horory a akční filmy, v nichž rozliční obludní návštěvníci z vesmíru, guvernátorští terminátoři a svět zachraňující Rambové vraždí během hodiny asi sto dvacet svých protivníků, mají na čele zabudované magické oko, místo paže automatickou zbraň a jsou neprůstřelní a nesestřelitelní, a jejichž zásluhou dosahuje kriminalita a brutální násilí zejména teenagerů přímo patologických rozměrů.

Lidé se rádi bojí, ale strach z filmových dějů je vede také k vyzbrojování. Na světě se momentálně asi 899 milionů zbraní, z toho jen v USA, Mekce Oscarů, jich připadá devadesát na sto obyvatel. Že by na tento fakt neměly akční stalonovské či brucewillisovské filmy žádný vliv...?

Jediné, co je na filmové akční iluzi pravdivé, je forma násilí. Smrt si každý dovede představit a spojit s pomstou. Když má vítězit dobro nad zlem, tak jednou provždy...

Omladina totiž pevně v tyto scény věří, napodobuje jejich situace a přenáší tyto své nově nabité zkušenosti do škol, na ulice či na fotbalové stadiony. Pak jsme svědky zvyšující se trestné činnosti skinheads, rowdies, anarchistů či neonacistů, mlátících kolem sebe hlava nehlava bessebalovými pálkami a asijskými zbraněmi všeho druhu.

Přesně takovými, s jakými v akčních filmech tak bravůrně zacházejí ninjové a jiní gladiátoři, filmovým divákem tolik zbožňovaní. Kriminalita české mládeže má závratně stoupající křivku. Z posledních deset roků se u nás zvýšil roční počet trestných činů o zhruba sto tisíc na alarmující číslo cca 350 tisíc, z toho děti a mládež jich spáchali přes 10 tisíc.

Roční norma omladiny? Kolem osmi vražd, více než tří stovek loupeží, asi tucet znásilnění a desetkrát tolik násilných trestných činů... Do toho není započínáno podhoubí toho všeho - šikana na školách a zvyšující se brutalita těchto činů dětí a mladistvých.

Jestliže borec v thrilleru kouří, jak fabrika a pálí od boku nejlíp emšestnáctkou, kalašnikovem, berettou či kalibrem Magnum do svých nenáviděných nepřátel, je to "in", hodné následování. A asjská bojová umění? Nebo vymývání mozků pomocí filmů, navádějících k sebevraždám...?

Jak si kdo přeje v širokém výběru. Nevím, že by někdo loupil a vraždil podle divadelního představení Shakespearova Hamleta či Macbetha, nebo že by byl Čapkovou Matkou vyprovokován k vybíjení výkladů a rabování obchodů. Ani romány Feuchtwangera, Hemingwaye či Remarqua a Dostojevského nikoho neprovokují k násilí nebo zcestným myšlenkovým pochodům.

A že filmovým trikům, i když jen verbálním, věří pouze děti? A co třeba Major Zeman a oslavné filmy o životě Hitlera či jiná politická díla na objednávku. Nejenže jim věřili i dospělí, ale navíc je vedly k válkám a holocaustům... A co udělá vhodně ideově zaměřený film o nenávisti muslimů vůči Židů, o tom se přesvědčil každý, kdo přežil sebevražedný atentát.

Nemusíme chodit tak daleko do minulosti, je tady přece film o ukřížování Krista v režiii Mela Gibsona. Také fikce a iluze, spousta kečupu a nainscenovaných situací, přesto se katolíci bouřili proti Židům a Židé zase křičeli, že jsou nespravedlivě obviňováni, když největší podíl na předem domluvené a prorocky předpovězené Kristově smrti měli Římané...

Herci minulosti měli své určené charaktery, role, s jejich osobnostmi napořád spjaté. Navíc měli velkou výhodu; nebyly televize, seriály ani produkce tisíců filmů ročně a reklamy - filmové, bilboardové či televizní. Ke všemu ještě nemuseli splácet své hypotéky...

Četba beletrie není doprovázena obrazem ani zvukem, pokud není kniha zfilmována nebo natočena na CD. Texty týkající se hrdinů románů nutí čtenáře přemýšlet, přemítat a představovat si. Nedostávají svůj děj, jak na zlatém podnose, s každým vizuálním detailem...

Velkou výhodou četby knih je fakt, že jde o povznášející zábavu na pokračování. Kdykoliv můžete knížku zavřít a večer před spaním zase pokračovat. Představa, že bych přečetl třistastránkový román jedním dechem je víc iluzorní, než moje úvahy o filmových bakchanáliích...

Rozdíl mezi napsaným románem a jeho filmovou podobou spočívá v tom, že v prvním případě jde o jednu fikci, iluzi vyfabulovaného příběhu, v němž postavy žijí svůj skutečný život, nehrají život někoho jiného. Film už má tyto iluze minimálně dvě; zmíněnou story, poté herce, který ji interpretuje a prostředky, s nimiž je iluze navozována. Falešná krev, slzy, vítr, povodeň atp.

Jak řekl apoštol Jan, když asi zrovna psal něco, rovněž bez honoráře, pro Nový zákon: "Dobrá jsou jen slova, která přežijí kámen!”

Nevím, kolik bylo natočených filmů na podkladě literárního scénáře podle románů, ale vím stoprocentně, že žádný film se nevyrovnal své literární předloze. Snad jen Harry Potter, který zmateční text Rowlingové naopak povýšil na sice pitomost, ale alespoň na technické úrovni.

Svědčí to o moci slova, nepřikrášleného zfušovanými detaily, intepretovanému tváří v tvář divákovi, který vidí vše naživo a ne pouze zprostředkovaně kasa filmem, v kasa sálech, na patřičně širokoúhlém kasa plátně.

Z beletrie neprosakuje do života násilí též proto, že tzv. zájmová skupina z řad hulvátů a násilníků se četbou vůbec nazaobírá. Škoda, právě příběhy románových hrdinů, které mají základ ve fabulaci spisovatelů, jsou neměnné, neafektované a povznášející, včetně jazyka autora.

A co herci na jevišti. Žádné mikrofony, žádné kamery, žádné klapky a detailní dotáčky nevydařených scén a replik. Na jevišti se jede naostro a odehrávají se dialogy, na nichž celé tyto dramatické výjevy stojí, s nimiž také padají. Od první vteřiny představení, až třeba po tři hodiny. Žádné laciné efekty, ale skutečný a ničím nepřikrášlovaný interpretační kumšt.

Bez filmových štábů, bezprostředních rad režisérů a čtecích zařízení. Nápověda v kukani by asi ztěží vkládala herci celý text role krále Leara či inkriminovaného Hamleta. A nikde žádné počítačové efekty, scéna musí splývat s jevištěm, aby neodpoutávala od děje....

Co se herec nenaučí během zkoušek, to v čase premiéry a dalších třeba tří set repríz ani v apatyce nekoupí... To se pak mnohem snáze ztotožní se svojí rolí. Ne podobou, ale tím, co říká. A to je podstatné - přivádět do života myšlenky a ne svůj image, tisíckrát upravený počítači a vizážistkami...

V duchu rčení: "...Ut pueris placeat et declamatio fiat!" ... Volně přeloženo: "Jen aby se zalíbil chlapcům a stál se tématem řečnických cvičení...!”

Takže, vážení, kdo chce i nadále setrvat ve světě bludných virtuálních iluzí, prosím. Račte vstoupit; Rudá záře nad Kladnem je vyprodána...