Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

David, Goliáš a jejich geny...

Izrael odpověděl v červenci 2006 na útoky Hamásu a Hizballáhu a zaútočil na Libanon a Gazu, aby vysvobodil své tři unesené vojáky a Evropa, stále slyšící na přízvisko "hrob Židů”, se farizejsky ptala: Co to mají ti Izraelci za geny, že používají tak nepřiměřené násilí a házejí bomby na civilisty? A dělala, že nevidí atentáty a muslimské rakety, jež zabíjely také izraelské civilisty, že nic neví o vstřícných gestech židovského státu.

Že jeho vojáci opustili jižní Libanon, poté Gazu a ještě vystěhovali své osadníky z území Palestinské samosprávy, z posvátných míst, na nichž žili v Izraelském království Židé už před třemi tisíce roky. Copak to mají ti Židé v genech, že chtějí konečně mír...?

"Během holocaustu mi vyvraždili rodinu, sám jsem bojoval ve všech arabsko-izraelských válkách, v jedné z nich padl i můj prvorozený syn Doron. A teď moji Haifu ničí stovky islámských raket Kasám,” řekl mi Petr Bachrach z Opavy, který žije už skoro šedesát roků v Izraeli. "Snacha Sigi je z jemenské rodiny, která spolu s dalšími tisíci Židy uprchla z Adenu do Izraele před arabským vyvražďováním...”

"Z naší třicetičlenné rodiny jsem se během holocaustu zachránil jen já a moje matka, když nás z ruského gulagu poslali ke Svobodově armádě do Buzuluku, s níž jsme se probojovali až do Československa. Pak jsem v roce 1949 bojoval o Jeruzalém jako parašutista v první paradesantní brigádě Izraele, já, moje žena i syn a dcera sloužili v izraelské armádě se zbraní. Je třetí tisíciletí a abychom se o ně zase báli, zase nás ženou do krytů,” zuří Kurt Lanzer z Ostravy, žijící přes půl století nedaleko Haify.

"Moji předkové uprchli asi před sto lety s dalšími tisíci iráckými Židy do Palestiny, jinak by v Persii arabský teror nepřežili. Všichni jsme toužili po návratu do země našich patriarchů, všichni uděláme vše proto, aby už nikdy nebyly pogromy, žádný holocaust. Proto si svoji vlast uhájíme,” svěřil se mi Eli Sadrik z Jeruzaléma, jehož prarodiče pocházeli z Basry.

"Můj děda s desetitisíci jinými Židy uprchl z Ruska před pogromy, moje žena a její rodiče přežili Osvětim, protože se dostali na Schindlerův seznam, zbytek rodiny Němci povraždili,” řekl mi Kobi Rožanský z Ramat Hasharon, kde žije se svojí ženou Hanou Ringovou z Českého Těšína.

"Za to, že jsme z Gazy odešli a nechali tam své domy i zúrodněnou poušť, oni na nás teď střílejí kaťuše. Kolik palestinských osad jsem jako veterinářka objela, abych tam pomáhala s ptačím morem. To je odměna,” postěžovala si dr. Ráchel Bocková z Kironu, jež se před čtyřiceti lety přistěhovala ze Slovenska.

Tak copak to mají ti Izraelci v genech? Proč jsou tak násilničtí vůči nevinným Libanoncům a Palestincům? Že se sami skrývají za své muslimské děti, aby zabíjeli ty židovské? Copak to je pro Židy dostačující důvod, aby ničeni raketami Kasám, sami bombardovali cizí území? Koho v Evropě zajímá, že bez Židů a Starého zákona by nebylo ani křesťanství, že nejpopulárnějším člověkem této planety se stal židovský rabín Ježíš Kristus a že v Jeruzalémě žili Izraelci podle textu faraona Merenptaha už v 13. století před Kristem, zatímco prorok Muhammad přišel na horu Moriu o zhruba 1500 roků později?

Koho v Evropě zajímá, že Izrael má jen tisícinu rozlohy celého arabského světa, že proti necelým 300 tisícům izraelských vojáků stojí mnohamilionové armády okolních zemí, že nedávno zvítězili ve volbách v Íránu fundamentalisté, chlubící se potencionální atomovou bombou, že v Gaze provedli puč teroristé z Hamásu a že v Libanonu se jejich soukmenovci z Hizballáhu dostali do vlády? Jsou přece tak daleko od Prahy, Londýna a Varšavy. Proč se s nimi Židé nedohodnou?

Na čem? Jediné, co tyto militanty zajímá je fyzické zničení Izraele, jejich jediným cílem je smést Židy do moře. Každou dohodu s nimi považují za urážku Alláha, každé smírčí gesto Izraele berou jako své vítězství. A proč by se domlouvali, když mají na své straně celý muslimský svět, Sýrii a Írán, jehož prezident je přece silák siláků, když si dovolil veřejně vyhlásit holocaust za podvod a Židy za pronárod určený k záhubě.

Podle zprávy z Jewish People Policy Planning Institute je na světě stále méně Židů. Za posledních zbruba třicet roků se počet Židů zmenšil o 2,24 miliony. Výjimku tvoří pochopitelně Izrael. Dnes žije mimo sedmimilionový Izrael přes 7,76 milionů Židů, ale v roce 1980 to bylo až 10 milionů.

Z 5,6 milionů amerických Židů se asimilovalo až 50%, tj.každý druhý Žid tam nepraktikuje svou víru a ztratil spojení s židovským dědictvím. Hlavní příčinou jsou smíšená manželství. Ve východní Evropě, zejména v Rusku a na Ukrajině to činí až 70% a v západní Evropě 45%. Výsledkem pak je stav, kdy umírá více Židů než se rodí.

V minulém roce se rozhodlo svého občanství vzdát 867 Izraelců, což je o 12 % víc, než v roce 2006. Ze zveřejněných údajů vyplývá, že většina žádostí o vyvázání ze státoobčanského svazku přišla od Izraelců, žijících v západních zemích, zejména v Německu a Nizozemí.

V roce 2007 žilo 41 % z odhadovaných 13,2 milionů všech Židů světa v Izraeli. Počet židů v diaspoře se během loňského roku zmenšil o 100.000, zatímco v Izraeli vzrostl o přibližně 300.000 osob. Vyplývá to ze zprávy Institutu pro plánování politiky židovského státu (Jewish People Policy Planning Institute).

Výzkumníci institutu zjistili, že židovskou populaci v diaspoře lze rozdělit do dvou skupin – zbožné obyvatele s rostoucím pocitem vztahu k Izraeli a nezbožné obyvatele, kteří mají vysokou míru mezináboženských sňatků a oslabující se vztah k judaismu a Izraeli.

 

Snižující se počet židů ve světě vyrovnávají noví zájemci o judaismus. V Izraeli odhadují, že počet zájemců o judaismus činí několik milionů. Patří k nim zejména ti, kdo se označují za potomky ztracených izraelských kmenů.

V Nigérii se několik milionů členů kmene Ibo se hlásí k pokolení Dan a chtějí vycestovat do Izraele. Stejně tak se děje v Jižní Africe, kde se asi 70 000 členů kmene Lemba se hlásí k židovství a zvláště ke kněžskému pokolení Cohenů. Uganda hlásí, že má 600 členů z pokolení, jehož jméno znamená „Žid“ a byli pro svou víru pronásledováni. Etiopie má zase 14 000 členů kmene Falašmura se označují jako „Beta Izrael“ a chtějí též do Izraele.

V Indii žije asi 7000 potomků z pokolení Manases a byli vrchním rabínem Šlomo Amarem uznáni za příslušníky judaismu. Čína, v regionu Kaifeng, žije asi 1000 lidí, kteří sice vypadají jako Číňané, ale praktikují příkazy judaismu. Jejich kořeny sahají do 8.století a jejich předkové přišli z Iráku a Persie. Stejně tak je to i Portugalsku, kde na severu země žije několik desítek tisíc, údajných potomků marranů.

Snad nejvíc naděje pro demografii Izraele plyne ze Španělska a hlavně z Brazílie. V Palma na Mallorce žije asi 20 000 potomků Židů, pronásledovaných v době inkvizice. Nedávno bylo zasvěceno kulturní centrum, ve kterém se přijímají ortodoxní konvertité. V Brazílii je to asi milion potomků, vyhnaných ze Španělska a Portugalska v 15.st. Také oni chtějí vycestovat do židovského státu...

To všechno je dobrá zvěst pro zachování kontinuity judaismu a Izarele. Co to tedy ti Izraelci mají ve svých genech, že se tak urputně brání? Věřte, není to jen pud sebezáchovy a touha po zemi patriarchů; jejich boj je i ochrana Evropy. Jakmile oni na Blízkém východě vymřou a prohrají, brána fanatického islámu do Evropy bude definitivně dokořán. Ostatně zeptejte se Pařížanů, kterým muslimský předvoj jako vděk za azyl podpálil před pár měsíci jen tak z plezíru bratru šedesát tisíc automobilů.

Co to tedy ti Izraelci mají ve svých genech, že se tak urputně brání? Věřte, není to jen pud sebezáchovy a touha po zemi patriarchů; jejich boj je i ochrana Evropy. Jakmile oni na Blízkém východě prohrají, brána fanatického islámu do Evropy bude definitivně dokořán. Ostatně zeptejte se Pařížanů, kterým muslimský předvoj jako vděk za azyl podpálil před pár měsíci jen tak z plezíru bratru šedesát tisíc automobilů.

Je to ojedinělý fenomén - okolní svět si vždy všiml Židů, až když zvedli hlavu. Dokud byli v diaspoře diskriminováni a zabíjeni, nikdo se tím příliš nezabýval. Pár kaťuší a několik unesených vojáků, z toho se přece nestřílí. Ale humanitární krize v Libanonu, jak si to ti Židé dovolují...

Že i sever Izraele byl evakuovaný, s městy a osadami duchů a že po dvou týdnech raketových útoků se ekonomické ztráty židovského státu vyšplhaly k dvaceti miliardám šekelů, to je pakatel. Židé na to přece mají. Jak snadné je alibisticky kritizovat jen důsledky, aniž bychom si chtěli vzpomenout na jejich příčiny.

A co říct na rozhodnutí izarelské vlády ze srpna 2007 rozdělit si s Palestinci Jeruzalém? Zdá se, že Izrael písemně souhlasil s tím, že se vzdá 6.250 km2 území, tedy biblického a strategického srdce Země Izrael, ve prospěch arabského státu. S odkazem na „úniky informací z palestinské strany“ lze vyvodit, že Izrael předložil předsedovi Palestinské správy Mahmúdu Abbásovi písemnou nabídku „dohody o principech.“

Dohoda vyzývá ke vzniku státu jménem Palestina, který by existoval vedle Izraele na území 6.250 km2 – což odpovídá rozlohou celé Judeji a Samaří (tzv. Západní břeh Jordánu) a Gaze. Další podmínkou je, že tzv. „Palestina“ bude demilitarizovaná a většina židovských obcí, vybudovaných v Judeji a Samaří během posledních 40 let, bude podle plánu zničena a jejich obyvatelé vysídlení.

Jak napsaly arabské noviny, informoval předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás americkou ministryni zahraničí Condoleezu Rice, že izraelský premiér Olmert souhlasí, aby se východní Jeruzalém stal hlavním městem budoucího Palestinského státu.

Arabové neskrývají svou představu o tom, jak budou „dva státy“ vypadat. Jeden bude rasově čistě arabský, kam nesmí vstoupit žádný Žid, a druhý bude židovský s velkou arabskou populací, která se časem stane majoritou. Arabové si mohou kupovat nemovitosti, ale za prodej nemovitosti či půdy Židům jim hrozí od jejich soukmenovců trest smrti.

Aby se mohli Arabové na další holocaust připravovat bez dohledu izraelské armády, chystá vláda vyhnání dalších asi 300 000 Židů z Judeje a Samaří. Podle plánu levicové vlády budou muset opustit své domy, farmy, ovocné sady a prosperující firmy. Za 28 měsíců po násilném vyhnání Židů z Guš Kativ žije 85% z nich v dočasných ubytovnách, ve stanech a v hotelích. Hrozí nebezpečí, že se Izrael stane domovem dalších stovek tisíc bezdomovců.

Troška demagogie nikoho nezabije, zvláště když jsou po ruce historické dokumenty a podle rezoluce č. 181/1947 Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 jasně hovoří o vytvoření dvou států - židovského a arabského, nikoli o vzniku dvou arabských států. A protože tzv. Palestinci svůj stát vytvořit odmítli, sousedé na druhém břehu Mrtvého moře nezaváhali a sami vytvořili palestinsko-arabský stát. A jelikož text rezoluce nepředpokládá vznik dalšího státu pro palestinské Araby, nemělo by se teoreticky dnes už co řešit.

Během druhé světové války zůstalo Zajordánsko pevnou oporou Velké Británie. Na jaře 1941 Arabská legie pomohla britským vojskům potlačit povstání "zlatého čtverce" v Iráku a okupovat Sýrii a Libanon, které se nacházely pod správou vichistické Francie. Emír Abdulláh očekával. že bude za své loajální postoje patřičně oceněn, a proto vystoupil s projektem Velké Sýrie, spojující Sýrii, Libanon a Zajordánsko v jediném státě, v jehož čele by stanul jako syrský král. Tento plán se však na arabské politické scéně nesetkal s úspěchem.

Emír Abdulláh se proto musel spokojit se skromnější alternativou. Po skončení druhé světové války byl v březnu 1946 ukončen britský mandát a vyhlášena úplná nezávislost země, s tím, že Britové si ponechali kontrolu vojenských zařízení. Dne 22. května 1946 parlament schválil změnu titulu Abdulláha z emíra na krále a změnu názvu státu ze Zajordánska na Jordánsko.

Hlavním problémem v poválečném Blízkém východě se stala palestinská otázka. Palestinští představitelé v čele s jeruzalémským muftím Amínem Husajním byli proti jordánské intervenci v Palestině. Naproti tomu Velká Británie a Spojené státy počítaly s tím, že král Abdulláh převezme kontrolu nad arabským státem na území rozdělené Palestiny. Jordánský král rozhodl o účasti Arabské legie v palestinské válce proti Izraeli, zahájené 15. května 1948. Jordáncům se podařilo převzít kontrolu nad Západním břehem Jordánu a historickou částí starého Jeruzaléma.

Král Abdulláh odmítl uznat palestinskou vládu vytvořenou v Gaze a 25. dubna 1950 jordánský parlament jednomyslně schválil spojení obou břehů Jordánu v Jordánské hášimovské království. Nové Jordánsko tak mělo 1,5 milionu obyvatel, z nichž bylo půl milionu Zajordánců a jeden milion Palestinců. Všichni automaticky získali jordánské občanství.

Palestinci samotní se však stavěli negativně k iniciativám jordánského krále. Abdulláhovi velmi přitížilo, když vešly ve známost jeho kontakty s židovskými představiteli, proto byl král Abdulláh v pátek 20. července 1951 zavražděn mladým Palestincem před mešitou al-Aksá v Jeruzalémě. Svého dědečka doprovázel jeho vnuk Husajn, jehož zachránilo od smrtelného zranění vyznamenání připevněné na hrudi.

Po atentátu na krále Abdulláha nastoupil na jordánský trůn jeho prvorozený syn Talál, jenž však dlel na léčení ve Švýcarsku. Vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl dne 11. srpna 1952 sesazen z trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Husajna.

Tajné dokumenty zpřístupněné po třiceti letech Národním archivem Spojeného království ukazují, že král Husajn a další vysocí jordánští představitelé učinili v roce 1974 Arafatovi nabídku postu vicepremiéra, pokud bude souhlasit s anexí Judeje a Samaří (tzv. Západní břeh Jordánu) Jordánskem. Jásir Arafat ale odmítl; byl v té době na vrcholu svého vůdcovství Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), aktivně zapojen do pokusu vyhlásit Palestinský stát s podporou Egypta, Saúdské Arábie a Sýrie a nemohl zapomenout na bratrovražedný boj počátkem roku 1971.

Jordánsko však bylo proti vytvoření Palestinského státu. Místo toho jeho představitelé chtěli začlenit Judeu a Samaří do své země a formalizovat tak stav, který de facto existoval v letech 1949 až 1967. Předtím tisíce Jordánců a stoupenců OOP zahynuly koncem roku 1971 při vzájemných bojích mezi jordánskou královskou armádou a Palestinci, které vyvrcholily během měsíce známého jako Černé září.

Hned poté byli Arafat i jeho organizace vyhnáni z Jordánska do Libanonu poté, co se palestinský vůdce pokusil v zemi o puč a se snahou svrhnout hášimovský královský rod. Dodnes je královská rodina obezřetná vůči Palestincům, kteří pořád tvoří 40 - 60 % obyvatel země.

Jordánský hášimovský panovník Abdulláh II. však dbá na svoji státnickou hrdost a má výhrady také k současnému Izraeli. Vyzval začátkem roku 2008 židovský stát, aby ukončil rozšiřování svých obcí v Judeji a Samaří. Stalo se tak při jednáních s izraelským premiérem Ehudem Olmertem v letovisku Akaba.

Král Abdulláh II. bin Al Husajn prohlásil, že Izrael svojí „kolonizační politikou“ porušuje dohody uzavřené na listopadové konferenci v Annapolis v Marylandu v USA. Není jasné, o čem jordánský feudál hovořil, protože jakékoliv rozšiřování židovských obcí v Judeji a Samaří současná izraelská vláda odmítá a premiér Olmert si vyhradil právo rozhodovat o jakékoliv tamní výstavbě – a to i v rámci stávajících hranic obcí.

Jordánský vládce měl patrně na mysli výstavbu v Har Choma a Maaleh Adumim, které byly kdysi samostatnými obcemi, nicméně nyní jsou součástí izraelského hlavního města Jeruzaléma. Palestinští Arabové, i hášimovský panovník, neuznávají sjednocení Jeruzaléma v roce 1967, kdy byli z jeho východní části vyhnáni právě jordánští okupanti.

A co dál obsahuje zmíněná Abbásova ,dohoda o principech´? Zbývající komunity Palestiny budou koncentrovány v malých výběžcích, které budou připojeny k Izraeli a arabský stát za ně dostane územní kompenzace ze státního území Izraele v hranicích před rokem 1967. Gazu, Judeu a Samaří bude spojovat určitý druh přejezdu. Ten bude pod izraelskou svrchovaností, ale pod palestinskou správou. 

Izrael souhlasí s rozdělením Jeruzaléma, kde by mělo platit, že arabské čtvrti budou pod arabskou svrchovaností a židovské pod židovskou. Hovoří se též o „náboženských oblastech“, tedy zejména o Starém městě a v něm se nacházející Chrámové hoře. Každá ze stran by měla uznat a respektovat duchovní potřeby strany druhé.

Otázka uprchlíků není v dohodě zmíněna. Abbás trvá na tom, že všichni potomci těch, kdo odešli z Izraele v roce 1948, mají právo se zase vrátit (v tuto chvíli s ohledem na uplynulou dobu a reprodukční schopnosti se jedná o 5 až 6 milionů Arabů, kteří tvrdí, že některý z jejich předků odešel v roce 1948 z tehdy vznikajícího Izraele.

Na stranu izraelských Arabů se překvapivě staví také Nejvyšší soud. Židovský úpzemkový fond (ŽNF) oznámil, že je připraven prodávat půdu, kterou má v držení, i arabským občanům Izraele. Stalo se tak pod tíhou soudního procesu u Nejvyššího soudu, v němž skupina Arabů žádala, aby jim bylo umožněno účastnit se výběrového řízení na stavební pozemky v Carmiel, východně od Haify. Na jejich stranu se přiklonil i Nejvyšší státní zástupce Menachem Mazuz.

Židovský národní fond vznikl ještě v době jišuvu, dávno před vznikem Státu Izrael, aby po celé Zemi Izrael vykupoval do židovského vlastnictví pozemky a tím umožňoval osidlování Izraele židovskými přistěhovalci. Fond přitom získával a získává prostředky z darů od Židů z celého světa, kteří jej obdarovávají v důvěře, že peníze budou použity jen k nákupu půdy pro budoucí židovské osídlení.

Podle svého statutu nesmí ŽNF pozemky prodávat nikomu jinému než Židům. Podpořil ho i nositel Nobelovy ceny profesor Robert Jisrael Aumann ze sdružení Profesoři za silný Izrael nebo bývalý náčelník generálního štábu armády Moše Jaalon. ŽNF nyní kontroluje 650,000 akrů půdy, což představuje 13 % veškeré půdy na území Izraele.

Okolo 900 palestinských Arabů z Pásma Gazy dostalo od Izraele souhlas k cestě přes izraelské území do Jericha na arabském autonomním území v Judeji a Samaří. Odtud odjedou do Jordánska a odletí do Mekky, nejsvatějšího islámského města, aby vykonali každoroční hadž (pouť). Hadž končí 18. prosince 2007, kdy začíná čtyřdenní muslimský svátek Eid Al Adhá.

Pouť do Mekky by měl podle islámského práva vykonat alespoň jednou za život každý muslim, kterému v tom nebrání zdravotní stav. Saúdská vláda v souvislosti s přílivem statisíců poutníků zavedla mimořádná bezpečnostní opatření. Již delší dobu určuje kvóty pro počet poutníků z každé země, kde žijí muslimové. Tím se má zabránit naprostému přehlcení Mekky. Letos se poutě do Mekky má účastnit i íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád.

Tolik o ,divných´ a nepřátelských způsobech Izraelců vůči muslimům. David, Goliáš a jejich geny. A jak bychom dopadli my, Evropané, v hodnocení genetického inženýrství...?  

 

P.S.: Valné shromáždění OSN přijalo závěry komise UNSCOP 29. listopadu 1947 jako Rezoluci valného shromáždění OSN č. 181; 33 států hlasovalo pro, 13 proti, 10 se zdrželo hlasování a 1 stát se nezúčastnil hlasování.

Pro plán hlasovaly tyto státy: Austrálie, Belgie, Bělorusko, Bolívie, Brazílie, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kostarika, Libérie, Lucembursko, Nikaragua, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Panama, Paraguay, Peru, Polsko, Spojené státy americké, Sovětský svaz, Švédsko, Ukrajinská SSR, Uruguay a Venezuela.

Proti plánu hlasovaly tyto státy: Afghánistán, Egypt, Indie, Írán, Irák, Jemen, Kuba, Libanon, Pákistán, Řecko, Saúdská Arábie, Sýrie a Turecko.

Hlasování se zdržely tyto státy: Argentina, Etiopie, Chile, Honduras, Jugoslávie, Kolumbie, Mexiko, Salvador, Tchaj-wan a Spojené království.

Hlasování se nezúčastnilo Thajsko.