Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Moravští Židé musejí opět do protiraketových bunkrů

Na Blízkém východě vypukla šestá arabsko-izraelská válka

Tel Aviv/ Ostrava - Život v největším izraelském městě Tel Avivu dostal zase krutý staronový rozměr - lidé už jsou naučeni na přísnou ostražitost. Zažili pět arabsko-izraelských válek, dvě intifády a jak to vypadá, začala válka šestá a zároveň druhá s Libanonem.

Mrazivého 18. ledna 1990 dopadly na izraelské město Tel Aviv rakety scud z Iráku. Dnes, v červenci roku 2006, se situace opakuje, rakety však hrozí nejen z východu a jihu, ale také ze severu. Izrael je sevřený v arabských kleštích. Moravští Židé musejí znovu do protileteckých bunkrů.

"Z obavy před dalšími válkami už máme v bytech povinné kryty," řekl mi Rami, jeden ze tří synů opavského rodáka Petra Bachracha, když jsem si prohlížel v městečku u Haify jeho nový byt. "Máme místnost, jejíž stěny mají tlouštku skoro půl metru, dveře jsou ze dvou pětimilimetrových ocelových plátů a ve stropě je větrák s filtrem proti jedovatým plynům."

Své protiletecké kryty znovu zásobují také v osadě Moledet na severu Izraele, kde žije Bedřich Eli Bachner, člen slavného rodu ostravských podnikatelů.

"V Moledetu žije asi padesát rodin a na každých deset připadá jeden podzemní kryt. Základní škola má ten největší, do něhož jsou každý den dodávány potraviny a voda,” seznamoval mě s krutou realitou moledetský ekonom v penzi. "Prožili jsme pět válek s Araby, nebezpečí nám hrozí i dnes. Riziko teroristických útoků je nepřetržité; jsme pár kilometrů od arabských vesnic, na dostřel jsou hranice s Libanonem. Raketa k nám může doletět za pár desítek vteřin..."

"Scudy začaly dopadat na Tel Aviv den poté, kdy Saddám Husajn vpadl se svými vojsky do Kuvajtu," vzpomínal Bobby David, další z party ostravských Židů. "Ze sedmdesáti těchto střel jich na nás během války v Perském zálivu devětatřicet vystřelil...”

Dnes už zase prověřují své domácí větráky a plynové masky. Místo scudů z Iráku dopadají na Izrael kaťuše z Libanonu. Znovu vládne strach ze střel s bojovými biologickými látkami a jedovatými plyny. Za první dva dny nového konfliktu s Hizballáhem dopadlo do osad a Haify přes sto kaťuší. Únosy vojáků, desítky mrtvých a stovky zraněných vzbudily u Izraelců vztek, i když jsou na podobné válečné tragédie už zvyklí. Přesto by se většina z nich natrvalo nevrátila do Evropy, kterou pořád nazývají židovským hrobem

"Až po čtvrt století jsem v roce 1971 dostal z Prahy povolení, abych mohl navštívit svoji rodnou zemi a svého otce,” vzpomínal Bedřich Eli Bachner. "Do té doby jsem se s ním setkával jen třeba ve Vídni nebo v Rumunsku. Jel jsem sám, protože manželka vízum nedostala. Navíc se musela starat o naše děti a stejně jsme neměli peníze pro dva. Když jsem zaplatil cestu, zbylo mi sedmnáct dolarů a tak se složili sousedé v Moledetu a půjčili mi sto dolarů. Ty jsem pak měl strach rozměnit, abych je mohl vrátit. Plulo se lodí, pak vlakem do Vídně a na Moravu...”

V Ostravě potkal svoje spolužáky z dětství, kteří mu na počest uspořádali večírek v jedné hospodě nedaleko Ostravy, protože na příliš frekventovaném místě měli strach se setkat s "nepřátelským Izraelcem". I tak si všichni museli dávat pozor na jazyk. Potom chtěl do Ostravy znovu, když mu přišel telegram, že jeho otec umírá. Tak napsal žádost o další propustku. Bohužel, odpověď z Československa přišla až dva měsíce po otcově pohřbu. Navíc zamítavá - byl osobou nežádoucí.

"V naší osadě jsou též dva tucty dobrovolníků, kteří nás každou noc hlídají. Dva vždy objíždějí se samopaly v autě vesnici, zatímco třetí hlídá ve vrátnici u závory, která je na silnici při vjezdu do Moledetu. Máme velký majetek a občas se tady krade. Všude kolem jsou arabské vesnice, nadosah je palestinská autonomie. Musím ale říct, že asi sto muslimů, které zaměstnáváme v našem družstvu, patří k nejpracovitějším..."

Mluvil jsem i s izraelským Arabem z Haify, Alim Abízim, vystudovaným inženýrem v Bratislavě. Dělá strážce Behájské svatyně a moc si libuje.

"Vydělám si za den víc, než v Sýrii tři moji švagři dohromady za týden. Drtivá většina z téměř milionů Arabů, kteří žijí v Izraeli vědí, že v žádné okolní arabské zemi by se jim nežilo tak dobře, jako v židovském státu. Teď už nejde o unesené vojáky, ale o existenci Izraele. S Hizballáhem a Hamásem se nedá jednat - nechtějí domluvu, chtějí zničení Izraele...!”

Největší smutek zažívá v těchto dnech Petr Bachrach. Žije v Izraeli od roku 1948. Bojoval už ve čtrnácti jako partyzán ve Slovenském národním povstání, pak se vystěhoval do Izraele a byl vojákem ve všech válkách s Araby. Když v roce 1982 vypukl konflikt s Libanonem, známý jako Mír pro Galileu, byl na frontě i se svým prvorozeným synem Doronem. Doron znamená v hebrejštině "dar králům”. Měli se setkat u libanonské hranice. Když tam přijel, dozvěděl se, že syn zahynul v tanku nedaleko Bejrútu...

"Koupil jsem velký žulový obelisk a nechal z něho postavit na břehu moře v Haifě svému synovi pomník s nápisem: ,Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět...´ Stojí dodnes v místě, kde jsem Dorona učil lovit ryby, kde je nejkrásnější pohled na západ slunce. Blízko je vojenský hřbitov, kde je pochovaný. Ve válkách s Araby už padlo na třicet tisíc izraelských vojáků. Libanon je naše prokletí!”

Válka děsí především Židy, jejichž děti budou zřejmě muset znovu do zbraně. Mezi nimi jsou i dcery Bobbyho Davida a Kurta Lanzera, po jehož rodině se v Ostravě-Michálkovicích dodnes říká jedné čtvrti Lanzerovec.

"V Izraeli je povinná vojenská služba pro muže tři roky, pro ženy 22 měsíců,” říká Kurt Lanzer. "Moje dcera Tali si vybrala službu se zbraní, i když mohla sloužit třeba u zdravotníků nebo v administrativě.”

Malý Kurt prošel se svojí matkou gulagy v Rusku a poté se jako voják Svobodovy armády dostal z Buzuluku až do Prahy. Osobní přítel Ludvíka Svobody v sobě nezapře vojenskou čest a netají hrdost z toho, že základ československé armády v Rusku tvořili Židé, internovaní na Sibiři. Izraelci si svoji armádu ctí ze všeho nejvíc. Je pro ně svatá a netknutelná.

Vojačkami jsou také vnučky Bedřicha Bachnera. Mají být po kom, jejich babička Tova přišla do osady před půl stoletím s vojenskou jednotkou na výpomoc při zemědělských pracech. Dnes mají Bachnerovi jednu z největších rodin, žijící v jedné vesnici. Je jich už čtyřiadvacet. O to víc však mají dnes starostí.

Hranice s Libanonem jsou nadohled a kvílení stíhaček F-16 každý den otřásá jejich domem i pocitem bezpečí, na noc musejí do krytů, ve dne sledují oblohu, jestli se na ní neobjeví čmáranice po letu smrtonosné íránské kaťuše. Za tím vším je Boží strana Hizballáh, která vznikla v roce 1982 jako libanonská šiítská politická a vojenská organizace jen proto, aby zahnala Izraelce do moře.

Nejhorší však pro Izrael je skutečnost, že útoky vedou ozbrojenci Hamásu, kteří ostřelují jižní část židovského státu, zejména město Sderot, jehož obyvatelé se rozhodli proti raketám Kassám stávkovat. Zatímco v prvním týdnu září 2007 nefungovala v tomto jihoizraelském městě jen předškolní zařízení a střední školy, brzy byla stávka komplexní.

Rovněž rodiče žáků základních škol z obav před ohrožením svých dětí raketovými útoky z palestinského autonomního Pásma Gazy odmítli své děti poslat do škol. ž více než 8.000 obyvatel bylo nuceně vysídleno a oblast převzala palestinská autonomie. Od vítězství v parlamentních volbách v lednu 2006 oblast ovládá hnutí Hamás, které se v červnu 2007 vojensky vypořádalo s konkurenčním Fatáhem a dnes v Gaze vládne zcela neomezeně samo.

Sderot, město nacházející se asi kilometr od Pásma Gazy, je trvalým terčem raketových útoků palestinských teroristů již 7 let. Útoky, podnikané také na další obce západního Negevu, zintenzívnily poté, kdy byly izraelskou vládou v létě 2005 zlikvidovány židovské obce v Gaze.

V oblasti Sderotu a v obcích přiléhajících k Pásmu Gazy vyhlásil ministr obrany Ehud Barak mimořádný stav, při němž jsou posíleny pravomoci bezpečnostních sil. Vicepremiér Chaim Ramon uvedl, že vláda by měla zvážit přerušení dodávek elektřiny, vody a paliva do Gazy, dokud útoky neustanou. Izrael v současnosti z humanitárních důvodů tyto dodávky provádí, byť tím posiluje své nepřátele.

I takový je Blízký východ ve třetím tisíciletí...