Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Krev na meči džihádu

Úryvek z knihy, oceněné v mezinárodní soutěži E. E. Kische

Kdo zastřelil Muhammada Al-Duru?

Další tragédie v nekonečně hrůzném řetězci zbytečných úmrtí se odehrála 30. září 2000 u křižovatky v městečku Necarim v pásmu Gazy. Zastřelen zde byl dvanáctiletý palestinský chlapec Muhammad Al-Dura.

V Gaze vládla nervozita, v přecházejících hodinách přece Ariel Šaron, šéf pravicované strany Likud, zneuctil posvátné místo muslimů tím, že vkročil na vrchol Chrámové hory, kde je svaté místo muslimů, zatímco svatým územím pro Židy je její spodní část Západní zdi, známá jako Zeď nářků. Palestinci vyhlásili na ten den stávku. Byla sobota a během ní Židé stejně nesmí pracovat, protože mají svátek šabat.

Z Jeruzaléma přišly zvěsti o údajném rozpoutání druhé intifády, vzpoury kamení. V prvních hodinách nepokojů zahynulo devět Palestinců. Proto se v Necarimu sešlo několik stovek převážně mladých lidí a školáků, aby házeli kameny a koktejly Molotova po izraelských vojácích, kteří byli ukryti v malé pevnosti za křižovatkou. Šikmo přes ni bylo na druhé straně ve vzdálenosti asi sto metrů střelecké hnízdo ozbrojenců Hamásu, kteří měli své odstřelovače i na dalších nejmíň pěti místech kolem Izraelců.

"Rozhodně jsme přestřelky nezačali, museli jsme ale střílet gumovými projektily na útočníky, kteří se snažili naši stanici zapálit," tvrdil později velitel izraelské posádky. "Když nás začali Palestinci z šesti stran zasahovat ostrými střelami, nabili jsme je do našich pušek také."

"Večer v předcházející den mi řekl muž, abych ráno neposílala děti do školy, aby se nedostaly do nebezpečí," vzpomíná matka zastřeleného chlapce.

"Muhammad byl zamilovaný do aut, a proto jsem si myslela, že ho otec vezme na automobilovou burzu, kam spolu často chodili. Byla jsem ráda, že nejpůjde do Necarimi a nestane se mu nic zlého."

Otec a syn Al-Durovi se při návratu z burzy dostali z neznámých příčin před budovu, z níž na Izraelce stříleli palestinští snajpeři. Otec si dřepl a schoval se za nádrž na vodu, jeho syn se přikrčil za ním. Nad nimi na zdi vybuchovala omítka pod kulkami neznámých střelců. Palestinci při pozdějším vyšetřování přiznali, že jejich bezpečnostní síly také střílely.

"Nevím, kdo střílel, ale střely padaly velmi hustě ze všech stran," říká palestinský kameraman ve službách televize TV France. "Pak jsem uslyšel křik toho chlapce, který se snažil schovat za zády svého otce."

Ten mával rukou na Izraelce. Dvěma prsty dělal pohyby, jakoby si z dlaně a prstů utvořil imaginární pistoli a střílel podle klukovských her na nepřítele.

"První kulka zasáhla mého syna do pravého kolena," vypráví otec Al-Dura. "Muhammad vykřikl: Táto, postřelili mě! Řekl jsem mu, ať nemá strach, že za chvíli přijede sanitka a vezme ho do nemocnice. Odpověděl mi: Táto, nebojím se. Neboj se o mě. Křičel jsem: Nestřílejte! Nestřílejte. Byl to déšť střel. Poprvé v životě jsem zažil takovou střelbu. Pak jsem se podíval na Muhammada a spatřil, že jeho hlava leží z mé pravé strany. A střely prošly přes jeho záda. Pochopil jsem, že zahynul mučednickou smrtí. Pomodlil jsem se za mučedníka. Řekl jsem k němu: Můj synu, chtěl jsem tě ochránit vlastním tělem, ale zklamal jsem. Stříleli do něho. Věřte mi, stříleli..."

"Samozřejmě, že na ně stříleli, ale Palestinci!" rozhořčoval se jeden z mých izraelských přátel Ron Chanan, když viděl palestinskou propagandu, která smrti chlapce zneužila ke svým politickým cílům. "Sám otec toho chlapce přece řekl, že jeho synovi prošly střely zády. A Izraelci byli před nimi, takže ho nemohli střelit zezadu. A jaká to byla otcovská ochrana? Bylo vidět, že se chránil hlavně otec, když se schovával za nádrž. Jeho syn se krčil sám za ním. Kdybych se v takové situaci ocitl s dítětem já nebo každý jiný zodpovědný táta, tak první, co udělám bude, že svého syna zalehnu, čímž bych ho nejlíp ochránil..."

Chlapec byl těžce zraněn. Sanitka se přes střelbu dostala až asi za půl hodiny. Bylo už pozdě.

"Seděla jsem doma a dívala se na televizi," povzdechne se slzami v očích Muhammadova matka. "Snažila jsem se soustředit na informace o intifádě. Uviděla jsem raněné a zabité, najednou jsem mezi nimi na obrazovce spatřila i Muhammada. Za půl hodiny přinesli jeho tělo domů, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Celý den jsem uklízela a vařila, aby mohl Muhammad sníst něco dobrého, až se vrátí z procházky s otcem. Vrátil se domů jako mučedník."

Izraelská armáda zprvu přiznala, že střelba jejich vojáků, kteří se ze svého stanoviště bránili před útokem Palestinců z mnoha míst, mohla neúmyslně Muhammada, skrývajícího se za svým otcem, zasáhnout. Generál Tov Samia, který dohlížel na hloubkové vyšetřování a rekonstrukci události však koncem listopadu zveřejnil zprávu, podle níž je velmi pravděpodobné, že smrtící kulky přišly z palestinské strany.

Při rekonstrukci vyšlo najevo, že otvory po kulkách ve zdi vznikly od střel zezadu, tedy z opačné strany, než byli izraelští vojáci. Znamená to, že byly vystřeleny z palestinských zbraní. Navíc je prokázáno, že Izraelci stříleli jednotlivými střelami, nikoli dávkami z automatických zbraní, jako Palestinci. Pro objektivní vyšetření této tragédie požádala izraelská vyšetřovací komise televizní stanici Francie 2 o zapůjčení filmových materiálů, které kameraman pro tuto televizi během přestřelky natočil. TV Francie 2 však film poskytnout odmítla, zřejmě proto, že ho pro ni natočil palestinský kameraman.

"Nechápu, jak se 37letý Jamal Al-Dura ocitl uprostřed střelby, proč neuprchl stejně jako ostatní civilisté," divil se generál Tov Samia a dodal pro deník The Jerusalem Post: "Hlavním důvodem, proč jsme provedli tak důkladné vyšetření, bylo ukázat všem, že si vysoce vážíme životů dětí, že nejsme armádou, která prostě děti zabíjí..."

Webové stránky Pravda o islámu si daly práci a zpracovaly materiál mimo jiné z The Jerusalem Post, který hovoří zcela jasně o manipulacích palestinských kameramanů, pracujících pro televizi France 2. Ačkoliv byla výše popsaná scéna natáčena mnoha kameramany, jak ukazuje nesestříhaný materiál, k reportáži odvysílané televizí France 2 byl použit 27 minut dlouhý záznam natočený na místě palestinským kameramanem Talalem Abu Rahmehem, natáčejícím pro Charlese Enderlina, blízkovýchodního korespondenta francouzské televize.

Philippe Karsenty z organizace Media Rating, zabývající se kritikou médií, zpochybnil materiál s poukázáním na jeho zjevné nedostatky a prohlásil ho za inscenovaný. Televize France 2 ho zažalovala za pomluvu a soud vyhrála. Karsenty se odvolal. Odvolací proces vypadal zpočátku stejně beznadějně jako ten první, protože soudkyně také nejprve odmítala zhlédnout ukázky záběrů. Na druhou stranu, tři nezávislí novináři měli možnost podívat se na 24 minut z celkových 27, což byl jistý pokrok.

V tisku to bylo prezentováno tak, že novináři potvrdili, že záběry al-Durovy smrti nebyly nijak zpochybněny; a skutečně, nebyly jim totiž promítnuty. Co novináři ve skutečnosti potvrdili, byl fakt, že předvedených 24 minut byly inscenované scény, použité k vyvolání intifády. Enderlin se přiznal, že záběry byly skutečně inscenovány a s drzostí profesionálního lháře prohlásil, že skutečnost, že 90 procent materiálu je padělek, ještě neznamená, že zbývajících 10 procent není pravých.

O vysoce utajovaných záběrech al-Durovy smrti Enderlin prohlásil, že je raději z promítání vystřihl, protože byly "nesnesitelné". Charles Enderlin na policii oznámil, že dostal výhružný telefonát. Spekuluje se, jestli z izraelské nebo palestinské strany.

Bohužel pro Enderlina a France 2 soudkyně nakonec po Karsentyho argumentaci - vzájemná pozice kamery, chlapce a izraelských vojáků, nepřítomnost krve, nedostatek stop po střelbě, stopy po střelbě z chybného směru, kameraman Reuters pohybující se bezstarostně v údajné linii izraelské palby - pochopila důležitost zhlédnutí záběrů, kterými se toto již druhé soudní řízení zabývá, a požádala o jejich vydání. Soud byl odročen na 14. listopad 2007.

Vše nasvědčuje tomu, že druhou intifádu nevyvolala Araby povolená Sharonova návštěva na Chrámové hoře, jak tvrdí mýtus, ale inscenované záběry střetu bezbranných palestinských Arabů s krvežíznivými izraelskými vojáky, natočené o dva dny později, a stejně tak zinscenovaná smrt arabského chlapce, to vše provedeno za takřka jednomyslné a hysterické podpory západních i arabských médií.

Kruté zneužívání dětí

Jen málo zemí současného světa tak cynicky zneužívá děti k prosazování cílů své fanatické politiky, jak to činí každodenně Palestinská autonomie. Skupinky chlapců, jimž je kolem třinácti let a měli by být ve školních lavicích, hází kameny na izraelské tanky. Odvážně vybíhají před hlavně samopalů. Vědí, že na ně židovští vojáci vystřelí jen ve velmi výjimečných případech. Pokud by chtěli opravdu střílet, stačilo by zmáčknout spoušť M16, pokropit houf dětí a rázem by nebyl nikdo naživu. Ale Izraelci to neudělají. Proto mohou mít palestinské děti pocit, jací jsou hrdinové, zvláště když po "házecí směně" dostanou od předáků Džihádu nebo Hamásu pár dolarů.

Ve skutečnosti však jsou to stejné děti jako kterékoli jiné. Mají stejný strach jako jejich vrstevníci v jiných zemích. Ve dne hrdě prohlašují, když jdou kolem posvátné židovské Rácheliny hrobky, jak chtějí vidět krev izraelských okupantů, v noci se pak probouzejí s pláčem z hrozivých snů.

"Každý den mu zakazuji zúčastňovat se demonstrací a házet kameny. Měl by jít do školy, ale živelnost ulice ho už zcela ovládla. Kdyby nešel házet, neměl by ani kamarády, byl by za zbabělce," říká se slzami v očích matka 12letého Samira Al-Mahariho z Beit Džala nedaleko Betléma. "Vím, že se hrozně moc bojí, v noci ve spaní pláče, je velký, ale pořád se pomočuje, viděl už tolik spolužáků zraněných, ale též on sní o tom, že se stane mučedníkem a jeho fotografie bude vystavena ve škole."

Jeruzalémský mufti Al-Ahram Al-Arabi má na dětské házeče jasný názor: "Je těžké je vyjádřit slovy. Není pochyb, že dítě-mučedník předpokládá, že nová generace a jeho nástupci budou v tomto poslání dál pokračovat. Čím je mladší mučedník, tím je větší a tím víc si ho vážím," tvrdí muftí Al-Ahram hrdě.

"Jeden chlapec napsal na kousek papíru své jméno ještě těsně předtím než zemřel: Mučedník Muhammad. A takové lístky si dávají do svých kapes všichni, aby se vědělo, kdo že se to stal opěvovaným hrdinou, kterého čeká svatba v nebi," říká muftí s nadšením, z něhož naskakuje husí kůže. "Proto palestinské matky kvůli svobodě ochotně obětují své syny. Je to skvělá ukázka, jak velká je jejich víra. Mluvil jsem s jedním mladým mužem, který mi řekl: Chci se oženit s krásnými černookými nebeskými ženami. Téhož dne se stal mučedníkem. Jsem si jistý, že jeho matka byla naplněna radostí z jeho svatby v nebi. Takovému synu sluší taková matka."

Izraelský velvyslanec Izraele v OSN Yehuda Lancry zaslal v listopadu 2000 dopis výkonnému řediteli UNICEF, v němž upozorňuje na zneužívání dětí jako civilistů a žádá obhájce práv dětí, aby naléhal na Palestince, aby nepouštěli děti na místa potencionálního konfliktu.

Organizace Amnesty International kritizovala počátkem listopadu 2000 ve své zprávě Izrael za užití nadměrné síly proti palestinským dětským demonstrantům, ale také napomenula Palestince za to, že otálejí s vyšetřováním případu, kdy byli v Ramalláhu ubiti davem dva izraelští vojáci v záloze. Kritika byla vyřčena na adresu palestinské strany také proto, že dostatečně nebrání dětem, aby se zdržovaly v místech krvavých střetů. Pod vlivem zprávy izraelské pro lidská práva B´celem vydala OOP instrukce o omezení účasti mladistvých ve zmíněných demonstracích. Palestinská policie dostala příkaz, aby zabránila komukoli ve věku do 16 let v účasti na jakékoli demonstraci proti izraelským vojákům. Byl také změněny školní rozvrhy, aby se děti nevracely ze školy ve stejnou dobu, kdy se konají pohřební průvody; mnoho dětí bylo zraněno či zabito právě v jejich průběhu.

Šokem nejen pro německé daňové poplatníky bylo zjištění ze srpna 2001, které odhalilo, že tisíce německých marek jdou na šíření nenávistné protižidovské propagandy v rámci vzdělávání mladých Palestinců.

Nebylo by nic špatného na tom, že německá vláda financuje výrobu učebnic dějepisu pro palestinské školy, pokud by texty v těchto knížkách nebyly zjevnou propagací svaté války proti Izraeli a nehovořily o tom, že Židé jsou nepřátelští podvodníci, a že jejich pronásledování v Německu nejen během druhé světové války byly způsobeny chtivostí a náboženským fanatismem. Německo proto zrušilo dodání částky 42 milionů marek na tištění podobných učebnic.

“Šťastný“ los házečů?

Přesto jsou mučedníci z řad dětí Palestinci oslavováni. Hrdí jsou na své sebevrahy nejen jejich otcové a příbuzní, ale také v palestinských školách. V Gaze se měří úroveň školního zařízení ne podle toho, jak vzdělaní z ní odejdou její žáci, ale kolik portrétů "hrdinů" visí na chodbách těchto škol, kolik zdejších "házečů kamení" se nechalo za svatou věc islámu při sebevražedné explozi zabít. A kdo z nich při atentátu zabil víc nenáviděných Izraelců, ten je oslavovanější.

Ve škole, do níž chodil i dvanáctiletý Muhammad, každý den před zahájením vyučování teď zpívají děti oslavnou píseň na jeho počest.

"Slyšíte svist kamenů?
Je to hlas hněvu.
Drobné dlaně nesou kameny,
dávající vyzvání útočníkům.
Je tam i mučedník Muhammed,
všichni ho vidí, otec ho chrání,
matka vidí jeho smrt.
Jeho krev vyzývá ke svaté válce.
Dáme krev i života za Jeruzalém..."

A tak "mučedníkovi" spolužáci, kteří ještě žijí a čekají na svůj "šťastný los" při výběru mezi sebevrahy, ve svém věku dvanácti let tvrdí, že hlavní boj s židovskými satany teprve nastane a neskončí dřív, dokud zcela Izrael nezničí. Proto explodují další trhaviny po celém židovském státě. Výčet je hrozivý…

Novinářům jde o krk

Každý novinář, který přijede pracovat na Blízký Východ, má s oběma stranami nemalé problémy. Izraelci v nich vidí potencionální teroristy, Palestinci je zase kontrolují, jestli nejsou izraelskými agenty. Nejnapjatější situace v tomto ohledu je v okolí Ramalláhu.

Koncem roku 2000 na tom byli nejhůř reportéři soukromé italské televizní stanice Mediaset z Milána, kteří natočili hrůzostrašné záběry, když rozzuřený dav Palestinců zavraždil dva izraelské vojáky v záloze. Několik měsíců žili tito novináři pod dohledem italské policie, protože se jim chtěla palestinská strana za zveřejnění tohoto svědectví pomstít.

"Naše reportérka Anna Migiottová ještě z filmu vystříhala ty nejděsivější záběry, na nichž bylo vidět, jak byl jeden z izraelských vojáků poté, kdy ho vyhodili z okna policejní stanice, polomrtvý vlečen ulicemi Ramalláhu a pověšen na hlavním náměstí," říká ředitel čtvrtého kanálu zpravodajství Mediasetu Emilio Fede.

List Jeruzalem Report uvádí, že televizní štáb agentury Reuter na příkaz Palestinců přestal natáčet, agentura Bertrand z francouzské TF1 zase tvrdí, že její reportéry palestinská policie přinutila s namířenými zbraněmi vydat natočenou kazetu.

Lynč ruského Žida

Tragický příběh židovského přistěhovalce z Ruska Vadima se odehrál v atmosféře nenávisti, kterou vyvolala smrt dvanáctiletého Muhammeda. Na severu Izraele si v osadě ruských Židů Agivě nikdo nepřipouštěl větší problémy. Žili přece poměrně daleko od všech přestřelek a házečů kamenů.

V rodině Norsičů měli dva syny - Michaila a Vadima, kteří se přistěhovali do Izraele před sedmi lety ze Sibiře. A Vadim byl čerstvě ženatý, a i když neměl stálou práci, naspořil si na svatbu s Irinou. A právě očekávali svého prvního potomka. Pět dnů po svatebním obřadu dostal Vadim jako voják v záloze povolávací rozkaz pro nástup do armády jako řidič.

"Když ráno odjížděl, prosila jsem ho, aby na sebe dával pozor," říká mladá vdova Irina. "Netušila jsem, ani v tom nejhorším snu bych si to neuměla představit, že už ho živého vidím naposledy..."

Bylo 12. října 2000 ráno, když se Vadim Norsič vydal svým autem a s dalším vojákem ke své jednotce na západním břehu Jordánu. Rozhodli se, že si cestu zkrátí přes arabské město Ramalláh. Izraelští vojáci je pustili, protože si mysleli, že jedou jen do tábora asi sto metrů od kontroly. Vpustili je také o dva kilometry dál i palestinští policisté, kontrolující vjezd do Ramalláhu. Možná právě oni oznámili, že k Palestincům, kteří právě pochovávali jednu z obětí intifády, posílají vzácnou kořist a nástroj msty.

"Palestinci tvrdí, že oba naše záložníky zadržela pro nepovolený vstup a jako údajné vojáky tajných vojenských služeb Izraele, ale já tvrdím, že byli sprostě uneseni," říká Ron Chanan. "Když je vlekli na policejní stanici, provázel je velký dav, který se brzy zvětšil a začal stanici obléhat."

Byl vyzván velitel místní policie a dvacet ozbrojených policistů a členů pořádkových sil.

"Když jsem přišel do budovy policie, uviděl jsem v kanceláři v prvním patře dva izraelské vojáky. Jeden měl na sobě vojenskou uniformu, druhý bílý nátělník a vojenské kalhoty," vzpomíná velitel policie. "Ani jeden z nich neuměl anglicky, já zase nemluvím hebrejsky, tak jsem jim dal posunky najevo, že je budeme chránit před davem."

Situace se začala policii vymykat zpod kontroly. Jestli to byla pravda nebo záměr, to se dnes už nedozvíme. Každopádně se ani jeden z palestinských ozbrojenců nepokusil vystřelit alespoň do vzduchu, aby dav vystrašil. Dav vtrhl do budovy hlavními dveřmi, mnozí útočníci vylezli okny. Brzy nato se jeden z nich ukázal v okně. Zvedl obě ruce nad hlavu a jásajícímu davu ukázal své dlaně zakrvavené krví Izraelců. Fanatický dav se nadšením roztančil jako při náramné kratochvíli.

"Byla jsem právě nakupovat, když jsem se v obchodě s potravinami dozvěděla z rozhlasového vysílání, že Palestinci zajali a mučí dva izraelské vojáky," říká Vadimova žena Irina. "Zavolala jsem na Vadimův mobilní telefon. Dlouho ho nikdo nezvedal, pak jsem uslyšela něčí dech. Řekla jsem: To jsi ty, Vadime? Nikdo mi neodpověděl a ozval se obsazovací tón..."

Speciální oddíl palestinské policie dav nezvládl, oknem z prvního patra policejní stanice je Vadimovo polomrtvé tělo vyhozeno na chodník, kde se na něho sápe rozlícený dav. Ve slunci se leknou nože, jimiž Palestinci bodají Vadima. A ještě do něho kopají a bijí ho do hlavy a břicha tyčemi a vším, co jim přijde do rukou.

"Cítila jsem úzkost, že to byl právě Vadim, koho chytili," pláče Irina. "Zavolala jsem jeho matce, jestli o něm něco neví. Řekla mi, že ani jí se neozval. Telefonovali mu také z jeho jednotky, ale marně. Utěšovala jsem, že když nejsou o něm zprávy, že to je dobré znamení..."

"Snažil jsem se ho chránit vlastním tělem, ale neubránil jsem ho," brání se velitel policistů. Brzy přišel o svoji budovu, kterou rozbořili Izraelci. Přišel i o svoji funkci, z níž ho odvolal sám Arafat za to, že nezabránil lynči. "Lidé mě kopali, bili, házeli po mně telefonem, faxem, křesly. Je to nepředstavitelné, co se v mé kanceláři dělo..."

Šílený dav Palestinců zavlekl Vadimovo tělo na hlavní náměstí, kde ho pověsili a zapálili. Na druhý den byla dvě zohavená těla izraelských vojáků vydána jejich jednotce.

"Někdo u nás zaklepal na dveře. Byl to izraelský voják. Aniž co řekl, bylo mi to jasné - tím zabitým vojákem byl Vadim," slzí Irina. Její švagr, Vadimův bratr Michail pokračuje za ni. "Voják se zeptal, kdo jsem. Řekl jsem, že Michail Norsič. Zeptal se, jestli je Vadim můj bratr. Pochopil jsem všechno. Ale přece jen jsem poprosil, aby řekl, že to není pravda. Objal mě a řekl, promiň, ale je to pravda."

O velkém štěstí může mluvit další izraelský voják. Major izraelské armády unikl v pondělí 27. srpna 2007 jen těsně dalšímu lynčování palestinskou chátrou, když omylem vjel do města Dženín v severním Samaří. Arabové, jakmile zjistili, že je Izraelec, jej začali kamenovat, donutili ho vylézt z auta a začali ho mlátit. Před smrtí jej zachránil zásah policie Palestinské správy.

Palestinský policista zavolal pro pomoc a posily Izraelce zachránily. Byl v bezpečí převezen na přechod Džalame, severně do Dženínu, kde jej převzala izraelská armáda.

Až koncem září 2007 zatkli izraelští vojáci v Šechemu (Nábulusu) 36letého teroristu Hajmana Zabena z jednotky Tanzim. Zaben je jedním z vrahů, odpovědných za krvavou smrt izraelských záložníků Vadima Norsiče a Josiho Avrahamiho na stanici palestinské autonomní policie v říjnu 2000.

Zaben je sedmnáctým člověkem, který byl v souvislosti s vraždami zatčen. Už v roce 2001 bylo uvězněno 15 mužů, včetně Azize Salhy, muže, který rozjásanému davu před policejní stanicí ukázal vítězoslavně své zakrvácené ruce,  

Média často účelově lžou

O tom, jak některá média zkresleně informují, svědčí o případ 20letého židovského mladíka Tuvie Grosmanna z Chicaga, který v roce 2000 studoval v jeruzalémské ješivě, škole vyššího židovského vzdělání, kde se vyučuje hlavně Talmud, hlavní zákony judaismu. Jeho příběh popsal The Jerusalem Post.

"Byl jsem šokovaný, když jsem se uviděl v novinách jako izraelských vojáky zbitý a zkrvavený Palestinec," vzpomíná Tuvie Grosmann.

"Nechápal jsem, že New York Times, Associated Press, která tuto moji fotografii vyslala do světa, i jiná masmédia mohla dopustit takového podvodu."

Bylo to během oslav židovského svátku Nového roku Roš hašana, kdy si Tuvie se svými kamarády najali taxíka, aby se zajeli pomodlit ke Zdi nářků do Jeruzaléma. Řidič jel zkratkou přes arabskou čtvrť, kde narazili na skupinu asi čtyřiceti Palestinců. Okamžitě měli kameny rozbita všechna okna auta, útočníci otevřeli dveře a vytáhli chicagského studenta ven, kde ho začali bít, kopat a tlouct jeho obličejem o zem. Bití trvalo asi deset minut. Mezitím dostal mladík několik ran kamenem a nožem mu jeden z Palestinců roztrhl sval a šlachu na noze.

"Ztratil jsem hodně krve a šly na mě mdloby. Řekl jsem si "šma Jisrael", což je vyznání víry, které Židé vyslovují před smrtí," vrací se Tuvie ke svému nejhroznějšímu prožitku. "Pokoušel jsem se udržet při vědomí, protože jsem věděl, že jinak to bude můj konec. Byl právě svátek Roš hašana, proto mi probleskl hlavou obrázek "šofaru", zvířecího rohu, na který se poprvé troubilo při zjevení na hoře Sinaj, později při začátku šabatu. Vybavil se mi biblický příběh, který jsem se učil ve škole. Prorok Gedeon a jeho tři sta mužů stáli proti obrovské přesile midiánské armády v počtu 130 tisíc vojáků. Gedeonovy muži začali rozbíjet nádoby a troubit na šofary v naději, že hluk nepřítele vyděsí. S pomocí Boží tento trik zabral a Gedeon zvítězil."

Tuvie proto začal z posledních sil křičet, Palestinci se zarazili, čehož mladík využil a dal se na útěk. Bylo to pro něho složité, protože je silně krátkozraký a navíc při bití ztratil kontaktní čočky. Téměř slepý, na pokraji vykrvácení, se dostal až k benzínové pumpě, kde měli své stanoviště izraelští policisté. Zhroutil se k jejich nohám a to už zde byli fotografové, kteří pořídili "unikátní" záběry, na nichž měl být tento židovský študent v roli Palestince trýzněného Izraelci. Přitom právě izraelští policisté Tuvie zachránili před palestinským lynčem.

"Pokud má pravda zvítězit, nemůžeme pouze "číst" noviny. Rozlišujme a staňme se součástí procesu. Jinak z nás budou pouze pasivní objekty v programu někoho jiného," vzkázal Tuvie Grosmann médiím.