Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Krev pod obojí - Muhammadova smrt

(Muhammad Ali Fajsal se bál; dnem i nocí s trýznivou nejistotou očekával, že ho přijdou zatknout za spolupráci s Al - Kájdou, nejvíc se ale bál pomsty svých soukmenovců, že měl v sobě transplantovanou židovskou ledvinu, nečistou židovskou krev...)

Vracel se z kliniky před půlnocí. Zdržel se, protože se zapovídal se svým ošetřujícím lékařem. Neměl jinak v Haifě nikoho, s kým by mohl vést řeči o chlapských záležitostech. S doktory se mu už líp povídalo, když se bavili jen o tom, jak se den po dni uzdravuje a ne jak může každým dnem skončit na patologii.

Pod kopcem Karmel jiskřilo město a na temném moři se jakoby nočním chladem rozechvělá třepotala světýlka kotvících lodí, jiskřivě rozsypaných po hladině až k mlžnému obzoru u libanonských hranic. Vtom se před ním ze tmy vynořily dvě postavy. Ta vyšší, v nepromokavé vestě s kapucí na hlavě měla malou kapesní svítilnu, a když přišly blíž, Muhammad poznal svého starého kumpána z dob, kdy s ním začínal v militantní skupině al-Fatahu.

,,Mustafo, co ty tady děláš?" zastavil se, sevřelo ho a byl rád, že je tma, v níž mohl skrýt šok a neblahou předtuchu.

,,A co ty tady děláš?" nešetrně mu Mustafa posvítil do očí.

Objali se, třikrát políbili na tváře a Muhammada napadlo, že se mu do cesty připletl další Jidáš. Byl to úlisný slizoun se zpocenými dlaněmi.

,,To je Rijád, kámoš z Gazy," řekl Mustafa ležérně a koutkem pyskatých úst se zašklebil ve směru svého komplice.

Byl to chlapík neforemné postavy ve středním věku a příroda se mu asi chtěla pomstít, když nechala z jeho vejčité lebky vyrůst obří nos, vystrčenou paviání bradu a pomačkané uši, Tvář jako by mu uplácala ze špatně vymíseného těsta na pitu.

,,Tak, jak to je? Co ty tady děláš?" zopakoval Rijád výbojně.

,,Chodím támhle do kliniky na kontroly!" pohodil Muhammad ramenem směrem k osvícenému nemocničnímu pavilonu a tělem mu projelo mrazení.

,,To ta tvoje ledvina, co?" kývl Mustafa s teatrální zádumčivostí.

,,Co ty víš o mé ledvině?"

,,Že není tak úplně tvoje..."

,,Tělo se neptá čí je, ale jestli fachčí!"

,,Dost to s tebou skřípe!" řekl Mustafa jízlivě.

,,No jo, jsem už tak akorát do šrotu..."

,,Prej o tebe Židé pečovali už v Ramalláhu...” pohodil hlavou Mustafa.

,,Přece říkám, že jsem na šrot,” věděl Muhammad, že to nezamluví.

,,To ta tvoje židovská ledvina, že jo?" zavrčel tiše Rijád a Muhammad věděl, že je zle, když ten chřestící hlas uslyšel.

,,Maso, jak maso, jen když můžu močit!" snažil se žertovat.

,,A to sem jezdíš na noc až z Jeruzaléma?" zeptal se Mustafa a z jeho hlasu bylo jasné, že ví své.

,,Znáš to, pacientů je spousta a čas doktorů vzácný..."

,,A nevíš náhodou, kdo bydlí tady kousek v domě na Karmel 1256?" řekl Rijád a šťouchl do Muhammada něčím kovovým.

Ve tmě se v záblesku kapesní svítilny zaleskla železná tyč páčidla a Muhammad věděl, že jeho čas vypršel. Nadešel ten nejkonečnější konec. Našli ho a budou dělat, že jim vadil jen kus nečistého židovského masa. Bude asi poslední obětí z 11. září.

,,Co blbnete, chlapi?" snažil se horečně něco vymyslet a na zádech ho chladivě zašimral čůrek potu.

,,Znáš to, když nejde Muhammad k hoře, musí si ho hora najít sama!" sykl do tmy Rijád, obezřetně se rozhlédl a zašermoval tyčí.

,,Jak jste na mě přišli?" vydechl Muhammad, aby se zbavil zbytečného napětí, které mu teď už bylo k ničemu.

,,Nejsme volové a na ten tvůj Mossad pořád máme!" pokračoval Rijád ve svém polohlasném syčení. ,,A pracky od těla!" přikázal a zběžně ho prošacoval.

,,Jaký můj Mossad?" chabě se bránil Muhammad a zapátral ve tmě, jestli někdo nejde. Bylo mu ale jasné, že taková záchrana by stejně byla jen dočasná. ,,Přece mě znáš, Mustafo!"

,,Nežvaň!" řekl Rijád a Mustafa odstoupil a jen mlčky vyčkával opodál. ,,Tys musel těm nahoře pořádně hnout žlučí, že tě odepsali!"

,,Jak odepsali?" zjišťoval Muhammad jen jako formalitu, jestli ho skutečně přišli zabít. Roztřásl se, ale snažil se hrát otrlého.

Bylo to jasné. V duchu se trpce zasmál té absurdnosti. Kolikrát chtěl umřít a smrt byla jeho vyvolenkou, ale nikdy jí nepodlehl. Tolikrát s ní byl smířený. Představoval si ji za kniplem leteckého trenažeru, při usínání před operacemi, a teď, když ji už nejmíň na třicet let dal na seznam nevítaných hostů a toužil naplno žít, si na něho počíhala. Nesmlouvavá, zákeřná a posměšná. A zrovna v tak nádhernou noc. Podíval se nad sebe, jak odsouzenec na popravišti. Spatřil klenbu věčnosti. Nebe bylo hluboké, opojné svou nesmírností a chladně pompézní nekonečností hvězdného prostoru; vesmírný ranec z černého sametu plný diamantů s nejjasnějšími fazetami.

,,Nevím, cos vyvedl, a ty nám to asi neřekneš, ale radši se pomodli kádiš za zemřelého!" znovu ho dloubl železem do břicha Rijád.

,,Nejsem Žid!" uplivl si Muhammad a hned zalitoval, že se zbytečně dopustil takové trapnosti.

Horečně si snažil představit, jestli bude trpět. Těžko se znovu aklimatizoval na smrt. Bál se, rozbolel ho žaludek a krev v něm bušila, jak šílená. Třeba dřív než ránu, dostane infarkt. Jak rád by ten děs konce konců vyměnil za svoji vodní maniodepresi z irácké pouště, obložil se petláhvemi s minerálkou a chorobně se bál žízně...

,,Máme tě odtransplantovat!" tiše se zasmál Rijád a Mustafa dál zarytě mlčel, ale nebylo to tím, že byl s Muhammadem dlouhá léta skoro kamarád.

,,Co to znamená?" marně Muhammad dělal, že nechápe. Instinktivně se snažil hovor protahovat, s nadějí, že se stane zázrak.

,,Musí to být masakr, kámo, aby to vypadalo jako krutá msta za zradu palestinské věci!" ozval se konečně i Mustafa. ,,Nevím, v čems jel, ale musela to být síla," dodal s nezastíraným obdivem.

,,Precedent!" řekl Rijád důležitě.

,,Říká se precedens!" provokoval ho Muhammad.

,,Drž hubu, chytráku!" bouchl ho Rijád tyčí do zad. ,,A ne aby ses strachy pochcal. Nesnáším tu smradlavou židáckou močovinu..."

,,Takže kšeft s prodejem orgánů?" dráždil je rádoby hrdinsky, ale škrtil ho dusivý strach.

,,Za co nás máš?" bolestivě ho strčil železem do žeber Rijád. ,,Vydělávat na zkaženém židovském masu..."

,,Nebudeš nic cítit, jsme přece kámoši!" řekl hnusně Mustafa. ,,Dostaneš narkózu!" posmrkl, ale nebylo to dojetím.

,,Ve jménu Alláha slitovného a milosrdného?" šeptl Muhammad.

Hlavou mu opět proběhly všechny minuty, hodiny a dny, v nichž se tak usilovně rval o svůj život.

,,Alláhu akbar, proč jsi mi dával naději a cizí ledvinu a neskončil to hned? Jsi snad sadista?” říkal si v duchu a už se nebál o vízum do ráje.

Zavřel oči a zas se vznesl, aby se na sebe naposled podíval, jestli se chová mužně, nebo je rozklepaný strachem. Cítil, že nejde o obvyklý průzkum, ale jako by se už oddělila i jeho duše. Stoupala výš a nejvýš, kam bylo pro pozemšťana nepřístupno. Už nemyslel na únik. Usadil se ve větvích platanu a spatřil se, jak stojí pevně rozkročený na asfaltu, z něhož do noci unikal denní žár. Hrál to dobře; byl statnější a klidnější, než jeho katové.

Za ním se vypínala nepřístupná zeď nemocnice, z obou stran dva zabijáci, před ním silnice, za ní živý plot ze zimosrázu a schůdky k jeho zahrádce s kovovým plotem a domkem, v němž jedno okno matně svítilo do hrobového ticha průzračné noci. Byla to jejich lampa. Roky jim svítila na lásku i na súry z koránu. Viděl Fatimu, jak leží v posteli, čte si a nervózně se dívá na hodiny. I kdyby se pokusil utéct, chytli by ho. Pozoroval se, jak vypadá idealista bez iluzí a nevinný blázen na elektrickém křesle. Byl udivený svou náhlou odevzdaností.

Nebyla to slabost. Pochopil, že prohrál a že dvě a dvě jsou někdy přece jen čtyři. Vlastně tu zlou minutu očekával celé dlouhé roky. Se smrtí byl smířený, jako každý soudný člověk. Ale co pud sebezáchovy? Bylo to normální vzdát se bez boje? Nevěděl kam patřit; svět byl strašidelný a rajské hurisky odpudivé. A navíc se sám sebe ptal, proč se jedno jeho já nebojí, když to druhé šílí strachy? Možná právě až v tom hraničním okamžiku objevil podstatu toho, o čem mluvil při loučení s Ibrahimem. Že oba už kdysi dávno těžce onemocněli, i když si pak ještě dlouho užívali pevného zdraví v těle s červem rozpolcené duše...

,,Ve jménu svatého Džihádu mečem!" řekl Mustafa obřadně.

,,Kecy! Sereš na korán, jsi jen patologický vrahoun!” řekl Muhammad. ,,Kdysi jsem ti vezl ženu do porodnice," podíval se mu zpříma do očí, ale ve tmě do nich stejně nedohlédl. ,,Pochlubíš se svému synovi..?”

,,To byla jiná doba!" odbyl ho Mustafa cynicky.

,,To je fakt, tos ještě nedělal kata svým kámošům!" zesílil Muhammad hlas a napadla ho pošetilost, že začne křičet, ale hned ochabl a svůj pokus odvolal.

Ještě by vzbudil Fatimu, přiběhla by a odskákala si to i s ním. Nebude slaboch, když se podvolí tomuto rozsudku bez soudu. Alespoň přestane dál ohrožovat své děti a ženu. Třeba svým všivým koncem otevře oči svému Abdulláhovi. Kdoví, jak přijme, že se jeho otec stal mučedníkem...

,,Drž hubu! Zhebneš ty, nebo tvoje rodina...” varoval ho Rijád.

,,Přiznej si, něco jsi zvoral! Prostě džihád mečem nejen chrání, ale i trestá," zvedl Mustafa ramena, jako by mu za ně někdo tahal neviditelnými motouzky. ,,Taková jsou pravidla..."

,,Zmetku!" vydechl s odporem. Měl to má spočítané. Jejich pravidla skutečně taková byla. Byl svéprávný, když do toho šel...

,,To ty budeš za chvíli k ničemu," znovu posmrkl Mustafa. ,,Řek bych ti nashle v ráji, ale ty stejně skončíš v pekle..."

Ráj a peklo! Napadlo Muhammada. Kdo z nich tří se tam dostane? Copak je možné, aby se v ráji spolu setkali? Co by si asi řekli? Jak to Alláh zařídí, aby se vrazi i oběti tam nahoře milovali a ctili..?

,,Nevykecávejte se!" zašeptal Rijád, jako by šlo jen o plané řeči dvou obecních drben, a rozhlédl se. ,,Konec s tebou, bojovníku na hovno!" zvedl železo a chladnokrevně naučeným krátkým švihem udeřil Muhammada do spánku. Ten ani nestačil reflexivně zvednout ruce, aby se chránil. ,,Alláh je mocný!" řekl Rijád a než se jeho oběť sesula k zemi, udeřil ji do hlavy ještě dvakrát a ztichlou nocí zněla jen tupá křápnutí, jak se pod tyčí bortila lebeční kost.

,,Dej mu ještě jednu, ať netrpí, až ho budu kuchat!" hlesl Mustafa a zavětřil jak mrchožrout nad svou kořistí, jestli je někdo neslyšel. ,,Byl to dobrý borec..."

,,Ještě se nad ním rozbreč!"

Život je úžasný dar, ale i nejkřehčí. Stačilo plácnout dlaní po mouše, vystřelit na komoru zvířete, udeřit do temene člověka a bylo po všem...

Rijád rány nešetřil, tloukl do tmy hlava nehlava, znovu a znovu. Také do hrudi, pak do bezvládného těla několikrát kopl. Bylo slyšet jen tiché chrčení umírajícího a na asfaltu zajiskřila krev, jak meandr vzdálené řeky, tekoucí z mírného kopce dolů směrem k domku, v němž už spaly Fajsalovy děti, jen žena Fatima bděla a znovu se znepokojeně podívala na hodiny.

,,Už toho nechej a odkliď ho!" sykl Mustafa.

Jeho komplic se sehnul, chytl Muhammada pod pažemi, potřásl si s ním, aby ho líp uchopil a těžce odtáhl do křoví.

,,Je to tlusté nečisté prase!” zafuněl, otřel si dlaně od krve do suché trávy a vlezl zpět na silnici, aby hlídal.

Mustafa převrátil bezvládné tělo na břicho, vyhrnul mu košili na zádech a posvítil na jizvu po operaci. Zkušeně zmáčkl svými prsty kůži své oběti, aby znalecky posoudil, jak hluboko bude muset říznout.

,,Sviť mi, kreténe!” zavrčel na svého kumpána a hodil mu svítilnu.

Potom z batohu vytáhl podlouhlou krabičku, otevřel ji a blýskavě zašermoval skalpelem.

,,Hni sebou!" pobízel ho šeptem Rijád a odvrátil se, aby se mu neudělalo špatně při pohledu na rozřezávání Muhammadových zad.

,,Byla to hračka!" sykl Mustafa, když skončil řez. ,,Ještě to ani neměl pořádně srostlé!" vnořil hnusně otrle svou levou dlaň do obří krvácející rány, sevřel ledvinu, aby ji skalpelem v pravé ruce popaměti odřezal.

Podivil se sám sobě, že má tak silný žaludek. Nehnulo s ním, ani když vrazil nůž do živého člověka, jemuž ne tak dávno říkal kamaráde. Namlouval si, že někde uvnitř v něm chroptil zvířecí pud, že takový už byl jejich boj. Kdyby však chvíli přemýšlel, asi by pochopil, že si příliš fandí, myslí-li si o sobě, že je zvíře, zabíjející pouze v hladu. Myšlení vůbec nebylo chválihodnou výsadou druhé signální soustavy.

,,Ty seš ale řezník!" vyfoukl s uznáním i děsem Rijád.

,,Však jsi sám říkal, že to bylo židovské prase," hekl Mustafa.

,,Tys ale říkal, že to byl dobrý borec..."

,,Byl, ale zkazil se..."

,,Fakt ti nevadí, že pitváš kámoše, i když bejvalého?" polkl komplic, aby se nepozvracel.

,,Ve válce se nad rozkazy nepřemýšlí!" hledal Mustafa alibi. ,,Hlavně mi sviť!”

,,Jak to můžeš dělat?" řekl Rijád zhnuseně a lekl se, že i on má v sobě zločinecké geny a bál se okamžiku, kdy přijde domů a bude se muset podívat do očí svých dětí.

,,Kuchal jsem v Erezu obětní berany!" odsekl Mustafa.

,,Mně bys to též udělal?”

,,Chovej se mravně a budeš žít!” zvrhle se zasmál Mustafa.

,,Prý měl být ve vládě s Arafatem..?" trhl Rijád raději bradou směrem k zohavenému Muhammadovu tělu a vystrašeně se rozhlédl do tmy.

,,Byl to asi špión, nebo co..." pokrčil rameny Mustafa.

,,Dělal určitě pro Židy, proto je teď mrtvola!" uklidňoval se Rijád.

,,Určitě má vod Žida tuhle všivou ledvinu!" ukázal Mustafa bradou na svoji ruku, po předloktí v Muhammadových vnitřnostech.

Když ji vytáhl, Rijád na ni posvítil a štítivě se odtáhl.

,,Tak tohle je ten nejuchcanější sval?" řekl, aby se odreagoval.

,,Jo, a je menší než moje pěst...” triumfoval Mustafa.

Držel ledvinu v úzkém kuželu světla s rukou odtaženou od těla, aby se nepotřísnil crčící krví. ,,A také nejdražší!"

,,Prý za něco takového dávají lidé tisíce dolarů," užasl Rijád a pořád se znechuceně šklebil.

,,Jo, kámo, klidně i milion!"

,,Milion čeho?"

,,Jasně že dolarů!"

,,To jsme ji fakt měli radši prodat!" zahuhňal Rijád. ,,Milion dolarů..."

,,Hovno! Máme rozkazy, nebo chceš, abych příště vykuchat i tebe?"

,,Tak s ní běž do hajzlu!" odplivl si Rijád. ,,Nechtěl bych tak skončit!"

,,Fakt má dost?” vytrhl mu kumpán baterku a osvítil znetvořené tělo.

,,Hlavu na maděru, ledvinu ve tvé hrsti... Ten už nás nepráskne!”

Nechali Muhammada ležet v keřích vedle chodníku a Mustafa tiše seběhl po schůdcích k Fajsalovu domu, nahmatal kovový plot, dlaní našel nejostřejší kůl a pak na něj ledvinu trhavým pohybem narazil.

,,A jedem!" rozkázal. ,,Pryč odsud!”

Oba se rozběhli z kopce k autu. Nastartovali a beze světel, zakrvácení se rozjeli liduprázdným Karmelem. Za pár hodin museli být zpátky v Gaze, aby ohlásili splnění svatého poslání ve jménu Palestiny vyfasovali pět tisíc šekelů.

Podle patologa byla Muhammadovi už prvním úderem kovovým páčidlem do hlavy roztříštěna lebka, takže ztratil vědomí a byl částečně ušetřený mučivé bolesti. Lékařský posudek zaskočil i otrlé chirurgy; kromě tříštivé fraktury lebky měl na dvou místech přeraženou čelist, zřejmě od silných kopanců zlomených pět žeber a stehenní kost, natrženou sliznici.

Strašlivá smrt připomínala svým provedením rituální vraždu. Zmrzačené tělo na chodníku našla Fatima, když ho šla hodinu po půlnoci hledat. Šokující byla příčina smrti; žádné ze zranění nebylo smrtelné. Lékaři se shodli, že exitus nastal až po trýznivých třiceti minutách vykrvácením z hlubokých ran v zádech...