Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Krev pod obojí

(úryvek z románu "Krev pod obojí" - autor Břetislav Olšer)
Tato ukázka byla rovněž uveřejněna na stránkách Taxus Bohemica, ukázku u nich najdete na této stránce.

Hledání nesmělého Brita

Willi Gardner bydlel pořád ještě v londýnském domě po svých rodičích na pokraji Gloucester Street. Z oken jeho pokoje byl výhled na ztřeštěný cirkus jménem Hyde Park a před očima tak měl od dětství vše podstatné, co se bez krotitelů odehrávalo v té bizardní třistahektarové manéži; od psího hřbitova a Marble Arch, přes koňskou stezku Rotten Row, Hadí rybník a ptačí oboru, až po proslulý Speaker's Corner, v němž se během druhé světové války místo řečnění pěstovala rajčata pro vybombardované Brity.

Snad i proto, že od malička sledoval perletí vysázeným divadelním kukátkem své Shakespearem posedlé matky nezvyklá táborová srocení v tomto svérázném koutě a nezažil jeho přechodnou zelinářskou éru ani nálety fau cvaj, stal se po vystudování politologie na Cambridžské univerzitě novinářem. Zpočátku byl prodchnutý svobodomyslností, jež se mu zdála být tím nejprostším způsobem, jak čestně a v klidu prožít svůj světsky vyhrazený čas.

„Co mám psát, aby mě lidé četli?“ zeptal se elév žurnalistiky svého otce, uznávaného pojišťovacího makléře.

„Piš pravdu!“ řekl mu suše otec, považující anglo-saské právo za nejdůmyslnější traktát.

„Jak ji poznám?“

„To se ti nikdy nepovede, ale když tisíckrát stoupneš do koňského lejna, budeš od ní už jen asi jak Měsíc od Slunce!“ zasmál se konformní guru rodiny a Willi tenkrát vyčetl z jeho hlasu výsměch všemu, co jen předstíralo nějaký kloudný smysl.

„Místo psaní mám hledat koňské exkrementy?“

„Ne, snažit se jim vyhýbat…“

„Takže pravda je alibismus?“

„Ostražitost! Jediná správná pravda je ta, s níž vydržíš ve spokojenosti a bez následku až do vysokého a klidného stáří!“

„Tedy žádná…?“

„Hledej a aplikuj! Jedině teorie pokusu a chyb vede k cíli. Pravda je jak proti tragické dopravní nehodě dobře pojištěný klient, jenž se bojí vyjít na ulici!“

Rodiče se mu vyvedli; měl z nich ctěné úředníky v hlavní centrále pojišťovací společnosti Lloyd, Williho mladší bratr John už byl hlavou své vlastní rodiny a pracoval na filiálce pojišťovny v Birminghamu. Dokud žil děda Henry, vzdálený, ale přece jen potomek slavného rodu Winstona Churchilla, jezdili k němu na prázdniny do usedlosti v Coventry. Když zemřel a odešel do nebe britských konzervativců za svojí ženou Betty, vděčné děti haciendu prodali, koupili si zrenovovaný dům v Londýně a ten svůj přenechali prvorozenému synovi.

Do Izraele přivedla Williho kdysi dávno zvláštní osudová spřízněnost s touto zemí, i když nikdo z Gardnerů nebyl židovského původu. Mezi jeho dědečkem Henrym a rodinou Judity Mayerové vzniklo po jejich epizodním manželství nezvyklé přátelství. Nastalo sblížení, v němž pokračovaly i tři děti Henryho Gardnera a jeho čtyři vnoučata. Mezi nimi byl i vnuk Willi, který začal už jako student navštěvovat své „příbuzné“ v Izraeli.

Krátce po svých čtyřicátých narozeninách se vydal jako fotoreportér londýnského týdeníku Photopress do židovského státu, aby tam zmapoval mimořádné volby do knesetu a dokončil pořizování snímku pro obrazovou publikaci Izrael Pictus.

Jako obvykle bydlel v Jeruzalémě u Jakoba Assbahiho.


Byl pátek, všichni už se pozvolna chystali na šabat. Willi měl volno, a tak si vyjel do Tel Avivu, v němž vždycky po návratu do židovského státu absolvoval zkoušku stálosti své izraelské melancholie. Brzy poznal, jak je při této příležitosti rok od roku dojatější.

Co zbývalo čtyřicátníkovi bez závazku, než cestovat. Pracovně i jen tak; zkrátka měl toulavé boty k nerozedrání a romantického ducha na rozdávání. Kdyby si dělal čárky za místa, kde ještě nebyl, spočítal by je na prstech svých končetin. Dostal se až mezi polárníky v Zemi královny Maud, kde si vyléčil svou chronickou rýmu.

Všude se mu to pozdávalo, ale nikde málem nezkolaboval, jako v Izraeli, kde mu vzrušením stoupala hypertenze k hodnotám sto deset na dvě stě a stával se z něho mystik, nechával si narůst mohutný plnovous, nosil černý klobouk k džínům a u Zdi nářků si četl žalmy z verze Tóry v ivritu.

„Vracíš se prostě ke svým kořenům!“ smál se Jakob. „Mluvíš už hebrejsky, přestal ses cpát vepřovým a kdyby to nevypadalo zvrhle, koukl bych se ti do rozkroku, jestli už nejsi též obřezaný…“

Bracha le vatala – požehnání pronesené nadarmo, aneb jak říkáme u nás Londýně: Marná snaha!“ zašklebil se Willi spokojeně, jelikož mu to lichotilo; namyšlení Židé jen tak nějakého bezvěrce na jednoho ze svých často nepasovali. „Zkrátka žádné sebezohavení na sobě nemám, kromě toho, že mi kdysi vyoperovali apendix!“ dodal, ale docela vážně zauvažoval o jeruzalémském mystériu, jež jím vibrovalo vždy, když zastrkával do škvíry ve Zdi nářků lístek s dalším přáním.

Chladně ho nevítal ani Tel Aviv, i když během několika měsíců, co zde nebyl, se v tom místě udála spousta změn hlavně v psychice obyvatel. Řada lidí byla zabita v atentátech, a ti, kteří přežili, se na zákeřný svět dívali s ještě větší nedůvěrou než předtím. Pozůstalí vyčítali ruským předkům, proč právě tady před sto lety koupili od Turků kus pouště, aby na ní postavili prvních dvacet domů Pahorku jara.

Dnes jako by jeho ulice prořídly a lidé, kteří na nich zbyli, spěchali a nejistě se jeden druhému dívali do očí. Nejraději by také Williho obešli obloukem. Měl pocit, že se snažili odhadnout, jestli není palestinský sebevrah. Šel do obchodního domu koupit kytici růží pro ženu svého hostitele a ozbrojení vojáci s namířeným samopalem po něm při vstupu požadovali, aby jim ukázal obsah fotobrašny.

Potřeboval si dát pro uklidnění kávu s cigaretou a zamířil do denního baru na nábřeží. Stáli před ním další vojáci a byli ve střehu. Vloni se kousek odtud na diskotéce vyhodil do vzduchu arabský mladík a zabil jedenadvacet lidí. Willi bytostně vnímal stresující napětí a sám se přistihl, jak hypnotizuje kolemjdoucího muže s podivně oblým břichem pod nadouvajícím se tričkem.

„Nemá kolem pasu sebevražednou nálož?“ napadla ho paranoidní myšlenka. „A co támhle ten mladík s tím divným balíkem? A ten mercedes plný Arabů, který zastavil na chodníku? Není naládovaný výbušninou?“ mručel nervózně a byl svým stresem vyděšený.

Chvíli se procházel a měl tísnivý pocit, že ho někdo sleduje. Byla z toho už úchylná tradice, že se v Izraeli těsně před volbami vytvořila vždy stejně vypjatá atmosféra, nafouklá k prasknutí. Bezpečnostních opatření nebývá zřejmě nikdy dost. Proto nad promenádou neustále kroužily vojenské vrtulníky, hladinu kolem moře pláží brázdily raketové čluny a po chodníku rázovali vojáci, jimž chyběl do plné polní jen batoh na zádech.

Mluvili spolu rusky a obří pušky měli zavěšeny přes ramena i kolem krku, aby jim je Arabové nemohli strhnout. Tel Aviv založil v roce 1906 ruský Žid z Oděsy Meir Dězengoff a nyní žilo v tomto největším městě židovského státu na tři sta tisíc Rusů a Ukrajinců. Většinou šlo o Židy po matce, byli však mezi nimi i mladíci bez židovského původu.

Izrael je ale přijal za své, pokud chtěli do jeho armády. Domorodí židovští mladíci, kteří se v Izraeli narodili a museli povinně tři roky na vojnu, po zeleném sukně už moc netoužili. Každodenní smrt v přímém televizním přenosu je odrazovala. Nelákaly je ani roky bez výdělku a vlastenectví u nich nebylo životní prioritou, jako u jejich otců a dědů.

„Volil jsem jako Benjamin stranu Šinuj,“ uslyšel Willi do vzdechu moře rozhořčená slova poctivce Jakoba Assbahiho. „Štve mě, že v sobotu během šabatu nesmí nikdo v Izraeli sáhnout na práci, přestože nevěřících je v něm osmdesát procent,“ hájil svůj byznys.

„Kvůli tomu přece nebude konec světa,“ uklidňoval ho a v duchu se smál. Už viděl Evropany; uvěřili by v cokoli, jen aby nemuseli sahat na práci a šabat by slavili třeba celý týden. „Bůh to pochopí; On si odpracoval jenom šest dnů, zatímco ty už přes dvacet roků…“

Teď seděl na lavičce na nábřeží a pozoroval drobnou Filipínku, která ohleduplně a s nezastíranou laskavostí vedla pod paží nemohoucí starou ženu. Když začal foukat od moře vítr, sedl si do baru. Najednou se otevřely dveře a vešli dva mladí Arabové s taškou. Zatrnulo mu, když se uvelebili u vedlejšího stolu. Sáhli do igelitky… a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali si partičku, přesto Williho nervy nevydržely. Raději zaplatil a kvapně odešel.

Připadal si jako čítankový příklad paranoika a nechal si ujet i linkový autobus, kterým se mohl za pár šekelů dostat k příteli na konec města. Vzal si taxíka, jelikož tady nedávno explodoval právě autobus městské dopravy a spousta cestujících v něm byla zabita. Komu by nebyl život milejší než dvacet dolarů…?

Věděl už, že napjatá situace na Blízkém východě nespočívala v nenávisti Židů s Araby, ale v problémech, jež se hromadily v jedné i druhé komunitě.

„Kdyby nebyli Palestinci na hlavu, nechali by nás deset roků v klidu, a my bychom se zlikvidovali sami svými vnitřními rozpory!“ tvrdil Jakob.

A měl asi pravdu; na čtyři miliony izraelských voličů připadalo třicet politických stran. Chasidé se naučili od islámských kluků házet kamení a trefovali se do gojů, když v sobotu pracovali, sionisté zase milovali svůj stát, jejich ultraortodoxní spoluobčané ale proti němu ve válkách pomáhali Arabům, aby měl jejich mesiáš při svém návratu co na práci.

Matky chtěly mír, muži se naopak vyzbrojovali a stavěli na palestinských územích osady, stříleli do modlících se muslimů, nebo i do svého premiéra, že si příliš zahrával s mírem. Mezitím si izraelští Arabové pozvali do knesetu Al-Džazíru, aby před jejími kamerami prozrazovali státní tajemství o jaderných hlavicích. Takový byl Izrael…

Palestinci už pětkrát odmítli vytvoření svého státu, protože by museli sousedit s židovskými bezvěrci. Pokud chtěl Arafat jejich zničení, byl jediným milovaným vůdcem, když ale uznal právo Židu na jejich domovinu, hrozila mu smrt spíš od Hamasu a Islámského džihádu, než od Mossadu, a jeho Síla 17 povraždila víc protivníků al-Fatáhu, než izraelští vojáci během celé intifády.

Dalších deset militantních skupin z Gazy válčilo s Arafatem i Hamasem, protože milovali krev a chaos a v tajné sázkové kanceláři vsázeli na to, kdo Abú Amara otráví, odpálí nebo zastřelí. Nejvíc všechny tyto palestinské špinavce bez rozdílu nesnášela Arafatova žena Suha, oni zase plivali po ní, jelikož věděli, že jediné, co obézní Pařížanku na Palestině zajímalo, byly dolary devátého nejbohatšího muže světa. Taková byla Palestinská autonomie…

Takový byl problém Blízkého východu.


Konec klidných dnů

Večer se Willi vydal znovu do Tel Avivu za volantem peugeotu z půjčovny, aby si při západu slunka odpočinul v nejstarším přístavu světa Jaffi. Možná konečně spatří potomka velryby, jež u jaffských břehů kdysi spolkla Jonáše. Zvědavý byl i na hejna kormoránů, kteří ve zdejším moři lovili o sto šest údajně ode dne, v němž speciální izraelské komando vysypalo do pobřežních vod výživný popel z těla popraveného Adolfa Eichmanna.

Byl před cestou do Izraele naštěstí dva týdny ve francouzském Calais, kde si vyzkoušel jízdu na nebritské pravé straně, takže mu řízení po silnicích Izraele v autě s volantem vlevo nečinilo problémy. Byl na sebe pyšný, že zůstal přesto všechno věrný domácí evropské značce a zaparkoval za americkým velvyslanectvím u válcovitého Izrotelu, kde měl jistotu, že mu auto nikdo neukradne, jelikož se to tam tajnou policií a agenty CIA jen hemžilo.

Cestou po nábřeží minul středisko vodních sportů, jehož součástí byla i diskotéka Rasija. Jednoho letního večera roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých Izraelců většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel do davu palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu, který vzápětí odpálil. Nechal tak roztrhat sebe i jedenadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil.

Ani po dvou letech od této tragédie nebyl klub zprovozněn. Postaven byl jen pomník obětem. K nebi však dál ponuře trčela polorozbořená střecha explozí zničené diskotéky. Willi se zastavil před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou zahlédl žárem do černa osmahlou minci. Izraelský šekel, který zde zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit…

Stál u pomníku obětí a přemýšlel o pomíjivosti života a také o tom, jak nikdo nezná den ani hodinu své zkázy. Snažil se zahnat zlovolné mrazení, když se mu ozval v kapse mobilní telefon. Hrůza, kterou si v té chvíli představoval na pietním místě tragédie, se v něm vzápětí znásobila.

„Willi, stala se strašná věc!“ vzlykala do telefonu Ráchel. „To je konec, hrůza, já nevím, jak dál,“ divně zadržovaně štkala a Willi si dal pochybovačně telefon od ucha, aby se na něho podíval, jestli se s ním něco nestalo. Před hodinou s ní mluvil; smála se, vtipkovala a těšila se na jejich společnou večeři u Benjamina.

Najednou si uvědomil, že Ráchel plakat ještě nikdy neslyšel. Pak bylo zničehožnic ticho; hluboké a mrazivé, i když bujarý a nic netušící svět na kolonádě se dál veselil a proudil s úmyslem užít si, co to dá, než to někde opět vybouchne.

„Co se děje, Ráchel?“ nechápal, ale zahlodala v něm předtucha, protože tragédie podobné těm, o nichž před chvílí přemítal, mívaly v Izraeli svá děsivá pokračování.

„Jakob se vracel z Jeruzaléma a nijaký Arab ho napadl!“ uslyšel cizí ženu. „Promiňte, jsem sousedka, uklidňuji Ráchel, ona teď nemůže mluvit,“ posmrkl ten smutný hlas. „Jel na motorce, prostřelili mu hlavu.“

Zaskočený Rácheliným pláčem a neuvěřitelně ubíjející zprávou ohluchl, jako by se potopil hluboko pod hladinu moře a neměl se už nikdy vynořit.

„Jak hlavu?“ zalapal po dechu; copak se dá přežít průstřel hlavy? napadlo ho, přesto vyhrkl: „Žije? A co Benjamin?“ zeptal se, věděl, že bratři spolu měli prodávat v Jeruzalémě.

Ke svému zděšení si ještě uvědomil, že skoro první se u něho dostavila setrvačná reakce, že by měl volat do Photopressu, aby měli sólokapra z Blízkého východu. Hned ale zahnal pokleslé nutkání a rychle zapomněl na pochybnou profesní deviaci. Vnímal děs té události mnohem silněji, než by se ho měla jako cizího člověka týkat. Zřejmě se už vnitřně transformoval do rodiny Jakoba Assbahiho jako její člen.

„Benjamin s ním tentokrát nebyl, musel odjet ošetřit stádo na pastviny za Gilomem!“ sdělila mu sousedka. „Jakob je v nemocnici, ale lékaři mu moc šancí nedávají!“ zašeptala, aby ji neslyšela Ráchel.

„Hned vyjedu; asi za hodinu budu tam,“ vychrlil ze sebe a zajíkl se, jako by do něj narazil závan mrazivého větru.

„Nebude doma, jeďte za ní do nemocnice Hadassah!“ opravila ho žena; namlouval si, že asi nebude tak zle, protože její hlas vůbec nezněl tragicky.

„A co je s dětmi?“ zeptal se ještě rychle.

„Jsou s mým mužem u nás. Zavolala jsem pro Ráchel lékaře.“

Willi nic nechápal. Pozvolna se vzpamatovával z šoku, třásl se rozčilením, krev mu stoupala do hlavy, až ho popadl záchvat zuřivosti a za jízdy tloukl pěstí do volantu. Nevnímal bolest, ani riskantní předjíždění. Jak mu to jen mohl jeho milovaný Izrael udělat? Tak se v jeho očích zkompromitovat a navždy mu překazit přívětivou pohodu, kterou v něm vždy zažíval. Nedokázal si představit, že by se v této zemi mohl ještě někdy s chutí něčemu zasmát...

 

Muhammad

 (Muhammad Ali Fajsal se bál; dnem i nocí s trýznivou nejistotou očekával, že ho přijdou zatknout za spolupráci s Al - Kájdou, nejvíc se ale bál pomsty svých soukmenovců, že měl v sobě transplantovanou židovskou ledvinu, nečistou židovskou krev...)

Vracel se z kliniky před půlnocí. Zdržel se, protože se zapovídal se svým ošetřujícím lékařem. Neměl jinak v Haifě nikoho, s kým by mohl vést řeči o chlapských záležitostech. S doktory se mu už líp povídalo, když se bavili jen o tom, jak se den po dni uzdravuje a ne jak může každým dnem skončit na patologii.

Pod kopcem Karmel jiskřilo město a na temném moři se jakoby nočním chladem rozechvělá třepotala světýlka kotvících lodí, jiskřivě rozsypaných po hladině až k mlžnému obzoru u libanonských hranic. Vtom se před ním ze tmy vynořily dvě postavy. Ta vyšší, v nepromokavé vestě s kapucí na hlavě měla malou kapesní svítilnu, a když přišly blíž, Muhammad poznal svého starého kumpána z dob, kdy s ním začínal v militantní skupině al-Fatahu.

,,Mustafo, co ty tady děláš?" zastavil se, sevřelo ho a byl rád, že je tma, v níž mohl skrýt šok a neblahou předtuchu.

,,A co ty tady děláš?" nešetrně mu Mustafa posvítil do očí.

Objali se, třikrát políbili na tváře a Muhammada napadlo, že se mu do cesty připletl další Jidáš. Byl to úlisný slizoun se zpocenými dlaněmi.

,,To je Rijád, kámoš z Gazy," řekl Mustafa ležérně a koutkem pyskatých úst se zašklebil ve směru svého komplice.

Byl to chlapík neforemné postavy ve středním věku a příroda se mu asi chtěla pomstít, když nechala z jeho vejčité lebky vyrůst obří nos, vystrčenou paviání bradu a pomačkané uši, Tvář jako by mu uplácala ze špatně vymíseného těsta na pitu.

,,Tak, jak to je? Co ty tady děláš?" zopakoval Rijád výbojně.

,,Chodím támhle do kliniky na kontroly!" pohodil Muhammad ramenem směrem k osvícenému nemocničnímu pavilonu a tělem mu projelo mrazení.

,,To ta tvoje ledvina, co?" kývl Mustafa s teatrální zádumčivostí.

,,Co ty víš o mé ledvině?"

,,Že není tak úplně tvoje..."

,,Tělo se neptá čí je, ale jestli fachčí!"

,,Dost to s tebou skřípe!" řekl Mustafa jízlivě.

,,No jo, jsem už tak akorát do šrotu..."

,,Prej o tebe Židé pečovali už v Ramalláhu...” pohodil hlavou Mustafa.

,,Přece říkám, že jsem na šrot,” věděl Muhammad, že to nezamluví.

,,To ta tvoje židovská ledvina, že jo?" zavrčel tiše Rijád a Muhammad věděl, že je zle, když ten chřestící hlas uslyšel.

,,Maso, jak maso, jen když můžu močit!" snažil se žertovat.

,,A to sem jezdíš na noc až z Jeruzaléma?" zeptal se Mustafa a z jeho hlasu bylo jasné, že ví své.

,,Znáš to, pacientů je spousta a čas doktorů vzácný..."

,,A nevíš náhodou, kdo bydlí tady kousek v domě na Karmel 1256?" řekl Rijád a šťouchl do Muhammada něčím kovovým.

Ve tmě se v záblesku kapesní svítilny zaleskla železná tyč páčidla a Muhammad věděl, že jeho čas vypršel. Nadešel ten nejkonečnější konec. Našli ho a budou dělat, že jim vadil jen kus nečistého židovského masa. Bude asi poslední obětí z 11. září.

,,Co blbnete, chlapi?" snažil se horečně něco vymyslet a na zádech ho chladivě zašimral čůrek potu.

,,Znáš to, když nejde Muhammad k hoře, musí si ho hora najít sama!" sykl do tmy Rijád, obezřetně se rozhlédl a zašermoval tyčí.

,,Jak jste na mě přišli?" vydechl Muhammad, aby se zbavil zbytečného napětí, které mu teď už bylo k ničemu.

,,Nejsme volové a na ten tvůj Mossad pořád máme!" pokračoval Rijád ve svém polohlasném syčení. ,,A pracky od těla!" přikázal a zběžně ho prošacoval.

,,Jaký můj Mossad?" chabě se bránil Muhammad a zapátral ve tmě, jestli někdo nejde. Bylo mu ale jasné, že taková záchrana by stejně byla jen dočasná. ,,Přece mě znáš, Mustafo!"

,,Nežvaň!" řekl Rijád a Mustafa odstoupil a jen mlčky vyčkával opodál. ,,Tys musel těm nahoře pořádně hnout žlučí, že tě odepsali!"

,,Jak odepsali?" zjišťoval Muhammad jen jako formalitu, jestli ho skutečně přišli zabít. Roztřásl se, ale snažil se hrát otrlého.

Bylo to jasné. V duchu se trpce zasmál té absurdnosti. Kolikrát chtěl umřít a smrt byla jeho vyvolenkou, ale nikdy jí nepodlehl. Tolikrát s ní byl smířený. Představoval si ji za kniplem leteckého trenažeru, při usínání před operacemi, a teď, když ji už nejmíň na třicet let dal na seznam nevítaných hostů a toužil naplno žít, si na něho počíhala. Nesmlouvavá, zákeřná a posměšná. A zrovna v tak nádhernou noc. Podíval se nad sebe, jak odsouzenec na popravišti. Spatřil klenbu věčnosti. Nebe bylo hluboké, opojné svou nesmírností a chladně pompézní nekonečností hvězdného prostoru; vesmírný ranec z černého sametu plný diamantů s nejjasnějšími fazetami.

,,Nevím, cos vyvedl, a ty nám to asi neřekneš, ale radši se pomodli kádiš za zemřelého!" znovu ho dloubl železem do břicha Rijád.

,,Nejsem Žid!" uplivl si Muhammad a hned zalitoval, že se zbytečně dopustil takové trapnosti.

Horečně si snažil představit, jestli bude trpět. Těžko se znovu aklimatizoval na smrt. Bál se, rozbolel ho žaludek a krev v něm bušila, jak šílená. Třeba dřív než ránu, dostane infarkt. Jak rád by ten děs konce konců vyměnil za svoji vodní maniodepresi z irácké pouště, obložil se petláhvemi s minerálkou a chorobně se bál žízně...

,,Máme tě odtransplantovat!" tiše se zasmál Rijád a Mustafa dál zarytě mlčel, ale nebylo to tím, že byl s Muhammadem dlouhá léta skoro kamarád.

,,Co to znamená?" marně Muhammad dělal, že nechápe. Instinktivně se snažil hovor protahovat, s nadějí, že se stane zázrak.

,,Musí to být masakr, kámo, aby to vypadalo jako krutá msta za zradu palestinské věci!" ozval se konečně i Mustafa. ,,Nevím, v čems jel, ale musela to být síla," dodal s nezastíraným obdivem.

,,Precedent!" řekl Rijád důležitě.

,,Říká se precedens!" provokoval ho Muhammad.

,,Drž hubu, chytráku!" bouchl ho Rijád tyčí do zad. ,,A ne aby ses strachy pochcal. Nesnáším tu smradlavou židáckou močovinu..."

,,Takže kšeft s prodejem orgánů?" dráždil je rádoby hrdinsky, ale škrtil ho dusivý strach.

,,Za co nás máš?" bolestivě ho strčil železem do žeber Rijád. ,,Vydělávat na zkaženém židovském masu..."

,,Nebudeš nic cítit, jsme přece kámoši!" řekl hnusně Mustafa. ,,Dostaneš narkózu!" posmrkl, ale nebylo to dojetím.

,,Ve jménu Alláha slitovného a milosrdného?" šeptl Muhammad.

Hlavou mu opět proběhly všechny minuty, hodiny a dny, v nichž se tak usilovně rval o svůj život.

,,Alláhu akbar, proč jsi mi dával naději a cizí ledvinu a neskončil to hned? Jsi snad sadista?” říkal si v duchu a už se nebál o vízum do ráje.

Zavřel oči a zas se vznesl, aby se na sebe naposled podíval, jestli se chová mužně, nebo je rozklepaný strachem. Cítil, že nejde o obvyklý průzkum, ale jako by se už oddělila i jeho duše. Stoupala výš a nejvýš, kam bylo pro pozemšťana nepřístupno. Už nemyslel na únik. Usadil se ve větvích platanu a spatřil se, jak stojí pevně rozkročený na asfaltu, z něhož do noci unikal denní žár. Hrál to dobře; byl statnější a klidnější, než jeho katové.

Za ním se vypínala nepřístupná zeď nemocnice, z obou stran dva zabijáci, před ním silnice, za ní živý plot ze zimosrázu a schůdky k jeho zahrádce s kovovým plotem a domkem, v němž jedno okno matně svítilo do hrobového ticha průzračné noci. Byla to jejich lampa. Roky jim svítila na lásku i na súry z koránu. Viděl Fatimu, jak leží v posteli, čte si a nervózně se dívá na hodiny. I kdyby se pokusil utéct, chytli by ho. Pozoroval se, jak vypadá idealista bez iluzí a nevinný blázen na elektrickém křesle. Byl udivený svou náhlou odevzdaností.

Nebyla to slabost. Pochopil, že prohrál a že dvě a dvě jsou někdy přece jen čtyři. Vlastně tu zlou minutu očekával celé dlouhé roky. Se smrtí byl smířený, jako každý soudný člověk. Ale co pud sebezáchovy? Bylo to normální vzdát se bez boje? Nevěděl kam patřit; svět byl strašidelný a rajské hurisky odpudivé. A navíc se sám sebe ptal, proč se jedno jeho já nebojí, když to druhé šílí strachy? Možná právě až v tom hraničním okamžiku objevil podstatu toho, o čem mluvil při loučení s Ibrahimem. Že oba už kdysi dávno těžce onemocněli, i když si pak ještě dlouho užívali pevného zdraví v těle s červem rozpolcené duše...

,,Ve jménu svatého Džihádu mečem!" řekl Mustafa obřadně.

,,Kecy! Sereš na korán, jsi jen patologický vrahoun!” řekl Muhammad. ,,Kdysi jsem ti vezl ženu do porodnice," podíval se mu zpříma do očí, ale ve tmě do nich stejně nedohlédl. ,,Pochlubíš se svému synovi..?”

,,To byla jiná doba!" odbyl ho Mustafa cynicky.

,,To je fakt, tos ještě nedělal kata svým kámošům!" zesílil Muhammad hlas a napadla ho pošetilost, že začne křičet, ale hned ochabl a svůj pokus odvolal.

Ještě by vzbudil Fatimu, přiběhla by a odskákala si to i s ním. Nebude slaboch, když se podvolí tomuto rozsudku bez soudu. Alespoň přestane dál ohrožovat své děti a ženu. Třeba svým všivým koncem otevře oči svému Abdulláhovi. Kdoví, jak přijme, že se jeho otec stal mučedníkem...

,,Drž hubu! Zhebneš ty, nebo tvoje rodina...” varoval ho Rijád.

,,Přiznej si, něco jsi zvoral! Prostě džihád mečem nejen chrání, ale i trestá," zvedl Mustafa ramena, jako by mu za ně někdo tahal neviditelnými motouzky. ,,Taková jsou pravidla..."

,,Zmetku!" vydechl s odporem. Měl to má spočítané. Jejich pravidla skutečně taková byla. Byl svéprávný, když do toho šel...

,,To ty budeš za chvíli k ničemu," znovu posmrkl Mustafa. ,,Řek bych ti nashle v ráji, ale ty stejně skončíš v pekle..."

Ráj a peklo! Napadlo Muhammada. Kdo z nich tří se tam dostane? Copak je možné, aby se v ráji spolu setkali? Co by si asi řekli? Jak to Alláh zařídí, aby se vrazi i oběti tam nahoře milovali a ctili..?

,,Nevykecávejte se!" zašeptal Rijád, jako by šlo jen o plané řeči dvou obecních drben, a rozhlédl se. ,,Konec s tebou, bojovníku na hovno!" zvedl železo a chladnokrevně naučeným krátkým švihem udeřil Muhammada do spánku. Ten ani nestačil reflexivně zvednout ruce, aby se chránil. ,,Alláh je mocný!" řekl Rijád a než se jeho oběť sesula k zemi, udeřil ji do hlavy ještě dvakrát a ztichlou nocí zněla jen tupá křápnutí, jak se pod tyčí bortila lebeční kost.

,,Dej mu ještě jednu, ať netrpí, až ho budu kuchat!" hlesl Mustafa a zavětřil jak mrchožrout nad svou kořistí, jestli je někdo neslyšel. ,,Byl to dobrý borec..."

,,Ještě se nad ním rozbreč!"

Život je úžasný dar, ale i nejkřehčí. Stačilo plácnout dlaní po mouše, vystřelit na komoru zvířete, udeřit do temene člověka a bylo po všem...

Rijád rány nešetřil, tloukl do tmy hlava nehlava, znovu a znovu. Také do hrudi, pak do bezvládného těla několikrát kopl. Bylo slyšet jen tiché chrčení umírajícího a na asfaltu zajiskřila krev, jak meandr vzdálené řeky, tekoucí z mírného kopce dolů směrem k domku, v němž už spaly Fajsalovy děti, jen žena Fatima bděla a znovu se znepokojeně podívala na hodiny.

,,Už toho nechej a odkliď ho!" sykl Mustafa.

Jeho komplic se sehnul, chytl Muhammada pod pažemi, potřásl si s ním, aby ho líp uchopil a těžce odtáhl do křoví.

,,Je to tlusté nečisté prase!” zafuněl, otřel si dlaně od krve do suché trávy a vlezl zpět na silnici, aby hlídal.

Mustafa převrátil bezvládné tělo na břicho, vyhrnul mu košili na zádech a posvítil na jizvu po operaci. Zkušeně zmáčkl svými prsty kůži své oběti, aby znalecky posoudil, jak hluboko bude muset říznout.

,,Sviť mi, kreténe!” zavrčel na svého kumpána a hodil mu svítilnu.

Potom z batohu vytáhl podlouhlou krabičku, otevřel ji a blýskavě zašermoval skalpelem.

,,Hni sebou!" pobízel ho šeptem Rijád a odvrátil se, aby se mu neudělalo špatně při pohledu na rozřezávání Muhammadových zad.

,,Byla to hračka!" sykl Mustafa, když skončil řez. ,,Ještě to ani neměl pořádně srostlé!" vnořil hnusně otrle svou levou dlaň do obří krvácející rány, sevřel ledvinu, aby ji skalpelem v pravé ruce popaměti odřezal.

Podivil se sám sobě, že má tak silný žaludek. Nehnulo s ním, ani když vrazil nůž do živého člověka, jemuž ne tak dávno říkal kamaráde. Namlouval si, že někde uvnitř v něm chroptil zvířecí pud, že takový už byl jejich boj. Kdyby však chvíli přemýšlel, asi by pochopil, že si příliš fandí, myslí-li si o sobě, že je zvíře, zabíjející pouze v hladu. Myšlení vůbec nebylo chválihodnou výsadou druhé signální soustavy.

,,Ty seš ale řezník!" vyfoukl s uznáním i děsem Rijád.

,,Však jsi sám říkal, že to bylo židovské prase," hekl Mustafa.

,,Tys ale říkal, že to byl dobrý borec..."

,,Byl, ale zkazil se..."

,,Fakt ti nevadí, že pitváš kámoše, i když bejvalého?" polkl komplic, aby se nepozvracel.

,,Ve válce se nad rozkazy nepřemýšlí!" hledal Mustafa alibi. ,,Hlavně mi sviť!”

,,Jak to můžeš dělat?" řekl Rijád zhnuseně a lekl se, že i on má v sobě zločinecké geny a bál se okamžiku, kdy přijde domů a bude se muset podívat do očí svých dětí.

,,Kuchal jsem v Erezu obětní berany!" odsekl Mustafa.

,,Mně bys to též udělal?”

,,Chovej se mravně a budeš žít!” zvrhle se zasmál Mustafa.

,,Prý měl být ve vládě s Arafatem..?" trhl Rijád raději bradou směrem k zohavenému Muhammadovu tělu a vystrašeně se rozhlédl do tmy.

,,Byl to asi špión, nebo co..." pokrčil rameny Mustafa.

,,Dělal určitě pro Židy, proto je teď mrtvola!" uklidňoval se Rijád.

,,Určitě má vod Žida tuhle všivou ledvinu!" ukázal Mustafa bradou na svoji ruku, po předloktí v Muhammadových vnitřnostech.

Když ji vytáhl, Rijád na ni posvítil a štítivě se odtáhl.

,,Tak tohle je ten nejuchcanější sval?" řekl, aby se odreagoval.

,,Jo, a je menší než moje pěst...” triumfoval Mustafa.

Držel ledvinu v úzkém kuželu světla s rukou odtaženou od těla, aby se nepotřísnil crčící krví. ,,A také nejdražší!"

,,Prý za něco takového dávají lidé tisíce dolarů," užasl Rijád a pořád se znechuceně šklebil.

,,Jo, kámo, klidně i milion!"

,,Milion čeho?"

,,Jasně že dolarů!"

,,To jsme ji fakt měli radši prodat!" zahuhňal Rijád. ,,Milion dolarů..."

,,Hovno! Máme rozkazy, nebo chceš, abych příště vykuchat i tebe?"

,,Tak s ní běž do hajzlu!" odplivl si Rijád. ,,Nechtěl bych tak skončit!"

,,Fakt má dost?” vytrhl mu kumpán baterku a osvítil znetvořené tělo.

,,Hlavu na maděru, ledvinu ve tvé hrsti... Ten už nás nepráskne!”

Nechali Muhammada ležet v keřích vedle chodníku a Mustafa tiše seběhl po schůdcích k Fajsalovu domu, nahmatal kovový plot, dlaní našel nejostřejší kůl a pak na něj ledvinu trhavým pohybem narazil.

,,A jedem!" rozkázal. ,,Pryč odsud!”

Oba se rozběhli z kopce k autu. Nastartovali a beze světel, zakrvácení se rozjeli liduprázdným Karmelem. Za pár hodin museli být zpátky v Gaze, aby ohlásili splnění svatého poslání ve jménu Palestiny vyfasovali pět tisíc šekelů.

Podle patologa byla Muhammadovi už prvním úderem kovovým páčidlem do hlavy roztříštěna lebka, takže ztratil vědomí a byl částečně ušetřený mučivé bolesti. Lékařský posudek zaskočil i otrlé chirurgy; kromě tříštivé fraktury lebky měl na dvou místech přeraženou čelist, zřejmě od silných kopanců zlomených pět žeber a stehenní kost, natrženou sliznici.

Strašlivá smrt připomínala svým provedením rituální vraždu. Zmrzačené tělo na chodníku našla Fatima, když ho šla hodinu po půlnoci hledat. Šokující byla příčina smrti; žádné ze zranění nebylo smrtelné. Lékaři se shodli, že exitus nastal až po trýznivých třiceti minutách vykrvácením z hlubokých ran v zádech...

 

(Muhammad Ali Fajsal žije v obavách, jestli Mossad neodhalí jeho někdejší činnost pro Al-Kájdu. Nejvíc se ale bojí, že bude potrestán za to, že má v sobě nečistou židovskou krev...)