Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Krev pod obojí (úryvek ze stejnojmenného románu)

Konec klidných dnů

Večer se Willi vydal znovu do Tel Avivu za volantem peugeotu z půjčovny, aby si při západu slunka odpočinul v nejstarším přístavu světa Jaffi. Možná konečně spatří potomka velryby, jež u jaffských břehů kdysi spolkla Jonáše. Zvědavý byl i na hejna kormoránů, kteří ve zdejším moři lovili o sto šest údajně ode dne, v němž speciální izraelské komando vysypalo do pobřežních vod výživný popel z těla popraveného Adolfa Eichmanna.

Byl před cestou do Izraele naštěstí dva týdny ve francouzském Calais, kde si vyzkoušel jízdu na nebritské pravé straně, takže mu řízení po silnicích Izraele v autě s volantem vlevo nečinilo problémy. Byl na sebe pyšný, že zůstal přesto všechno věrný domácí evropské značce a zaparkoval za americkým velvyslanectvím u válcovitého Izrotelu, kde měl jistotu, že mu auto nikdo neukradne, jelikož se to tam tajnou policií a agenty CIA jen hemžilo.

Cestou po nábřeží minul středisko vodních sportů, jehož součástí byla i diskotéka Rasija. Jednoho letního večera roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých Izraelců většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel do davu palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu, který vzápětí odpálil. Nechal tak roztrhat sebe i jedenadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil.

Ani po dvou letech od této tragédie nebyl klub zprovozněn. Postaven byl jen pomník obětem. K nebi však dál ponuře trčela polorozbořená střecha explozí zničené diskotéky. Willi se zastavil před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou zahlédl žárem do černa osmahlou minci. Izraelský šekel, který zde zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit…

Stál u pomníku obětí a přemýšlel o pomíjivosti života a také o tom, jak nikdo nezná den ani hodinu své zkázy. Snažil se zahnat zlovolné mrazení, když se mu ozval v kapse mobilní telefon. Hrůza, kterou si v té chvíli představoval na pietním místě tragédie, se v něm vzápětí znásobila.

„Willi, stala se strašná věc!“ vzlykala do telefonu Ráchel. „To je konec, hrůza, já nevím, jak dál,“ divně zadržovaně štkala a Willi si dal pochybovačně telefon od ucha, aby se na něho podíval, jestli se s ním něco nestalo. Před hodinou s ní mluvil; smála se, vtipkovala a těšila se na jejich společnou večeři u Benjamina.

Najednou si uvědomil, že Ráchel plakat ještě nikdy neslyšel. Pak bylo zničehožnic ticho; hluboké a mrazivé, i když bujarý a nic netušící svět na kolonádě se dál veselil a proudil s úmyslem užít si, co to dá, než to někde opět vybouchne.

„Co se děje, Ráchel?“ nechápal, ale zahlodala v něm předtucha, protože tragédie podobné těm, o nichž před chvílí přemítal, mívaly v Izraeli svá děsivá pokračování.

„Jakob se vracel z Jeruzaléma a nijaký Arab ho napadl!“ uslyšel cizí ženu. „Promiňte, jsem sousedka, uklidňuji Ráchel, ona teď nemůže mluvit,“ posmrkl ten smutný hlas. „Jel na motorce, prostřelili mu hlavu.“

Zaskočený Rácheliným pláčem a neuvěřitelně ubíjející zprávou ohluchl, jako by se potopil hluboko pod hladinu moře a neměl se už nikdy vynořit.

„Jak hlavu?“ zalapal po dechu; copak se dá přežít průstřel hlavy? napadlo ho, přesto vyhrkl: „Žije? A co Benjamin?“ zeptal se, věděl, že bratři spolu měli prodávat v Jeruzalémě.

Ke svému zděšení si ještě uvědomil, že skoro první se u něho dostavila setrvačná reakce, že by měl volat do Photopressu, aby měli sólokapra z Blízkého východu. Hned ale zahnal pokleslé nutkání a rychle zapomněl na pochybnou profesní deviaci. Vnímal děs té události mnohem silněji, než by se ho měla jako cizího člověka týkat. Zřejmě se už vnitřně transformoval do rodiny Jakoba Assbahiho jako její člen.

„Benjamin s ním tentokrát nebyl, musel odjet ošetřit stádo na pastviny za Gilomem!“ sdělila mu sousedka. „Jakob je v nemocnici, ale lékaři mu moc šancí nedávají!“ zašeptala, aby ji neslyšela Ráchel.

„Hned vyjedu; asi za hodinu budu tam,“ vychrlil ze sebe a zajíkl se, jako by do něj narazil závan mrazivého větru.

„Nebude doma, jeďte za ní do nemocnice Hadassah!“ opravila ho žena a, namlouval si, že asi nebude tak zle, protože její hlas vůbec nezněl tragicky.

„A co je s dětmi?“ zeptal se ještě rychle.

„Jsou s mým mužem u nás. Zavolala jsem pro Ráchel lékaře.“

Willi nic nechápal. Pozvolna se vzpamatovával z šoku, třásl se rozčilením, krev mu stoupala do hlavy, až ho popadl záchvat zuřivosti a za jízdy tloukl pěstí do volantu. Nevnímal bolest, ani riskantní předjíždění. Jak mu to jen mohl jeho milovaný Izrael udělat? Tak se v jeho očích zkompromitovat a navždy mu překazit přívětivou pohodu, kterou v něm vždy zažíval. Nebyl schopný si představit, že by se ještě někdy měl v Izraeli veselit. To že má být ta Šaronova pevná ruka, která všechny ochrání?

Najednou mu svět připadal bezvýhradně brutální a se svou nekončící vražednou psychózou zoufale primitivní. Jel jak v těžkém snu, nevnímal auta spěchající po silnici kolem něho, soustředil se jen na imaginární bod před sebou, k němuž se řítil co možná nejvyšší rychlostí. Bod zmaru a konce víry; rozbité zrcadlo, rozbitý život, rozbitý vesmír. Bod nenávisti, kolem něhož se bezohledný svět točil k vyžilému smutku.

Prodíral se svým vzteklým žalem, jak zakázanou skládkou nepotřebného harampádí; směšným útlocitem, zrezivělým pacifismem, karcinogenní solidaritou a stařecky čpící ideou pospolitosti. A ještě zažloutlým patosem slov jako úcta, láska, přátelství, víra v lidskou vzájemnost. To vše byl rázem odpad, archív pro skartování, veteš, jednou provždy dosluhující propriety dávných tužeb a snů. Proč se chovat lidsky v nelidském světě?

Sotva domyslel, zbavený soudnosti, paradoxně pocítil i dosud nepoznanou úlevu, že je vlastně dobře, že nemá svoji rodinu. V té chvíli, kdy si bolestni dotčený smrtí přítele uvědomil křehkou pomíjivost života, to byla výhoda; nemusel se bát, že by nijaký lump mohl stejně přepadnout i jeho ženu a děti. Nebo že by náhlá smrt postihla i jeho a on tak uvrhl své drahé do smutku a odporné trýzně spojené s omýváním mrtvoly a zařizováním pohřbu…

„Jsem mal'ach ha-mavet,“ šeptal si hebrejsky. „Jsem anděl smrti, hněvivý posel Boží,“ obviňoval se, že přinesl Assbahiům neštěstí.

Vlastně přece jen měl ponětí, proč ty výčitky; byla v tom jeho chorobná deformace, když na každém kroku po Izraeli jen číhal s přichystaným fotoaparátem, jestli někde něco neexploduje a někdo někoho neoddělá, aby byl u toho a měl exkluzivní fotoreportáž a tučné prémie ve Photopressu.

Teď byl znechucený sám sebou. Všechno byly jen fekálie, odpudivý marasmus. Když ho oslnila světla z protijedoucích vozidel, jako by se probral a snažil si namluvit, že postřelení Jakoba jsou jen jeho zmatené fikce, jichž se mu vždy před psaním reportáže honily hlavou spousty. Měl si vybrat užitečnější práci.

Jako potrhlý fabulátor si připadal méněcennější, než textař stupidních reklam. Pak si uvědomil děsivou pravdu, že telefonát od Ráchel byla realita, a ne jeho oblíbená ruleta s fantazií. Mozek mu reagoval, jak leklá žába na elektrické šoky a byl z toho stroboskop společných prožitků s Jakobem.

Po každé fleši se mu v mysli objevil podobný záběr: Jakob a on v sajdkáře, když mu ji dovolil poprvé řídit, Jakob a on u Zdi nářků, do níž oba zastrkávali svá psaníčka s přáním žít v zemi bez válek, Jakob a on, když v Eilatu házeli šťastnou Ráchel do bazénu, Jakob a on, zkoušený z hebrejských slovíček, Jakob a on, když si ráno toho dne tiskli ruce, než odjížděl do Tel Avivu…

Cestou se Willimu ozval mobilní telefon ještě jednou. Rychle šlápl na brzdu, prudce zastavil a sáhl po něm v bláhové naději, že přece jen uslyší Jakobův hlas, aby mu sám řekl, že lidi blbnou a dělají zbytečné zmatky, protože střelili do někoho úplně jiného na zcela jiné motorce a že žalem zkormoucená a nešťastná není Ráchel, ale úplně jiná manželka, a on i jeho sajdkára jsou v naprostém pořádku.

„Už jsme s Ráchel v nemocnici!“ volala sousedka. Snažil se ji uhranout a vsugerovat jí, co mu má říct; že ti doktoři už nejsou jako dřív a že všecko popletli. Sousedka však žádnou předchozí zvěst nemínila dementovat. „Jakoba prý pořád operují…“

Willi ukončil hovor z jiné planety, z planety nehorázných fantasmagorií, a rozbolela ho hlava. Svíral se mu žaludek a hnal jeho večeři krkem nahoru. Silou vůle se snažil kyselost v ústech zažehnat, aby se nezdržoval a nemusel nikde znovu zastavit, i když by to rád udělal a vyzvracel ze sebe celý ten odporný život na blití.

Nebyl schopný si myšlenky uspořádat tak, aby z nich vytvořil trochu kloudný závěr, jímž by mohl pomoci Ráchel překonat tu hrůzu hrůz. Stačila jedna zlá vteřina a svět se mu hroutil v kotrmelcích, v prachu té nejmarnější nicoty. A to ještě před malou chvílí myslel na to, že koupí pro Jakoba kus košer hovězí kýty na stejky a láhev zcela nečisté ruské vodky. Teď potřeboval poskládat alespoň dvě ohleduplné věty, jimiž by se přivítal s jeho vdovou…

Včerejší Ráchel s Jakobem v náručí a teď vdova! Absurdní. Špatný vtip. Pár vteřin a svět byl rázem úplně o něčem jiném. A Ráchel tou vdovou byla a on nevěděl, co jí měl vlastně na to říct. Věděl, že jakýkoli jeho pocit nemá v této hororové situaci žádnou váhu, pokud se nedokáže ztotožnit s utrpením Ráchel. A smířit se bez varování a během zlomku času se smrtí zbožňovaného člověka bylo nemožné.

„Pohřbíváš kámoše, který třeba ještě žije! Co o tom může nějaká sousedka vědět?“ namlouval si, ale tušil, že jsou to už jen báchorky.

Těžké rozhodnutí

Když přijel do nemocnice, Jakob už nežil.

Willi si nepřipouštěl, že by ho vždy rozvážná a hrdá Ráchel přivítala hysterickým pláčem, ale zaskočila ho její chladná apatie, s níž mu vyšla vstříc; sice bledá, starší od rána o spoustu času, ale bez jediné slzy na tváři. Měla horečnatě rozpálené tváře a horký dech, i když se zimničně chvěla, jako by stála pod okapem plným zimního deště.

Když jí řekli, že její muž zemřel, zalapala po dechu, srdce se jí nacpalo do krku a prosila Boha, ať také zemře. Panenky se jí rozšířily strašlivým úlekem. Hned po příjezdu do nemocnice dostala uklidňující injekci. Na chvíli se jí vybavilo její dětství, kdy v telavivském parku válela sudy a najednou přesně nevěděla, kde je a co se s ní právě děje. Teď byla obluzena stejně nadějnou rozpolceností, že nic není jisté a zároveň že vše je možné, i to, že by se hrůza mohla změnit v pohodu a těžký sen ve sladké probouzení.

„Je to celé absurdní!“ řekla Willimu stroze, když už z jejího bláhového narkotika válení sudu nezbylo skoro nic. „Postřelil ho Arab a teď po mně chtějí, abych jinému Arabovi dala jeho ledvinu,“ strašidelně se zasmála a zatvrzele se bránila vyslovit konečný ortel, že už Jakob nežije. „Jako by si to udělali na objednávku!“

„To snad ne! Vlastně určitě ne!“ koktal Willi. „To je nesmysl!“

Dopadlo to přesně, jak předpokládal: Nevěděl, co jí má říct. Co je nesmysl a co smysl. Měl připravenou kondolenci, slova útěchy, banální, přesto slova opory, ale zaskočila ho jiným rébusem, k jehož řešení postrádal dostatek duchapřítomnosti.

„Je to divné, moc divné!“ zakroutila nechápavě hlavou s chvatně načesaným drdolem, z něhož do stran tryskaly neupravené pramínky vlasů. „Dívala jsem se na Jakoba. Ležel tam a viděla jsem, jak se mu zvedal hrudník, dýchal. A oni mi řekli, že už je mrtvý. Když mu ale buší srdce, musí ještě žít, ne? Copak to jde, vyřezávat někomu ledvinu z těla, které ještě není mrtvé?“

Ze slova mrtvý se její kůže měnila ve struhadlo. Mráz se v ní střídal s horečkou. Ani kámen by to nevydržel. Chtěla by též puknout. To slovo se přece týkalo Jakoba. Hnusné a bezvýchodné. Proč ho ještě nevyškrtli ze slovních zásob…

„Půjdeme za nějakým lékařem, ať nám to vysvětlí,“ konejšil ji Willi opatrně, aby něco nepokazil, ale co se v té strašné chvíli dalo víc pokazit. „To víš, že to nejde jen tak nikomu živému vzít ledvinu!“

„Byla jsem u Jakoba, pohladila jsem ho; tělo měl úplně teplé. Ne studené jako tělo mrtvoly,“ šeptala v transu, jako by vyprávěla o nadpřirozeném jevu, který za nic na světě nemůže pochopit. „Je napojený na přístroje a na monitoru běží křivka jeho bušícího srdce,“ popisovala šílený obraz.

„Plně vás chápu, ale věřte mi, že váš manžel je mrtvý,“ řekl jí vzápětí tvrdě bez emocí jeden z lékařů. Willi se otřásl, nechtěl by být v jeho kůži a oznamovat lidem tak strašné věci. „Víme, že byl věřící, a proto je nutný váš souhlas…“

Vešel za nimi s drobnou ženou v zelenkavém plášti do čekárenské místnosti s umakartovým stolem, čtyřmi židlemi a polstrovanou sedačkou u růžové zdi, na níž viselo několik optimistických plakátů o všemocnosti lékařské vědy. Byl to štíhlý mladíček, alespoň tak se Ráchel ten mladý chirurg na první pohled jevil.

„Funkce jeho organismu jsou neslučitelné se životem. To, že mu bije srdce, je záležitostí přístrojů, které tyto funkce i tělesnou teplotu udržují uměle řízeným dýcháním,“ dodal s chladnou rutinou.

„Ještě odpoledne jsem s ním mluvila,“ vzpupně a tlumeně vykřikla, jako by jí chtěl namluvit kardinální nesmysl. Vykřikla, jak reagovávala na své děti, když nechtěli dojíst polévku. „Teď spolu máme jet k Benjaminovi na večeři! Víte, Benjamin je můj švagr!“ prosebně se podívala na mladého lékaře.

Jako by ho žádala o slitování, ať svá zlá slova zase vezme zpět. V tom pohledu byla i nedůvěra, jelikož ten doktor byl podle ní příliš mladý na to, aby se vyznal v diagnózách, jestli je někdo mrtvý či ne.

„Jsem členka etické komise transplantačního centra,“ představila se Ráchel drobná žena v hráškově zeleném plášti. „Pro život člověka je nezbytné fungování mozku a ten už vašemu muži odumřel.“

„Cítila jsem přece jeho pulz,“ namlouvala si životem zhrzená Židovka znovu špetky naděje, jež však už existovala jen v její promarněné touze. „Ležel tam a spal. Měl jen ovázanou hlavu, ale to měl i vloni, když mu ji ti arabští kluci rozbili kamenem,“ mumlala nepřítomně.

"Jeho zranění je neslučitelné se životem. Jde o nevratné změny..." řekl tvrdě drobná žena c zeleném hábitu.

„Nevratné změny?“ svraštila Ráchel obočí, jako by ho chtěla opravit, že se právě strašlivě spletl. „Nevratné, to jako že už nikdy…?“

Najednou si uvědomila, jak hrozně jí bolí hlava, chce se jí zvracet a omdlít, ale ze všeho nejraději by okamžitě umřela.

Shma Yistrael. Adonai Eloheinu, Adonai Ehaad…“ šeptala si jako v omámení. „Slyš Izraeli. Pán je náš Bůh, Pán je ten Jediný!“

Nevěděla, co právě říká. Verše nejsvatější hebrejské modlitby se v ní líhly bezděčně, jako motýlci ze zapomenutých kukel. V žalem zahlcených uších uslyšela i svého prastrýce Šloma:

„Kdo vyvázl z pekla Osvětimi, žije přesčas; vše, co se mu přihodí, může být už jenom lepší. I každé nové zlo pro něj bude jen dobrem a bez trpkosti přijme i vlastní smrt…“

„Je mi to moc líto…“ řekl lékař zachmuřeně větu, kterou už musel znát pozpátku a bylo mu z její beznadějnosti samotnému nanic.

„Jste věřící?“ zeptala se ho zničehonic.

„Ne nejsem,“ odvětil překvapený lékař, jenž byl na podobné vyděračské otázky zoufalých pozůstalých zřejmě zvyklý.

„Jak vám můžu věřit, když nemáte strach, že vás Bůh potrestá, pokud mého muže zabijete tím, že mu zaživa vezmete kus jeho těla?“ bránila Ráchel úporně svou chiméru.

„Tohle by nikdy neudělal žádný lékař!“ ohradil se doktor.

„Je to věc etiky a ne Boha!“ přitvrdila žena v hráškovém plášti.

„Etika…“ posměšně vzlykla Ráchel.

„Vašeho manžela operovali dvě hodiny na neurochirurgii a prioritní pro nás bylo ho zachránit,“ snažil se lékař zmírnit napětí a neúnavně vysvětloval něco, co žena právě zabitého muže mohla stěží pochopit.

„Plně s vámi cítíme, ale opravdu vám nelžeme, a i když nás to také moc bolí, nic s tím už nenaděláme, že váš manžel umřel,“ reagovala už ohleduplněji drobná žena z etické komise. „Rozhodně jsme to nebyli my, kteří ho zabili,“ ohradila se slušně, ale energicky.

„Nejhorší je krvácení do mozkových plen,“ snažil se lékař vysvětlit věci, jimž Ráchel nerozuměla a jež zřejmě ani nechtěla chápat.

„Byl to přece Jakob… Boží vítěz…“ zašeptala. „Bojující a vítězící…“

V místnosti bylo najednou hrobové ticho, do něhož se jak bolestná ozvěna neslo její tiché štkaní. Nebyla schopná se s tím vyrovnat. Ještě v noci se milovali, něžně a potichu, aby na to děti za stěnou nepřišly. Pak se potkali v družstvu, když přijel naložit nabalíkovaná kuřata, aby je odvezli zákazníkovi do Jeruzaléma.

Když se vrátil, přišel za ní do drůbežárny, objal ji, políbil a potom nasedl na hondu a zmizel v oblaku prachu. Večer měli jít i s dětmi a Willim k Benjaminovi. Teď hledala horečnatýma očima něco, oč by se opřela, aby ji to z děsivého snu vyrvalo a uchránilo před prokletím vědmy zoufalství. Chtěla ji popadnout za pačesy, vléct potupně po zemi, jak krkavčí matku, třískat s její hlavou o zeď, až by se roztříštila a vypustila duši. Co s proradnou mrchou…

„Nejde ještě něco přece jenom udělat...?" podívala se zoufale Ráchel přes závoj slz.

„Krev se valí do mozku, protrhne jeho plenu a buňky reagují tím, že začnou otékat,“ pokračoval lékař a dával si záležet na svém profesionálním soucitu. „Mozek se začne zvětšovat, a poněvadž kolem je nepoddajná lebeční kost, tlačí na lebku, ale nemůže dál, lebka je jako kámen, a tím se zneprůchodní tepny. Ty nemohou přivádět živiny a mozek odumře.“

„Ničemu z toho nerozumím,“ zavřela Ráchel oči a prsty si začala masírovat spánky. „Už nemám sílu na nic…“

„Mozkový edem je složitá věc; tlak v lebce roste, nabotnaný mozek je tlačen, lebeční kost je neústupná, tak pronikne do míšního kanálu a je konec…“ snažil se vysvětlit tragédii odbornými výrazy, ale spíš to byla laciná detektivka, za níž se chtěl schovat i se svou bezradností.

„Těch podrobností by už stačilo!“ zabrzdila ho žena z etické komise.

Ráchel kroužil hlavou podivný vír, strhávající zoufalce do hlubiny, pod ledové kry, které jako jediné nabízely rozuzlení života neživota. Kolena se jí podlamovala a zoufale si přála ulehnout, alespoň na nepatrný okamžik usnout. Vzápětí ale tuto tužbu zavrhla; dostala strach z probouzení, po němž by byla nucena celou svoji tragédii znovu prožít, když by si musela připustit, že všechen ten šílený děs se neodehrával jen v jejím hrozivém snu, ale byl krutou realitou, králíčkem zaživa staženým z kůže.

„Co kdybych na Jakoba zkusila promluvit? Třeba by mě uslyšel,“ vytřeštila oči, jako by objevila nové východisko z neřešitelné situace. „Tak ho nechejte napojeného na tom dýchání a on se určitě vzpamatuje a začne dýchat sám,“ začala mluvit z cesty.

„Váš muž nic necítí, nevnímá a na tom se už nic nezmění,“ opakoval děsivou diagnózu lékař, jemuž už začala docházet chladná trpělivost. „Vím, že je hrozné ztratit manžela, ale teď už jde o to, že jeho ledvina může zachránit život jinému člověku, jemuž jinak zbývá měsíc života.“

„Právě mi zabili muže a vy chcete, abych se starala o cizího člověka? Proč zrovna já mu mám zachraňovat život?“

„Protože má stejnou krevní skupinu nula pozitivní, jako váš muž!“

„Máte děti?“ zvedla zdrceně hlavu k lékaři.

„Jsem ženatý a máme dvě děti!“ odpověděl chirurg ohleduplně; věděl, kam Ráchel směřuje, a na podobné argumentace byl zvyklý.

„A co byste dělal na mém místě, kdybyste se právě dozvěděl, že vaše žena byla zavražděna?“ pohlédla mu zpříma do očí.

„Podívejte se, paní Assbahiová!“ řekl lékař ještě šetrněji. „Nikdo vám neřekne jediné křivé slovo, pokud se rozhodnete ledvinu nedarovat. Vaši bolest chápu, možná bych jednal stejně. Kdoví…?“

„Co byste dělal?“ neústupně trvala na odpovědi.

„Nevím. Opravdu nevím…“ řekl lékař upřímně.

„Teď jsme spolu měli u švagra večeřet a pak se dívat na televizi…“ šeptala si Ráchel a mávla nad jeho bezradností povýšeně rukou.

„Představ si, že by to bylo naopak,“ dotkl se jejího ramene Willi.

„Jak naopak?“

„Že by Jakob potřeboval pro přežití nějaký orgán z umírajícího muže, jehož žena by měla o darování rozhodnout,“ vypadlo z něho srovnání.

„To je absurdní,“ podívala se na Williho zaskočená tím příměrem.

„Jen si to zkus představit…“

„Ale Jakob přece potřeboval přežít a je mrtvý!“ zakřičela a Willi v tom momentě pochopil, že je vůl.

„Promiň, jen jsem chtěl…“ chytl se za hlavu a ustoupil do kouta. Nemohl se s ní přece hádat o to, že mozky se ještě netransplantují…

„Proč mému muži nikdy nikdo nic nedaroval?“ zavzlykala, jako by říkala, že ji nepřejícný život odnaučil dobročinnosti. „Jak to řeknu dětem?“ vydechla a s hrůzou v očích se pověsila na Williho. „Budou se na mě dívat a já jim řeknu: Už nemáte tátu… Zabili ho! Už nikdy nepřijde!“

Willi ji objal a cítil jak se mu chvěje v náručí. Kdyby mohl, vstřebal by všechnu její bolest do sebe. Neuměl to, nikdy nebyl nucený zkoušet cizí zranitelnost a svoji sílu. Nepotřeboval to, byl sám.

„Mně už je všechno jedno!“ prudce se vymanila z jeho bezradného sevření, jako by si řekla, že tu tragédii ustojí sama.

„Je to jenom na vašem rozhodnutí, ale zkuste si představit, jaký by měl na to názor váš muž, kdyby mohl sám říct svůj pocit,“ naléhal už s mírnou rezignací lékař. „Zbývá nám jen pár hodin. Pak už nebude ledvina vašeho manžela vhodná k transplantaci.“

„Sám víte, že Jakob byl proti tomu. Copak vy jste někdy přemýšlel, že byste rozdal své tělo, kdyby vás zavraždili?“ zle se na něj podívala.

Lékař neodpověděl. Neznal odpověď na tak morbidní otázky a měl zato, že nic s Ráchel Assbahiovou nepořídí a že se jejich dialog nechutně a zbytečně prodlužuje.

„Třeba ti ulehčí vědomí, že část Jakoba bude dál žít, i když jenom v cizím těle,“ pokoušel se ji ovlivnit také Willy. „Jinak nevím, co říct… “ přiznal. „Něco tak strašného mě ještě nikdy nepotkalo…“ koktal a nechápal, kam mizejí všechna důležitá a smysluplná slova, když jsou nejvíc zapotřebí.

Ráchel bezmocně rozhodila rukama, zlomená nerozhodně zavrávorala kanceláří, jako by se těžce prodírala nocí nastražených pavučin, a ke všem se otočila zády. Zastavila se u stěny s plakátem. Tým lékařů i pacient na lůžku po úspěšné operaci a šťastné úsměvy do objektivu fotoaparátu. Nad nimi byl nápis: Zachraňujeme vaše životy! Ráchel si zakryla dlaněmi tvář a lékař s členkou etické komise se po sobě nejistě podívali. Pomysleli si, že pro přesvědčování nevybrali právě nejvhodnější místo.

„Udělej to a mnohem víc lidí na něho bude vzpomínat!“ řekl tiše Willi a připadal si jako podloudný našeptávač. „Jeho smrt nebude tolik zbytečná…“

„Jakože ho nezastřelili zbytečně?“ divoce vytřeštila na Williho oči.

„Víš, že tak jsem to nemyslel,“ řekl Willi a nadával si, že nemlčel. „Třeba že jeho smrt nebude ve vzpomínkách tolik krutá…“

„Pitomé řeči!“ chtěla zakřičet, ale hlas jí jen přeskočil, neměla už sil. „Vzpomínky neobejmu, ani je nebudu moci pohladit. Vzpomínky neumějí vyprávět dětem pohádky,“ otočila se zpátky a odevzdaně vzlykla. „To už budu pořád sama? Opravdu už není možné ho nijak oživit?“ plačtivě žadonila a prosebně sepjala ruce, odhodlaná upsat svou duši komukoli. „Já vám to zaplatím…“

Vždycky byla rozumná a spíš se držela při zemi, než aby se vznášela ve výšinách patetických slovních eskapád. Měla zato, že sousloví „bolest srdce“ se v reálném životě týkalo jen silných kardiaků a nesoudných grafomanů. Do té strašné chvíle ani pořádně nevěděla, kde přesně to své srdce vlastně pod žebry má. Až teď.

A dalo si záležet, aby si jeho polohu náležitě uvědomila. Sebezničujícím rytmem bušilo a tlouklo, pálilo, dusilo a řezalo. Asi tak nějak si představovala cejchování dobytka žhavým železem. Nejradši by si ho vyrvala a zahodila, nebo zadupala, jak červa do země. Nač ten poblázněný netaktní dvoutakt vlastně měla a proč se s ním v tom nespravedlivém světě vůbec ještě zadávala?

K čemu jí byl ten splašený kus masa, ne větší než lidská pěst, jež se jako pominutý jen svíral a rozevíral, za minutu sedmdesátkrát, za hodinu více než čtyř tisíckrát, a pak znovu jen sevřít, rozevřít, sevřít… Milionkrát, bilionkrát… Den a rok, osmdesát let, celý život. Perpetum mobile vnuceného života.

A jen sevřít, rozevřít a pořád dokola. Nasát krev a vytlačit, nasát… Jak by při takovém stereotypu mohlo to umačkané srdce mít ještě čas na nějakou lásku? Jen nestoudně bolet umělo. I bez zženštilých básníků. Nejlíp by udělalo, kdyby v ní zmlklo napořád. Ale co její dítě?

V tom se prudce otevřely dveře a do místnosti chvatně vešel Benjamin. Nepozdravil, nebral ohled na své zablácené holinky, byl zadýchaný a s vytřeštěným zrakem zapátral po přítomných, hledal tu nejpovolanější osobu, aby mu okamžitě odpověděla na tisíc utrápených otázek. Ráchel viděla, že je nachystaný hřmotně a hromotlucky znovu řešit to, co už sama uznala za neřešitelné.

Měl natržený oděv, jak předepisuje židovská tradice při úmrtí člena rodiny. Z pachu, který s ním přivál průvan, bylo jasné, že ho krutá zpráva zastihla na gilomských pastvinách a ani se nestačil převléct.

„Benjamine, je to hrozné!“ vrhla se mu kolem ramen a mimoděk se podívala za něho do dveří.

Něco jí říkalo, že se v nich objeví i Jakob, aby jí poradil, co má udělat. Dveře se však už nepohnuly a Willi ji poprvé viděl usedavě se rozplakat. Švagr ji prudce objal a nešetrně k sobě přitiskl.

„Co se stalo?“ zeptal se sklesle, ale s divokou nedůvěrou.

„Jakob nežije!“ zaštkala a ta tam byla její rozvaha, jen se v ní rozezněla nicotná naděje, že silný Benjamin doktory přemluví, aby Jakoba nechali dýchat.

„Je pravda, že po něm stříleli Arabové?“ zeptal se věcně a všem připadalo, že nic víc už nepotřebuje vědět pro vykonání kruté msty.

„Prostřelili mu hlavu. Přes okamžitou operaci nastala smrt mozku,“ zopakoval lékař stroze tristní informace a představil mu drobnou ženu z etické komise i sebe.

„Proč jsem nejel s ním? Třeba by zabili mě a on by ještě žil!“ bolestně vykřikl Benjamin. „Moje krávy mě zachránily…“ vydechl, když si uvědomil, že potíže na pastvinách mu zabránily odjet s bratrem prodávat do Jeruzaléma. „Spíš mě pohřbily zaživa…“ zasténal.

Jeho slova ale zněla komicky, jako směšné povzdechnutí náruživého rolníka a ne zoufalý nářek osudem zrazeného sirotka. Zaregistroval to zřejmě jen Willi a mrzelo ho, že se tomu nemůžou i s Jakobem všichni do potrhání zasmát. Došlo mu, že už se společně nikdy nezasmějí a to ho vyděsilo nejvíc.

„Mohl bych bratra vidět?“ vydechl Benjamin vzpupně.

„Zatím to nejde, protože čekáme na rozhodnutí paní Assbahiové!“ řekla opatrně žena v zelenkavém plášti.

„Na jaké rozhodnutí?“ zavětřil Benjamin, jak stopařský pes.

„Chtějí, abych darovala Jakobovu ledvinu,“ řekla Ráchel a prosebně k němu vzhlédla, aby jí pomohl v těžkém rozhodování.

„Darovat?“ opakoval s vyjevenýma očima, aby si nechal čas na zvážení šokujícího zjištění. „Komu darovat? Jak darovat?“ zavřel víčka a promasíroval si dlaněmi tvář, jako by si ji oplachoval vodou.

„Máme tady těžce nemocného pacienta, který už na transplantaci ledviny čeká dva roky. Bez darovaného orgánu do měsíce zemře,“ zopakoval důležitou informaci lékař. „A podle předběžných testů by váš bratr mohl být vhodným dárcem…“

„Je potvrzeno, že Jakob skutečně definitivně zemřel?“ zareagoval pochybovačně Benjamin, ale sám věděl, že ten vzdor je pouhá setrvačnost jeho nedůvěry.

„Konstatovaly to dvě komise lékařů nezávisle na sobě,“ potvrdila zástupkyně etické komise a znavený lékař se strojenou trpělivostí mu znovu vše vysvětlil.

„Jeho smrt je nevratná! Takový je závěr konsilia!“

„On ale pořád dýchá…“ šeptla Ráchel.

„Člověk neumírá po zástavě srdce, ale mozkovou smrtí,“ konstatoval lékař stroze, ale ohleduplně ji vzal pod paží a posadil na židli. „Mozek zůstane definitivně bez aktivity, když není vyživován. A jeho nervové buňky vydrží bez výživy, tedy bez kyslíku a cukru, jen několik minut,“ mluvil pomalu, aby stačila jeho slova vnímat.

„U vašeho muže nastal nevratný konec funkce mozku, jenž byl poškozen průstřelem kulky ráže 7,62 milimetru, asi ze samopalu AK 47..."

Říkal, že na lásku mám vzpomínat, až když mě přestane milovat…“ rozechvěla se jí ramena, z bezradnosti skleslá a úzká. Po tváři jí tekly slzy bez jediného vzlyku. Jako by filmu někdo vypnul zvuk.

"Říká, že prý ještě dýchá!“ zvedl hlavu Benjamin a nemínil se nechat zviklat, jako by tím chtěl prokázat, jak moc mu na bratrovi záleží.

"Člověk, který bez ledviny brzy zemře,“ odpověděl obecně lékař a tušil, kam svojí otázkou bratr Jakoba Assbahiho míří.

„Vše prověřili přední naši neurologové, smrt konstatovalo i vyšetření encefalografem; krevní oběh v mozku byl přerušen,“ vydal ze sebe lékař jen stroze setrvačný popis jejich úkonů.

„Co když se mu mozek vzpamatuje? I z hlubokého koma se přece pacient někdy probere,“ zkoušel to Benjamin a Ráchel ochable zareagovala.

„Jen v případě, že zkolabuje pouze mozková kůra,“ řekl lékař.

„Z toho důvodu může být pacient odpojen od přístrojů až po pěti hodinách od souhlasu příbuzných,“ dodala žena v plášti na tu chvíli v nevhodně přívětivé zeleni. „Je to však jen asi promile naděje…“

„Tak si počkáme!“ vzpouzel se Benjamin, ale cítil, že už nic nezmění.

„Věřte, že vím, co právě prožíváte, ale chcete snad ode mě slyšet přednášku, co to je v mozku subdurální prostor a jeho porušení?“ nevydržel lékař vypětí a zdrženlivě, přesto na doposud ohleduplně vedené řeči vybuchl. „A jakou funkci v něm má pevná mozková plena a pavoučnice? Rozumíte tomu? Nebo jaký vliv mělo na smrt vašeho bratra žilní krvácení do prostoru jeho arachnoidey…?“

„Kdo má být tím příjemcem transplantátu?“ přerušil ho zle Benjamin.

Chtěl mít ve všem jasno. Napadlo ho též něco o protekci a penězích za ledvinu, ale na ty věci se ptát nechtěl; věděl, že jde o zcela neprokazatelné záležitosti, i kdyby byly leckdy i pravdivé.

„Mám přece právo vědět, kdo má být příjemcem ledviny mého bratra!“ byl kategorický.

„Jsou to intimní informace, které musejí zůstat v anonymitě!“ pokusil se lékař o nemožné.

„Jsem jeho bratr a vím, že Jakob byl proti čtvrcení svého těla.“

„Právě proto potřebujeme souhlas jeho ženy,“ řekl lékař a Willi obdivoval jeho chladnou trpělivost.

„Kdo má být tím příjemcem?“ chřestil výhružně Benjamin, jako had, který se už na nic jiného nezmůže.

„Jde o padesátiletého muže z Jeruzaléma.“

„Je to Žid?“ podíval se Benjamin ve zlé předtuše ostře na lékaře.

„Je to občan Izraele; transplantovat můžeme orgán pouze občanu tohoto státu,“ vysvětlil lékař vyhýbavě.

„Takže je to Arab!“ křikl Benjamin a dal si rozčileně ruce v bok. „Muslim, nebo křesťan?“ podíval se vyzývavě, a když mu nikdo neodpověděl, bylo mu vše jasné. „Takže muslim!“ dodal rasisticky.

„To jste řekl vy!“ zvedl lékař alibisticky ramena.

„Je v tom snad nějaký rozdíl?“ položila Ráchel dlaň na hruď svého švagra, cítila jeho prudce bušící srdce a v duchu se ptala, proč už takhle nikdy neucítí tlouct to Jakobovo. „Mně je už všechno jedno! Ať mu tu Jakobovu ledvinu dají…“

„Jakoba přece zabil právě Arab! Chápeš? Muslim! Chtějí nás zase vyhladit a ty jednomu z nich za to ještě budeš bráchovou ledvinou zachraňovat život?“ podíval se Benjamin zoufale na švagrovou, jež ožila divnou útěchou, že by něco z Jakoba přece jen mohlo přežít.

„Jednak to nevíš určitě, že jde o Araba. Ale i kdyby; Židé zabíjejí Araby, Arabové zase Židy, tak to tady chodí odjakživa, ale mezi vámi jsou přece též slušní lidé!“ opatrně se do rozepře vložil Willi. „Vy jste přece hodní, vaše děti si hrávají s dětmi vašich arabských sousedů, kteří určitě nikoho nikdy nezabili!“

„Promiň, Willi, ale to je naše rodinná záležitost!“ umlčel ho rázně Benjamin a jeho britský host poslušně ustoupil do pozadí, i když měl do té chvíle pocit, že už také patří do jejich rodiny.

„Promiň, ale je to především moje záležitost!“ opravila Benjamina vzdorně Ráchel. „Byl to přece můj muž!“ znovu se rozplakala, ale jen tence; uvědomila si minulý čas své věty a zapotácela se.

„Je ti špatně?“ podepřel ji švagr.

„Dali mi jen injekci…“

„Co jste jí to píchli? Omámíte ji a pak chcete, aby svéprávně něco podepsala?“ zvýšil hlas.

„To nic není!“ přerušila ho. „Jen mi chtěli pomoct. Neboj se, jsem úplně při smyslech. Bohužel…“

„Zavolám právníka!“ řekl vzdorně Benjamin, jako by jich doma měli tucet, přitom neznal žádného.

„Neblázni!“ zašeptala vysíleně.

„Zapomnělas, že Jakob tady nechal tři sirotky?“

„A také mě, jestli jsi to nezaregistroval! O ty sirotky, které jsem porodila, se musím postarat zase jen já,“ hystericky se přes slzy zasmála. „Někdo musí to věčné zabíjení nějak zastavit!“ rozrušením jí znovu přeskočil hlas.

„Tím nic nezměníš, když jim dáš kus Jakoba! Jenom se ti všichni budou smát a mnozí tě proklejí!“ varoval ji švagr.

„A co by na to Bůh?“ podívala se na něho uslzenýma očima. „Ty přece v Boha věříš!“

„Bůh to zakazuje, a i kdyby ne, jde o princip!“ nevzdával to Benjamin. „Arabové chtějí zničit Izrael a my ho musíme chránit!“ neubránil se frázím, jež užíval jako vášnivý řečník. „Vyhánějí nás z Gilomu!“

„S takovými principy běž někam!“ neudržela se, i když jí bylo trapně, že narušila pietu. „Ne všichni nás chtějí zničit! A mně je nakonec úplni jedno, jestli budu žít v Izraeli, nebo v Palestině, pokud bude moje rodina v bezpečí! To je můj princip!“ pokračovala rozčileně. „Vy se pořád jen zabíjíte a naivně si dokazujete, kdo je Žid, a kdo Arab, komu patří tamten kopec, komu tamta poušť, ale že většinu lidí zajímá jen mír, to je vám fuk! Ať už přijedou Šaronovy buldozery a rozboří Gilom, budu šťastná…“

„Gilom je náš život!“

„Můj život byl Jakob!“

„Kdybychom nedodržovali židovské tradice, neměli bychom dnes svůj stát!“ kázal Benjamin a Ráchel v něm spatřila pokryteckého rabína Josuu, když se jí v mateřské škole díval za výstřih.

„Mám svůj stát a nemám Jakoba! K čemu mi je teď ten tvůj stát? A co to vůbec je?“ rozeštkala se. „K čertu s tím podělaným státem! Je to jen místo, kde se už půl století lidé bojí o své životy, a kde se na nás valí jedna válka za druhou. K čemu to je? A jaké tradice? Copak zrovna tys je někdy dodržoval? Kouříš, piješ pivo, jíš vepřové a nikdy jsi nesvětil šabat, tak o čem to mluvíš?“ vychrlila a pak si uvědomila, že je Benjamin neoholený.

„Židé přece nesmějí oddělovat nic z těla zemřelého, ani ledviny…“

„Ty a judaismus?“ potměšile se zasmála. „Teď možná budeš držet smutek šivu, aby se v Gilomu neřeklo, a podle Tóry sis natrhl límec, budeš sedm dní za svým bratrem truchlit, nebudeš se umývat, holit a stříhat, nebudeš nosit koženou obuv, odpovídat na pozdravy ani souložit a vařit, schováš ve svém domě všechna zrcadla. Sedm dnů ale pomine a zase na Tóru zapomeneš…“

„A ty snad nezapomeneš?“

„Zapomenu! Bůh je krkavčí otec; vyvolil si Židy, ale pak se na ně vykašlal, ani alimenty neplatí!“ napjaly se jí tepny na krku.

„A co tvoje hrdost, jsme přece Židé!“ skočil jí podrážděně do řeči. „Jsme vyvolený národ, i když se nás Bůh zřekl!“

„V čem jsi vyvolenější než jakýkoli Arab?“ postavila se proti němu.

„Jsme nejstarší národ světa, jsme Židé!“ snažil se být nesmlouvavý, ale vše vyznělo jen ve směšný šovinismus a všem začínal být trapný.

„Řekni mi, jací Židé? Co mám společného s Židovkou z Turecka, která je stejně jako já občankou Izraele, ale nedomluvíme se žádným jazykem!“ pokračovala jako smršť. „Co mají se mnou společného Židovky z Buchary a Maroka, ze Sibiře a Etiopie? Mluví jinak, oblékají se jinak, dětem vyprávějí úplně jiné pohádky než já!“ nadechla se a mínila dál pokračovat v nevraživém tónu. „Nejblíž tady k sobě mají přece palestinští Židé s Araby!“

Izrael jí najednou připadal nepřátelský; velkolepé královstvím bez krále, zato plné pokrytectví a umělé soudržnosti. Jeden druhého nesnášeli, ale ve jménu jakési historické setrvačnosti a pudu samozáchovy si namlouvali, že drží pospolu v dobrém i zlém. Zašli už příliš daleko, než aby se mohli vzdát své modly vyvolenosti. Možná tenkrát, před šesti miliony mrtvých Židů, to snad ještě šlo se pokorně asimilovat kdekoli.

„Uklidni se, Ráchel!“ vzal ji šetrně kolem ramen Willi a rád by řekl, že mu mluví z duše, ale mlčel, aby ho Benjamin zase neuzemnil.

„My dávno nejsme žádný národ, ale jen uměle vytvořený houf psanců!“ snažila se dostat ze sebe veškerou hořkost a žal, který se v ní za poslední roky nashromáždil.

„Jsme nejstarší národ světa!“ kázal Benjamin zaníceně a neústupně.

„Izraelcem se přece může stát každý Nežid, který bude ochotný bojovat v naší armádě, každý nežidovský sportovec, jemuž zaplatíme, aby v cizině dělal, jak jsou ti „Židé“ vytrénovaní,“ řekla rozhořčeně.

Bojovala s Benjaminem, ale ve skutečnosti jí už bylo všechno jedno. V mozku měla jen velikou bolest a pálivou zlobu. Její přepadlý švagr obrátil oči v sloup a rezignovaně žuchl na židli, až pod ním nebezpečně zavrzala. Ani on už neměl sílu vzdorovat. Věděl toho dost, aby uznal, že měla svým způsobem pravdu. Izrael byla jen podivná multikulturní sešlost, jaké nebylo rovno.

Zatrpklý Benjamin si uvědomoval, že takto by mohl historii židovského státu probírat do nekonečna; Izrael tvořili příslušníci více než sta národů, ale s Ráchel se o tom bavit nemínil. Alespoň v té chvíli ne.