Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Když jsem býval fotograf -průšvihář

Kdysi jsem byl za zuřivého reportéra a fotografa, který by i přes plot pro unikátní záběr skočil. Ne, nebyl jsem žádný paparazzi, soukromí lidí pro mě bylo vždycky tabu. Jen mě dráždily nebezpečné situace, jež byly zárukou úspěšné fotografie. Říkal jsem si, že dobrý novinář nemusí dobrodružství hledat, jelikož kráčí s ním ruku v ruce jaksi automaticky.

Dost jsem pro tyto účely také riskovat. Mít útočího býka uprostřed madridské arény, to bylo něco. Musel jsem ale pouze vsadit na svoji dobrou hvězdu, že budu rychlejší, než skoro půltunový býčí pořízek. Zvířata byla mým oblíbeným tématem. Dokonce tak oblíbeným, že jsem nebral ohledy na rizika či zákazy a příkazy.

Třeba v jihoafricko-mosambickém Krugerově parku jsem navzdory varování přátel vyběhl z auta v místech, kde to bylo naprosto nepřijatelné. Snímek nosorožce s mládětem jsem sice měl, ale můj kamarád řidič si musel přichystat tři sta randů jako pokutu, kterou si od něho ochotně vybrala neústupná strážkyně největší přírodní reuervace v Africe. Byla to daň za moji zvědavost a štěstí, že z křovisek okolní buše na mě nevyskočil nějaký lev či hygieny.

Do většího průšvihu jsem se dostal uprostřed plání Golanských výšin, když jsem se vydal z terénního vozidla jen pár kroků k ostnatým drátům, které oddělovaly cestu od netknutelného vojenského prostoru. Sotva jsem nacvakal pár záběrů za plotem ,parkujících´ tanků Merkava a tábořících izraelských vojáků, už se po mě jeden z nich hnal se zuřivou gestikulací.

Věděl jsem, co mě čeká a rychle jsem jednal. Naučeným pohybem jsem vytočil film, strčil ho do kapsy a bleskově založil úplně nový. Nebylo to tak složité; po několika zkušenostech, kdy jsem musel naexponovaný film nedobrovolně vydat vojákům, jsem už měl jeden rezervní nachystaný v kapse.

Tak jsem oklamal zuřícího důstojníka, což se mi však brzy málem vrátilo. Byl jsem na Západním břehu Jordánu nedaleko Jeruzaléma, napravo Ramalláh, kousek dál Betlém a nad ním já, abych zvěčnil jednu nelegální židovskou osadu. Kolem jen polopoušť, opar a scenérie přede mnou měla moc daleko do té správné kompozice. Tak jsem s hledáčkem na oku klopýtal kamenitým úhorem, hledal optimální úhel, až jsem do něčeho narazil - byla to žlutá cedule s červeným nápisem: Pozor! Miny!

To bych všem přál vidět můj rigor mortis. Ztuhlý jsem byl víc, než vepřové v mrazáku. Zoufale jsem se rozhlížel po nějakém báječně navztekaném vojákovi, aby mě zatknul, vzal mi všechny filmy a třeba mě i nakopal do zadnice, jen kdyby mě šetrně a hlavně bez úrazu z toho prostoru vyvedl. Kolem byly někde miny, které tam umístili Palestinci, aby zabránili Židům budovat další osady.

Už dávno nejsem zuřivý fotoreportér a zuřivý už vůbec ne. Jen nad hromádkou zažloutlých fotografií vzpomínám, jaké to kdysi bývalo úžasně vzrušující, když měl člověk pudy na háku... Myslím tím ty sebezáchovné...