Kypr -země bejútských azylantů, ruských kožichů a českých manželek

Ledra, kdysi nejoblíbenější nákupní ulice Nikósie, byla uzavřena od roku 1963, kdy na Kypru propukly krvavé etnické nepokoje. Slavnostního otevření hranice se zúčastnili kromě starostů obou městských částí i představitelé OSN. Plechový plot v délce 80 metrů padl již časně ráno, ještě před ceremonií. Už loni v březnu ale řeckokyperské úřady strhly ve svém sektoru zeď, oddělující desítky let jih a sever města. O rok dříve odstranili svou část zdi kyperští Turci.

Kypr je asi deset hodin plavby výletní lodí od Izraele a Libanonu, tedy zhruba dvě stě kilometrů. Jeho historie i současnost jsou krkolomnější, než alpské srázy nad Innsbruckem. Turci a kyperští Řekové se dodnes o rozpůlenou zemi nevraživě dělili, z jihu na sever vás uprostřed Nicosie přes přísně střeženou zelenou línii podivné státní hranice bez potíží vpustili do turecké části, jen jste se museli podepsat do podezřelé prezenční listiny.

Avšak pozor! Vaše podpisy pak zřejmě byli Turky prezentovány jako souhlas na petici za vytvoření tureckého státu na ostrově. Tak mě alespoň varovala Alexandra, jedna z domestikovaných Češek v řecké části ostrova. Neměl jsem důvod jí nevěřit.

Na Kypr přijíždějí tisíce turistů, aby vzdychaly v zátoce u Afroditina ostrůvku, v letech libanonské války kolem roku 1976 se do Larnaky a Limassolu vystěhovaly také stovky bejrútských obchodníků, aby zde investovali své miliony a notně pozvedli ekonomiku země. Moje cesta po Kypru měla nesnadný záměr - najít nějakou zvěst po působení zlotřilého devianta Eliase Hubajky, jenž byl před čtvrt stoletím původcem masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatila. Ještě předtím měl post šéfa protisyrských libanonských křesťanských milicí, o pár let později už dělal prosyrského ministra energetiky a vodohospodářství Libanonu.

Indície mě zavedly do Limassolu, do hotelu Amathus Beach, v němž stála jedna noc tři sta dolarů, Hubajkovi to asi vyhovovalo, já jsem raději přesídlil do méně náročného ubytování, zato s příznačným jménem - hotel Elias, o jehož pronájem se měl Hubajka jako uprchlý podnikatel zajímat, když byl mezi patnácti tisíci Libanonci, kteří utekli před domácí občanskou válkou na Kypr, aby zde vybudovali s velkou nonšalancí banky, hotely a obchodní centra.

Dnes už je předstihli ruští zbohatlíci, jejichž přičiněním se to na ostrově hemží ruskými nápisy v azbuce na každé druhé restauraci či obchodech, v nichž se hlavně v Limassolu a Larnace prodávají i ve čtyřicetistupňových vedrech činčilové a norkové kožichy, kaviár a diamanty o několika desítkách karátů, jimž dokonalí židovští brusiči vytvořili spoustu blyštivých fazet.

Sluneční ostrov ve východní části Středozemního moře vyniká též jedním z nejvyšších počtů vysokoškoláků na tisíc obyvatel na světě. A právě tato touha mladých Kypřanů po vzdělání zvláště v Československu způsobila, že se u nás každý druhý zamiloval, svoji lásku pojal za manželku a odvezl si ji na Kypr. Proto je nyní na ostrově snad největší komunita manželek rodem ze zemí českých, moravských, slezských i slovenských, čítající asi padesát žen. Jde snad o jediný stát, do něhož se nevystěhoval ani jeden český či slovenský muž. Jen samé ženy, v čele s dcerou proslulého slovenského spisovatele a poutavého vyprávěče antické historie Vojtěcha Zamarovského, jehož upoutala zejména Trojská válka a Heinrich Schliemann.

Jednou z mých stop při pátrání po Eliasu Hubajkovi se ukázal Boris. Osmapadesátiletý typický Rus. Vlastně se jmenoval Borissovič po svém otci, co měl zřejmě mafiánský původ, tak jsem nechtěl mít potíže, abych ho uváděl celým jménem či fotografoval. Nechtěl o tom zkrátka ani slyšet. V Limassolu vlastnil klub vodních sportů, což byl vznešený název pro půjčovnu loděk, motorových člunů a nafukovacích banánů pro hromadné padání do vody nadšených turistů, dále pěti vodních skútrů a několika padáků, na nichž se dalo vznášet v závěsu za člunem. Podobné podniky měl mít také na plážích v Soči a Oděse.

Ve skutečnosti však šlo patrně o pouhou ,pračku´ špinavých peněz, jelikož jeho hlavním oborem bylo pašování a prodej kožichů, ušanek a kaviáru od Kaspického moře a Bajkalu. Měl výhodu v tom, že Kypr byl jedinou destinací široko daleko, která byla ochotná povolovat přistávání ruských předecibelovaných letadel na svých letištích.

,,Hubajka? Kašmar," řekl Boris alias Borisovič vážně a zafuněl přes svůj mroží knír. ,,Bydlel chvíli tady, v Eliasu. Byl to psychopat. Pořád u sebe nosil ostře nabitou berettu, jemenskou dýku s rukojetí z pravého rohu afrického nosorožce a nafalšovaný granát. Napřed mě fascinoval, nebylo mi ještě třicet. Vraždění...? Jeho hobby. Když zabil cizího vojáka, uřezal mu uši a ty si pak doma... kašmar - navlékal na drát. Vot, durak..."

Říkal důležitě a mi nezbylo, než mu věřit. Doporučili mi ho přece důvěryhodní kyperští starousedlíci. Třeba se s Hubajkou skutečně osobně setkal, nebo že by si jen přečetl román od zrádného exvyzvědače Mossadu Ostrovského Lstí a klamem, o zvláštních praktikách izraelské výzvědné služby...?

Časně ráno 16. září 1982 vyrazil Elias Hubajka z mezinárodního letiště v Bejrútu v čele svých zabijáků jako absolvent Štábní a velitelské akademie v Izraeli. Směr - uprchlické tábory Palestinců v Sabře a Šatile. To už je z oficiální zprávy Amnesty International. Přes 800 mužů, žen a dětí zde bylo následně povražděno příslušníky křesťanské falangistické strany. Falanga byla za generála Franka ve Španělsku součástí jeho fašistiské vlády a ještě kdysi moc a moc dávno se stejně říkalo šípy a kopími vyzbrojených šikům Alexandra Makedonského ...

,,Měl jít svědčit do Haagu proti Šaronovi, že způsobil právě on tuto krvavou lázeň. Nedorazil tam. Byl nedávno zastřelený, když se snažil nasednout do svého vozu... Kdo? Mossad? Palestinci? Libanonští Drúzové...? Segodnja uže eto něvážne. Do Haagu zkrátka nedorazil, Sabra a Šatila byly pomstěny, Šaron navěky v komatu..." pokrčil rameny Boris.

A jak to bylo s Izraelci doopravdy? Od roku 1978 měl libanonský prezident Džumaijíla blízké kontakty s Mossadem, který mu dodával beretty, samopaly Uzi, granáty, miny i sedm dělových člunů za bratru šest milionů dolarů. Vyzbrojoval se, aby zlikvidoval rodinu svých libanonských konkurentů Faranžijů. Nakonec byl zavražděný on sám. Izrael mezitím ještě vybudoval v Libanonu svoji námořní raketovou základnu a falangistické milice mohly trénovat přímo ve výcvikovém středisku v Haifě...

,,A co Izraelci, kagda pogibla Sabra a Šatíla...?" podrbe se Boris rozpačitě na zátylku, pak se rozhlédne a potichu říká: ,,Do ničeho se Hubajkovi nemíchali, nikoho nezabili, prý jen obklíčili uprchlické tábory, osvítili je reflektory a celý masakr údajně pozorovali ze střechy kuvajtského velvyslanectví... Třeba si mysleli, že Hubajka za ně jednou provždy vyřeší palestinský problém... "

Kypr je svérázná končina s poměrně špinavým temněhnědým pískem svých pláží. Všichni zde vzpomínají na svoji ikonu premiéra a prezidenta arcibiskupa Makariose, zvláště když v sobě mají pár deci vlasteneckého rudého vína commanderia. Je v něm od slunce tolik cukru, že se žádný už nemusí přidávat a ještě je tento mok sladší než med. Když si však objednáte tureckou kávu, kyperský číšník jakoby rázem ohluchl. Musíte jen Cyprus kafe, chcete-li si však tradiční jehněčí špíz souvlakia, mohl by se přetrhnout.

Nicosie má zvláštnost; na hranici zelené linie je mrakodrap obchodního domu, z jehož tuším pátého patra je skvělý výhled na tureckou část města. Není možné přehlédnout ani pár rozstřílených domů a dva minarety, mezi nimiž se na oplešatělých kopcích vyjímá velká turecká vlajka. K zajímavostem patří kromě pověsti o Afroditě i přes dvanáct tisíc britských vojáků, kteří žijí na ostrově už řadu let i se svými rodinami v přísně střežené enklávě.

Ale to už je jiná kapitola, možná povídání pro dlouhé zimní večery...