Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Mercedes za dva koně s žebřiňákem a slámou

"Můj dědeček měl čtyři syny a čtyři dcery. Když zemřel, byla z toho senzace, svůj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak řídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dům, můj otec, vyučený řezník převzal řeznictví a uzenářství, třetí syn zdědil textilní obchod, zatímco na toho čtvrtého nezůstalo nic, protože se oženil s Němkou..."

Historie hodná ostravského rodu Bachnerů. Vypráví mi ji jeden z vnuků bohatého dědečka - Bedřich Eli Bachner. Dnes žije v izraelské osadě Moledet. Vystěhoval se z Ostravy v roce 1947, stal se vojákem, potom pastevcem, později starostou a ekonomem. Osvětimský vězeň č. 1983.

V noci 14. března 1939 obsadila německá vojska Ostravu. V tu samou noc otec Bedřicha Bachnera utekl do Bohumína, který byl v té době součástí Polska. Měl zprávy, že ho chce německá řeznická konkurence fyzicky zlikvidovat. Utíkal musel i malý Bedřich.

"Tenkrát mi bylo osm a vím, že jsme sjeli klecí do šachty, asi do dvousetmetrové hloubky. Tam mě vzal nějaký umouněný pán za ruku a dlouho jsme klopýtali důlní chodbou, až jsme zase za hodinu vyšli ven a už jsme byli za hranicí. Ten horník, který mě převedl, moc dobře znal naši rodinu. Jako všichni ostravští havíři, kteří u nás nakupovali. Byli jsme totiž nejlevnější," pyšně vzpomíná. "Měli jsme velký osobní vůz Mercedes, který byl schopný jet i na líh, protože benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak jsme auto vyměnili za dva koně a žebřiňák se slámou, abychom měli na čem spát. Blížila se přece zima..."

Chtěli do Ruska, nakonec se dostali do Prahy. Pěšky, náhodnými povozy, vlakem. Byl už konec roku 1940. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně...

"Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!" zasněně se zasmál.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi. Byl přemístěn do Birkenau - Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách.

"Bylo to ke konci ledna, střelba ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy...

Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To jsme po zrníčku jedli celý den. Šetřili jsme si ho. Jedno zrnko jsme žvýkali hodinu. Pak jsme šli tři dny a dva starší spoluvězni mi během nich vyprávěli pohádky, jenom abych neusnul a nebyl zastřelený," odkašlal si a zapálil si další cigaretu.

Spávali vždy na hřbitově, aby je nikdo neodhalil. Podařilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké světlo. Reflektory ozářily mýtinu, na níž spali. Mysleli si, že je vypátrali Němci. Nevěděli, kdo na ně svítí. Slyšeli ale jinou řeč, než němčinu. Byli to američtí vojáci, kteří měli dojem, že objevili německé dezertéry. Mnoho vězňů mělo na sobě kradené uniformy esesáků. Tím pro Béďu Bachnera skončila definitivně válka i utrpení v lágrech.

"Byl to tankový pluk americké armády, s nímž jsem se 11. května 1945 dostal až do Berlína. Jel jsem na tanku jako maskot pluku. Ušili mně americkou uniformu a vzali i do Frankfurtu nad Mohanem, kde hlídali tamní Univerzitu, v níž bydlel vrchní velitel generál Eisenhower. Měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Byli jsme totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt.

Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život," říká důrazně. "Pak jsem se vrátil do Ostravy. Vybavovalo se mi, jak mi otec neustále opakoval: Až se vrátíš, tak nezapomeň: bydlíme na Pivovarské ulici č. 21. když uvidíš zelená vrata, to je náš dům! Našel jsem ho. Matka ho před útěkem zamkla. Jeho vyrabování však nezabránila..."

Bratr i maminka byli Němci umučeni v Osvětimi. Bedřich se pokoušel zapojit do poválečného života. Nešlo mu to. Jakmile někde uslyšel němčinu, hned by střílel. A musel dohánět ztracený čas. Měl za sebou jen dvě třídy obecné školy v Ostravě. Chtěl mít maturitu. Tak ho vyzkoušeli, co vlastně umí; udělal zkoušky bez potíží. Měl za sebou přece terezínskou školu. Pozvolna v něm uzrával plán vystěhovat se do Palestiny.

"Za dvě stě tisíc korun strýc s mým otcem koupili cizí doklady. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley. Britové totiž povolili všem vojákům, kteří bojovali za britskou armádu proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě Britského království, kde bojovali..."

,,Nejmladší z mých strýčků, který dobře hrával fotbal a měl mě moc rád, přišel s falešnými cestovními dokumenty. Byl to ten, kterého děda vydědil. Proti Němcům bojovali pod Brity v poušti také Židé, kteří sbírali dokumenty zabitých anglických spolubojovníků. Přišel čas je využít. Za dvě stě tisíc korun je strýc s mým otcem koupil. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley."

,,Chtěl jste emigrovat do Velké Británie?"

,,Do Palestiny, kam ale Židé ani po válce nemohli. Britové povolili všem svým vojákům, kteří bojovali v královské armádě proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě britského království, kde byli nasazeni v bojích Navíc si každý z nich mohl s sebou vzít manželku nebo jinou blízkou příbuznou," rozesměje se Bedřich škodolibě, až dostane záchvat kašle. Ani Britové mu k srdci příliš nepřirostli.

,,A já jsem byl podle dokumentů přece voják jejího veličenstva Brackley. Bylo mi necelých osmnáct a nemohl jsem se ještě fiktivně ani doopravdy oženit, vlastní sestru jsem neměl, tak mně obstarali náhradní. Byla jí židovská dívka, které jsem tak pomohl dostat se do Palestiny."

Sedíme na zahrádce za domkem Bachnerů. Je už noc a a nad spícím Moledetem bdí ozbrojené hlídka, tvořená dvěma osadníky, obcházející vesnici. Nad hlavou máme nebe plné hvězd. Občas se po něm prožene s mrazivým hukotem izraelská stíhačka F-16. Letí tak nízko, že se domy roztřesou asi stejně jako já. Bedřich jen mávne rukou se slovy, že si Izrael byl patrně zase ,,vyřizovat účty" s teroristy v Libanonu.

,,Kromě té Židovky se mnou jel ještě kamarád z Nitry, co se jmenoval Ezer Mauskopf-myší hlava. Sehnal dokumenty stejným způsobem. Zaplatil si je. Navíc měl po rodičích, kteří zahynuli v koncentráku, velký statek s koňmi, chovanými pro armádu. Podařilo se mu je prodat za čtyři miliony korun," zasmál se vítězoslavně Bedřich.

,,Ale co v Palestině s českýma korunama?" směji se také.

,,Uvažovali jsme stejně a na černém trhu za ně koupili dvě kila zlata. Dvacet tabulek po sto gramech. A ty jsme si uložili ve dvou kufřících k ponožkám a spodkům. K nim jsem dostal od táty dvaadvacet dolarů. Za námi se měly rozjet ještě dvě bedny s našimi věcmi. Byl v nich celý náš majetek. Dones nedorazily. A tak jsme s našimi kufříky jeli v roce 1947 přes Marseille lodí až do Haify, kde nás jako zasloužilé anglické vojáky vítal britský velitel města," chechtá se Bedřich.

Dívám se na něho se zájmem. Tak tohle je člen rodiny Bachnerů, o nichž se na Ostravsku mluví do dnešních dnů. Starousedlíci pořád chodí v Ostravě nakupovat ,,do Bachnera", dnes obchodního domu Horník. O bohatství tohoto ostravského rodu se toho napovídalo až moc.

Bedřich Eli Bachner z Moledetu našel zřejmě jiné hodnoty. Peníze a komfort mu štěstí nepřinesly, z role dobrodruha také vyrostl. Asi proto, že se příliš brzy stal dospělým a do svých sedmnácti prožil to, co se jiným nepodaří za celý život.

,,Hned první den našeho pobytu v Palestině nám židovská organizace dala nové dokumenty. Také falešné. Byli jsme Židé narození v Palestině, ale neuměli jsme hebrejsky ani slovo. Za pár měsíců jsem byl člověk tří národností. Měl jsem v Tel Avivu strýčka, kamarád z Nitry tam měl zase tetičku. Vydali jsme se za nimi. Časně ráno jsme začali hledat autobus. Na jedné straně cesty stavěl britský za čtvrt libry, na druhé arabský, jenom za sedmnáct pencí. Tak jsme jeli arabským," líčí Bedřich své údobí dobrodruha.

,,Před námi jel anglický vůz plný vojáků, červených baretů. Mezi naším autobusem a vojenským autem najednou vybuchla mina. A nějaký Arab, co ji tam nastražil, upaloval do pouště. Nikdo za ním nemohl, protože by ho tam mohly též pohltit písečné proudy, co jsou horší než rašeliniště. Tak alespoň zatkli všechny z toho arabského autobusu a odvezli nás na britskou policejní stanici. Nás a dva kufříky, každý s kilem zlata. Státního, z černého trhu. Kdyby ho Angličané objevili, bylo by to na provaz. Měli jsme napsáno, že jsme se narodili v Palestině. Hebrejsky jsme ale neuměli ani slovo. Jasní teroristé."

Bedřichova historka mi připadá komická také proto, že si představuji, co by na to všechno říkal jeho přísný dědeček. A kdyby znovu nahrával svoji závěť na gramofonovou desku, jestli by Bedřichovi za jeho dobrodružný útěk vůbec něco odkázal.

,,Na úřadovně policie byl velký zmatek, jeden mluvil přes druhého, nikdo nikomu nerozuměl, každý se staral hlavně sám o sebe. Tak jsem to riskl a vytratil se za jedním z oficírů, který mi připadal jako našinec. Zeptal jsem se ho německy, jestli není Žid. Chvíli váhal, pak řekl že je. Vysvětlil jsem mu, že jsme přistěhovalci, teprve čtyřiadvacet hodin v Palestině, a že nemáme ani libru a potřebujeme se dostat do Tel Avivu."

Bedřich má i po letech dobrou náladu ze svého hazardního mládí.

,,Jak se v Česku říká, blbí mají štěstí, ne? Zavřel nás na záchodě a šel najít židovské taxi. Pak nás odvezl. Bylo čtvrt na šest, v šest hodin byla policejní hodina. Koho chytili venku, toho zavřeli. Tak jsme dorazili ke strýčkovi. Bylo slávy, vítání. Když jsem mu ale řekl: Hele, strýčku, my máme s sebou dvě kila zlata, skoro omdlel. Dva sedmnáctiletí kluci jedou přes celou Evropu a Blízký východ s načerno koupeným zlatem. To byl pro něho šok."

Tenkrát ještě netušil, že za dva kilogramy zlata si Mauskopf koupí v Tel Avivu taxi a kino. Nebyla televize a lidé museli stát na lístky na filmové představení přes dvě hodiny. Nebo se dovnitř dostali protekcí. Byl to dobrý byznys, Mauskopf si ale napřed musel dát nové příjmení Drori, protože se mu všichni smáli pro jeho ,,myší hlavu". Pak prodal kino a pozemek Američanům, kteří si na něm postavili svoje velvyslanectví. Získané peníze rozdělil třem svým bratrům. Dnes je Ezer Drori v Jeruzalémě v honosné čtvrti u knesetu správcem domů bohatých amerických Židů.

Ani Bedřichův strýc nepatřil k chudobným. Měl obchod s kávou a továrnu na marmeládu. Peněz mu nechybělo. Hned po válce v sedmačtyřicátém jezdil automobilem Austin a v bance měl trezor, do kterého hned ráno Ezrovo zlato uložil. Pár měsíců se Bedřich učil hebrejsky. Než za ním přišli, jestli by nechtěl do podzemní organizace pro boj s Angličany, kteří bránili vytvoření státu Izrael. Byl počátek roku 1948. Odboj hledal kluky, kteří měli nějaké ponětí o zbraních. Bedřich byl celý dychtivý do boje. Jako zkoušku odvahy musel ukrást jako nováček Arabům slepici. Potom absolvoval výcvik a první akci proti teroristům v Libanonu.

,,Chytli mě ale Angličané a vypadalo to zase zle. Oni neuměli hebrejsky, já anglicky. Mysleli si, že mé hebrejštině nerozumí, přitom já znal hebrejsky jen slova pro vojáky nejpotřebnější: voda a chleba. Zavřeli mě do kasáren. Zbraň u Žida. To byl pro Angličany terorismus, za který byla smrt. Poslali mi ale obhájce. Byl protřelý a mazaný. Nevím, kde na to přišel, ale podařilo se mu ulomit na mé pistoli nárazník a pak tvrdil, že nešlo o nebezpečnou zbraň, ale o hračku v rukách nedospělého mladíka. Tak jsem zase vyvázl."

Také to bylo tím, že se už v OSN připravovalo hlasování o vytvoření státu Izrael a Angličané mysleli víc na ústup ze Středního východu, než aby stříleli nějaké vyjevené chlapce. Když to 14. března 1948 nastalo, Britové už byli skoro sbalení. Bedřich začal svůj boj proti Egypťanům v Negevské poušti. Dostal se až do Elatu u Rudého moře.

Tak se dostal do Palestiny. Pár měsíců se učil hebrejsky. A našel nové kamarády. Robert Šlomo David, Petr Bachrach, Hanuš Rosenbaum a Harry Goldberger.

"Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši "osídlovací" akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu," nostalgicky vzpomíná můj hostitel.

V roce 1953 se oženil. Svoji životní lásku Tovu, s níž má čtyři děti, objevil, když přišla pomáhat jako příslušnice armády do jeho vsi. Čtyřiadvacet členů Bachnerova klanu je dnes možná v Izraeli největší židovskou rodinou, žijící pohromadě v jedné vesnici. Moledet už má na 340 členů a přes 120 dětí, k tomu dalších pětačtyřicet rodin, které sice ve vsi bydlí, ale nejsou členy osady.

 

"Máme též slepičí farmu, z jejíchž vajec se nám v inkubátoru vylíhne ročně asi šest milionů kuřat. Jedno prodáváme za necelé čtyři šekely," říká Bedřich Bachner. "Roční obrat ze zemědělské produkce i z přidružené výroby vysokozdvižných vozíků a těžkotonážních jeřábů činí více než osmdesát milionů šekelů, z toho zůstává pro osadu asi osm procent, po zdanění i zaplacení dluhů bankám..."

Platy osadníků se pohybují ve výši osmi tisíc šekelů za měsíc, manželé bez dětí dostávají asi polovinu. Všem ale osada platí vodu, odvoz odpadků i daně, včetně zdravotního či důchodového pojištění, což představuje měsíčně další čtyři tisíce šekelů, tedy průměrné náklady na provoz čtyřčlenné rodiny.

 

Svátek Nového roku stromů připadá podle židovského práva na 15. – „Tu“, podle hebrejské numerologie – den měsíce Švat. Je zvykem jíst plody země, včetně zvláštních Sedmi druhů „kterými je Země Izrael obdařena“ - pšenice, ječmene, vinné révy, fíků, granátových jablek, oliv a datlí či rohovník, známý jako svatojánský chléb, jehož semínka se kdysi stala svojí vyváženou hmotností 0,2 gramy základem diamantového karátu.

Tu Bi-švat je považován za den radosti, stejně jako za den sázení. Datum bylo židovskými mudrci stanoveno jako přelomový den mezi jedním a následujícím zemědělským rokem. Jeruzalémský Talmud vysvětluje, že tomu je tak proto, že tento den vždy napršela většina ročního deště. Výběr tohoto data má dopad na zemědělské zákony Země Izrael, jako např. prořezávání a zákaz braní plodů ze stromů mladších čtyř let.

"Spíš jde o dodržování dávné aškenázské tradice, kdy musely být plněny zemědělské zákony, na jejichž základě se odevzdávaly tzv. kněžské desátky, tedy dvě procenta zemědělské produkce duchovním, kteří nevlastnili žádnou půdu," vysvětluje mi Bedřich Bachner, jenž s hrdostí pozoruje vystoupení své bachnerovské Klabzubovy jedenáctky, kterou tvoří jeho dvanáct vnoučat. "Pak byl tento odvod z úrody obilí, oleje a moštu rozšířen na všechny druhy úrody. A ještě později byla tato daň zrušena úplně..."

V poslední době se v Izraeli pořádá Tu Bi-švatový seder, spojený s rituálním svátečním jídlem. Zvyk výkladu útěku Izraelitů z Egypta, založený v 16. století kabalistickými učenci v Safedu, se odvozuje od pesachového sederu, ale zaměřuje se především na osobní a národní obnovu a svatost Země Izrael a jejích plodů. Připomíná se truma, oběť pozdvihování, kterou museli rolníci odevzdávat kněžím - kohanim. Říká se tomu Roš-hašana la-ilanot - Nový rok stromů, který se slaví v období, kdy rozkvétá příroda a nastává rok mízy. Dnes se Tu bi-švat provádí jako Chag la-ilanot - Den stromů.

Seder je i večerní hostina pro dospělé, kteří mohou vypít čtyři poháry vína a ochutnávat symbolické plodiny. Čtyři poháry představují čtyři pohledy na svět (materiální, citový, intelektuální a duchovní) nebo čtyři přístupy k přírodě a světu (sociální, národní, ekologický, všeobecný). Čtyři poháry se pijí tak, že první pohár obsahuje pouze bílé víno, druhý obsahuje třetinu červeného a dvě třetiny bílého, třetí pohár již obahuje dvě třetiny červeného a jednu třetinu bílého a čtvrtý již pouze červené víno. Poměry jsou pouze orientační a nejsou nijak závazné.

Během posledního týdne se po celé zemi konají ceremonie sázení stromů. V náboženské škole Nir Ecion u Haify zasadil citrusové sazenice spolu se stovkami žáků též Noam Šalit, otec izraelského vojáka Gilad Šalita, kterého unesli palestinští teroristé před více než rokem. Místo výsadby bylo nazváno „Les naděje.“

Pan Šalit zdůraznil význam biblických přikázání o smazávání dluhů a propouštění zajatců. „Je to micva a proto ji vláda musí naplnit,“ řekl. Dodal, že jeho rodinu netěší boje mezi Fatáhem a Hamásem a že velmi pozorně sledují zprávy z Gazy.

V komunitě Eli, severně od Šilo v Benjamínu a západně od údolí Jordánu, byly zasazeny stromy na památku tří synů města, kteří padli v nedávné válce v Libanonu – jsou jimi Ro'i Klein, Amichai Merchavia a Gilad Zusman. Padlí vojáci Jehuda Greenfeld z Máleh Michmaš a Ohad Klausner Beit Horon byly také vzpomínáni na obdobných obřadech ve svých obcích. Sázení stromů se zúčastnili rodinní příslušníci a studenti.

Bývalí obyvatelé Guš Katif, vyhnaní ze svých domovů v Pásmu Gazy před rokem a půl, sázeli minulý týden stromy v Kisufimském lese, na cestě k nyní uzavřenému přechodu Kisufim do Gazy a obce Gus Katif. Sázení symbolizuje hlubokou víru těchto lidí, že se jednoho dne vrátí do svých milovaných domovů.

 

Starají se společně o chov tří tisíc kusů krav, jejichž telata vykrmují a prodávají. Denně též nadojí z dvanácti stovek ovcí na šest set litrů mléka na sýr. Za kilo živého masa z krav mají až dvanáct šekelů, za litr ovčího mléka skoro patnáct. Dalších tři sta šedesát krav chovají výhradně na mléko, jehož denně nadojí až dvanáct tisíc litrů. Týdně za ně inkasují přes sto dvacet tisíc šekelů. Osada funguje i s pomocí stovky arabských pracovníků z okolních palestinských vesnic. Bez vážnějších problémů.
Navečer jdeme na procházku Moledetem. Na každých deset domů připadá jeden protiraketový kryt, pořád udržovaný v provozu. Bunkry jsou také u zdejší základní školy, kde je neustále doplňováno vše potřebné pro přežití, včetně potravin a vody. V místním kulturním domě se chystá velká sláva; na 22. ledna 2008 připadá 15. den měsíce Švat, známý jako židovský Nový rok stromů. Ačkoliv celonárodní sázení stromů bude tentokrát vynecháno, večer se koná tradiční seder, v němž je dětem připomínána dávná historie Izraelitů.

Osada Moledet funguje i s pomocí stovky arabských pracovníků z okolních palestinských vesnic. Bez vážnějších problémů. A nad tím vším pořád bdí hlavní ekonom Moledetu, zdatný důchodce - osmdesátník Bedřich Eli Bachner. A občas si zajede do Ostravy, aby si zašel nakoupit do obchodního domu Bachner. A zavzpomínat na svého dědu i rodiče.

Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky...
V čem tkví dlouhověkost neustále stresovaných Izraelců?
 
Židy mám rád z několika důvodů. Nejen proto, že objevili pro lidstvo Boha, napsali Desatero a Starý zákon a že nejslavnějším človějem se stal židovský rabín jménem Ježíš Kristus. Židé mě fascinují i tím, že je jich na světě jen 12 miliónů, přesto získali už 170 Nobelových cen, zatímco třeba muslimové se skoro 1,4 miliardami muhammadánů jich získali jen sedm.
Nejvíc mě asi fascinuje, že se Izraelci dožívají vysokého věku. Ženy 82 roků, muži 78. Momentálně je v Izraeli 1015 obyvatel židovského původu ve věku nad 100 let, dva mají dokonce 119 roků. Jak je to možné, když přežili hrůzy hrůz jménem vyhlazovací koncentrační tábory, a dnes aby zase byli neustále ve střehu, jestli se nestanou obětmi sebevražedných atentátů či raketových útoků Hizballáhu nebo Hamasu.
,,Milujeme život a není to fráze; kdo přežil holocaust, toho už nic horšího nemůže potkat. Tolikrát jsme viděli smrti přímo do očí, že nás už vůbec neděsí,” řekla mi Hana Ringová-Rožanská z Českého Těšína, která přežila Osvětim-Březinku jen proto, že se dostala na Schindlerův seznam a dnes už žije šedesát roků nedaleko Tel Avivu.
,,A žádné jídlo nesmí přijít nazmar. Proto máme kolem domu spoustu potulných koček, kterým dáváme zbytky. Synové mi někdy říkají: lednička je prázdná, co máme jíst? Hned jim vyčiním: Když je v domě voda a chléb, nemůže být hlad!”
Tel Aviv je pro mne též přivětivá ulice Ir-Shemesh, na níž v patrovém domku č. 57 má svůj prostorný byt pětasedmdesátník Bobby Robert Šlomo David. Narodil se v Ostravě před osmdesáti roky, přežil Terezín, zúčastnil se pěti izraelsko-arabských válek a dnes žije v Izraeli skoro šedesát let se svojí manželkou, laskavou Němkou Alizou.
Kdo světí židovský den volna šabat, většinou drží i košer jídelníček. Mezi ostravskými Židy se tímto způsobem stravuje jen Bobby David. 
,,Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky!" říká Židům biblický příkaz, z něhož se vyvinulo základní pravidlo v jejich stravě. Podle něho nesmí Židé nikdy jíst zároveň masné a mléčné výrobky. 
,,Nejsem ortodoxní Žid. Dodržuji jen ta základní pravidla šabatu a částečně košer," uvádí věci na pravou míru můj hostitel. ,,V sobotu jezdím autem, rozdělám oheň, což se ale podle Tóry v tento den nesmí, také během šabatu vaříme, což je rovněž zakázáno. Jedno dodržuji přísně, když nejím vepřové maso, nikdy najednou nekonzumujeme masné a mléčné výrobky, ani svíčkovou."

,,V kuchyni rovněž nemáte povinné dva dřezy..?"
,,Nemáme ani oddělené příbory a nádobí, ani dva dřezy a druhou lednici."
Musím nepokrytě říct, že tak chutně jako při košer stravě u Bobbyho v Tel Avivu nebo v hotelu Central v Jeruzalémě jsem dlouho nejedl. Přispělo k tomu nejen velmi pestré složení pokrmů, ale také jejich nápaditost a kalorická nenáročnost. Ráno se podávala pouze zelenina, ovoce, sýry, nekvašený chléb, džúsy, čaj, káva a několik druhů salátů. Máslo a tuky se nepoužívají. A zásluhou telavivského novináře Michaila Dorra jsem se mohl podívat také do hotelové kuchyně.
Všechno nádobí zde muselo být dvojí stejně tak hrnce a pánve, misky i útěrky, zástěry a příbory, na nichž byl dokonce vyražen symbol, aby se poznalo, který nůž je na maso a která vidlička zase třeba na sýr. Dvojí musejí být též umývací linky a dřezy, jelikož například talíř, z něhož se jedl hovězí biftek, se nikdy nesmí umývat ve stejném dřezu, ve kterém se oplachovalo nádobí od mléčných jídel. Lednice musejí být také dvě. A když věřící Žid sní maso, musí čekat až šest hodin, než smí pozřít mléčný produkt. Obráceně je pauza pouze čtyřhodinová. Během ní by se měl žaludek vyprázdnit.
,,A aby život kuchařů v takové přípravně pokrmů nebyl jednoduchý, musí nad nimi bdít náboženský dozorce ,,mašgiach", který pečuje o řezníky, pekaře, šéfy hotelů a restaurací a o dodavatele potravinových polotovarů. Dohlíží také na to, aby bylo v lednicích maso pouze ze zvířat, která mají zcela rozpolcená kopyta a svoji potravu přežvykují. Z tohoto ,,pokrmového" seznamu jsou vyloučeni mimo jiné velbloudi, vepři, koně, osli, masožravci, tlustokožci a vodní savci," prokazuje Bobby svoji košer sečtělost.
Z ptáků je možné jíst domácí drůbež, naopak je zakázáno si pochutnat třeba na dravých ptácích, mrchožroutech a netopýrech. Kromě čtyř druhů kobylek se nesmí konzumovat ani žádný hmyz, stejně tak na židovském talíři nikdy neskončí žádný z rodu plazů a obojživelníků, což se nevztahuje na ryby, které mají ploutve a šupiny.
,,Vyloučeno je pozřít krev zvířat, proto je nařízena tzv. rituální porážka (šchita), při níž musí být odvedena všechna krev z mrtvého těla a zasypána v zemi. Pokud přece jen nějaké krevní zbytky hospodyně v mase najde, musí je odstranit tím, že ho napřed půl hodiny máčí ve studené vodě, následně je budoucí řízek posypán hrubou solí a zanechán hodinu k odkrvení na nakloněném prkně."
Játra musí být opečena pouze na otevřeném ohni. Odstranit je nutné též některé části těla zvířete, zakázaný je rovněž tuk, hlavní tepny a žíly na kyčlích. Zvířata musejí být zabíjena tak, aby netrpěla. Nesmí se omračovat, nůž (chalaf), jímž se zvíře poráží, je pravidelně kontrolován, aby neměl vroubky a byl tak víc účinný. Jím se přetnou životně nejdůležitější tepny, žíly a průdušnice, takže zvíře upadne do bezvědomí a jeho smrt nastane bez trápení za několik vteřin.
Dne 20. srpna 1893 byla ve Švýcarsku košer porážka postavena mimo zákon – zákaz trvá dodnes. Téhož roku byla košer porážka zakázána v německém Sasku. Dnes ji zakazuje také Norsko. Další evropské země (Velká Británie) zákaz zvažují. Formálně je zdůvodněn ochranou zvířat a jejich týráním. Jedním z prvních nařízení v roce 1933 v Německu, kdy se dostali k moci nacisté, byl právě zákaz košer porážek. Paradoxně předcházel nacistickému pozabíjení 6 milionů Židů.  
Být řezníkem pro přípravu košer jídla není žádná maličkost. Ti plně kvalifikovaní (šochet) smí porážet zvířata i ptactvo, ti, kteří nemají všechny zkoušky, mohou usmrcovat pouze drůbež. Židé věří, že v krvi je lidská duše.
,,Přestože ovoce, zelenina a ořechy patří k dovoleným pokrmům, musí také tyto pochutiny projít kontrolou, zda v nich není hmyz nebo červi. Používat se nesmí ani zrní z čerstvě sklizených obilovin či ovoce ze stromů do čtvrtého roku jejich růstu. Rituální způsobilost musí být prověřena také u schválených vín a mléka, zda v nich nejsou zakázané přísady," dodává Bobby nad bohatě prostřeným stolem.
Košerové rituály nezakazují konzumaci vína, jehož prvním výrobcem byl podle židovské tradice praotec Noe. V Toře je víno prezentováno spolu s chlebem jako ,,dobré věci života", protože je k radosti bohům i lidem, pro radost lidského srdce. Nesmí se ho však vypít příliš, jelikož opilost je opět zakázána.
Kromě svátku pesach, kdy je povoleno vypít čtyři poháry vína, a svátku purim, kdy je naopak mužům přikázáno opít se do němoty, aby se nepoznalo, kdo je haman - prokletý a mordechaj - požehnaný.
Proč se Židé v Izraeli dožívají tak vysokoho věku? Možná to bude i z výše uvedených důvodů, k nimž je nutné přičíst fakt, že skoro žádný nekouří, alkohol jen ve velmi výjimečných případech, zato každý den chodí časně ráno plavat. A hlavní je jejich radost ze života, třeba i když je občas moc smutný. Nic horšího než holocaust je zkrátka nemůže potkat. Dodržování košer pravidel v Tel Avivu svědčí o příklonu zdejších obyvatel k tradicím judaismu.
Jako základ je i zde brána halacha - židovský zákon se svými 613 příkazy. Košer pravidlo se nevztahuje pouze k jídelníčku, ale třeba též k bankovnictví. Halacha přísně prosazuje čisté peníze, tedy košer jsou ty, jež nepocházejí z lichvy, prodeje drog, z masného (vepřového) průmyslu či z prostituce a podobně.
Průzkum Manažerského fóra ukázal, že zahraniční charedim (ultra-ortodoxní a zbožní Židé) během posledních čtyř let nakoupili v Izraeli obytné a další nemovitosti v hodnotě 5 miliard šekelů (25 miliard českých korun). Manažerské fórum je ekonomické fórum izraelského charedi-zbožného sektoru.
Zahraniční ultra-ortodoxní a další zbožní Židé jen v samotném Jeruzalémě investovali v letech 2004-2007 celkem 3 miliardy šekelů (15 miliard korun), včetně 400 milionů šekelů (2 miliard korun) za pozemky pro obytnou výstavbu.

Většina těchto investice se soustřeďuje do starých čtvrtí v centru města, velká část z nich jde do tří až pětipatrových obytných domů ve starých charedi čtvrtích Geula, Bejt Jisrael a Sanhedria, stejně jako do novějších čtvrtí Eškol, Maalot Dafna, Ramot, Kirjat HaJovel a Ir Ganim. Také Romema na západním okraji města přitáhla velké investice – 3.000 tamních bytů bylo prodáno charedim z USA a Velké Británie.

Na kupní sílu charedi sektoru již reagují i izraelské banky. Obchodní diskontní banka (Mercantile Discount Bank), dceřinná společnost Izraelské diskontní banky (Israel Discount Bank) zahájila činnost „košer“ společného investičního fondu, který bude zbožným investorům nabízet zhodnocení jejich peněz do společností, které při své činnosti dodržují židovské právo (halachu). O tom, které společnosti to budou, má rozhodovat rabi Arje Dvir (Aryeh Dvir). Banka sama uvedla, že cílem fondu je zaměřit se na dosud opomíjenou zbožnou komunitu.

 
Požadavky věřících Židů proto vzrůstají: Výsledkem je pět nových synagog, které budou vybudovány v pěti novějších čtvrtích na severu Tel Avivu – v Ramat Aviv Gimmel, Kochav HaCafon (Kokhav HaTzafon), Novém Ramat Aviv, Ezorej Chen a Severním Tel Baruch.

Eldad Mizrachi, stojící v čele Telavivské náboženské rady, uvedl: „Jsme šťastní, když vidíme, že požadavek na nové synagogy vyšel především přímo od samotných obyvatel – ukazuje to na duchovní žízeň po Tóře, zejména v oblastech, které nebyly považovány za bašty zbožnosti.“

V současnosti je v Tel Avivu v provozu 544 synagog. Vrchní rabín Tel Avivu, rabi Jisrael Meir Lau, řekl: „Je zde více věřících a není dostatek místa, kam by se mohli posadit.“

Rabi Lau, který se zřekl své kandidatury na prezidenta  Izraele ve prospěch Šimona Perese, hovořil o současném rozkvětu studia Tóry a duchovních studií v Tel Avivu. Mezi jinými jde o Maaleh Elijahu, což je hesder ješiva zřízená před deseti lety skupinou studentů z Ješivat Merkaz HaRav Kuk a vedená rabim Chaimem Ganzem. Činnost ješivy zahrnuje výuku vojáků, studium v párech (jeden s jedním), poskytování jídla, stejně jako další komunitní služby.

Roš Jehudi (Židovská hlava nebo Židovská mysl) je studijní centrum Tóry a komunita pro ty, kdo se snaží přidat do svých životů židovskou spiritualitu. Vydává týdeník, jenž mimo jiné, popisuje příběhy mladých Izraelců, kteří vyrůstali jako sekulární a prostřednictvím Roš Jehudi se vrátili k židovskému praktikování.

 

Článek částečně čerpal z informací zpravodajského webu Arutz Sheva – Israel National News.