Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Město míru i tragických krveprolití

Stál jsem v pohnutí před Západní zdí v Jeruzalémě, svíral v dlaní papírek se svým přáním a vzpomínal na chvíle, kdy kousek dál vkládal do škvíry Zdi nářků své přání také papež Jan Pavel II...

Jako bych slyšel píseň Jerušalajim šel zahav - Jeruzalém ze zlata a potom Hatikvu - unikátní nahrávku izraelské hymny v interpretaci Ofry Hazza, s hlasem prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona, čtoucího Deklaraci nezávislosti 14. května 1948.

Zněly mi však i zlostné hlasy...

,,Kdybys vytočil na svém vatikánském faxu izraelské číslo 261 22 22, mohl jsi poslat své přání telefonem. Rabíni by ho do zdi vložili za tebe! Dělají to třikrát týdně! To víš, byznys je byznys...”

„Styď se, papeži!” skandoval hlouček ortodoxních Židů.

,,Vypadni z naší Svaté země. Nasypeme ti smetí na hlavu...!”

„Jste normální? O co vám jde?” divila se židovská studentka. ,,Ať žije papež! Vždyť přece všechny Židy odprosil. Copak mám kvůli nesvárům našich praotců a otců donekonečna trpět?”

„On přece řekl, že je na straně Palestinců a to znamená, že se ztotožnil i s teroristy Hamásu a Fatáhu,” odporoval mladík v černém hábitu, s kudrlinkami pod širokým kloboukem. „Papež Hitlera - Pius XII., papež Hamasu - Jan Pavel II. Od Hitlera po Hamas!” vykřikoval a zvedl nad hlavu protipapežský transparent. „Holocaust trvá dál! Ve jménu jejich Boha zabíjeli Němci Židy!”

Opouštím Západní zeď, odevzdávám papírovou kipu, která se zde před vstupem k pověstné Zdi nářků každému půjčuje. A jelikož nejsem Žid, mám právo vstupu též na vrchol Chrámové hory, abych si prohlédl Omarovu mešitu, která sice jako mešita nevypadá, jelikož není nasměrována směrem k Mekce, jako každá jiná mešita. Její stavitel měl ale utkvělou megalomanskou představu, že vybuduje tu nejdůležitější mešitu na světě a že se všichni muslimové budou při svých pěti denních modlitbách klanět směrem k Jeruzalému a ne k Mekce...

Jeruzalém se stal hlavním městem Judsko-izraelského království před více než 3000 roky za vlády krále Davida. Během první židovské války v roce 70. n.l. byl Římany zničen. Po druhé židovské válce roku 132 bylo na jeho troskách vybudováno římské město Aelia Capitolina, do kterého měli Židé vstup zakázán. Navíc nechali Římané přejmenovat Království Izrael a Judeu po největších nepřátelích Židů - po Filištínských na Filistinu, vždy virtuální stát Palestina. Nikdy neměl svého panovníka, krále či vůdce, žádnou kulturu, palestinskou architekturu, žádné palestinské výrobky a jehož obyvatelé nikdy nemluvili neexistujícím jazykem zvaným palestinština...

Když se ostravský Žid Bobby Šlomo David učil v roce 1948 v zemědělské škole nedaleko Jeruzaléma, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovaly židovské vojáky.

"Jejich nákladní prostor jsme vyplnili po okrajích pytli s moukou, cukrem a solí. V takto vytvořeném opevnění jsme nechali otvory pro kulomety, uvnitř pak byly zásoby potravin, vody, munice a čtyři vojáci. Vpředu byli řidič a střelec,“ popisuje Bobby. "V naší dílně byl mechanik pro opravy zemědělských strojů. Byl to skvělý ruský inženýr. Postavil náš první minomet. A vymyslel skvělý sendvič. Tak jsme říkali opancéřování kabin nákladních vozů. Napřed se na ni dal pět milimetrů silný ocelový plát, na něho tlusté dřevěné desky a znovu ocelový plát. V něm byly vypáleny díry, jako střílny...”

Bobby byl v Palestině také svědkem napjaté atmésféry toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla koncem roku 1947 na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, jejíž arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN v New Yorku.

Napětí vrcholilo, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu? Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN.

,,Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny," nastiňuje mi Bobby atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně; bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko.

Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování nezúčastnilo...

Založení státu Izrael bylo 29. listopadu 1947 schváleno a brzy poté, 15. prosince 1947, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů.

Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory začali používat na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům. K Západní chrámové zdi mohli Židé opět až po izraelském vítězstvím v Šestidenní válce roku 1967, po osvobození východního Jeruzaléma a znovusjednocení města.

V Jeruzalémě je i kus Ostravy. Lze ho objevit v bytě Ariho a Evy Alterových, jednoho z nejstarších manželských párů ostravských Židů v Izraeli. Mají za sebou půl století společného života. A že jim věk skoro nic neříká, navzdory válečným peripétiím Ariho ve Svobodově armádě a Evy v Terezíně i Osvětimi, dokazují jejich časté cesty do Ostravy, naposledy na přelomu druhého tisíciletí.

,,Moji prastrýcové Salo a Jindřich Krämerové a jejich matka, tedy moje babička Anna, byli vlastníky velkoobchodu s uhlím a velké mlékárny v Ostravě - Přívoze. Dnes je na tom místě autodružstvo. Už před šedesáti lety uměli pasterizovat mléko, které nakupovali v okolních vesnicích Petřkovicích a Ludgeřovicích. Produkovali mléko, máslo, sýry a smetanu," říká rozšafně paní Eva.

Vysoká štíhlá žena, jejíž čeština je snad tou lepší mezi českými Židy v Izraeli, dává tušit svým vzezřením, byť už poznamenaným sedmi křížky, že jako dívka patřila k těm ostravským kráskám, za nimiž nebylo možné se neotočit. Také jako jedna z mála českých Izraelek si vzala za manžela Čecha. Tak doma mohli se synem vždycky mluvit nejen hebrejsky a anglicky, ale také česky mezi sebou.

,,Moji rodiče pak těsně před válkou dokoupili auta a mlékárnu zmodernizovali. Otevřeli si také obchod se smíšeným zbožím a postavili rodinný dům. Bydleli jsme pohromadě se strýcem. Měl dva kluky, já byla jediná dcera. Společně jsme chodili v Ostravě do obecné školy. Než nás v roce 1942 všechny židovské školáky vyhodili. Tak nám Židovská obec zařídila školu v budově u kostela sv. Václava..."

Chtěl jsem slyšet tyto kruté příběhy. Ne však pro senzační odhalení. Jen abych připomněl nám malomyslným, jak lze obstát i v té nejtěžší životní zkoušce. Jak být jako strom, který vždy umírá jen ve stoje...

,,Všichni ostravští Židé, kteří něco uměli, byli počátkem čtyřicátého vyzváni, aby se šli učit. Dopoledne to byla obecná škola, odpoledne měšťanka. Jinde jsme neměli šanci se vzdělávat nebo si hrát. Tak to trvalo až do září roku 1942, kdy nás převezli do Terezína. Když jsem se po válce vrátila, nezbyly na našem majetku ani řetězy, na nichž byly uvazovány čtyři páry koní. Pacholci s jejich pomocí rozváželi mléko po městě. Všechen majetek byl rozkradený..."

Uprostřed Jeruzaléma je Chrámová hora a na ní Skalní dóm (hebrejsky Kefat HaSela), který je islámská svatyně, nazývaná Ušlechtilé útočiště - al-Haram al-Qudsi al-Sharif. Byla jako Omarova mešita (hebrejsky Har HaBajit) postavena mezi lety 687 a 691 kalifem Abd al-Malikem. Po celá staletí byla nazývána mešitou Umar ibn al-Chattáb.

Muslimové věří, že skála v centru Dómu je tatáž, po níž vystoupal Muhammad na Noční cestu do nebe roku 621 n.l., doprovázený andělem Gabrielem. Tam se prý radil s Mojžíšem a před návratem na zem dostal muslimské modlitby - Korán, v němž se praví, že Buraq nesl Mohameda na Noční cestu z al-Masjid al-Haram („posvátná mešita“ v Mekce ) do al-Masjid al-Aqsa („nejvzdálenější mešita“ v Jeruzalémě). Přestože Mekka je v Koránu zmiňována bezpočtukrát, název Jeruzalém ani jednou.

V Izraeli dnes žijí tisíce českých Židů. Jako dobrovolník pracoval v izraelské armádě i český konvertita Rafael Chvátal, který měl v rodině židem pouze svého strýce. Vyučil se v Teplicích v Čechách jako sklenář, pak pracoval v Pardubicích u Pozemních staveb a Českých drah.

,,Právě jsem se přestěhoval do Jeruzaléma a našel jsem si práci ve svém sklenářském oboru. Na počátku jsem v roce 2002 byl v Izraeli jako dobrovolník u SAR EL, kde jsem vykládal armádní bedny s léky, jimž se blížil konec záruky a byly posílány do nemocnic. Za ně jsme dostávali nové a posílali je třeba do Gazy," vzpomíná Rafael, který konvertoval k judaismu a absolvoval obřízku ve městě Asdod. "Teď bydlím v jeruzalémské čtvrti Emek Refaim v Kolonii Germanit, směrem na Talpoit, kde jsem objevil ortodoxní moderní kongregaci Sirah Chadasah. Většina z jejích členů udělala aliji před zhruba patnácti roky, převážně z USA, Kanady a Anglie..."

Stejný osud potkal i Petru Linhovou, dnes Oranit Machlufovou. Narodila se v roce 1975 v Praze. Její otec pracoval jako rozpočtář v Metrostavu, matka je původním povolaním knihovnice. Oba rodiče jsou nepraktikující křesťané.

"Vychovávali mě i mého staršího bratra Michala v přesvěčení, že až přijde čas, zvolíme si v otázce víry svou vlastní cestu. Svých rodičů si nesmírně vážím za to, že mé rozhodnutí stát se Židovkou naprosto respektovali. Byli první, kteří mi po návratu z Londýna blahopřáli ke konverzi, a měli z toho, že jsem si svůj sen splnila, opravdu upřímnou radost..."

V říjnu 2003 poznala svého budoucího muže Eliho, o několik měsíců později definitivně odjela do Izraele, kde se v listopadu 2004 vzali. V březnu 2005 se jim narodil syn Ovadia a v červnu téhož roku v Praze absolvovali i občanský svatební obřad. V Izraeli se po počátečních peripétiích usadili v nakonec v Beer Ševě. A tak žije už pět roků v Izraeli. Češka, která konvertovala k neortodoxní formě judaismu.

Výročí Jeruzaléma oslaví Oranit se svojí rodinou a českou přítelkyní Renátou v Beer Ševě. Den Jeruzaléma je historický svátek, připadá podle hebrejského kalendáře na 28. den měsíce ijaru. Jde o pracovní den, letos 2. června.

A jaká je současnost Jeruzaléma z pohledu muslimů?

Jordánský ministr kultury Abdel Tweisi ujistil svého palestinského kolegu - ministra Ibrahima Al Abraše, že Jordánsko poskytne veškerou pomoc při uskutečnění oficiálního ceremoniálu v květnu 2008, při němž by měl být Jeruzalém prohlášen za „Hlavní město arabské kultury pro rok 2009.“ Pokud by Izrael uskutečnění plánované akce v Jeruzalémě zabránil, měla by se tato akce konat v Jordánsku. Plánované oslavy mají „zvýraznit postavení Jeruzaléma na arabském, islámské a mezinárodní úrovni, jeho identitu a nutnost jej bránit a zřizovat ve městě (arabská) kulturní střediska.

Arabové z východní části Jeruzalémě proto zaplavují úřadovny izraelského ministerstva vnitra, aby vyplnili žádosti o udělení občanství. Činí tak z obavy, že jejich část města bude předána Palestinské samosprávě a oni tak přestanou být izraelskými rezidenty, čímž přijdou o přístup k izraelskému sociálnímu systému a zdravotní péči. Plán na předání části izraelského hlavního města arabské autonomii načrtl minulý měsíc vicepremiér Chaim Ramon.

Palestinská správa si stále nárokuje celou východní část Jeruzaléma, která se nacházela v letech 1949 až 1967 pod jordánskou okupací. V této části města žije přibližně čtvrt milionu Arabů, z nichž však jen 12.000 má izraelské občanství, zbytek má v drtivé většině občanství jordánské, resp. „občanství“ palestinské autonomie.“ Současný systém je k získání izraelského občanství nijak nenutil, neboť pro poskytování sociálních a zdravotních služeb je v Izraeli podstatné místo pobytu, nikoliv občanství.

Podle aktuální zprávy ministerstva vnitra však o udělení izraelského občanství za poslední 4 měsíce požádalo okolo 3.000 jeruzalémských Arabů, zejména těch, kteří žijí v okrajových částech města, o nichž Ramon hovořil jako o oblastech, jichž by se Izrael měl vzdát především. Pokud by tito Arabové přestali být izraelskými rezidenty, přišli by měsíčně o sociální podpory, přídavky na děti a další dávky v celkovém objemu statisíců dolarů.

Nastává tak situace, kdy Arabové masivně žádají o izraelské občanství a chtějí se tak přidat k 1,4 milionu izraelských Arabů, zatímco Palestinská správa požaduje, aby území budoucího Palestinského státu bylo Judenrein, etnicky vyčištěné od všech židovských obyvatel.

Takový je Jeruzalém v předvečer oslav 3012. výročí svého založení jako hlavního města Judsko - izraelského království...