Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Město s chutí absintu a pečených kaštanů

Paříž je zvláštní město. Je neúnavné, jakoby nikdy nespalo. Zvláště na jaře, kdy se oteplí a je znovu možné bivakovat na březích Seiny. Na tiskovém oddělení policejního ředitelství jsem se dozvěděl o vyhlášení ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, horkého kandidáta na post prezidenta země Galského kohouta, že v noci bylo zadrženo přes třicet osob. Jen v departementu Seine-Saint-Denis, k němuž patří Clichy-sous-Bois, bylo podle prefektury zapáleno na 60 aut, hořely i popelnice a byly i pokusy zapálit některé budovy. Incidenty byly hlášeny též z Argentueil, Mantes-la-Jolie a dalších čtyř departementů.

Islámští mladící tak znovu ovládli a terorizovali téměř polovinu francouzské metropole. A v této vzrušené atmosféře jsem spěchal na schůzku se studentkou čtvrtého ročníku politologie na Sorbonně Lejlou. Kirgizskou muslimkou, představitelkou hnutí za práva muslimských žen ve Francii. Poprvé jsem ji spatřil v čele demonstrace proti zákazu vstupu muslimek do francouzských škol s islámským šátkem na hlavě.

Eiffelovka V jedné ruce držela francouzskou vlajku, ve druhé mávala voličským průkazem své azylové země. Seznámil nás kvůli interview Ahmed, přítel kameraman francouzské verze vysílání televize Al-Arabia. Její oči mi připadaly tak bezedné proto, že zářily z tváře, kterou zčásti zakrýval šátek z brčálového hedvábí, pečlivě s pomocí zpevňující stříbrné spony halící celou hlavu i vlasy, uši, krk a vše mimo souměrného obličeje.

Viděl jsem ji jasně; útlá ramena, dlouhé paže, mezi nimiž se rýsovala hrotitá ňadra. Viděl jsem však též kolem jejího pasu, beder a jemně oblého pupíku připevněný pás, v němž měla nastrkaný dynamit a mezi svůdnými prsy detonátor s červeným tlačítkem. Představil jsem si šílenou explozi a spatřil, jak jí se trhá sametová kůže a její krásná hlava se kutálí po lesklém asfaltu...

„Cos jí o mně řekl?” vyzvídal jsem na Ahmedovi a v hlavě jsem si srovnával, jak dalece jsou moje představy psychopatické a paranoidní a jestli se to dá léčit.
„Žes měl v noci sen, v němž ses brodil ve fialkách!” vyprskl Ahmed.
„Co to znamená?“
„Podle arabského snáře fialky ve snu viděti, sličnou otrokyni potkati, a když nikde poblíž ani jedno prase nespatřiti, žádný jiný sok v lásce šanci nemíti...”
„A co když mě nebude chtíti...?”
„Tak řekni, žes ve snu viděl mišmiš!”
„Já řeknu mišmiš a ona mi dáti pár facek...”
„Mišmiš jsou zralé meruňky! A pokud jsou v košíku, věští prachy. Ale pozor! Ať ty meruňky nejsou zelené a poházené v trávě. To je choroba!” zvedl Ahmed palec a zmizel s letuškou Laurou ve tmě.
„Ona býti spíš na mišmiš, nebo na fialky?” šeptl jsem, ale odpověď spolkl hluk ulice.
Před muzeem d´Orsay Lejla mě odzbrojila svým půvabem. V symetrické dokonalosti její tváře s hebkou kakaovou kůží a zkoumavým pohledem vynikaly její plné rty. Ta souladná vyváženost byla fascinující. Když jsem se s mačetou prosekával brazilským pralesem, můj mestický průvodce se mě snažil posílit na chabnoucím duchu tím, že mi bez jakékoli sexuální vypočítavosti vyhledával v amazonských bažinách čarokrásné orchideje.

„Jejich květy mají nejdokonalejší symetrii. Úžasná shoda obou polovin. To nemůže o své tváři říct ani Miss World po sedmi plastických operacích...” líčil mi kouzlo jejich zygomorfie.
Zdálo se mi, že mladá vyznavačka koránu má přesně takovou andělskou tvář orchideje. Asi o tom zatím sama nevěděla,
„Seš nějak nejistej, monsieur journaliste!” řekla pouliční francouzštinou a usmála se. „Nevoněj ti muslimové?”
„Ty voníš krásně! Jako orchidej...”
„Roztěkanej a zdvořilej,” řekla a se zájmem si mě prohlédla, ale dalo se hravě poznat, že za hraným sebevědomím jen skrývala své rozpaky. „Odkud to vlastně seš?”
„Česko...”
„Pivo a Brněnská mešita...”
„Jsi dobrá,” řekl jsem natěšeně. „Máš ráda Montmartr?”
„Pro muslimy je každý martyrium symbolem!” řekla přehnaně vážně, ale naštěstí jsme se tomu oba hned zasmáli a špička jejího drobného nosu se přitom něžně zaoblila.
„Pokud si neprojdu ten mučednický kopec nad Moulin Rouge, jsem v Paříži vždycky roztěkaný!” dělal jsem ramena českého světáka.
Se dvěma prsty v ústech hvízdla, jakoby měla plíce řeckého pasáka, ženoucího pod Olympem stádo ovcí. Udivila ho, kde se v její křehkosti bralo tolik dechu. Jako džin z upatlané láhve se vedle ní objevil mladík v plandavých riflích a tričku s Che Guevarou. Něco mu pošeptala a za minutu už na nás bez řidičáku houkal nastydlým klaksonem z oprýskaného peugeotu.
„Taxi; allons!” pobídla mě. „Na účet muslimský menšiny...”
„A potom prý jste tady nechali zhořet všecka auta!” řekl jsem štiplavě.
„Necháváme si rezervu, abychom měli v čem vozit roztěkaný... Co seš to zač? Jo, Čechy...”
A než jsme se stačili na zadním sedadle auta pořádně usadit, byli jsme na konci třídy Boulevarde du Clichy a před sebou jsme měli Horu Martyrií, pod ní náměstí neřestí La Pigalle a kousek dál Moulin Rouge. Potom jsme vyšlapali po dýchavičných schodech až k Sacré-Coeur, dalších pár stovek metrů jsme šli z kopce, až k baru U skotačivého zajíce.
„Tady namaloval hladový Pablo Picasso tuctový pařížský motiv,” vyprávěl jsem zaníceně příběh, který určitě slyšela už nejmíň stokrát. „Všichni ohrnovali nos, až ho koupil švédský turista za láhev višňovky a bagetu.”
„A nedávno ten ,katastrofální, strašný a úděsný´ paskvil prodali na newyorské aukci za třicet miliónů dolarů,” dopověděla a brnkla si jako malé dítě prstem přes našpulené rty.
„Et Dieu créa la femme...” vzdychl jsem, jak Alain Delon a pomyslel si, že francouzština je báječně vymyšlené afrodisiakum. „A Bůh stvořil ženu.”
Notre Dame Byl jsem vždy v pravý čas nenapravitelný romantik. Všechna cizí města mně voněla, i když po ránu zapáchala stejně sirnatě jako hrušovská Ostrava, nebo shnile jako celá Neapol. Paříž zaváněla jinak; všeslibujícněji, nespoutaněji, živočišněji a prostopášněji.
Slovo prostopáštěji se mi líbilo. Jsem ale puntičkář a musel jsem si umět představit, jak voní prostopášnost. Určitě po absintovém odvaru z anýzu, pelyňku a řezavého líhu. Rád občas propadám jeho pijáckému masochismu, kdy mi už po prvním doušku zdřevění jazyk i hrdlo a ucítim hořkost a žár až v plících a žaludku.

Když jsem k tomu ale hned s požitkem rozkousal a polknul pár čerstvě upečených kaštanů a zapudil ven se deroucí žaludeční šťávy, rozpálil se mi i mozek a s nevšední troufalostí jsem oslovoval vilné děvy v uličkách Pigalle a peskoval jejich úlisné pasáky. Jen patřičně gerojská gramáž sibiřské vodky snesla srovnání s absintem; svojí žlučovou hořkostí i všeobjímající rozkoší.

Pozvala mě do svého podkrovního bytu, z jehož oken bylo vidět v dálce Eiffelovku, kus Seiny někde mezi Louvrem a muzeem d´Orsay a alabastrově čistou siluetu Sacré-Coeur. Bylo jí čtyřiadvacet, voněla skořicí a čerstvě upečenými kaštany a hned poznala, že jsem pil absint. Co jiného jsem mohl očekávat od muslimky, která nechápala, že každý valašský ogar musí v Paříži ochutnat nápoj tolik příbuzný slivovicí.

A to jsem si kvůli ní zaplatil rychlokurz francouzštiny, kombinovaný se šprtáním citátů z koránů v arabštině, abych teď musel snášet, jak ohrnuje pohrdlivě svůj špičatý nosík nad mým pelyňkově rozpáleným dechem. Tak jsem se raději stáhl, jak vylekaná želva pod krunýř a hledal po kapsách žvýkačku.
Moje hostitelka se tvářila zarputile. Z hrdé rodové povinnosti hrála roli nesmiřitelné islámské ženy. Všichni to od ní očekávali. Její otec byl francouzský muslim, jenž se po založení středosijské pobočky Strany osvobození islámu Hizb ut-tahrir al-islami stal jejím aktivistou.

„Chtěl, aby ve Fergánský kotlině vznikl islámskej chalifát,” řekla, když jsme jedli těstové kuličky falafel se skopovým masem smaženým na olivovém oleji podle receptu její matky. Právě po ní byla jemně snědá, štíhlé postavy, s něžně šikmýma očima.
Natoč si svého Muhammada... „Ani před přítelem si hidžáb sundáš?” usmál jsem se a dolil jí víno.
„Seš přítel?”
„Jasně. Ale nemám rád džihád!”
„Džihád je šíření islámu srdcem, rukama, ústy a teprve až pak mečem...”
„A ty se nechceš ve mně šířit ústy i rukama?” řekl jsem a měl štěstí, že to bylo v Paříži, kde si nikdo sexistické narážky a harrassment nepřipouštěl. Dokonce ani muslimky. „Ženy by se měly stydět za svou krásu, protože to je nejmocnější nástroj ďábla!“ zacitoval jsem korán, abych zamluvil své trapasy. „Tak lehce jsi zničila podobu Boha, jíž byl muž!“
„Pakliže k ženám cítíte odpor, je možné, že cítíte odpor k něčemu, do čeho Bůh vložil velké dobro!“ smířlivě se usmála.
„Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím... Ve jménu Boha milosrdného, slitovného!” řekl jsem, abych se kál za své hříchy.
Zažil jsem mnoho způsobů flirtování, ale abych našprtanými súrami sváděl muslimku v Paříži, to se mi stalo poprvé a zřejmě i naposled.
„Máš snoubence?“
„Mám!“
„A viděl ze tvého těla pouze tvář, z rukou jen zápěstí a z nohou pouze kotníky...?“
„Nejsme žádní fundamentalisté...“ začervenala se.
„Takže i ty jsi na něm viděla víc, než jen nohy od kolen dolů a vše od pasu nahoru...?“ troufal jsem si. „A pokud spolu chcete odejít na odlehlé místo, musí vás fakt doprovázet muhram, tedy strážce počestnosti...?“
„Ty se nějak vyznáš!“ zatvářila se zaskočeně. „V Paříži se to už nenosí, ani že se muslimka může vdát pouze za muslima a musí být panna...“
„A proč na mučedníky čekají v tom vašem ráji panny, ale na mučednice ani jeden panic? Stanou se tam snad nebeskými lesbičkami?”
„Ráj je vo duši a ne vo tělesnejch požitcích...” řekla káravě.
„V koránu se píše: V ráji tečou řeky s vodou, která nezahnívá, řeky mléka, jehož chuť je neměnná a řeky vína, jež rozkoší je pijícím, i řeky medu očištěného...” recitoval jsem. „I ti nejbohatší si prý budou v Edenu připadat tváři v tvář rajskému bohatství, jako chudí příbuzní...”
„Metafory...”
„Ty asi nemáš obřízku?”
„Tos nepoznal?” šeptla koketně. Z úst muslimky mi to zaznělo jako rouhání pronesené jeptiškou „Ve Francii je to zakázaný!”
„Také je zakázáno chodit do státních škol s křesťanským křížem a židovskou kipou a vy chcete šátky...”
„Chápej; hidžáb je náš symbol, tradice, žádný náboženství...”
„Mohla by ses zříct islámu?”
„Nikdy!” sebejistě se usmála. „Nemůžeš měnit Boha, jako kabát.”
„Ani vztah k Židům?”
Natáhla se k poličce s knihami a vytáhla korán ve francouzštině, vložený mezi Gilbertovy Dějiny Izraele a životopis Edith Piaf. Zvážněla, jakoby chtěla pronést nekrolog a začala číst.
„Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli víře, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví,” plynule pokračovala. „To je o Židech. Súra šedesátá...”
Ochotně mi korán podala. Zalistoval jsem v něm.
„Hele, ten váš prorok Muhammad je fakt uznalý; ještě jste nic nevyvedly a už vám odpouští!” řekl jsem ironicky a četl nahlas:
„Proroku, přijdou-li k tobě ženy, přísahající ti věrnost, že nebudou krást, cizoložit a nebudou zabíjet svoje děti, že se nedopustí hanebnosti vymyšlené mezi svými rukama a nohama, přijmi jejich přísahu a popros Boha o jejich odpuštění. Vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný...”
„Ašhadu anna lá iláha illá Alláh,” zašeptala arabsky, jakoby chtěla odprosit za jeho rouhání. „Vyznávám, že není boha kromě Boha, že není boha kromě Alláha,“ nesměle pokrčila útlými rameny a já si všiml, jak před Bohem ztrácí své drzé sebevědomí.
„A musíte chodit po jiném chodníku, než muži!”
„Ve Francii ne!”
„Tak proč nechceš dodržovat francouzské zákony?”
„Je nás tady přes čtyři miliony muslimů, brzy to bude dvakrát tolik a je třeba, aby si začaly vobě strany vycházet vstříc...”
„Za chvíli budete chtít, aby arabština byla úřední řečí...”
„Pokud nás bude tolik, že ve volbách zvítězí muslimové, proč ne?” zatvářila se, jakoby se nic nedělo.
„Jací jsou kirgizští muslimové?”
„Liberální a mírumilovní...”
„To o sobě prohlašují i ti, co na sobě odpalují dynamit ve školních autobusech!” popíchl jsem ji. „Ty bys též mohla...?
„Každej je schopnej zabíjet. V mezní situaci...!”
„A co když jednou, místo abys šla svému synovi na svatbu, půjdeš na jeho mučednický funus?” řekl jsem netaktně.
„Hele, ty seš nějakej tvrďák!” vyjekla zaskočeně.
„Z islámu mi prostě jde mráz po zádech!” řekl jsem nahlas, co mi šlo hlavou, ale co jsem neměl v úmyslu vyslovit.
„Je v tom pro matku rozdíl, když její syn padne jako palestinský mučedník, nebo jako voják v izraelské uniformě?”
„Obojí je blbost!”
Včas jsem zbrzdil; nebyl jsem žádný misionář, abych řešil světový mír a přiměl tu sličnou muslimku ke konvertování na evropský konformismus.
„Nepřipadá ti poněkud středověké, zabíjet a vraždit ve jménu Alláha...? Nechat se odpálit v autobuse plném dětí a žen...?“
„A co interrupce? Není stejně strašné zabíjet ještě nenarozené děti...?“
„Demagogie! A co mnohoženství? Není to feudální přežitek?“
„Je to čestnější, než mít milenky! Když má muslim víc manželek, oficiálně se k nim hlásí a musí se o ně po všech stránkách postarat. Lhaní a podvádění je asi součást křesťanské kultury!“
„Obáváš-li se zrady od nečestných lidí, hoď jim nazpátek úmluvu stejným způsobem, neboť Bůh věru nemiluje zrádce,“ snažil jsem se o smír. „Súra osmá, verš šedesátý... Ale v súře osmé, ve verši dvanáctém se také praví: Alláh pustí do srdcí nevěřících hrůzu a strach, setněte jim hlavy i končetiny...!“ odtrnulo mi. „A súra 48, verš 24: ...bojuj s nevěřícími a buď k nim krutý!“
„Al-hubb fí kalbí ámana, malakti kalbí bi ridájek... Věř navždy lásce v srdci mém, můj osud je v rukou tvých...” zašeptala a znělo to jako nezvratné něžně zazpívané zaklínadlo. „Arabská poezie. Myslíš si, že národ, který miluje milostné verše, stíná lidem jen tak hlavy a končetiny...?“

Auta jsou hořlavá, v předměstích Paříže obzvláště Chvíli jsem si to skoro nemyslel. Než v noci podpálili Lejle auto. Možná to byla náhoda. Mezi téměř sedmdesáti tisíci zničenými automobily se ten jeden ztratil. Třeba byl jen zaparkovaný ve špatnou chvíli na špatném místě. I tak měla Lejla štěstí, že ji nekamenovali, že se scházela se středoevropským katolíkem...