Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Mír lze uzavírat pouze s nepřáteli!

Za přítomnosti amerického prezidenta G. W. Bushe se v Jeruzalémě uskutečnily oslavy 60. výročí založení státu Izrael, který byl na základě rezoluce OSN z 29. listopadu 1947 vytvořen 14. května 1948.

Prezident Bush také navštívil Masadu a pak promluvil na zvláštním zasedání Knesetu. Poté si prohlédl jeruzalémské Muzeum biblických zemí, sešel se s izraelskou mládeží a odletěl do egyptského Šarm Al Šejchu, kde dva dny jednal s předními arabskými představiteli. Očekávala se účast egyptského prezidenta Mubaraka, jordánského krále Abdulláha II., předsedy Palestinské správy Mahmúda Abbáse a premiéra Fajáda, ale také iráckých představitelů a afghánského prezidenta Karzaího.

Vzpomněl jsem si na svoje demonstrování se členy izraelského hnutí Shalom Achshav - Mír hned; bylo to v Jeruzalémě na počest výročí smrti Jicchaka Rabina. Většinou mladí Židé měli své heslo: "Mír lze uzavírat pouze s nepřáteli!" Bylo v tom kus logiky; mezi přáteli je přece vždycky jen mír... Ovšem záleželo také na tom, co si o tom mysleli právě oni nepřátelé...

Vybavil se mi příběh z mého románu Krev pod obojí. Odehrává se v jeruzalémské nemocnici Hadassah, kde hlavní židovská hrdinka prožívá těžké dilema; rozhoduje se má-li darovat ledvinu svého právě muslimy zastřeleného muže těžce nemocnému Palestinci...

...Byl vážně nemocný. Jeho nenávist vůči životu dostávala paranoické rozměry. Měl přesto odjakživa divný pocit ze své scestné představy, že pokud se někdo stane jeho nepřítelem v boji o Palestinu, může být už nadosmrti jen jeho nepřítel. Jedině, že by konvertoval na islám. Zlá zkušenost s Židy ho vždycky jen rozčílila, kdykoliv si vzpomněl na setkání s nimi.

Choval se proto a konal tak, jako by ani z něho nemohl nikdy být skutečný přítel Židů. Ale víc si ctil krutého nepřítele, než jeho slabošského mutanta, z něhož se vyklubal údajný přítel. Často vzpomínal na své první setkání s židovskými vojáky z očí do očí.

,,Smrade jeden barevný, nemůžeš dávat pozor!" rozkřičel se na něho jeden pejzatý, když se náhodou srazili v uličce východního Jeruzaléma. ,,Ty seš tak černý, že kdyby ses začervenal, ani to nepoznáš...!"

Byl to hnusný Žid, ale asi měl pravdu; co když přesto nebyl tak černý, jak ho osočoval. Faktem bylo, že svou skutečnou živou tvář nikdo nikdy nespatřil a nespatří, jedině že by se spolehl na svoji fotografii či svůj odraz v zrcadle, jež však prokazatelně klamalo. Nevěděl, jestli to byl záměr, poťouchlá Alláhova hříčka, nebo čirý boží amaterismus, že zamkl lidskou tvář do zakázané třinácté komnaty.

A v tom viděl přičinu všeho zla.

Bylo to v Nablusu. To byl ještě zdravý a neměl vztek na celý svět. Jako třináctiletý byl na prázdninách u strýce Izmaila. Jednou se s bratrancem Badejem zatoulali za město. Ve svém arabském dětství bez televize a idolů, fotbalového míče, žvýkaček, pornočasopisů a kartiček s fotografiemi hvězd baseballové ligy mohli zbožňovat jen Alláha a házet kamení po hlodavých damanech nebo Židech.

Neměli zdání o počtu válců nejnovějšího mercedesu, za to věděli, že samopal AK-47 vystřelí za minutu sto nábojů ráže 7,62 milimetrů na vzdálenost půl kilometru a jejich úsťová rychlost je přes sedm set metrů za vteřinu.

Marně by si lámali hlavu s počtem planet naší sluneční soustavy a obvodem rovníku, ale bezpečně měli spočítáno, že střepinový granát bez násady F-1 má nejvíc výbušniny, skoro dvě stě padesát gramů, zpoždění exploze u něj činí čtyři vteřiny a zasáhne vše živé v okruhu pětadvaceti metrů. A že pro sestavení sebevražedné nálože se nejlíp hodí čínská mina TM-57, z níž se dá "vykrást" až osm kilo trhaviny.

To vše tenkrát s Badejem znali je z doslechu a tak mohli ještě chvíli lovit ještěrky na pokraji Judské pouště a pak si hrát na strachy podělaného Žida a neohroženého Palestince.

"Vzdej se, židovský srabe!" křikl hrdě palestinsky Badej a pevně zacílil na Muhammadovo srdce kusem zakřivené olivové větve, z níž měl kalašnikova s plným zásobníkem.

"Nezabíjej mě, mocný pane!" lkal Muhammad na kolenou. "Jsem jen méněcenný Žid, který chce být tvým věrným otrokem!"

"Řekni, že Izraelci odtáhnou z Velké Palestiny do moře a svoje ženy nám tady nechají jako souložnice!"

"Odtáhneme a naše ženy budou vašimi rohožemi!"

"Posral ses strachy, židovský pse! Teď sežer kus vepřového a vzývej Alláha, že je jediný bůh!" poroučel Badej.

"Přísahám na smrt své čubčí matky, že Alláh je jediný bůh! Alláhu akbar! Židovský Jehova je jen jeho ubohý sluha!" skučel a mlaskal Muhammad a pak se s Badejem váleli smíchy po písku, jak to těm Židákům zase dali.

Pak zahřmělo a na obzoru se zničehožnic objevil izraelský tank. Řítil se s rachotem na ně, zpod jeho železných pásů prskala pouštní suť, zvětšoval se a vyl jak ďábelská bestie, potom se skřípavě zastavil a z písečných mračen se vynořili tři vojáci. Badej se přestal smát a utekl, Muhammad strachy zcepeněl, instinktivně se přikrčil a v hrůze čekal, že přízraky začnou střílet. Věřil, že ho s Badejem Židé za kopcem odposlouchávali a teď je jdou za to ztrestat.

Sebral ze země kámen, směšně ho svíral v ruce a chystal se jím mrštit po vetřelcích. Blížící se monstra mu připadala jako zákeřní obrněnci z jiné planety. Kdepak méněcenní srabové a otroci posraní strachy! Cítil spálenou motorovou naftu, slyšel dunivě vrzat jejich kroky v těžkých botách, vnímal, jak na nich chrastí zbraně a sotva jim viděl do očí, ztracených pod helmami. Registroval jen záblesky jejich zubů. Nebyla to však zuřivost, ale úsměvy. A neozvalo se ani zlověstné svištění kulek, místo toho ho Židé přátelsky poplácali po strachem zpocených zádech.

"Salam alejchum!" zdravili ho arabsky. "Natáhni ruce!" přikázali.

Povolil sevření své dlaně, kámen mu z ní vypadl a roztřesený očekával svůj bídný konec. Vojáci mu ale jen na zkoprněle předpažené ruce naložili krabici plnou konzerv se zavařenými ananasy. K tomu přidali několik kartonů cigaret, které voněly jak ženský parfém. Potom se znovu nepochopitelně zašklebili, zasalutovali mu a jak úspěšní verbíři se vraceli svými těžce vrzajícími kroky k tanku.

"Jsme tvoji přátelé!" volali ještě a jejich arabština byla legrační. "Jsme přátelé všech Palestinců, kteří po nás nestřílejí!"

Muhammad si nevěděl rady; stál jako vrostlý do země a kolena se mu podlamovala prožitou bázní i pod tíhou té podivné výslužky. Byli to přece úhlavní nepřátelé a nezabili ho, a když odcházeli, ani si nekryli záda. Neměli snad z něho strach? Podceňovali ho, nebo si o něm mysleli, že je slaboch? Stál tak ještě i potom, kdy tank už dávno zmizel za obzorem kamenitých hor a zvířený písek se usadil. Ruce mu brněly pod divnou výslužkou a nic nechápal.

"Pamatuj si: Když ti podá ruku nepřítel, je to znamení jeho slabosti a nejistoty!" kázal mu potom strýc Izmail. Konzervy ani cigarety ale nevyhodil. "Židé nikdy neměli čest a nevědí, co je to hrdost! Vždycky se nechali ponižovat a hnát jako dobytek na porážku! Zaslouží si jen naše pohrdání! Jen zbabělý bezvěrec, když si neví rady sám se sebou, se sníží k tomu, aby se chtěl bratřit s nepřáteli a obdarovávat je..."

Od té doby si Muhammad svého nepřátelství považoval a bral ho jako jednu z pozitivních vlastností bojovníka za svobodu Palestiny. Takto si ve své rozporuplné mysli představoval "vztahy" mezi Židy a Araby na Blízkém východě, kde odjakživa viděl jen Velkou Palestinu. Samozřejmě bez Izraele. Později se ale na tuto svou směšnou představu začal dívat mnohem skeptičtěji.

 

Inu, je moc složité uzavírat mír s nepřáteli. Ten americký přítel Bush po příletu do hlavního města Izraele Jeruzaléma řekl:

 

„Považujeme Svatou zemi za velmi zvláštní místo a považujeme izraelský lid za naše nejbližší přátele.“