Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Můj poslední odsouzenec k trestu smrti

Dvojnásobný vrah na svobodu nepůjde...

Očekával jsem tu zprávu s nepopíratelným napětím. Šumperský soud, zasedající z bezpečnostních důvodů přímo ve věznici Mírov, měl v minulých dnech rozhodnout, bude-li dvojnásobný vrah Zdeněk Vocásek (1961) po dvaceti letech v nejtěžších žalářích, propuštěný opět na svobodu.

V pátek 5. října 2007 jsem se tu zamítavou zvěst dozvěděl a na okamžik mi bylo Zdeňka Vocáska líto. Určitě si už představoval, jak konečně vyjde ven z toho děsivého doživotního mírovského vězení, z oddělení pro mimořádné tresty, jak bude hledat práci, jak ho přijmou jeho rodiče i ostatní lidé a jak si zase najde nějakého psa. Verdilt soudu však nezněl přívětivě; propuštění se nekoná. Doživotí trvá. Další šanci má za rok na dovolání, nebo až za dalších dvacet roků...

Měl jsem tak možnost si opět přehrát celou situaci, kdy jsem v roce 1993 Zdeňka Vocáska na Mírově několikrát navštívil. Byl do místní věznice, před rokem 1989 určené k likvidaci, převezen z pražského Pankráce. Chtěl jsem udělat revizi svědomí. Vocáska či naší justice. Éra Kájínka a jeho zázračného útěku byla ještě daleko, takže mi stačilo se ohlásit u ředitele věznice PhDr. Milana Kohoutka, který začínal na Mírově jako vychovatel, pak vystudoval psychologii a jako psycholog léta ve věznici pracoval, ten se zeptal Zdeňka Vocáska, jestli mě chce přijmout a poskynout mi rozhovor, samozřejmě za přiměřený honorář; on souhlasil, takže jsem se jednoho dne ocitl na mírovském druhém nádvoří, na jehož levé straně se nacházelo oddělení pro devatenáct největších zločinů České republiky, odsouzené na 15 a více let vězení.

Než jsem se dostal až do třetího patra vězení, musel jsem projít po schodištích s několika pevnými mřížemi. Doprovázela mě vězeňská stráž se psem a než nám strážný otevřel mříž, nechal jsem se poučit, že první zmínka o hradu Mírov pochází z roku 1256, kdy ho nechal zbudovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku. V kanceláři hlavního dozorce jsem pak čekal, až přivedou Zdeňka Vocáska. Vešel nakrátko ostříhaný muž střední postavy v šedomodrých kalhotách a bundě, přivítali jsme se, podali si ruce, nikde mezi námi žádné mříže, posadili jsme se a já jsem si náš rozhovor začal natáčet. Napřed mi ale řekl, že mu bylo řečeno něco o honoráři. Domluvili jsme se tedy na sumě, kterou jsem pak nechal u hlavního dozorce.

Začal jsem poněkud pateticky: ,,Víte, jak zní páté přikázání Desatera?"

,,Nezabiješ!" odpověděl bez zaváhání.

,,A zabil jste?"

,,Ne!" opět řekl skálopevně a potom jsem si vyslechl jeho dlouhou obhajobu, kterou měl pečlivě sepsanou, a které tenkrát ještě skálopevně věřil.

,,Jste vinen?"

,,Nejsem!" stál si za svým.

Všechno to bylo podle jeho naivního vysvětlení jen zatracená náhoda, nešťastný souběh okolností. Oba důchodci byli sice zavražděni, ale někým jiným. Jen to na něho hodili, jelikož se shodou okolností v té době zrovna nacházel na místech činů. Podle ředitele věznice je taková reakce vězňů přirozená; při zahájení výkonu trestu dostanou svůj kompletní trestní spis, takže si ho mohou důkladně přečíst a nastudovat, aby si dál vše sami vykombinovali podle popsaných okolností, jak vraždy probíhaly a jak také mohly proběhnout, aniž by padla vina na ně...

,,Kdy jste byl odsouzený...?

,,Na to nikdy nezapomenu. Bylo to 8. září 1988 a Nejvyšší soud pak 23. srpna o rok později vše údajně přezkoumal a dostal jsem provaz. Žádost o milost mi Husák 6. prosince zamítl. Dali mě do cely smrti a poprava byla určena na 27. prosince..."

,,Jaké to bylo v cele smrti?"

,,Malá prázdná a studená místnost, jen s primitivním WC. Spal jsem na zemi na dece, kterou mi dávali jen na noc. Bylo to strašné, ale celu smrti si asi nejde představovat nějak milosrdněji..."

,,A kdy jste se dozvěděl, že nebudete popraven...?"

,,Může za to prezident Václav Havel, který pozastavil výkon trestu smrti, pak to sněmovna 2. května 1990, někdy před půlnocí schválila... To ale nebylo ještě nic jistého. Změnu v mém případě musel nařídit Městský soud v Praze. Pak za mnou přišli do cely, myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka, ale řekli, že mi byl 2. srpna 1990 změněn trest smrti na 25 roků. Byl jsem asi poprvé v životě opravdu šťastný, i když mi pak zase řekli, že žádných pětadvacet, ale doživotí..."

Když jsme skončili naše povídání, které jsem si převážně nahrával, dovolil se Zdeněk Vocásek dozorce, jestli by mi mohl ukázat svoji celu, abych ho v ní mohl vyfotografovat. Bydlel sám v dvojpokoji se společnou předsíňkou. Na okně byla pevná mříž, pod oknem železná postel, naproti ní polička s malou televizí. Sedli jsme si na pelest a já si listoval v sešitu, do něhož si Zdeněk Vocásek psal svoji virtuální obhajobu. Na rozloučenou jsem dostal ještě kopii jeho trestního spisu. Pak jsem se byl podívat v nevelké místnosti s několika židlem a stolem v další části vězeňské chodby, zřejmě určené pro setkávání vězňů s dozorci.

Další obdobnou návštěvu Zdeňka Vocáska ve věznici Mírov jsem absolvoval o několik měsíců později i se svým kolegou, který připravoval materiál o sexuálních potřebách vězňů a jejich uspokojování.

Zdeněk Vocásek byl zadržen 5. dubna 1987 v nočních hodinách na Poděbradské ulici v Praze 9 při kontrole hlídkou Veřejné bezpečnosti. Vocásek se marně pokusil zbavit dvou kufříků a igelitové tašky. V jedné z nich byl ohnutý a zakrvácený nůž. O zavazadlech prohlašoval, že nejsou jeho - jen se do nich údajně díval. Protože i jeho oděv byl potřísněn krví, byl převezen na Obvodní oddělení VB. Před vstupem do policejní úřadovny se snažil odhodit peněženku.

Podle jejího obsahu bylo zjištěno, že patří Ferdinandu K. (1918), bydlícímu v nedaleké ubytovně Středočeských dřevařských závodů. Když přijeli kriminalisté na ubytovnu, našli Ferdinanda K. mrtvého. Pitva prokázala, že zemřel po útoku kuchyňským nožem. Na jeho těle bylo celkem dvanáct bodných ran vedených na hrudník, krk, ruku, zátylek a temeno hlavy. Vrah pak odcizil věci za necelých 600 korun, ke kterým přidal nedopitou láhev vína, místnost uzamknul a klíče hodil do kanálu. Za několik minut byl zadržen. Klíče později byly v kanále skutečně nalezeny.

Quido F. (1939) byl známý pražský vekslák. Jeho osobu provázely legendy o vysokých finančních částkách, uložených ve švýcarských bankách. Sám o sobě tvrdil, že pracoval pro ruskou rozvědku a v srpnu 1968 prý zastřelil několik lidí. Když přišel následkem nemocí o zrak, musel vekslování zanechat, protože nedokázal rozeznat pravé bankovky od padělků. Propadl alkoholu a začal trpět paranoidní představou, že je sledován a příbuzní zavražděných z roku 1968 usilují o jeho život.

V den své smrti se setkal v jedné pražské restauraci se Zdeňkem Vocáskem, který později na policii uvedl, že večer 1. ledna 1987 se mu nechtělo jít přes celou Prahu domů a tak se rozhodl, že i se svým německým ovčákem, kterého používal v zaměstnání při ostraze objektů Dopravního podniku, přespí u Quida F. v Belgické ulici. Ten souhlasil, ale při společném pití začal být k Vocáskovi podezíravý a obviňoval ho ze sledování své osoby. Když ho mínil z bytu vyhodit, Vocásek vzal z poličky kladivo a zaútočil na slepcovu hlavu. Po zlomení násady, použil k útoku sklenice a život muže ukončil bodáním šroubovákem do jeho hrudníku, břicha a pravého oka, což později při svém přiznání vraždy zdůvodnil tím, že šroubovák byl asi tupý, že se mu ho do těla nepodařili zabodnout, proto si vybral oko.

Vycvičený pes zůstal během toho všeho na pokyn svého pána v klidu sedět. Pak Vocásek zakrvácené střepy vysbíral a položil je do umývadla. Obával se, že by se jeho pes mohl o střepy poranit... V bytě přespal na nafukovací matraci hned vedle zavražděného.

Na konci celého vyšetřování se Zdeněk Vocásek písemně doznal k další vraždě, která byla později kvalifikována jako pokus vraždy. V roce 1984 bydlel v bytě nad ním v Kateřinské ulici v Praze 2 Stanislav H. (1941), který byl alkoholikem. Ve čtvrtek 19. dubna 1984 v pozdních nočních hodinách se Vocásek vracel z restaurace domů a zašel do bytu Stanislava H., který opilý spal na zemi pod špinavými dekami. Tam vzal Vocásek opět kladivo a čtyřikrát Stanislava H. udeřil do hlavy a odešel do svého bytu. Byl překvapen, že Stanislav H. volal o pomoc. Sám do vyšetřovacího spisu řekl: ,,Je to vůbec možné, někoho praštit a pak ho zachraňovat?" Ke smrti nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci.

Soudní znalci z oboru psychologie a psychiatrie po zkoumání duševního stavu Zdeňka Vocáska došli k závěru, že v době činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu. Jde u něj o o polymorfní psychopatii s hysterionskými rysy (tj. poruchu osobnosti spočívající v disharmonii její struktury).

Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti, nízké intelektuální úrovně (IQ 77) i nepřítomnosti jakýchkoli hlubších zájmů. Jedinou zálibou, kterou hlouběji pěstoval, byla kynologie. Vychodil zvláštní školu a byl již předtím čtyřikrát soudně trestán. Jako mladistvý úmyslně poškodil autobus, přepadl ženu, které odcizil kabelku a později napadl další ženu jen proto, že šlápla jeho psovi na packu.

Zavést trest smrti, nebo ne? Dilema. Zásadní argument zastává druhou variantu. Podle oficiálních statistik v USA jsou tři vězňové z deseti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a čekali na vykonání trestu v "cele smrti" osvobozeni, protože se prokázala jejich nevina a každý desátý popravený byl později prohlášen za nevinného, nebo alespoň byla jeho vina zpochybněna.

Takové to tedy byly pro novináře na Mírově zlaté časy, kdy se dalo pracovat i bez mříží a přehnaných stráží. Než ty krásné časy pokazil urputný vězeň Kájínek se svým utopickým útěkem v železech...