Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Nejznámějšími Němci pro Brity: Hitler první, Einstein až osmý!

Nedávno šokoval nejen britskou veřejnost výzkum londýnského Goetheho institutu. Více než 1700 žákům britských a irských škol ve věku od 14 do 16 let položil otázku, který Němec je pro ně nejznámější.

Odpověď zněla: Hitler.

Po něm následovalo pět německých sportovců a teprve na sedmém a osmém místě byli jmenováni hudební skladatel Ludvik van Beethoven a fyzik Albert Einstein.

Tuto desítku uzavřeli další dva váleční zločinci - Goebbels a Goering. Na poválečné německé politiky si nevzpomněl ani jeden britský školák.

Těžko asi můžeme navíc chtít po těchto duševních adolescentech, aby věděli, že Hitler se narodil v Rakousku... 

Je to chyba britských učebnic, nebo něčeho jiného? A přitom to před sto lety začalo tak nadějně, zvláště pro Židy, toužící po své národní domovině.

Arthur James Balfour byl ministerský předseda Spojeného království a později jako ministr zahraničí napsal 2. listopadu 1917 nadějný dopis předsedovi britské sionistické organizace Walteru Rothschildovi.

Milý Lord nelenil, držel se hesla, že železo je třeba kout, dokud je žhavé a pohotově dopis zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený Balfourův slib se tím změnil v zásadní dokument:

Drahý Lorde Rothschilde,

Jsem velmi potěšen, že vám mohu sdělit, v zájmu vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatie s židovskými sionistickými tužbami, které byly předloženy Kabinetu a schváleny.

"Vláda Jeho Veličenstva příznivě pohlíží na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci, tím se samozřejmě rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický status, kterému se těší Židé v kterékoli jiné zemi."

Byl bych vděčný, kdybyste s tímto prohlášením seznámil Sionistickou federaci.

S úctou Váš

Arthur James Balfour

Dnes už mladí Britové nemají tušení, kdo byl lord Rothschild či premiér Balfour. Proto mnohé už ani nepřekvapila včera zveřejněná zpráva londýnského Centra pro sociální soudržnost, která ukázala, že britští muslimští studenti se příliš neliší od svých blízkovýchodních fundamentalistických vrstevníků.

Zpráva, nazvaná „Islám na univerzitě: Průzkum britského studentského názoru", ukázala, že přibližně třetina z 1.400 dotazovaných studentů souhlasila s názorem, že člověk může zabít ve jménu náboženství.

Tento názor zastávalo 60 % těch, kdo jsou aktivními členy islámských studentských organizací. Jen dvě procenta nemuslimů mělo stejný názor, že ve jménu náboženství je zabíjení ospravedlnitelné.

Studie rovněž zjistila, že 40 % studentů podporuje zavedení islámského práva šaríja (islámského náboženského práva) v Británii, stejně jako světový chalífát - koncept světové islámské vlády, fungující na principu šaríje.

Těšil jsem se na londýnský Hyde Park, hlavně na jeho nezávislé řečníky ve Speaker's corner. Ti se tam ale už téměř nevyskytovali; místo nich byly louky tohoto proslulého prostranství, vyhrazeného během druhé světové války pro pěstování rajčat, plné mulimských přistěhovalců.

Těch je v Anglii už pár milionů. Seděli v trávě, konzumovali hranolky s kuřetem a vydrželi tak v siestě po dobu svých pěti denních modliteb. Muži v galábiích, ženy většinou v černých róbách až na paty, s úzkým průzorem pro své oči. Vytlačili rodilé londýňany z jejich oblíbeného místa relaxace do britsky konzervativního, ale čistějšího St. James's Park...

Snad i proto existuje latentní nevraživost mezi Brity a Izraelci. Alan Rusbridger, redaktor britského levicového deníku The Guardian, se musel omluvit za komentář, srovnávající izraelskou protiteroristickou operaci v Dženínu v roce 2002 se zničením Světového obchodního střediska Al Kajdou v USA v roce 2001.

Jeho deník také napsal, že náměstek izraelského ministra obrany Matan Vilnai přirovnal situaci v Gaze k holocaustu, resp. že uvedl, že Palestinci si na sebe holocaust přivolávají.

Vilnai užil slovo „šoa“, které obecně v hebrejštině znamená „katastrofa“, „neštěstí“ a často se používá jako HaŠoa ve vztahu k holocaustu. Vilnai se hájí tím, že v kontextu věty bylo jasné, že hovořil o tom, že další eskalací ostřelování Izraele si na sebe Palestinci jen přivolávají ještě větší neštěstí.

Nesmyslný překlad z hebrejštiny do angličtiny zapříčinil, že světové agentury a přední deníky senzacechtivě napsali o tom, že Izrael vyhrožuje palestinským Arabům holocaustem.

A to se moji dva židovští kamarádi dostali do Izraele paradoxně právě zásluhou Britů. Šlomo David z Ostravy, žijící už šededát roků v Izraeli, měl do židovského státu snadný vstup.

Jeho matka si po smrti svého muže vzala za poplatek 400 liber za fiktivního manžela britského vojáka jen proto, že každý Brit se mohl se svojí rodinou odstěhovat do míst, v nichž bojoval za čest své královny... Tedy i do Palestiny, resp. Izraele...

Bedřich Eli Bachner si zase na černém trhu koupil v Ostravě doklady po zabitém britském vojákovi a tak se na ně dostal až do Tel Avivu a osady Moledet, kde žije podnes i se svojí čtyřiadvacetičlennou rodinou...