Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Infarkt srbského srdce zvaného Kosovo

Nezávislost či závislost Kosova je sice zásadní rozhodnutí, ovšem ani morální kredit zemí, jež se staví odmítavě k srbským požadavkům, není nepodstatný. Mám na mysli Česko, které opět nezklamalo ve své tradiční konformnosti.

V otázce uznání Kosova jsme si opět hráli na chytrou, nebo spíš vychytralou horákyni; ani nahou, ani oblečenou. Opět jsme čekali, až jak se rozhodne většina, až se všichni pošpiní a nějaké to bláto se pak ztratí i na nás...

My Češi v tom prostě umíme chodit. Dělat vše tak, abychom si příliš nezadali a ze všeho vyšli se štítem, krytí tím nejsilnějším bratrem. Jedno, jestli slovanským bohatýrem nebo kovbojem ze Západu. Vždy jsme byli a doposud jsme schopní pro své zbabělé pohodlí a tragickou submisivnost věnovat třeba Hitlerovi československé pohraničí a nechat se okupovat cizími armádami, přičemž se nestoudně ohánět svým virtuálním vlastenectvím.

Dnešní rozhodování o Srbsku je jen pochopitelným vyústěním této hanebné hříčky. Už T.G. Masaryk řekl: "Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce... Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu... Během dvou století bylo na 500 000 Srbů vyhnáno..."

O to víc bolestivěji vyznívá vzpomínka na rok 1938, kdy jedině Srbové byli ochotni nastoupit jako dobrovolníci za Československo v roce 1938; v Jugoslávii se jich přihlásilo kolem 50 000 do Čs. armády, aby pomohli bojovat proti naší okupaci hitlerovským Německem. Jak to vše dopadlo už dnes víme.

Poté následoval rok 1968 a okupace země vojsky Varšavské smlouvy, kromě Rumunska a Jugoslávie. Hned 21. srpna 1968 prezident J. B. Tito prohlásil, že vojska v čele se Sovětským svazem porušila suverenitu nezávislého státu a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. O dva dny později toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro kterou se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva.

Téhož dne vyrostly v nejen v hlavním městě obří hangáry, připravené přijmout tisíce československých uprchlíků v útěku před zběsilou agresí údajných spojenců. Každý emigrant měl připraven na neomezenou dobu nocleh, stravu či zdravotní péči. Hej, Slované, musíme si přece pomáhat! Vzkazovali Srbové do naší okupované vlasti a Češi neváhali a v hojné míře veškeré této pomoci využili.

V roce 1993 jsem několikrát navšívil většinu míst, kde se v rozpadající Jugoslávii bojovalo. Od Šibeniku, přes Zadar, Srebrenicu, Knin, Vukovar, Dubrovník či Maslenicu. V Umagu jsem se setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. V rozhovoru, který mi poskytl, mimo jiné řekl: "Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům a Srbům. Ustašovci? Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný. Horší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové..."

Uplynulo necelých třicet roků a Češi mohli splatit Srbům jejich vstřícnost. NATO se rozhodlo bombardovat Jugoslávii. Opět jsem však prokázali svoji poníženost a raději jsme rychle vstoupili do Atlantického paktu. Při následné už společné rozsáhlé akci použilo NATO na Balkáně také zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (kontejnerové bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný; BBC tehdy uveřejnila zprávu o tom, že v regionu údajně vlivem radioaktivity smrtelně onemocní rakovinou až deset tisíc lidí.

Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty - školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie; zkáza byla dokonána v podobě humanitárního kolapsu i ekologické havárie. O život přišlo 1.500 civilistů a 6.000 jich bylo zraněno (srbský odhad uvádí 1.800 obětí).

Dne 6. června 1999 byla se Srbskem podepsána „mírová smlouva", což v reálu znamenalo okupaci Kosova silami NATO, o níž se bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan vyjádřil, že „je hrozbou pro mezinárodní bezpečnostní situaci." Během náletů bylo zničeno 212 chrámů a 111 farních domů, na 600 sakrálních staveb bylo poškozeno.

Nejen římsko-katolická církev, ale i všechny ostatní církve v ČR (kromě pravoslavné) schvalovaly bombardování pravoslavných křesťanů v Srbsku. S požehnáním Vatikánu bylo americkými bombami a raketami zabito 2000 srbských pravoslavných civilistů. Česká biskupská konference okamžitě po začátku bombardování Bělehradu podpořila válečné akce spojenců. Papež Jan Pavel II. výslovně uznal oprávněnost zásahu NATO. Katolická církev dokonce předložila oficiální právní rozbor dokazující, že přepadení Jugoslávie je v souladu s Katolickým katechismem. Arcibiskup v Sarajevu kardinál Vinko Puljič varoval NATO před srbskými nabídkami příměří.

Po ukončení bombardování NATO vstoupila v roce 1999 platnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která deklarovala plné zachování integrity a suverenity Jugoslávie v souvislosti s Kosovem a žádala rozpuštění a odzbrojení UÇK, garanci bezpečného návratu všech uprchlíků, Albánců i nealbánců, zajištění bezpečnosti všech menšin a fungování kosovského soudnictví podle zákonů Jugoslávie, pokud nebyly protialbánské.

Pořádek a mír mezi muslimskými a křesťanskými etniky měly udržovat převážně NATO jednotky (KFOR), pod praporem OSN. Vysokým představitelem OSN (UNMIK, United Nations Mission in Kosovo) se stal Bernard Kouchner, který vůbec nedbal na dodržování rezoluce 1244, ostře vystupoval proti Srbům. KFOR neudržel na uzdě UÇK, podněcovanou albánskými ozbrojenci.

Bernard Kouchner je zakladatel humanitárního hnutí „Lékaři bez hranic“, diplomat, politik a donedávna prominentní člen socialistické strany. V nedávných prezidentských volbách podporoval Sarkozyho protikandidátku Segolene Royalovou. Poté, co mu vítězný Sarkozy nabídl post ministra zahraničí, byl ze socialistické strany vyloučen.

Došlo tak k rozsáhlé vandalizaci srbských památek i majetků, k ničení klášterů i chrámů, řada z nich z XIII.-XIV.století, zlikvidováno bylo přes 140 pravoslavných chrámů a na dva miliony srbských knih, vyloupeno, vypáleno a pobořeno bylo téměř 40.000 srbských i romských domů, množily se muslimské únosy a vraždy srbského či romského obyvatelstva i příslušníků jiných etnik, jejichž zbytky v množství kolem 150.000 zůstaly v různých ghettech, bez možnosti normálního zásobování, zaměstnání, školní docházky, zdravotní péče. Jejich pohyb mimo ghett byl možný jen za ochrany KFORu. Projugoslávští Albánci, pokud včas neuprchli do Srbska, byli zabiti.

Neschopnost KFORu udržet pořádek ukázaly krvavé události také po pěti letech během kosovské "křišťálové noci" 17.-18. března 2004, kdy islámská albánská chátra organizovaně na mnoha místech přepadla, vyplenila, a jinak zničila řadu srbských sakrálních památek (téměř 40 klášterů a chrámů), vyhnala tisíce Srbů, Černohorců a Romů z jejich obydlí, která byla zničena, aby se neměli kam vrátit.

Velmi zbaběle se zachovaly německé jednotky KFOR kolem Prizrenu, které nechaly zničit všechno srbské, co ani Turci nedokázali během staletí. Prizren byl zcela "etnicky očištěn" od Srbů. Zabito bylo 30 Srbů a Romů, stovky byly zraněny. Česko-slovenská jednotka KFORu napadané statečně bránila. Zcela kosovskými Albánci vypleněný byl i domov jeptišek z kláštera Děvič.

Vrchní představitel EU v otázkách vnější politiky a bezpečnosti Javier Solana uvedl: "Zděsili jsme se nad tím násilím, které se stalo v Kosovu". Vysoce postavení evropští politikové navštívili městečko Kosovo Pole poblíž hlavního kosovského města Prištiny a viděli pozůstatky spálené budovy Domu zdraví, základní školy "svatý Sáva" a tzv. Bilý dům, kde žilo 150 Srbů.

Solana přiznal, že je skutečně těžké vidět zničení školy, ze které byly evakuovány děti, vidět zabité lidi a spálené domy. "K tomu se nelze stavět s trpělivostí," uvedl. "Cítím hrůzu z krutosti, z ničení škol a chrámů, kde se lidé chtěli modlit. Srbové, stateční lidé, musejí zůstat zde, musejí obnovit své domy a my jim v tom pomůžeme."

Výsledkem operace NATO bylo, že Kosovo se změnilo na oblast, kde neomezeně vládnou muslimští Albánci tvořící 90 procent obyvatelstva. Srbské obyvatelstvo, které zde od dávna žije, bylo vyhnáno všemi možnými způsoby a spolu se Srby opustili oblast Chorvaté, Černohorci, Romové a Turci - celkem asi 600 tisíc lidí. V letech 1998 - 99 byl jediným Čechem, který v té době v Kosovu z pověření OSN pobýval, Jiří Dienstbier. A ten opakovaně prohlásil, že k masovému exodu Albánců došlo až v souvislosti s bombardováním NATO.

Násilí v Kosovu, které si během několika březnových dnů roku 2004 vyžádalo 28 mrtvých a 600 zraněných, řídili albánští extremisté. Prohlásil to ve správním středisku této jihosrbské provincie Prištině generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer. Když se v Kosovu začalo šířit násilí, byl v Mitrovici a mohl jen bezmocně naslouchat zprávám, jak monastýr, postavený v r. 1352, byl rozbořen ve čtvrtek večer a mniši byli evakuováni německými vojaky KFOR.

Albánští povstalci zajaté Srby odváželi na sever Albánie. Tam z nich vybrali mladé a zdravé, které pak zabili a jejich nepoškozené orgány prodali překupníkům, citovala zpravodajská agentura Beta z knihy Carly del Ponteové, která z Haagu odešla a teď je švýcarskou velvyslankyní v Argentině. Po brutální a krvavé kosovské válce z let 1998 až 1999 zbyly dodnes stovky pohřešovaných kosovských Albánců i Srbů.

Po skončení konfliktu zůstalo Kosovo pod správou OSN - až do 17. února 2008, kdy jednostranně vyhlásilo samostatnost. Vyšetřovatelé zjistili, že oběti obchodu s orgány byly pohřbeny v masových hrobech v Albánii. Zpravodajská agentura Beta přeložila část knihy do srbštiny. Del Ponteová v ní uvádí, že za účelem prodeje orgánů zemřelo až tři sta Srbů.

Asi taková je i odvrácená strana mince dnešního srbsko-kosovského problému. Vina byla na obou stranách, ale kdo dnes odpoví na klíčovou otázku: Co bylo první - slepice nebo vejce...? Zvláště když se ozvali podle očekávání první separatisté - Čečenci i jejich palestinští soukmenovci v čele s Hamásem. A zatímco USA plně podporuje samostatnost Kosova, jsou zásadně proti stejným snahám obyvatel Abcházie a Jižní Osetie, jež jsou zatím gruzínskou součástí. Jak prohlásila Condolleze Riceová, Spojené státy jsou bez výhrad pro plnou integritu Gruzie.

Tak kolik existuje různých metrů pro posuzování, kdo má nárok na nezávislost a kdo ne...?

Letošní léto bude nejen v muslimském světě značně horké nejen od slunečních paprsků...