Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Když cikáni šli do nebe, Romové do Toronta

V hospodě U Vlastičky

 
Kdyby nebylo rušné torontské Queen Street s pravými policisty Královské jízdy na koních a větrnou vlahostí nedalekého Ontarijského jezera, končícího v mlžné dálce nedaleko ústí řeky Niagary legendárními Niagarskými vodopády, měl by našinec dojemně klamný pocit, že se nachází ve víru typického moravského juchání.
Může za to populární české gastronomické povyražení zvané Hospoda u Vlastičky, v níž mají svoji základnu i herci Nového divadla, z nichž většina prchla po roce 1968 do Kanady z vlastí českých, moravských a slezských.
,,Všechno nové v Novém divadle začalo 14. března 1970 představením Jiráskovy Lucerny, na které tenkrát přišlo dvanáct set diváků" vzpomíná s nezastíranou nostalgií herec a režisér Pavel Král. ,,Československé ochotničení v Torontu začalo už v roce 1933. Zkoušelo se tenkrát v bytech herců a hrálo se v polské hale, nebo v sále Slovenského katolického kostela. Nastudovány byly hry V myslivně fořta Pekárka, Sojčí péro nebo Hrob lásky, pak přišli na řadu pod hlavičkou Československého divadelního kroužku v Torontu Naši furianti, Švanda dudák a R.U.R," pyšně připomíná.
Když byl v bývalé vlasti odsouzen za velezradu a špionáž, rozhodl se, že až ho z Pankráce pustí, jednou určitě zmizí za kopečky, možná i za oceán. Podařilo se mu to až v roce 1981 ve věku čtyřiačtyřiceti let. Dnes je správcem obytných domů české lokality uprostřed Toronta. A jelikož dělal v Praze šéfa umělecko-technického provozu u Městských divadel pražských, jeho hereckou zálibu a režijní schopnosti českoslovenští divadelníci v Torontu jen přivítal.
,,Jeden z největších zážitků mám z účinkování Jiřího Voskovce, který u nás hrál v roce 1975 v Daňkově hře Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko," usmívá se spokojeně. ,,Poprvé jsme měli úplně vyprodáno. Další velký úspěch byl se hrou Bůh do domu, kterou přímo pro Nové divadlo napsal Josef Škvorecký."
Králův kolega Bohuslav Meca se do Kanady dostal přes Rakousko, kde měl známého, který zaváděl v Jawě brousicí linky. Ten mu řekl, ať to v Čechách zabalí už začátkem roku 1968.
,,České divadelnictví v Torontu mělo určitou pauzu a v prosinci 1969 se sešli na schůzi čeští a slovenští emigranti, jimž zdejší kumštýř a vystudovaný režisér Adolf Toman navrhl, aby se začalo znovu hrát české divadlo," vypráví Bohuš Meca. ,,Přidali se Ferda Čulík, jeho žena Irma, Zdena Salivarová-Škvorecká a další. Vždycky, když zájem diváků poněkud poklesl, přišla nějaká vzpruha. Třeba v podobě Jiřího Voskovce..."
Za třicet let existence Nového divadla se v něm vystřídalo na dvě stě českých i slovenských hereček a herců, kteří odehráli přes dvě stě titulů ve zhruba šesti stech představeních. Na jevišti v Torontu tak strávili při představeních asi tisíc hodin.
 J
e podzimní torontský večer a přeplněná restaurace by uživila přístavek. Hrdla ovlažujeme českými nápoji, při nichž se tak báječně vzpomíná na tisíce kilometrů vzdálenou domovinu. Sedí vedle mne rovněž Věra Kohoutová, která kdysi pracovala v deníku Nová svoboda v Ostravě. V Kanadě se seznámila se svým nynějším manželem Petrem. Také Čechem a hercem Nového divadla.
Na otázku, co jí dává Nové divadlo, kromě popularity v krajanské komunitě, bujarých posezení a nulového finančního efektu, odpovídá: ,,Popularita je opravdu pochybná. V podmínkách amatérského divadla musíš být prostě do divadla blázen, jinak bys nezvládl po vyčerpávající práci v zaměstnání i v domácnosti ani vystoupit na prkna, co prý znamenají svět. Podstatné je, že musíš mít vedle sebe partnera, který to vše chce a musí nést s tebou. Díky, Péťo..."
 
Napřed slouha, potom prezident
 
,,To bylo ve čtvrté ,a´ obecné v pražské základce na Míráku a potom v Londýnské. Mou spolužačkou byla i Pavlína Filipovská, a jelikož její tatínek chtěl, aby z ní byla jednou herečka, nechal ve třídě založit asistentkou režie z Národního divadla paní Jelínkovou dramatický kroužek," povzdechne další z herců Tomáš Mašek. ,,A protože s námi chodil také Vašek Klausů, bylo jasné, že o dramatické umělce v kroužku nebude nouze. Také my jsme nastudovali jako první Lucernu."
,
,To by mě zajímalo, jak jste si rozebrali role?" jsem zvědavý zda měl žák Klaus už tenkrát mocenské ambice, a jestli to už v té době vypadalo, že může být ministrem či premiérem, s šancí stát se někdy prezidentem.
,,Pavlína hrála Haničku, já šlechtice, zatímco Vašek panovačného panského sluhu France, co se pořád jen vytahoval," vypráví pobaveně Tomáš Mašek. ,,Byl to přesně on. Moc mu to šlo. To mi bylo deset a táhli jsme to spolu až do osmičky. Nikdy jsme se neprali, i když jsme mezi sebou soutěžili a pravidelně se střídali i s Pavlínou ve starostování třídy," s povzdechem si prohrábne vous. ,,No a potom jsem zažil další velké setkání; v Torontu jsem stál na jevišti naproti Jiřímu Voskovcovi jako jeden z vojáků ve hře Čtyřicet zločinců a jedno neviňátko. Na to se nedá zapomenout. Dodnes cítím, jak se mi třásla kolena..."
Tomáš Mašek je vysoký chlapský typ s mohutným plnovousem, jako by z oka vypadl zálesákům a zlatokopům z knih Jacka Londona. Uprchl z Československa do Kanady už v roce 1967 s manželkou a dítětem. Vydali se přes Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko, kde žili půl roku v utečeneckém lágru. Dnes je kanadským hercem, stihl být i kanadským elektroinženýrem.
 
Trable s Pokoušením
 
Dne 25. července 1988 byl členům Nového divadla v Torontu napsán v Praze dopis Václavem Havlem, jehož hru Pokoušení torontští Čechoslováci právě studovali. 
,,Zpráva, že chcete uvést mou hru, mne samozřejmě velice potěšila. Budu vám držet palce, aby to dopadlo přinejmenším tak dobře, jako v anglickém Royal Shakespeare Company (a nikoliv tak špatně jako ve Vídni). Vaše milé pozvání ovšem, bohužel, přijmout nemohu; tam by mne snad pustili, ale určitě by mne nevpustili zpátky. A to riskovat nechci..."
 
S netradičně pojatými dramaty Václava Havla jsem se setkal dvakrát. Poprvé v egyptské Káhiře, kde český velvyslanec a arabista Ing. Jiří Voleš nechal vytisknout v arabštině hru bývalého prezidenta ČR Memorandum. Podruhé to bylo právě v kanadském Torontu, kde jeho Pokoušení uvedlo Nové divadlo ve světové premiéře v češtině.
A co říká na dramata Václava Havla režisér Pavel Král?
,,Je to můj názor, ale myslím si, že Havel není světový dramatik. Až jeho politicko-disidentská sláva pomine, jeho hry se už moc hrát nebudou. Možná, že se ale pletu. Snad až skončí svoji prezidentskou éru, že teprve napíše něco fantastického, protože má určitě spoustu zážitků."
Potom všechny znovu upozorňuje, že mluví jen sám za sebe a nebere jiným jejich názory, ale hned dodává: ,,Havlova Zahradní slavnost je jedna z nejlepších her, potom jsou dobré i Audience a Vernisáž, kterou jsme také hráli, ale tu už lidé nechápali, o čem to je."
,,Ale já jsem dělal Vernisáž anglicky a lidé to normálně kapírovali," připomíná Tomáš Mašek.
Bohuš Máca dodává, že Havel je výborný, ale měl by jít blíž k lidem. ,,To není fráze. Neměl by to zkrátka dělat tak intelektuálně. Měl by psát lidovou mluvou. Lidé jeho textům nerozumějí," hájí se. ,,Když jsem se učil jeho roli, musel jsem se to našprtat úplně nazpaměť. Když napíše něco Hubač, je to lidské a ty jeho věty vám doslova samy lezou z úst. U Havla ne. Někdy jsem u něho musel hledat ve slovníku, co které slovo znamená. Babičky, co k nám chodí do divadla, nám říkaly: Co to má znamenat? Tomu nerozumíme. Nevíme, o co šlo..."
,,Buďme rádi, že už to nemusíme dávat. Ne že by to bylo až tak špatné, ale hlavně, že už to není politicky nutné, že tam u nás doma máme zase klid!" přidává se Tomáš Mašek. ,,Nás ale lidé nutili a přiměli, abychom ho hráli. A my to chtěli hrát, když byl Havel ve vězení. Bylo to moc důležité."
,,Spousta disidentů psala knihy a také ne každá byla dobrá," souhlasí Pavel Král. ,,Mohl trpět, jako zvíře, to všechno uznávám a klaním se před ním hluboce, ale to ještě neznamená, že je to literát, dramatik, nebo muzikant. Havel nikdy klasikem nebude také proto, že nemluví normální češtinou. To jeho Pokoušení byla fakt moc těžká hra, stavba jeho vět je strašně komplikovaná."
,,Hráli jsme přece i Havlovu Žebráckou operu, ale to byl spíš okopčený Brecht a přiznám se, že jsem mu ani tady moc nerozuměl!" říká Bohuš Máca. ,,Znovu vám říkám, že by mohl být klasik, pokud by se vyjadřoval normální češtinou..."
Text a foto: Břetislav Olšer
Popisky k foto:
1) Hospůdka U Vlastičky je českou oázou za velkou louží.
2) Kanadská příroda uchvacuje svojí průzačností.
3) V Kanadě si můžete koupit strom do osobní péče.