Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Románová literatura faktu

Anvár Sadat v izraelském knesetu (úryvek z románu „...a Bůh osiřel“)
Autor:
Břetislav Olšer | Publikováno: 05.12.2006 | Rubrika: Recenze
 

Už od rána 19. listopadu 1977 bylo v Jeruzalémě nezvyklé vedro. Navíc se z Judské pouště hnal na biblické město dusivý chamsin, plný horkého písečného prachu, co mačkal hrudníky nejen astmatikům.

Nad městem se usadil nažloutlý mrak, připomínající inverzní opar z průmyslových exhalátů, který také vyčerpával plíce a slzavě bodal do očí, ale na rozdíl od chamsinu nebyl opředený křesťanskou pověstí, že vznikl v téže hodině, kdy na jednom z křížů na Golgotě naposledy vydechl nekorunovaný židovský král Ježíš.

Před několika hodinami přistál na půdě státu Izrael první arabský prezident, chystající se jednat s židovským státem o podmínkách míru. Josef Bachar se třemi po zuby ozbrojenými vojáky strážil přístupovou cestu asi dvě stě metrů od knesetu, u něhož právě zaparkovala limuzína egyptského prezidenta Anvára Sadata.

Josef Bachar se cítil ve fyzické pohodě, a přestože už nebyl v činné vojenské službě, jeho postřeh, periferní vidění a smysl pro důležité detaily mu zůstaly. Měl svoji stavební firmu, s níž právě budoval židovskou osadu na Západním břehu Jordánu, kde musel hlídat doslova každé položení cihly, protože i tento úkon byl nevraživě sledován Araby z jejich nedaleké vesnice.

Ti považovali stavby nových židovských domů na Izraelem obsazených územích za protiprávní a viděli v tom docela logicky cílenou asimilaci Židů do palestinského světa, vytváření páté kolony izraelské moci na palestinských územích. Sadatovo přistání na letišti, cesta městem i příjezd k parlamentu proběhly bez potíží, takže pozorovatelé a bezpečnostní složky si mohly na pár hodin oddechnout.

Josef Bachar byl na první pohled klidný. První etapu měli za sebou. Cesta zpět však mohla být pro potomka egyptských faraonů nejnebezpečnější, proto sledovali každý podezřelý pohyb v prostoru, kde bylo zakázáno parkovat všem řidičům kromě těch, kteří měli speciální povolení, tedy takové, jaké měl Josef Bachar pro vojenský džíp a své tři muže.

„Máte řezané náboje?" zeptal se ze setrvačnosti.
„Máme, ale raději bych měl střely dum dum," řekl jeden z nich. ,,Aby ty arabské grázly roztrhaly na padrť!"
„Když se sami odpálí dynamitem, stejně je z nich jen sekaná!" přidal se druhý a otrlý Josef Bachar přesto žasl nad krutostí jejich myšlení.

„Musíš mít kulky, které jsou zploštělé, aby zůstaly v teroristovi, neprostřelily jeho tělo a nezranily třeba náhodné kolemjdoucí!" dal jim rázně na vědomí, že o některých věcech nemíní diskutovat.

Třetí z vojáků si zapálil cigaretu a pustil rádio, v němž naladil stanici, vysílající aktuální zprávy i rozhovory ze záznamu z příjezdu a právě probíhajícího jednání knesetu, včetně projevu Anvára Sadata. Šokující srdečná atmosféra zavládla už při jeho přistání.

Egyptského prezidenta uvítala na letišti izraelská vojenská dechová hudba vyhrávající egyptskou a izraelskou hymnu, jejíž melodie měla hodně z moldavské lidové písně, ale také se podobala symfonické básni Bedřicha Smetany ,,Vltava”, když navíc Švédi tvrdili, že nejvíc jakoby z oka vypadla právě z té jejich nejpopulárnější lidové písni. Uvítací výbor nadšeně tleskal a státník odpovídal zářivým úsměvem i přátelským kynutím ruky.

„Dnešek se stane historickým dnem v dějinách Izraele a všech národů Blízkého východu!" rozplývali se rozhlasoví reportéři.

„Když jsem pozdravil prezidenta Sadata v uvítací řadě, nebyl čas na nic víc, než na krátkou výměnu zdvořilostí,” řekl novinářům Jicchak Rabin, v té době bývalý náčelník generálního štábu a expremiér Izraele, který měl co dělat, aby se na nečekanou Sadatovu návštěvu včas dostal ze svého přednáškového turné po USA.

„Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděl živého a mimořádně na mě zapůsobil klid, s jakým se choval v tak jedinečné situaci. Setkával se zde se všemi svými arcinepřáteli, s jedním po druhém, v rozmezí několika vteřin, a přesto nalezl způsob, jak zahájit návštěvu tím, že každému z nich dokázal říct přesně tu správnou věc...”

Když Sadat stiskl pravici Menachima Begina, řekl mu: „Už žádnou válku! Udělejme mír!”
Golda Meirová při podání ruky Sadatovi řekla mu výmluvně: ,,Čekali jsme na vás dlouho...”
„Už nastal čas!” odpověděl jí s úsměvem.

Potom vyslechl pozdrav elitní jednotky izraelské armády, s níž ještě před třemi lety sváděl krvavé boje na Sinaji, a odejel se připravit na jednání parlamentu.

„To abychom zítra celý kneset vydezinfikovali!" řekl ironicky jeden z mladých vojáků a zašklebil se na Josefa Bachara. Pak zesílil rádio a významně zacvakl zásobník plný nábojů do svého samopalu Uzi.

„Jak mu může Begin podat ruku," přisvědčil mu druhý mladík.
„Vy mladí blázni!" okřikl je podrážděně Josef Bachar. „Vy snad chcete, aby se vaše děti bály hrát na pískovišti, protože je tam nějaký Arab odstřelí?"

Dvacetiletí vojáci, doprovázející Josefa Bachara, zmlkli a nevěděli, co si mají o jeho emocích myslet. Měli ho za nesmlouvavého bojovníka proti Palestincům, který bojoval také s egyptskými vojáky a těžce nesl tragédii svých nástupců v armádě Izraele, kteří padli při zákeřném útoku Egypťanů na počátku jomkipurské války.

„Někdy to přece musí přestat a jinak to nepůjde, než se s nimi začít domlouvat na něčem jiném, než jen na vzájemném zabíjení," řekl Josef Bachar důrazně. „S kým jiným? Nikdo jiný než Arabové kolem nás ještě dobrých tisíc let nebude žít!" zasyčel a hned se zarazil, že se nechal tak unést.

Rychle se snažil uklidnit, zhluboka nasál pískový vzduch, pak pozvolna vydechl. Myslel na Sigi, která neměla ani tušení, že není na stavbě, ale v bojové akci. Myslel také na děti, které už byly jeho, protože všichni dávno zapomněli, že je vyženil, že jsou jiné krve.

Z rozhlasu se ozýval frenetický potlesk, neutuchající aplaus. Josef Bachar by nikdy nevěřil, že se něco takového může stát v židovském knesetu na počest úhlavního arabského nepřítele. Že Židé povstanou ze svých křesel a ve stoje budou ovacemi zdravit Anvára Sadata, pro jehož úskočnost při přepadení Izraele v roce 1973 ještě nedávno neměli slova omluvy.

„Přijal jsem svou odpovědnost k Bohu a svému lidu, když jsem se rozhodl přijet k vám," řekl Sadat v projevu. „Je to jedinečná příležitost hledat ten nejlepší mír. A jestli národy Blízkého východu nebudou schopny ho přijmout, důsledky mohou být strašné! Před zraky celého světa vítáme vás, Židy, v této části světa! Jsme připraveni s vámi žít. Nechceme, aby mezi námi byly nadále zdi nedůvěry, nepřátelství a strachu! Přijímáme vás upřímně a z celého srdce."

Neuvěřitelné, mnozí poslanci měli zřejmě pocit, že špatně slyší. Celý kneset jako by na okamžik zatajil dech a pak se opět ozval silný potlesk a rovněž Josef Bachar měl chvíli dojem, že se mu to jen zdá. Uvědomil si, že je dojatý. Čtvrt století čekali Židé, až se některý z arabských vůdců odhodlá k tomuto kroku, k tomuto prohlášení. Nechtěli přece nic jiného, než v klidu a míru existovat ve svém státě Izrael a spolužít se všemi mírumilovně smýšlejícími lidmi.

„Slyšíte, mládenci?" podíval se na šokované vojáky. „Třeba už vaše děti budou moci místo pušek nosit jen kytary nebo tenisové rakety a místo umírání někde v prachu pouště se budou chodit koupat na písečné pláže a milovat se s krásnými Arabkami..."
„Napřed jsem se prezidentu Sadatovi podíval zpříma do očí, abych si prohlédl muže, který nám jako první Arab připravil takový šok. V dobrém!" byla slyšet z rozhlasového přijímače slova prezidenta Izraele Ezera Weizmana. „Ke své nelibosti jsem cítil jeho pýchu nad tím, čeho dosáhl. Jako by to byla všechno jen jeho zásluha. Když ale jednáte s bývalým nepřítelem, musíte chápat, co si myslí on, nesmíte vycházet z toho, co si myslíte vy!"

Slova izraelského prezidenta Ezera Weizmana z rozhlasového záznamu přerušují neutuchající ovace poslanců knesetu, vítající Anvára Sadata. Dojem ze scény sci-fi. Na tvářích tvrdých a hrdých židovských bojovníků, generálů a státníků, nesmlouvavých arabobijců - Begina, Rabina, Perese či Šamira - je vidět upřímný úsměv a také možná obdiv. Vždyť vítali největšího Araba v jámě lvové.

„Když jednáte s někým takovým, jako je Anvár Sadat, musíte si uvědomit, že to nedělá pro vaše dobro, ale pro svoje dobro," znovu zněla slova Ezera Weizmana. „Otázkou ale je, kolik dobrého umíte vyzískat z tohoto jeho přání pro sebe. A pak jsem ho zavedl k oknu, z něhož bylo vidět Jeruzalém a Chrámovou horu. Řekl jsem mu: Jen se dobře podívejte. Tohle město přece nemůžete rozdělit!"

**

Ne všichni lidé však hovořili s uznáním a uspokojením, ne všechny rozhlasové stanice v Jeruzalémě vysílaly mírumilovná slova. Hlas svobodné Palestiny si ke svým příspěvkům servítky rozhodně nebral.
”Když jsme ho viděli, jak se objímá s těmi sluhy amerického satana, věděli jsme, že musí zemřít!" prohlašují bossové organizace al-Gamaa al-Islamiyya. „Zrádce! Sám se odsoudil k smrti!"
„Izrael a Egypt jsou ocasem ďábla, USA jsou jeho hlavou," křičí Arabové na svých bouřlivých demonstracích. Nesouhlas se Sadatovým činem způsoboval horečku zhoubné nenávisti. „Na mnoha milionech zápalkových krabiček po celém arabském světě bude, Sadate, tvoje podoba, aby všichni věděli, jak vypadá nejhorší zrádce!"
„Všimněte si, pod očima má Sadat váčky a na pravé líci jizvu. Tam proudí špinavá krev, kterou z něho vypustíme!" přísahali členové Islámského džihádu.
„Vypni to, jede sem nějaký blázen v peugeotu!" zpozorněl Josef Bachar, kývnul na vojáka, sedícího na blatníku džípu, a naznačoval řidiči přijíždějícího vozidla, že tam nemá co dělat, aby se otočil a rychle zmizel.

Sadatův konec

Anvár Sadat se v pořádku vrátil do Egypta a brzy poté, v září 1978, odletěl do USA, kde v Camp Davidu, jako host prezidenta Jimmy Cartera podepsal s izraelským premiérem Menachemem Beginem mírovou smlouvu. Zavázal se, že za vrácení celého Sinajského poloostrova a zrušení židovských osad na území západního břehu Jordánu, nebude zatím trvat na řešení problémů spojených se vznikem palestinského státu.

„Je to zrada palestinského lidu a Sadat je proradný kolaborant. Už nikdy s ním nebudeme jednat, zaprodal nás!" bouřil Jásir Arafat, který hlavně zuřil, že Begin i Sadat za to gesto dostali Nobelovu cenu míru.

„Sadat je agentem USA a bratří se s Židy. Řekl si tím o svoji smrt!" nechali se slyšet se svými opakovanými vyhrůžkami i členové organizace al-Gamaa al-Islamiyya a Islámského džihádu, které kdysi nechal Sadat propustit z vězení, aby mu pomohli zlikvidovat Násirovu levici. Teď je znovu stíhal a do vězeňských cel poslal počátkem 80. let na patnáct set radikálních muslimů a koptských křesťanů.

Když se vrátil z Izraele a USA, mysleli radikální muslimové na jediné - zabít zrádce Anvára Sadata. Podařilo se to čtyřem z nich 6. října 1981 během vojenské přehlídky v Káhiře, konané na počest osmého výročí války s Izraelem v říjnu 1973. Teroristé ozbrojení samopaly a granáty, ukrytými pod helmami, se ve vojenském převlečení dostali na jeden z nákladních automobilů, které defilovaly před hlavní tribunou.

Jeden z muslimů pak přiložil řidiči hlaveň ke spánku a přinutil ho zastavit. Než se stráž hlídající Sadata a další prominenty vzpamatovala, čtyři vrahové přeběhli asi padesát metrů až pod tribunu, kde vypálili na prezidenta Anvára Sadata sedmatřicet střel.

Smrtelnou byla až osmatřicátá, která se však odrazila do státníkovy hlavy zřejmě od jednoho ze sloupů. Zabito bylo také dalších sedm osob, na čtyřicet jich bylo zraněno, mezi nimi i tři američtí důstojníci. Stalo se to přesně v den výročí Sadatova slavného podpisu příměří s Izraelem.

Všichni atentátníci byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán zastřelením.