Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Píše se rok 5767

Bezpečnost především

Dostat se v Praze do letadla izraelské letecké společnosti El Al je zkouška nervů jen pro trpělivé jedince. Už na letišti se pasažéři ocitnou během speciálního pohovoru v palbě otázek.

„Kdo vám pomáhal balit zavazadla? Odkud jste cestoval na letiště? Měl jste zavazadla pořád na očích? Proč letíte do Izraele? Máte tam nějaké arabské přátele nebo známé? Stýkáte se? Kdy jste je viděl naposled? Nedal vám někdo cizí v letištní hale obálku nebo balíček...?" Takové a jim podobné otázky dávají u pultíku ostražití kontroloři. Když je všechny odpovím jednomu, moji zpovědníci se vystřídají a na úplně stejné otázky musím odpovídat znovu. Pro zjištění, jestli jsou moje odpovědi stejné. 

Zkrátka bezpečnost je na prvním místě, o čemž se přesvědčuji vzápětí, kdy jsou má zavazadla vystavena rentgenům a spektrálním i jiným analýzám, abych se po dvou hodinách dostal konečně do letounu. Kromě pilotů a letušek vítá pasažéry i vytrénovaná ochranka, přesto ze mne nemizí mrazivý pocit, že někde pode mnou je nálož semtexu a v podpatku Araba přes uličku kus dynamitu.

Utěšuji se faktem, že El Al má nejlépe na světě vycvičené bezpečnostní agenty, kteří jsou schopni zlikvidovat únosce letadla a ještě s ním v případě zranění pilotů v pohodě přistát. Konečně jsme ve zdraví v Izraeli a já jdu zase po svém milovaném Tel Avivu, kde však zjišťuji, že už nic není jako dřív. 

Ruský syndrom

Tel Aviv založili v roce 1909 ruští Židé, jež se na Blízký východ vystěhovali před carskými pogromy. Rusem byl i první zdejší starosta Meir Diezengoff. Dnes žije v tomto dvoumilionovém městě na tři sta tisíc rusky mluvících Židů. 

,,Jsem v Izraeli tři roky, mám ženu a dvě děti. Byty jsou tady asi nejdražší na světě, ale jako přistěhovalci jsme dostali „kvartíru" o třetinu levněji, auto mám na půjčku, žena dělá v bance, takže na živobytí nám zůstane měsíčně asi šest tisíc šekelů," svěřil se mi taxikář Vladimír z Krymu, který mě vezl z nádraží do hotelu Gordon a dal mi slevu, takže jsem místo dvanácti šekelů zaplatil jen deset...

Naslouchám jen na půl ucha, v duchu slyším naléhavé otázky svých přátel, kteří se mi snažili rozmluvit cestu do ,horké´  atmosféry Blízkého východu. Argumenty, že je to tam samý atentát, jsem vyvracel tvrzením, že v Česku je na silnicích víc sebevražedných atentátníků, než v celé Palestině a Izraeli dohromady. Zatímco u nás zahyne na silnicích ročně kolem 1300 osob, s měsíčním průměrem přes sto osob, v Izraeli je to jen asi třetina.

Je to dáno také tím, že rozpočet Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Izraele zůstane i v dalších letech ve výši 550 milionů šekelů (při současné kursu 1 NIS = 4,85 CZK je to přibližně 2,67 miliardy korun). Během posledního dnů zatím zahynulo při třech dopravních nehodách aut celkem devět lidí, za týden se toto tragické číslo vyšplhalo na čtrnáct.

Mezi mrtvými jsou dvě děti, které přijely na návštěvu Izraele z Francie, šest izraelských Arabů a čtyři přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu – manželé, syn a vnuk. Celkem během dosud neskončeného srpna zahynulo na izraelských silnicích 40 lidí – což je výrazně více, než činí průměr. V roce 2006 činil průměrný měsíční počet obětí dopravních nehod 33.

Tel Aviv má prostě ruské kořeny a když jsem vzápětí zjistil, že hotel Gordon má ruského majitele, měl jsem obavy, jestli nebude na chodbě „děžurná" se samovarem na dřevěné uhlí a horkým čajem za deset kopějek. Nehlídkovala, zato v hotelové kuchyni vypomáhala Blanka, blonďatá studentka z Liberce, jež si tam na cestu do Egypta vydělávala umýváním nádobí. Slovanskou atmosféru Tel Avivu mi následně doplnila Andrea ze Znojma, která dělala barmanku v nedaleké kavárně Pelikán.

Doplavala si pro svobodu

Tel Aviv je také druhým domovem pro řadu Moravanů. Avner Street 20 přijal Franzi Landsbergerovou, Židovku z Frýdku – Místku.  „Můj otec měl v Místku textilní továrnu. Zemřel v roce 1931, o podnik a tři dcery se starala moje matka," vyprávěla mi perfektní češtinou. „Když k nám 14. března 1939 přijeli Němci, bylo mi osmnáct a stala jsem se svědkem toho, jak se čeští vojáci 8. pěšího pluku postavili s kulometem jako jediní z naší armády na odpor. Pak se začaly chystat transporty Židů, naši příbuzní v Ostravě či Brně byli Němci zadrženi hned první den okupace. Odjeli jsme proto do Prahy, kde jsem se rozhodla uprchnout do Palestiny."

Příběh o nové domovině Franzi Landsbergerové začal dramaticky, ale naštěstí od jiných Židovek neskončil tragicky. Z Prahy odjela jako dvacetiletá v září 1940 vlakem do Rakouska a z Vídně parníkem až do Rumunska a Řecka. Cestou museli kotvit u ostrovů v Egejském moři, aby nakoupili vodu, potraviny a uhlí. Každý z utečenců dal, co měl. Peníze, šperky, jinak by nemohli plout dál. A když už nebyla pára, přesedla na loď Patria, na níž se vešlo na dvanáct set vystěhovalců.

„Museli jsme asi měsíc čekat v přístavu, protože na lodi nebylo dost sociálních zařízení pro tolik lidí. Byli jsme mladí, o pronásledování Židů v Evropě neměli tušení. Měla jsem s sebou akordeón, tak jsme hráli, zpívali a užívali si," zasnila se Franzi Landsbergerová.

Když však dorazili k pobřeží Palestiny, nastaly potíže. Britové, kteří dohlíželi na území Blízkého východu, odmítli Židy na Blízkém východě dál přijímat a snažili se Patrii vrátit zpět. Začalo se proslýchat, že chtějí poslat utečence až na ostrov Madagaskar. Jedno listopadové ráno roku 1940, když už bylo pobřeží Palestiny nadosah, ucítili pasažéři Patrie otřes a loď se naklonila. Explodovaly bomby, které zde měli nastražit bojovníci židovské domobrany Hagana, aby znemožnili transport Židů do některé z britských kolonií.

„Nevěřila jsem, že by se tak velká loď kousek od břehu mohla potápět. Smáli jsme se. Pluli jsem přece na mnohem menších lodích, proč by se měla zrovna tato veliká potopit?" popisovala paní Franzi dramatickou situaci. „Dali nám ale korkové záchranné pásy a řekli, ať skáčeme do vody. Dvě stě padesát lidí se utopilo jen proto, že včas nevylezli ze svých kajut. Jinak by se asi zachránili. Voda byla teplá, pobřeží nadosah. Skočila jsem do ní z velké výšky i se svojí harmonikou. Vím jen, že jsem bláhově myslela na to, jak skočit, aby mi nebylo vidět pod sukni..."

Doplavala několik stovek metrů ke břehu nedaleko Haify. Rok byla v uprchlickém táboře, než dostala práci v kibucu, pak v Haifě zaměstnání jako číšnice. Mezitím se zdokonalila v několika jazycích, až z ní byla pracovnice izraelských aerolínií v Jižní Americe, Velké Británii, Švýcarsku a dalších zemích světa.

Premiér Izraele Ben Gurion:

Socialismus je stejně důležitý jako Tóra

Všude na světě může být několik důvodů, proč se ředitel podniku, významný politik nebo třeba zdatná lékařka krátkodobě změní v kuchtíka či uklízečku. Vesměs jde o trapnou profesní degradaci.

V Izraeli však nemusí být tato záměna funkcí ničím potupným ani existenčním problémem, natož nucenými pracemi. Řeč bude o obyvatelích izraelských kibuců, což jsou podnes existující vesnické komuny, v nichž je spousta nezvyklostí. Všechno zde mají společné, neví, co je to kriminalita, neznají drogy ani nezaměstnanost, netuší, co je to bezdomovec, místo výplat dostávají kapesné a ocitají se na rozpisech služeb ve společných stravovacích zařízeních.

Takže i na kibucníka, který je šéfem významného podniku, přijde řada a musí jednou týdně, většinou v pátek, do veřejné kuchyně kibucu, obléct si tam na pár hodin zástěru a škrábat brambory, rozdávat jídlo nebo umývat nádobí či podlahu v jídelně, aniž by se za něho musela rodina stydět. Nejedná se tedy ani o záměnu trvalou, natož výchovně potupnou. A to ještě tento ředitel, pokud chce žít v kibucu a dodržovat pravidla života v něm, musí do posledního šekelu odevzdat svůj nemalý plat do společné kasy, takže místo osmi tisíc šekelů, což je jeho měsíční příjem, dostane jen kibucnické kapesné ve výši asi patnácti stovek.

Své si u kuchyňských dřezů odpracovali i čeští Židé, kteří se před více než půl stoletím přistěhovali do Izraele a stali se kibucníky. Za třemi z nich jsem přijel do izraelské komuny Hachotrim nedaleko Haify. David Raz ze Znojma je v Izraeli už přes čtyřiašedesát let, Milan Maršík z Prahy a Fredy Wurzel z Ostravy o zhruba deset let míň.

Scházet se spolu

Chevrat Ovdim - Společnost pracujících. Tak se jmenuje izraelská organizace spojená s ústřední odborářskou základnou Histadrut, která sdružuje všechna družstva a kibucy. A slovo kibuc se z hebrejštiny překládá jako ,,scházet se spolu".

První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu v severní části dnešního Izraele a jmenovala se Deganja - Chrpa. Kibuc založili ruští Židé a první dítě, které se zde v roce 1915 narodilo, byl pozdější generál a ministr obrany židovského státu Moše Dajan. Své jméno dostal na počest Moše Barského, člena kibucu, který byl zabit Araby, když bránil svého mezka.

Deganja měla dramatický osud. Během druhé světové války obsadila její domy německá armáda a osadníci museli žít v chlévech. Když stát Izrael napadly už v den jeho vzniku okolní arabské země včetně Iráku a na Deganji zaútočili syrští vojáci, její rodák a nyní velitel Hagany Moše Dajan vyzbrojil kibuc dvěma pětašedesátimilimetrovými děly, která komunu zachránila.

Kolektivní socialistické družstevnictví dotované Židovským národním fondem i baronem Edmondem de Rotschildem našlo mezi Židy v Palestině velký ohlas a začaly vznikat další kibucy. V roce 1926 to byl Migdal Eder - Ederská věž, jejímiž zakladateli byli iráčtí Židé, kibuc Mišmar Ha-Emek - Stráž údolí zase založili židovští přistěhovalci z Polska a osadu Kfar Baruch postavili Židé z Rumunska. V roce 1927 vzniklo hnutí Kibuc Hameuhad - Jednotný kibuc, které si dalo do vínku marxismus a celistvost Izraele.

Naproti tomu hnutí Chever Hakvucot - Kolektivní sdružení se považovalo za nemarxistické a nesocialistické. Mezi kibucníky, kteří byli bývalými ruskými revolucionáři, však převažovaly ideje Marxe a sovětské Rusko bylo považováno za ideologický základ pro jejich činnost v Palestině. Takovým bylo hnutí Kibuc Arci - Má země.

Stranou jakékoli politiky se držely náboženské kibucy sdružené v organizaci Hakibuc Hadati. Vznikla v roce 1935 a jejích asi šestnáct osad mělo přes dvacet tisíc obyvatel. V roce 1927 zahájil činnost Zemský kibuc čítající kolem osmdesáti komun s takřka 42 tisíci členy, kteří byli spojeni s levicovou Stranou práce země Izrael - Mapai, založenou v roce 1930.

Jejím představitelem byl též první premiér Izraele Ben Gurion, jenž prohlásil: ,,Socialismus je pro Izrael stejně důležitý jako Bible!” Strana práce zaujala střídmou levicovou strategii, na rozdíl od marxistického hnutí Mladý strážce, prosazující vytvoření židovsko-arabského státu. V roce 1919 byla Židy na Blízkém východě založena Komunistická strana Palestiny.

Na počátku Izraele byl socialismus...

 
 

 

 

 

 

 

 

Fotografie: Břetislav Olšer


Novodobý Izrael vznikl jako slovanský stát ruského typu. První větší přistěhovalecké vlny přišly do Palestiny v sedmnáctém století. Jednalo se o zhruba deset tisíc Židů z Čech, Polska, Litvy a Ruska. Ruští Židé zde založili Židovský národní fond, aby mohli z jeho peněz na Blízkém východě zcela legálně nakupovat od místních Arabů pozemky pro další přistěhovalce.

V roce 1897 byla ve Vilniusu založena Židovská socialistická dělnická strana, jejímž cílem bylo nastolení socialistické vlády v Rusku. Když se jim to nepovedlo, vystěhovali se s tímto záměrem do Palestiny. V roce 1906 zde založili město Pahorek jara, dnešní největší město Izraele Tel Aviv, v němž žije asi tři sta tisíc Rusů. Prvním jeho starostou byl ruský Žid Meir Diesengof. O tři roky později, tedy osm let před VŘSR, vznikla v Palestině první socialistická komuna zvaná kibuc.

V roce 1903 založil ruský židovský socialista Menachem Ušiškin Federaci učitelů hebrejštiny v Palestině. O deset let později byla z jeho inciativy v Jeruzalémě založena Hebrejská univerzita. Ruští revolucionáři, Židé Žabotinský a Trumpeldor, vytvořili základ budoucí izraelské armády - Židovskou legii a Sbor sionských mezkařů. Toto vojenské uskupení se později přeměnilo v armádní celky Haganu a Palmach. Z podnětu Theodora Herzla a ruských Židů v čele s Chajmem Weizmannem se začala poprvé mluvit o Židovské národní domovině v Palestině.

Během první světové války se židovské dělnické hnutí, v němž působili převážně ruští Židé, rozdělilo na dva proudy. Ha-Šomer Ha´cair - Mladý strážce - měl marxistickou, téměř komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po´alei Erec Jisra´el - Strana práce Izrael). Byla založena Rusy Berlem Katznelsonem a Ben Gurionem jako socialisticko-sionistická strana, prosazující ,konstruktivní socialismus´. Mapai pak s malými přestávkami vládl Izraeli až do roku 2001, kdy byl v jeho čele Ehud Barak.

V roce 1921 dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda - Dělnické legie, která měla být základem pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země. V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci - Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické a jeho členové spatřovali v Sovětském Rusku svět budoucnosti.

USA a Židé

Vztah mezi Židy a občany USA je opředen mnoha mýty. Podstatné však je, že Spojené státy drží nad Židy a posléze nad Izarelem ochrannou ruku. Přitom se vše vyvíjelo dosti nešťastně...

V roce 1930 rozeslala americká vláda v čele s prezidentem Hoowerem svým ambasadorům v Evropě dopis, v němž nařizovala, aby Židům neudělovali vstupní víza, a když by nebylo vyhnutí, aby jejich udělení co nejdéle protahovali.

Dne 11. září 1941 pronesl Charles Lindbergh, který si získal světovou proslulost tím, že jako první člověk přeletěl Atlantický oceán, v rozhlase antisemitský projev. Stal se otevřeným stoupence nacistického Německa a ve svědectví před Kongresem doporučoval uzavření americko-německého paktu o neutralitě.

Na shromáždění v Des Moines v Iowě pronesl neslavný projev, v němž tvrdil, že Židé „z neamerických důvodů si přejí nás zapojit do války... Nesmíme dovolit přirozeným vášním a předsudkům jiných lidí, aby vedly naši zemi do zkázy.“ Poté učinil nepřímou hrozbu proti Židům, když řekl: „Namísto agitování pro válku, musí být židovské skupiny v této zemi proti ní všemi možnými způsoby, jinak budou mezi prvními, kdo pocítí její důsledky.“

V roce 1942 dostalo ministerstvo zahraničí USA pilnou depeši ze Švýcarska o hromadných deportacích a zabíjení Židů. Depeše byla utajena na příkaz prezidenta Roosevelda.

V roce 1943 dostala vláda USA přesný plán Konečného řešení židovské otázky, jak vznikl ve Wansse. Celý materiál byl opět utajen. V témže roce na základě požadavku evropských Židů schválilo ministerstvo financí USA částku asi milión dolarů, která měla být převedena do Německa, aby se za ni vykoupily životy několika tisíc Židů. Transakce nebyla administrativou Bílého domu schválena.

V roce 1944 rozluštili spojenecké výzvědné služby zašifrované německé zprávy o transportech Židů. Přestože byli spojenci americkými Židy vyzýváni, aby bombardovali železniční tratě, po nichž směřovaly transporty se statisíci Židy do plynových komor, neučinili tak s oddůvodněním, že by tím prozradili objevení kódu k dešifrování německých tajných zpráv. Nepřímo tak připravili o život sta tisíce maďarských Židů.

V roce 1945 přijaly USA půl milionu německých uprchlíků, zhruba tisícovce Židů, zachráněných v koncentračních táborech, byl však vládou USA v čele s prezidentem Trumenem povolen jen dočasný pobyt. Tentýž prezident prohlásil: ,,Kdybychom přijali jen jediného Žida, už i tak by jich tady bylo až příliš...!”

Dne 20. srpna 1991 došlo ve čtvrti Crown Heights v Brooklynu v New Yorku k dopravní nehodě, při níž auto, řízené chasidským Židem způsobilo smrt 7 letého černošského dítěte. Během několika hodin se do ulic vydal dav černošské mládeže, který podpaloval, ničil auta, raboval obchody a skandoval „Dostaňte Židy.“

Yankel Rosenbaum, 29 letý student rabínských studií z Austrálie, byl chátrou zmlácen a pobodán a později na následky svých zranění zemřel. Stovkám policistům trvalo tři dny, než dav zkrotily. Za vraždu Rosembauma byl odsouzen Lemrick Nelson Jr., ale odvolací soud následně rozsudek z procesních důvodů změnil a vraha osvobodil.

Abych však nemaloval vztah USA k Židům pouze v černých barvách, je nutno podotknout, že v Novém světě nacházeli židovští přistěhovalci také podporu. Alespoň na přelomu 19. století. Dne 22. srpna 1654 se Jacob Barsimson stal první židovským osadníkem v Novém Amsterdamu (později New Yorku) a o několik měsíců později dorazila skupina třiadvaceti Židů z Brazílie. Newyorský guvernér Peter Stuyvesant nejprve Židům zakázal podílet se na obchodě, vlastnit nemovitosti, sloužit v ozbrojených silách a provádět veřejné náboženské obřady.

Barsimson, zbožný Žid, podal odvolání k Holandské západoindické společnosti a Židům byla přiznána rovná práva jako ostatním. Při jedné příležitosti byl Barsimson předvolán k soudu v sobotu, tedy zrovna v den, kdy byl šabat; odvážně se odmítl dostavit. V zásadním rozhodnutí, které vymezilo hranice náboženské svobody, soud jeho stanovisko nakonec uznal a nehnal jej k odpovědnosti.

Osmého  září 1729 položila kongregace Shearith Israel na dolním Manhattanu základní kámen první budovy na severoamerickém kontinentu, navržené a postavené jako synagoga. V tu dobu byl New York místem, kde byla jediná židovská komunita v zemi; bylo to o zhruba 20 let dříve, než začalo organizované židovské usidlování ve Philadelphii, Lancasteru a Charlestonu.

Shearith Israel, jediná židovská kongregace v New Yorku, byla založena brazilskými Židy španělského a portugalského původu. Guvernér Peter Stuyvesant, známý svými antisemitskými názory, zpočátku Židům odpíral právo modlit se při veřejných shromážděních. Židé za svá práva bojovali a nakonec získali souhlas. Dnes Shearith Israel využívá velkou budovu na rohu 70th Street a Central Park West.  

Dne 29. července 1881 připlula do New Yorku první loď s ruskými židovskými přistěhovalci. Tak začalo masové přistěhovalectví východoevropských Židů do Ameriky a během následujícího půlstoletí uprchlo do USA před ruskými pogromy a sovětským terorem více než dva miliony Židů. Tento příliv nesmazatelně změnil demografické složení amerického Židovstva. Podle dobových informací z roku 1940 hovořilo doma jidiš téměř 1,75 milionu amerických Židů.

Dne 20. listopadu 1938, 26. Chešvan 5699, odvysílal otec Coughlin v americkém rozhlasem antisemitskou tirádu. Coughlin byl římskokatolický kněz z Michiganu a jeden z prvních kazatelů, který ke kázání využíval rozhlas.

Na vrcholu začátkem 30. let poslouchala jeho rozhlasová vysílání odhadem třetina národa. Coughlinova vysílání se stávala stále více antisemitskými, vyjadřovala sympatie k Hitlerovi a propagovala pamflet Protokoly sionských mudrců.

Češi v kibucech


Židovské Hnutí společných kibuců má dodnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.

,,V kibucích pracuje každý podle svých možností a dostává stejnou finanční odměnu formou kapesného," zasvěcuje mě David Raz do filozofie kibucnického života. ,,Život v této komuně znamenal ze začátku doslova boj člověka s přírodou a bažinami, s pouští i malárií. Nezřídka rovněž s Araby."

Říká se jim jako členům kibucu chaverové; mají právo volit výbor, který po všech stránkách řídí jejich život. Slovo chaver znamená v hebrejštině kolega, druh nebo kamarád. V období druhého Chrámu, tedy kolem roku 520 před Kristem, bylo toto pojmenování čestným titulem, udělovaným členům zbožné či učenecké skupiny Židů, později se tak říkalo počestnému ženichovi. Dnes se říká he-chaver - vyvolán k Toře - všem významným členům židovských organizací a poslanci jsou nazýváni chavrej kneset.

,,Potřebovali jsme žít a přežít, hlavně udělat všechno pro to, abychom uhájili stát Izrael, takže nám nezbylo nic jiného, než se spojit se stejně postiženými repatrianty a založit vlastní společenství," říká David Raz. ,,A když někomu poslala bohatá teta z Evropy šicí stroj, používali jsme ho všichni. To samé platilo o rádiích, pračkách a jiných užitečných darech. Přepych jsme oželeli jako každý, kdo měl konečně vlastní střechu nad hlavou, i když zatím s prázdným obývákem."

Byli to oni, kteří vytvořili v Izraeli z vyprahlých pouští vinice plodící nejlepší víno, zasadili sady, v nichž se dnes ročně sklízí tisíce tun oliv, fíků, granátových jablek a banánů či datlí. Bez společného vlastnictví by to nešlo, bež komun byl nebyl Izrael.

,,Nebylo dost bytů, ani peněz na jejich vybudování; musely postačit společné ubytovny," připomíná někdo, když se usazujeme kolem stolu ve skromném obývacím pokoji v domku Fredy Wurzela, který nám jako hostitel nabízí kávu a vlastnoručně upečenou bábovku.

Věřili po tragických zkušenostech s holocaustem jen sami v sebe, tvrdili, že je Bůh zklamal, když dopustil vyvraždění šesti milionů Židů. Proto schází ve většině kibuců kostely, stejně ale rovněž bary a jiná rozverně zábavná zařízení, žalmy ze Starého zákona si ale tito uražení Židé četli každý den. Kibucy se dají snadno rozpoznat, protože už z dálky připomínají životadárné oázy. Vlastně kdysi takovým zázrakem v poušti skutečně byly. Teď je zde spousta stromů, většinou olivovníků nebo jabloní, vinice a banánové plantáže, s plody obalenými proti vlivům počasí a nenasytnosti ptáků do modrých igelitů.

,,Přišli jsme do nevlídného úhoru, postavili strážní věž, kolem ní stany a začali žít," směje se David Raz a i po letech kroutí nedůvěřivě hlavou. ,,Dřeli jsme, aby se nám něco urodilo a my měli co jíst. Nechápu, jak jsme tu bídu vydrželi..."

Strážní věže se v kibucech staly minulostí, místo nich jsou jen vrátnice u příjezdových cest, podél nichž stojí řady přízemních domků se zahrádkami. Žádné rozmařile přepychové vily s garážemi a okázalými bazény či rodinnými pýchami v podobě drahých limuzín a vozů pro nákupy paní domu, zato hodně zeleně, na okrajích těchto osídlení pole, sady, dílny a malé továrny, ale vcelku velká parkoviště hlavně pro turisty, kteří zde nacházejí levné ubytování.

A také jsou zde stojany pro kola. Ta se nezamykají. Ještě nedávno byly v Hachotrimu bez zámků i domky. Ještě nedávno totak všechno bylo. Dnes už je vše úplně jinak.

Soumrak kibuců

Osady v Izraeli zavádějí diferencované platy. Původní myšlenka, podle níž všichni pracovali bez mzdy na společném díle, se rozplývá. Dokonce v Deganji, prvním kibucu, založeném právě před sto lety, se členové družstva rozhodli zrušit dosavadní úplnou komunu a zavést diferencované platy. Pro izraelskou společnost - zejména pro ty Izraelce, kteří v zemi žili už 40 až 50 let – je to bomba, jako by bylo pro Američany zavedení socialismu nebo pro křesťany, jako kdyby papež konvertoval na islám a židé začali jist vepřové maso...

První kibucy založili začátkem 20. století idealističtí přistěhovalci, většinou z Ruska, stoupenci anarchistických a socialistických ideálů. Snívali o tom, že síť kibuců se rozšíří po celé zemi, a Izrael se tak stane jedinou ideální, rovnostářskou společností. Vůdcové nejdůležitějších politických stran byli členové kibuců, kteří i jako poslanci parlamentu zachovávali skromnost a střídmost, byli nepodplatitelní a zdálo se jim, že rozšíření jejich jednopokojového bytu v kibucu o půl pokoje je „zbytečný luxus“....

Kibuc přece znamenal zemědělské družstvo, ale vůbec ne podobné JZD, přesněji zemědělská komuna, v níž všichni pracují na společném díle a nikdo nebere plat, jenom skromné kapesné, a v níž se uskutečňuje heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.

Každý člen dostal koncem týdne ze společné prádelny dvě košile, jednu sváteční, jednu pracovní. Všichni jedli ve společné jídelně, děti spaly ve společných domovech, přicházely domů jen po pracovní době rodičů nebo vůbec ne a matky měly každý den ,hodinu lásky´, kdy si zašly do školy se s dětmi pomazlit.

,,Počátkem 50. let jsme dostali od Němců odškodnění za válečné útrapy," říká David Raz. ,,Možná to bylo něco kolem tří tisíc marek na osobu. V kibucech byla ale podmínka, že kdo si ty peníze vezme, ten je musí všechny odevzdat do společného fondu. Nebo přestane být členem kibucu..."

,,Drtivá většina ty marky skutečně odevzdala, jen pár chamtivých Čechů si je nechali a museli se odstěhovat do města, kde splakali nad výdělkem," směje se Milan Maršík. ,,Zaplatili pár nájmů za byt a měli po reparacích, přitom tady bydleli skoro zadarmo..."

Osmého září roku 1952 odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za ztráty napáchané nacisty během II. světové války. Už od roku 1943 začaly židovské skupiny formulovat požadavky na poválečné vyrovnání, které bude zahrnovat odškodné v řádech miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (nemovitosti, umělecká díla, zlato), platby za otrockou práci a náhrady za ztráty židovských životů.

V roce 1945 Pařížská repatriační konference však tyto židovské požadavky ignorovala. O šest roků později nicméně německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást břemene viny, k níž se musí Německo postavit čelem, nabídl určité sumy marek pro přeživším holocaust.

V Izraeli vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin vedl hnutí proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Izraelská vláda nicméně rozhodla o jejich přijetí.

Brzy také německé společnosti mimo jiné Volkswagen, Deutsche Bank a Daimler-Benz, které za války kořistily z otrocké práce židů, vytvořily fond na kompenzaci těchto pracovníků. V 90. létech bylo prokázáno, že v úsilí nacistů ukrást a poté skrýt židovský majetek byly zapojeny rovněž švýcarské banky. Po určitém dohadování i tyto banky souhlasily se vznikem fondu pro oběti holocaustu.

Kibucy se ale zadlužily, stát už jim nemíní dál půjčovat. Nastal konec těchto komun. Další sionistickou tradici halí soumrak. A aby toho nebylo málo zahájila odborová ústředna izraelského veřejného sektoru Histadrut 25. července 2007 v 6 hodin izraelského času (5 hodin SELČ) celonárodní stávku.

Reaguje tak na zatím neúspěšná mzdová jednání s vládou. Předseda Histadrutu Ofir Eini a ministr financí Ronnie Bar-On se sice sešli, aby se pokusili najít řešení, které by stávku odvrátilo. Rozdíl v představách odborové ústředny a vlády o nárůstu mezd se však lišil o více než 10 procent. Zatímco ministr financí nabízel kvůli nízké inflaci jedno procento nárůstu mezd, Ofir Eini si trval na 10 procentech.

Analytici ze Sdružení průmyslníků předpovídají, že generální stávka více než 600.000 odborářů bude stát izraelské hospodářství ve svůj první den 800 milionů šekelů (4 miliardy českých korun) a ztráty s každým dalším dnem porostou. Stávka veřejného sektoru ochromila práci vládních úřadů, letiště a provoz na železnici i nemocnice, které fungují jen v nouzovém režimu. Zemi tak vzniknou obrovské škody zejména v oblasti turistického průmyslu a obchodu.

Nepracuje se na úřadech na místní ani centrální úrovni, s výjimkou strategického resortu obrany. Nefungují pošty, soudy, ústřední banka - Bank of Israel. Zastavil se i provoz v přístavech. Ke stávce se připojili i zaměstnanci elektrárenských a vodárenských společností. V těchto odvětvím má však stávka spíše symbolickou povahu, protože k zastavení životně důležitých dodávek nedošlo a zaměstnanci pouze omezili údržbu a některé další vedlejší činnosti.

 

Před pěti roky zahynul Ilan Ramon, první izraelský kosmonaut

Zemřel kvůli šabatu a košer stravě?

Před deseti roky v říjnu roku 1997 byl vybrán do týmu NASA, připravujcího se v Johnsonově středisku v Houstonu na kosmické lety. Osmačtyřicetiletý plukovník Ilan Ramon, první izraeský kosmonaut.

Na ten podvečer před pěti roky se nedá zapomenout. Měl jsem za sebou perný týden izraelských voleb do knesetu i setkání s premiérem Arielem Šaronem v jeho jeruzalémském okrsku.

Likud suverénně vyhrál volby a předseda vlády byl přesvědčený, že podíl na tomto drtivém vítězství měl také plukovník Ilan Ramon, první izraelský kosmonaut. Narodil se 20. června 1954, o dvacet roků později absolvoval kurz vojenského leteckého vojska a stal se pilotem Izrael Air Force IAF.

Jeho prvním letounem byl Mirage III-Cs, poté létal ve stíhačce F-16s a F-4 Phantom. Bojoval v jomkipurské válce i v operaci Mír pro Galileu. Byl ve vojenské super letce, který bombardováním zničila v roce 1981 irácký jaderný reaktor Osirak v Al Tuwaitha Nuclear Research Center. V roce 1997 ho vybrali do týmu NASA, připravujícího se v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu na kosmické lety.

Izrael nepatří v objevování kosmu k žádným nováčkům. Důkazem jsou i jeho špionážní družice. Tváří v tvář íránskému úsilí o získání jaderných zbraní, nevybíravých výroků prezidenta Islámské republiky Ahmedínežáha o holocaustu a v očekávání války se Sýrii, vypustil Izrael na oběžnou dráhu nový špionážní satelit Ofek 7 (Horizont 7). Družice plná nejmodernějších zpravodajských technologií by měla izraelské armádě poskytnout dosud nedostupné operační informace.

Ofek 7 Satelit byl na oběžnou dráhu vynesen raketou Šavit z vojenské letecké základy Palmachim. Několik dní budou probíhat testy systémů a po jejich vyhodnocení a nastavení optimálního režimu se družice dostane do plné operační kapacity a začne vysílat vysoce kvalitní záběry do pozemní základny Izraelských vzdušných sil.

Ofek 7 vystřídá pět let starý Ofek 5. Ten měl být již v roce 2004 nahrazen výzvědnou družicí Ofek 6, avšak ta byla ztracena, když se při startu nosná raketa zřítila do moře. Izrael využívá ke zpravodajským účelům i civilní, pronajatý satelit Eros B, vypuštěný v dubnu 2006.

Ofek 7 je na vyšší úrovni než Eros B, který již byl schopen pořizovat záběry předmětů na zemi o velikosti 70 cm. Váží 300 kg a Zemi obíhá ve výšce přibližně 600 km. Družice se pohybuje na eliptické orbitě, která by ji měla navádět každých 90 minut nad Írán, Irák a Sýrii. Plánovaná životnost zařízení je čtyři roky.

Po jeho startu probíhaly poslední přípravy na vypuštění družice TecStar. Izraelské ministerstvo obrany vypustilo tuto zatím nejpokročilejší špionážní družici na palubě indické rakety v září 2007. Nový satelit je schopen přenášet vysoce kvalitní záběry za jakýchkoliv meteorologických podmínek.

Družice, kterou vyrobily Izraelské letecké závody (Israel Aerospace Industries - IAI), je první izraelské zařízení svého druhu, využívající technologii SAR (Synthetic aperture radar - syntetický clonový radar) a bude zaměřen na monitorování íránských jaderných zařízení.

TecStar váží takřka 300 kilogramů. Může pořizovat záběry objektů na Zemi i pokud je zakrývají mraky – což fotografické satelity řady Ofek nemohou. TecStar vytváří obrázky s vysokým rozlišením, využívaje moderní radarovou technologii, kterou vyvinula Elta Systems, dceřinná společnost IAI.

Vesmírná pouť amerického raketoplánu Columbia trvala šestnáct dnů. Ve speciálním televizní studiu v Berševě očekával návrat posádky Columbie i 80letý Elizier, otec Ilana Ramona, syna Židovky, jež přežila holocaust, manžela ženy Rony a otce čtyř dětí (pětiletá Noa, čtrnáctiletý Asaf, dvanáctiletý Tal a devítiletý Jifta. 

Když řidící středisko na Floridě ztratilo s vesmírnou lodí spojení a na obří obrazovce se svítící bod raketoplánu podivně rozprskl, požádal jeden z pracovníků studia Ilanova otce, jestli by s ním šel na chodbu. Starý muž poslušně vstal a těžce odcházel, ve dveřích se ale otočil a řekl: ,,Já vím, že je zle, že to můj syn nepřežije...!"

Při sestupu Columbie doplatila posádka na startovní poruchu v keramickém obložení raketoplánu, který se v atmosféře silným žárem rozpadl a všichni kosmonauté zahynuli. Zhořela i kresba Země z Měsíce českého židovského chlapce Petra Ginze, jenž ji inspirovaný Juliusem Vernem nakreslil těsně předtím, než zemřel v koncentračním táboře Osvětim, zničena byla i Tóra na mikrofilmu, kterou dal před startem Ilanu Ramonovi izraelský prezident Moše Kacav, oheň strávil také čtyři básně Ramonovy manželky, rodinné fotografie jeho otce i dopisy patnáctiletého syna Assafa a bratra Gadiho. Plukovník Ilan Ramon svoji první mírovou misi nepřežil.

Ten podvečer před pěti roky, v den nedožitých 75. narozenin Petera Ginze, se Tel Aviv zajíkl, jakoby ho někdo hodil do ledové vody, proto mě udivilo, že se před jedním z hotelů strhla divoká hádka. Byl to hotel, v němž bydleli převážně ortodoxní Židé. A právě oni rozpoutali halasný verbální střet, když hlasitě vykřikovali, že Ilan Ramon zahynul, protože zhřešil proti šabatu, když přistával v sobotu a v kosmu nejedl košer stravu.

Kolemjdoucí agnostici byli těmito žlučovitými urážkami silně pobouřeni a výměna nelichotivých slov nebrala konce, zvláště když jeden z Chasidů vytkl stejný hřích i kosmonautce Juditě A. Reznikové, která byla Američanka židovského původu a zahynula v roce 1986 i s celou posádkou při desátém startu raketoplánu Challenger, v jeho 73 vteřině letu.

Když se dnes dívám na noční oblohu, vidím mezi hvězdami i tu, jež patří Ilanu Ramonovi, a srdce mi sevře vzpomínka na jeho shrbeného otce, který se nedočkal světské slávy svého syna a byl svědkem jeho strašlivého konce. Tento pocit smutku mají dnes také miliony Izraelců, kteří ten osudný televizní přenos sledovali jako já a s úctou vzpomínají na svého statečného plukovníka.

 

 

foto: Israel Aerospace Industries