Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Pláčete dobře, lokální Arabové, ale na špatném hrobě!

Oslava ukradeného vítězství i smutek nad zoufalou katastrofou. Tak se v těchto dnech vyjadřují lokální Arabové v Gaze a na Západním břehu Jordánu k 60. výročí založení státu Izrael, když plačou nad svým vyhnáním z území dnešního Izraele.

Měli "Den Nakby" (Den katastrofy), při němž truchlili, že se jim doposud nepodařilo židovský stát zničit a nemohli se vítězně vrátit do "země osvobozené od Židů", jak jim slibovali jejich vůdcové.

Podívejme se na ony události blíže, abychom mohli jasně konstatovat, kdo a proč pláče sice dobře, ale na špatném hrobě...

Založení státu Izrael bylo schváleno legálním Valným shromážděním OSN v New Yorku 29. listopadu 1947; třiatřicet států bylo pro, třináct proti a deset se zdrželo hlasování, Thajsko se nezúčastnilo. Židé na Blízkém východě zatím v tom momentu jen slavili, bez zásadního prohlášení či napadání tzv. Palestinců.

Přesto dva týdny poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho sto tisíc židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů.

Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům. K Západní chrámové zdi mohli Židé opět až po izraelském vítězstvím v Šestidenní válce roku 1967, po osvobození východního Jeruzaléma a znovusjednocení města.

Arabská populace v Judeji a Samaří (tzv. Západním břehu Jordánu), v Gaze a ve východní části Jeruzaléma dosáhla letos přes tři miliony sedm set šedesát tisíc obyvatel, zatímco před deseti roky to bylo o osm set tisíc míň. Ve východní části Jeruzaléma, kterou si Palestinská správa nárokuje jako budoucí hlavní město Palestinského státu, bylo zjištěno pouhých 208.000 tzv. Palestinců.

V roce 1948 uprchlo z Izraele přes 650 tisíc lokálních Arabů, dnes je jich v uprchlických táborech v Gaze asi dva a půl milionu. A všichni se chtějí vrátit. Mají jednu z nejvyšších porodností na světě. Také v Izraeli žije velké množství Arabů, kteří však mají izraelské občanství a jsou izraelskými úřady označováni nikoliv jako „Palestinci“, ale jako „izraelští Arabové“. Podle aktuálních údajů žije v Izraeli 5,45 milionu Židů, 1,4 milionu Arabů a 310.000 dalších osob jiných národností.

Rezoluce č. 181/1947 Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 jasně hovoří o vytvoření dvou států - židovského a arabského, nikoliv o vzniku dvou arabských států. A protože tzv. Palestinci svůj stát založit odmítli, jordánští sousedé na druhém břehu Mrtvého moře nezaváhali a vytvořili palestinsko-arabský stát. A jelikož text rezoluce OSN nepředpokládá vznik dalšího státu pro palestinské Araby, nemělo by se dnes už co řešit.

Během druhé světové války zůstalo Zajordánsko pevnou oporou Velké Británie. Na jaře 1941 Arabská legie pomohla britským vojskům potlačit povstání v Iráku, okupovat Sýrii a Libanon, které se nacházely pod správou vichistické Francie. Zajordánský emír Abdulláh očekával. že bude za své loajální postoje patřičně oceněn, a proto vystoupil s projektem Velké Sýrie, spojující Sýrii, Libanon a Zajordánsko v jediném státě, v jehož čele by sám stanul jako syrský král.

Tento plán se však na arabské politické scéně nesetkal s úspěchem. Emír se proto musel spokojit se skromnější alternativou. Dne 22. května 1946 parlament schválil změnu titulu Abdulláha z emíra na krále a změnu názvu státu ze Zajordánska na Jordánsko.

Palestinští představitelé v čele s jeruzalémským muftím Amínem Husajním byli proti jordánské intervenci v Palestině. Naproti tomu Velká Británie a Spojené státy počítaly s tím, že král Abdulláh převezme kontrolu nad arabským státem na území rozdělené Palestiny. Jordánský král proto rozhodl o účasti Arabské legie v palestinské válce proti Izraeli, zahájené 15. května 1948.

Jordáncům se podařilo obsadit Západní břeh Jordánu a historickou část starého Jeruzaléma a 25. dubna 1950 jordánský parlament jednomyslně schválil spojení obou břehů Jordánu v Jordánské hášimovské království. Nové Jordánsko tak mělo 1,5 milionu obyvatel, z nichž bylo půl milionu Zajordánců a jeden milion tzv Palestinců. Všichni automaticky získali jordánské občanství.

Palestinci samotní se však stavěli negativně k iniciativám jordánského krále. Abdulláhovi velmi přitížilo, když vešly ve známost jeho kontakty s židovskými představiteli, proto byl král Abdulláh v pátek 20. července 1951 zavražděn mladým Palestincem před mešitou al-Aksá v Jeruzalémě. Svého dědečka doprovázel jeho vnuk Husajn, jehož zachránilo od atentátníkovy kulky kovové vyznamenání připevněné na jeho hrudi. Tak se stal králem on...

Tajné dokumenty zpřístupněné teprve nyní po třiceti letech Národním archivem Spojeného království ukazují, že král Husajn a další vysocí jordánští představitelé učinili Arafatovi v roce 1974 slušnou nabídku; post vicepremiéra, pokud bude souhlasit s anexí Judeje a Samaří Jordánskem.

Jásir Arafat ale odmítl; byl v té době na vrcholu svého vůdcovství Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Aktivně se zapojil do pokusu vyhlásit Palestinský stát s podporou Egypta, Saúdské Arábie a Sýrie. Jordánsko však bylo proti. Namísto toho jeho představitelé chtěli začlenit Judeu a Samaří do své země a formalizovat tak stav, který de facto existoval už v letech 1949 až 1967.

Předtím tisíce Jordánců a stoupenců OOP zahynuly při vzájemných bojích mezi jordánskou královskou armádou a Palestinci, které vyvrcholily během měsíce známého jako Černé září. V roce 1971 byli Arafat i jeho organizace vyhnáni z Jordánska do Libanonu poté, co se palestinský vůdce pokusil pučem uchopit v zemi moci a svrhnout hášimovský královský rod. Dodnes je královská rodina obezřetná vůči svým lokálním Arabům, kteří i nadále tvoří hruba polovinu obyvatel země.

Nové vášně na obou znepřátelených stranách Izraele a tzv. Palestinské autonomie rozpoutal nedávno nábor arabských Izraelců do izraelské armády. Přes dvě třetiny izraelských Arabů ve věku 16 až 22 let totiž podporuje myšlenku dobrovolné civilní služby. Izraelci arabské národnosti mohou základní vojenskou nebo národní službu podstoupit dobrovolně, velká většina z nich však této možnosti nevyužívá, a proto není ani způsobilá získávat některé výhody, poskytované bývalým vojákům, resp. absolventům náhradní vojenské služby.

„Kdokoliv půjde do národní služby, stane se malomocným a arabská společnost ho vyvrhne ze svého středu,“ prohlásil arabský poslanec Knesetu Zahalka na protestní akci v Haifě. Během roku 2006 se počet izraelsko-arabských dobrovolníků v národní službě zvýšil z 280 na 560.

V rámci ,mírových rozhovorů´ neskrývají lokální Arabové svou představu o tom, jak budou „dva státy" na území Palestiny vypadat. Jeden prý bude rasově čistý arabský, kam nesmí vstoupit žádný Žid, a druhý bude židovský s velkou arabskou populací, která se časem stane majoritou. Arabové si mohou od Židů kupovat nemovitosti, ale za prodej nemovitosti či půdy Židům jim hrozí od jejich soukmenovců trest smrti.

Za více než dva roky po násilném vyhnání Židů z Gazy žijí dvě třetiny z nich v dočasných ubytovnách, ve stanech a v hotelích. Hrozí nebezpečí, že se Izrael stane domovem stovek tisíc bezdomovců, zvláště když se v rámci přistěhovalecké alije počet obyvatel Izraele neustále rozšiřuje.

Kdo tedy má právo oslavovat Den vítězství a kdo Den katastrofy...?