Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Proč stáli u zrodu Svobodovy armády Židé.

Chystám se na dovolenou do Beskyd. Po stresujících zážitcích z Izraele potřebuji trochu relaxace, klid po celoroční úporné snaze zase chodit jako dřív. Žádný stres, jen čerstvý vzduch, konejšívé panorama Lysé hory, Smrku a dalších valašských velehor.

Zatímco sním o blažených chvílích ticha a ptačího štěbetání, řada turistů má choutky ryze adrenalínové. Rádi by prožili svoji dovolenou za mřížemi, na vězeňské pryčně, nejlíp někde v ruském gulagu.

Možná až ve Vorkutě, místě ležícím asi 200 kilometrů za polárním kruhem. V zimě minus padesát, v létě se tam nedá vydržet kvůli komárům.

Ve 30. letech zde vznikl gulag. Obyvatelé dnešní Vorkuty jsou zčásti potomky vězňů. Město se rozhodlo ze svého tragického osudu něco vytěžit.

Už se našli první investoři, kteří vložili peníze do projektu na přebudování lágru na turistické centrum, ve kterém by zájemci pocítí to, co kdysi skuteční političtí vězni.

„Vloni k nám přijel celý vlak lidí, kteří si přáli pobýt za peníze v takovém koncentračním táboře - občané USA, Austrálie a Polska,“ dodal starosta města, který chce nabídnou zahraničním turistům pobyt za ostnatým drátem, spánek na tvrdé pryčně, stravu více než dietní a povinnost tvrdě pracovat. Obézním zaoceáncům to alespoň ubere nějaké to kilo nadváhy...

Stejné záměry mají i jinde v Rusku. Vedení moskevské vyšetřovací vazby Butyrka i petrohradské věznice Kresty hodlají z kobek vybudovat hotelové pokoje. Peníze, které získají od turistů chtějí využít i na stavbu nových věznic.

V Lotyšsku už do bývalé věznice KGB v Liepaji zavírají za pouhých 5 eur na den turisty, kteří si chtějí prožít třeba i vlastní popravu, samozřejmě jen virtuální. Ruský teror je zkrátka v módě; kdo nebyl na dovolené v gulagu, není prostě "in"...

O Hitlerovi se říkalo, že byl špatným Stalinovým žákem, co se týká zřizování koncentračních táborů. V ruských gulazích zahynulo 39 milionů lidí, tedy daleko více lidí než v nacistických koncentrácích...

V Jeruzalémě je i kus Ostravy. Lze ho objevit v bytě Ariho a Evy Alterových, jednoho z nejstarších manželských párů ostravských Židů v Izraeli. Ari si prožíval své trauma ještě z dob, kdy si jako voják několikrát léčil v Rusku své omrzliny. Ze sibiřského mrazu v lágru i z nekonečné bojové cesty se Svobodovou armádou od Buzuluku až do Čech.

V Izraeli pak dělal na stavbě. Byla to tvrdá práce, ale Svobodovi vojáci, kteří přežili Sokolovo i Duklu, nebyli z cukru. A Arie byl nějaký chlap. Pak se osamostatnil jako malíř pokojů a natěrač. Zakázky se jen hrnuly. Určitý čas pak dělal i ve zbrojním průmyslu.

Byl hrdý, že se stal jedním ze zakládajících příslušníků československé armády od Buzuluku.

Jako přes kopírák se Ariho osud podobá osudu Kurta Lanzera.

,,Narodil jsem se sice v Ostravě-Petřkovicích, ale v roce 1933 jsme se přestěhovali do Michálkovic, kde přes dvě stě let bydlel rod Lanzerů...."

Naslouchám slovům v plynulé češtině, znějící z úst Izraelce, skoro šedesát roků žijícího v Izraeli. Jmenuje je Kurt Lanzer, dnes penzista z Ramat Jicchak u Haify.

Pak vypukla válka, všechny Židy Němci vyhnali. Kurtovi bylo jedenáct let. Zbyly jim jen kalhoty a košile, někomu i kabát, přitom každý z Lanzerů měl v Michálkovicích nějakou výnosnou živnost - obchod, řeznictví či povoznictví...

,,Zatímco já jsem ve Lvově chodil do polské školy a bratr Valter studoval na gymnáziu, otec dělal číšníka v kavárně Ritz a druhý bratr Norbert dělal dlaždiče. Pak Rusové internovali všechny cizince, podezřelé ze špionáže. Nás odvezli dobytčáky až do gorkovské oblasti do lágru Panino. Cesta tam trvala skoro měsíc...."

Přes rok bydleli Lanzerovci v sibiřském lágru. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat hřiby a borůvky. Pak dělal z kůry lipových kmenů ,,laptě", nuzné boty pro náhodné zájemce.

V dalším táboře u Tadžických hranic už pracoval při výkopech zavodňovacích kanálů s otcem a bratry i třináctiletý Kurt. Až se dozvěděli o Buzuluku.

,,Pokud se chcete najíst a zase se vrátit domů, pomůže vám jedině armáda!" řekli jim Rusové. A tak odejeli v otevřených vagónech do Buzuluku mezi prvními. Byli jsme to právě Židé, kteří vytvořili základ Svobodovy armády.

Kurt byl přidělen ke kulometné rotě, v níž sloužil i jeho bratr Valter. Jako příliš mladý jsem zůstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratři padli hned první den bojů u Sokolova 8. března 1943, kde zahynula polovina vojáků české jednotky..."

Když se zformovala první česká brigáda, byl Kurt Lanzer přidělen k jejímu spojovacímu praporu, s nímž pak pokračoval jako radista přes Polsko, Slovensko a jižní Moravu, kde ho u Boskovic zastihl konec války.

Mezitím prodělal výcvik u druhé paradesantní brigády, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda však jeho veliteli osobně Kurtovu účast zakázal se slovy, že když mu padli už dva bratři a zemřel otec, není nutné riskovat život dalšího Lanzera.

Podobný osud má také Hanuš Rosenbaum, dnes hebrejsky Chanan Ron z Ostravy, žijící v Tel Avivu. Po válce se dostali na útěku až do Lvova. V červnu 1940 je Rusové deportovali mimo jiné do Kazachstánu, Uzbekistánu i na Sibiř.

"Moje rodina se tak dostala do Jakutské republiky k městečku Aldána. Pěšky i na nákladních autech. Nejbližší železniční stanice odtamtud byla vzdálena asi osm set kilometrů. Byli jsme v gulagu, kde byla většina Židů, a který byl přísně hlídaný, protože tam byli také ruští vyhnanci..."

Na Sibiři se po několika letech strádání dozvěděli o snaze české vlády v Moskvě organizovat pro československé uprchlíky sociální výpomoc v Kujbyševě. Když tam ale dorazili, řekli jim, že mají prý šanci se uživit až v Buzuluku u Ludvíka Svobody.

A tak k němu narukoval zbytek Rosenbaumovy rodiny - pětačtyřicetiletá matka, dvacetiletá sestra i on jako patnáctiletý...

"Ve svých patnácti jsem se stal zpočátku "pucflekem", později jsem byl zařazen do výcviku radistů. Po jeho ukončení jsem byl přidělen k 5. dělostřeleckému pluku, který působil v rámci 4. ukrajinské fronty. Pak jsem se stal rozvědčíkem a než skončila válka, byl jsem jedním z nejmladších svobodníků v naší armádě..."

Tak taková je vzpomínka na ruské gulagy. Snad se v nich dnech bude americkým turistům líbit víc, než před desítkami let židovským vězňům, kteří vytvořili základ Svobodovy armády v Buzuluku...