Recenze na knihu
Břetislav Olšer: Černá Krev

Recenze je převzata z webu SenioTip.cz

Ani osmá kniha kontroverzního novináře a fotoreportéra Břetislava Olšera zřejmě nenechá jeho tradiční oponenty klidnými. Už její rukopis rozpoutal vášnivé polemiky.

O autorovi se ví, že procestoval kus světa, že ho v různých zemích přijalo pár desítek prezidentů, premiérů či ministrů, celebrit i kuplířů a jejich krásek. Je známý i jeho odmítavý postoj k válkám ve Vietnamu, Iráku či na Blízkém východu, je veřejným tajemstvím, že v sobě chová silný odpor vůči všem militantům bez výjimky.

Nikdy se netajil ani svým vřelým vztahem k suchému martiny, olivám, ženám a sexu. A všechny tyto své zkušenosti, postoje a nepravosti nyní shrnul do svého nového románu Černá krev. Jak v jeho podtitulu píše, jde o české variace na temnou minulost, zločinecké geny, mstu, petting a bosé nohy v parku.

Narodil se jako vodnář a pes v lednu 1947 v Hovězí na Valašsku, takže má šedesátku na krku, což ale považuje za nedopatření, které nastalo špatným přepočtem z lunárního valašského kalendáře a Říjnovou revolucí. Ve skutečnosti má o polovinu míň.

Do roku 1976 pracoval místo základní vojenské služby jako pomocný dělník v podzemí OKD. Když svými hornickými antirekordy zhasl několik šachetních hvězd a pochroumal si sebevědomí i plotýnky, odešel do redakce Ostravského večerníku, poté do ČTK, Ostravsko-karvinského horníka, posléze do Moravskoslezského dne a Práce.

Dnes už má za sebou přes třicet výstav svých fotografií v České republice i v zahraničí, napsal desítky televizní i rozhlasových scénářů v oblasti publicistiky a od roku 1997 pracuje jako nezávislý žurnalista. Čtyři cesty po Vietnamu zúročil v knížce reportáží a fotografií "Od Hanoje po Mekong", svému Valašsku věnoval příběhy lidí a jejich koní pod názvem (Ne)čas mezi taxisy".

Do Izraele se vypravil šestkrát, aby v knize "Přežili šest válek" odpověděl na otázku: Jací vlastně Židé jsou? Své reportáže z Jihoafrické republiky o lidech, přírodě a rasismu vydal v cestopisu "Češi v zemi zlata, platiny a diamantů", k problémům Blízkého východu se vrátil v knize "Krev na meči džihádu".

Další románově zpracované příběhy Židů v Palestině a Palestinců v Izraeli mu pod názvem "...a Bůh osiřel" vydal Repronis. V roce 2005 mu vyšla v nakladatelství En Face Ostrava sedmá kniha Krev pod obojí - román z prostředí dialyzačního oddělení a transplantačního centra jeruzalémské nemocnice Hadassah.

Břetislav Olšer si dává záležet na své novinářské nezávislosti. Procestoval už skoro sedmdesát zemí světa a téměř všechny tyto své cesty si financoval sám. Přijal ho také asi tucet cizokrajných prezidentů, premiérů a ministrů. Otevřeli mu své dveře ne jako zástupci světové redakce s velkou sledovaností či mimořádným nákladem, ale jako neodbytnému Břetislavu Olšerovi z Valašska. Naposled udivil svým setkáním s předsedou vlády Izraele Arielem Šaronem, k němuž se mezi akreditovanými novináři prosadil jako jediný český fotoreportér.

"Dostat se k druhému nejhlídanějšímu politikovi světa je hračka; stačí splnit tři podmínky: Nesmíte mít v objektivu hlaveň beretty, kolem pasu sebevražednou nálož dynamitu a hlavně musíte mít důležité známé, kteří mají ještě důležitější přátele a ti musejí nabýt přesvědčení, že jste ten pravý člověk pro nastolení míru na Blízkém východě,” říká vždy v dobrém rozmaru Břetislav Olšer.

Jeho nejnovější román "Černá krev” (2006) je o poznání, že prahnutí zabít jiného člověka, nebo se o to pokusit, je v každém z nás, stačí jen se ocitnout v ožehavé životní situaci, s níž je složité si jen tak poradit. Jeho hrdinové doplácejí na své přehnané sebevědomí, že jsou tím, čím se narodili. Olšer tvrdí, že ani na vlastní geny se člověk nesmí příliš spoléhat.

"Mohl by na to doplatit třeba tím, že celý život žije v přesvědčení, že je nadčlověk a ostatní kolem jsou póvl, přičemž nakonec zjistí, že v reálu je on sám z krve toho nejhoršího "lidského křížence” a že pomsta ani sex nemusejí být zdaleka tím nejlepším kuturním programem, jaký lidstvo vymyslelo...”

A proč se v titulech jeho knih objevuje tak často slovo krev?

"Není nic důležitěšjího, než je krev. V ní jsou kódy nás všech, naše dobré i zlé vlastnosti, zkrátka tím nejdůležitějším, bez čehož náš život nemůže existovat. Nejsem upír, i když krev je pro mě zkrátka tou nejúžasnější materií ve Vesmíru...” tvrdí Olšer.

A jaký je jeho vztah k penězům?

"Peníze jsou jako ponožky, nejraději chodím naboso. Smrdí, jako ponožky, nevydrží čisté víc než pět minut, jako ponožky, dají se též snadno vyprat, jako ponožky a omezují krevní oběh, jako ponožky. Proto chození naboso je zkrátka nejen zdravé, ale hlavně příjemné,” říká a faktem je, že se peněz opravdu štítí a bere je jen jako nutné zlo.

Nikdy neměl své konto, nikdy si neudělal řidičské oprávnění, ani si nekoupil automobil či chatu, nikdy nebyl nakupovat v žádném supermarketu a pětatřicet roků už bydlí ve stejném panelovém bytě, pořád s jednou a tou samou milovanou a tolerantní manželkou Pavlou. A když už se mu peníze nějakou nešťastnou souhrou okolností dostanou do rukou, bleskově za ně pohostí své známé, nejraději v baru Waldemar, jen aby se jich co nejrychleji zbavil a nedostal z nich exém.

Jeho nový román pod názvem Černá krev však není zdaleka tak zábavný, jak by se z výše uvedené autorovy charakteristiky dalo předpokládat. Přes své bohémské nezpůsoby je to člověk veskrze introvertní, což se odráží také v jeho knihách. Ani v Černé krvi neopouští své ,židovské téma´ a jde v jeho rozboru ještě dál, hlouběji.

Jeho hrdina, starý Žid, jemuž byli vyvražděni v Osvětimi všichni příbuzní, se přijíždí do Ostravy pomstít. A má to být pomsta rafinovaná a perfidní. Objevil totiž na severu Moravy syna esesmanky, která se v koncentráku Birkenau přičinila o smrt jeho matky, přítelkyně i milované sestry Ester. Mohl by snadno zabít tu nacistickou bachařku, která stále v Německu žije. On však jde za zlověstnou pomstou; chce, aby netrpěla ona, ale nevinní lidé z její nejbližší rodiny, tak jako trpěl on a milión a půl dalších židovských dětí.

Proto si najme hochštaplera a džigola, aby zneuctil, ponížil a znemožnil vnučku této nacistky, aby využil její hypersexuality a udělal z ní nymfomanku, zcela závislou na sexu. Krutý mstitel má jediný cíl: tuto nicnetuší milující matku dvou dětí, žicící s manželem v poměrně spořádaném manželství, zkompromitovat do té míry, aby se s ní muž rozvedl a zbavil ji též práva na její děti.

Mnozí říkají, že nová Olšerova kniha Černá krev je pornografický thriller, autor oponuje a konstatuje, že chtěl pouze vykreslit obraz reality dnešní doby, nicméně on sám tuto dobu považuje za zvrhlý thriler. A nebyl by to Břetislav Olšer, specialista na více vrcholů v jednom zátahu, míněno vrcholů literárních, aby i v tomto svém románu čtenáře nepřekvapil nečekanými osudovými zvraty.

P.S.: Jedno varování závěrem - buďto se do této knížky vůbec nepouštějte a pokud se ji rozhodnete číst, tak nezačínejte po půlnoci před pracovním dnem, jelikož ji neodložíte dřív, než ji celou přečtete. Olšerova Černá krev totiž teče překotně, smyslně, mnohdy i do kopce, hlavně však vášnivě. Kdo jí podlehne, zažije pravé české tsunami. Ne nadarmo autor nazývá tuto svou literární smršt poněkud eufeministicky: variace na temnou minulost, zločinecké geny, mstu, petting a bosé nohy v parku.

Je to zkrátka příběh o všech, pro které platí slova, jimiž se prý Napoleon posmíval Alexandru Makedonskému: Ut pueris placeat et declamatio fiat! Jen aby se zalíbili chlapcům a stali se tématem řečnických cvičení!

Tomáš Martínek

Olšer Nobelovku nedostane

25.1.2007 --- Kultura

 

OSTRAVA – Román Černá krev vydalo loni v závěru roku nakladatelství En Face. Autorem je známý ostravský novinář a spisovatel Břetislav Olšer. Je to jeho osmá kniha. Hrdinou Černé krve je ambiciózní, talentovaný a úspěšný novinář středních let Hanzi Ševal, bydlící v moravskoslezské metropoli. Je uzavřený do svého světa a necitlivý k okolí až do chvíle, kdy dojde k tragédii.

 

Kolem Hanziho se hromadí snad víc deprivantů než ve všech dílech Dostojevského. Jsou frustrovaní a nevyzrálí, vykořenění, s okrajovým postavením v rodině, vyznavači pochybných hodnot, ztracenci ve společnosti bez iluzí a ideálů. Problémy, které si způsobili sami, nedokážou řešit až do okamžiku, kdy umírají nebo kdy ohrozí smrtí někoho jiného. Taková je Hanziho žena Rita, jeho tchán, zločinecký srbský vrahoun skrývající se před spravedlností v Ostravě, starý Izraelec, jehož hlavním životním motivem je pomsta, nebo Ritina německá babička, která byla v mládí dozorkyní v Birkenau, a mnozí další. Mezi jiným je román o neschopnosti zvládnout svět, který vytváříme. Kýčovití Hanziho rodiče z Valašska do příběhu podstatně nezasáhnou. Mimo marasmus stojí snad jen postava napůl islámského dobrodruha Ahmada. Kapitoly, v nichž se setkává s Hanzim, jsou pro knihu osvěžením. Asi třetina románu je věnována sexu.

Knižní novinář Hanzi sní o tom, že jednou napíše bestseller nebo získá Nobelovu cenu. Živí literáti, kteří se nad podobně slibnou vizí někdy nezamyslí, snad ani neexistují. Je to přirozené. S Černou krví však nemá Břetislav Olšer na „nobelovku“ šanci. To by se musel román přinejmenším méně blížit konzumní literatuře. Spokojenost autorovi mohl přinést alespoň mimořádný kulturní grant Statutárního města Ostravy, díky němuž mohla kniha vyjít. Vylíčení ostravské scenerie jako místa stvořeného pro zločin a zkorumpovanou sebranku mohou brát nejen ostravští čtenáři s nadhledem. Patří ke stylu díla. Možná je spíš udiví, jaké dosti nechutné literární scény na hranici porna mohou získat městskou finanční podporu. Zastupitelé Ostravy zřejmě nejsou žádní puritáni. V knize si počtou hlavně milovníci napětí. Znalost mnoha rozdílných prostředí umí autor zajímavě přenést na stránky. Má schopnost udržet tempo barvitého vyprávění, včas změnit prostředí a vytvořit překvapivý závěr. Je jen škoda, že na rozdíl od literárního Hanziho, který se vyznává z úcty ke slovům a jejich hodnotám, vypadají některé metafory hlavně na začátku knihy jako naházené vidlemi ze spisovatelova rodného Valašska.

V pondělí 22. ledna se uskuteční křest románu Černá krev v ostravském Domě knihy Librex, spojený s besedou s autorem a s jeho autogramiádou.

Autor: Alena Krtilová, Listy moravskoslezské

Reakce Břetislava Olšera:

Četla vůbec Krtilová Černou krev?

10.2.2007

Kritizovat dnes může každý cokoli a kohokoli. Souhlasím. Ovšem pokud se kritika zvrhne v primitivní osobní útoky v soukromých novinách, aniž by se napadený měl možnost se bránit, je to na pováženou. Alena Krtilová, která patrně nemá ponětí, nač myslí spisovatelé, má tu drzost za ně mluvit, ví, jestli myslí na to, zda jejich kniha dostane Nobelovku, nebo ne.

Můj fiktivní hrdina na to zkrátka myslel. Hemingwayův hrdina zase myslel, jak uloví největší rybu, Gogolův Čičikov, jak zbohatne na mrtvých duších a Čechův Brouček, jak přistane na Měsíci. Chce mi snad Krtilová upírat, jaké vlastnosti bude mít můj literární hrdina, jaké bude mít sny? Každý touží po ocenění. Každý vědec i literát, každý herec, zpěvák či filmový režisér, viz Hemingwaye, jemuž stoupl krevní tlak na sto třicet na dvě stě, když čekal na rozhodnutí ze Stockholmu, viz čerstvý a upřímný jásot Jiřího Menzla před cestou na festival do Berlína.

Ve svém výše uvedeném plku o mých deprivantech se Alena Krtilová ani jednou nezmínila o tom, že celý příběh je drsný a vulgární také proto, že je o novináři, jenž prochází krvavými válečnými konflikty, že je o utrápeném a psychicky nemocném Židovi, jemuž děs koncentráku nedá ani po půl století spát, že je to příběh o holocaustu a jeho hrůzách, o jejich pronikání generacemi až do dnešních dnů. Je-li popis utrpení v ženském koncentráku v Birkenau konzumní literaturou, pak je paní Krtilová z jiného světa.

Holocaust ji nezajímá, zato si přesně vypočetla, o kolik víc je mých deprivantů než těch, než těch od Dostojevského. A zřejmě velmi prožívala popsané milostné scény, jinak by nemohla uvést, že Černá krev obsahuje asi třetinu sexu. Patrně ji inkriminovaný sex natolik rozhořčil, možná vzrušil, že si popletla Srbsko s Bosnou a Kosovem.

Paní Krtilová, život každého z nás je z 80 procent o sexu, o nezbytné alchymii endorfinů, estrogenů, adrenalínů či dopaminů. Říká se tomu živočišná reprodukce. Že si ale pomstychtivý Žid vybere nejslabší stránku ženy, trpící hypersexualitou, a zvolí si ji za nástroj své chorobné pomsty, to Vám připadá konzumní a pornografické.

Ne každý má harmonickou a spořádanou rodinu. Ti, co ji takovou nemají, pak snadno ze závisti či žalu nazvou zmínku o počestné a věřící valašské rodině kýčem. Nejvíc však autorka článku závistivě hořekuje nad grantem, který pro vydání knihy získalo vydavatelství En face. Nevím, kolik knih už vydala ona, ale kdyby se vyznala v praktické stránce vzniku románu víc, než v dopravní obslužnosti na Karvinsku, věděla by, že 50 tisíc Kč dnes vystačí zhruba na tiskařské práce.

Vyšlo mi už osm kníh, ale grant jsem dostal poprvé. Když jsem před sedmi roky požádal právě kolegyni Alenu Krtilovou, aby něco napsala o tom, že mi byla zamítnuta žádost o grant pro knihu o ostravských Židech, kteří přetrpěli holocaust a nyní žijí v Izraeli, rozesmála se. Prý to asi není téma, které by si grant zasloužilo. Nebýt vydavatelství Librex, nebyly by osudy těchto Židů dodnes zmapovány. Proč se tenkrát nezajímala o financování mé práce?
Je zbytečné se vzrušovat. Jen bych Aleně Krtilové připomněl, když se tak ráda ohání vidlemi, že na Valašsku je tento nástroj používán nejen k přehazování. A ještě jedno; na Valašsku se také traduje hádanka, jaký je rozdíl mezi tavičem a jeho babičkou.

Odpověď je prostá - tavič taví železo, babička ta ví ho...

P.S.: Listy moravskoslezské v této kauze prokázaly, jak je jim objektivita na hony vzdálená. Když jsem se chtěl na jejich stránkách obhájit, byl jsem tvrdě odmítnut. Přece prý nenechají ve vlastních novinách kritizovat vlastní redaktorky...

Proč nebýt spisovatelem

(ještě k Olšerovu románu Černá krev)

Bývalo tradicí v tom našem malém a ve schopnosti přežít úspěšném národě, že spisovatelství mělo vysokou společenskou prestiž. Už proto, že se v literatuře pro to přežití dal nějaký ten návod či impuls vystopovat. Neruda a Čapek, besedy „pátečníků“ u Masaryka, za totality pak čtvrteční fronty před knihkupectvím, co kdyby vybyl nějaký ten Páral nebo Kundera. Čas oponou trhnul a hned vše je jinak; vydávání knih se zracionizovalo stejně jako výroba automobilů a mimo čtivo, přinášející konzumentům jejich pravidelné dávky emocí, se knižní náklady krátily o poslední nulu.

Člověk se diví, že ještě někdo vůbec knihy česky píše. K výčtu profesionálů, tedy lidí touto činností si vydělávajících na chleba, stačí v Česku prsty jedné ruky. Teprve tisícovka prodaných výtisků vyrovná náklady související s vydáním publikace. Již letmý přehled však ukazuje, že k tomuto cíli nedospěje ani třetina vydaných titulů. Nakladatelé vydělávají pouze na mediálně masturbovaných celebritách a marketingem prověřených světových bestsellerech; původní literaturu vydávají pouze k utlumení komplexu své nekulturnosti a ziskuchtivosti.

Průměrnou novelu napíšete za rok, román za dva. S honorářem za toto dílo ve výši nedosahující poloviny průměrné měsíční mzdy má tedy leckdo snahu brát spisovatelství jako hobby, neškodnou grafomanskou zálibu realizující autorovu touhu po zviditelnění a slávě, potažmo možnosti se k životu a světu vyjádřit. To se ovšem na rozdíl od jiných koníčků za intimitu ukrývat nemůže. Ba naopak. Dílo je tu k tomu, aby se k němu veřejně i neveřejně vyjádřilo co nejvíce vnímatelů, jinak nežije – což nakonec platí o jakémkoli díle a tvůrčí činnosti.

Tyto úvahy se aktivizovaly s realizací románu Břetislava Olšera Černá krev, který jsme v závěru roku vydali (slavnostní křest knihy byl 22. ledna v Domě knihy Librex - pozn. red.). Poněkud "mimo plán", neboť se jako malé vydavatelství zaměřujeme na obrazové monografie a odborné publikace bez hlubší snahy o kultivaci umělecké beletrie.

Jenže to naše ocelářské velkoměsto se jaksi pořád nemůže odhodlat stát se líhní velkých romanopisců. Takže když se Břetislavu Olšerovi podařil ten ne zcela běžný přerod z novináře na spisovatele, bylo věcí profesionální vydavatelské cti toto jeho narozené dítko nechat přežít. Notabene, když má geny románu. Nechci upadnout do scholastického mentorování, ani v pseudolekci tvůrčího psaní definovat rozdíl mezi novelou a románem. Nerozpozná-li ovšem recenzentka Alena Krtilová v Olšerově díle nosné prvky díla, které v reálných historických kulisách několika generací reflektuje stále aktuální problémy společnosti s rasismem a xenofobií, lze pak pochopit, že jí z příběhu o holokaustu a následné pomstě zůstane před očima jen její sexuální realizace. To není nechutné, ale reálné. Já bych mohl za nechutné považovat nářek nad "podporou konzumní literatury na hranici porna" (román získal mimořádný kulturní grant Statutárního města Ostrava).

Snobská nadřazenost nad vším, co by kromě interpretů a kritiků zaujalo i širší veřejnost, je ovšem jen nostalgickým vzdycháním po "velké" kultuře. Označit cokoli za konzumní čtivo je překvapivé u recenzentů, kteří neburcují proti seriálům přinášejícím každodenní dávku emocí ve světě krásy, přátelství a intrik v růžových zahradách a ordinacích. Případně proti grantům uděleným holým zadkům Bílého divadla.

Olšer si prostě troufnul ukousnout si větší sousto – napsat velký román a la Sophiina volba ve stylu ostravského Wilbura Smitha. Kdo alespoň některou z jeho minulých sedmi knih přečetl ví, že je to "jeho" životní (a židovské) téma, které dovršuje snad až se symbolickou katarzí. Jistě to vše nelze jen tak srovnávat a bez grantu by kniha – pokud by si na ni Olšer z penze nenašetřil – nevyšla. Magistrátu tedy za grant patří nikoli kritika, ale dík za odvahu, která nebyla promarněna. 
                                                                               

MILOŠ POLÁŠEK

Vydavatelství En Face

P.S.: Také v případě tohoto příspěvku zůstaly Listy moravskoslezské neoblomné a odmítly recenzi zveřejnit, přestože byl její autor hlavním a suverénně nejčtenějším fejetonistou Listů.

Další informace o knize

 Biografie                         

Dílo:

Od Hanoje po Mekong (Vydalo OKD - 1985)

Koně pro Františka Holčáka, aneb (Ne)čas mezi taxisy (Vydala Tília - 2000)

Přežili šest válek (Vydal Librex Ostrava 2000)

Češi v zemi zlata, platiny a diamantů (Vydalo Agace Český Těšín 2001)

Krev na meči džihádu (Vydalo Agave Český Těšín - 2001)

...a Bůh osiřel (Vydal Repronis 2002)

Krev pod obojí (Vydal En Face Ostrava - 2005)

Černá krev (Vydal En face Ostrava - 2007)

Dílo v rukopise:

Základní slovníková nebo odborná díla, v nichž je autor zmiňován:

Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy

(vydal Ústav pro regionání studia Ostravské univerzity 2005)

Kulturní toulky Valašskem  (Marie Mikulcová a Miroslav Graclík - Alpress 2001)

Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2002

(V edici Prameny a dokumenty vydalo Výtvarné centrum Chagall - 2002)

Slovník českých a slovenských autorů literatury faktu (Vyšlo ve vydavatelství ,999 Pelhřimov´- 2003)

Kdo je kdo v Obci spisovatelů (Vydala Obec spisovatelů - 2004)

MIloš Polášek: Fac to Fac - Portréty našeho času 1964 - 2004

(Vyšlo v nakladatelství En Face Ostrava - 2004)

Svítání nad La Manche - Libor Laštík - fotografie (Vydalo Graspo Zlín - 2000)

Povídkový sborník knihovnicka.cz - povídka Miláček

(Vydala Edice knihovnicka.cz - Tribun - 2007)

Vítejte na Hovězí (Monografie valašské obce u příležitosti 500 let od jejího založení - 2003)

Staré obrázkové pověsti české - fotografie (Vydal Librex Ostrava 2003)

Členství: Obec spisovatelů, Syndikát novinářů

Vzdělání: SVVŠ Vsetín

Adresa: Rezkova 4, 700 30 Ostrava - Zábřeh,

e-mail: olser.bretislav@seznam.cz

Datum narození a místo: 21.1. 1947 - Hovězí

Rukopisy: cestopisné črty z Izraele - Píše se rok 5767