Ostravští Romové Ruku v ruce s gadži...?

V Ostravě byl tento týden slavnostně vyhlášen pomocný romský program pod názvem "Ruku v ruce". Jeho šlechetným cílem, financovaným z peněz Česka i EU, je zaměstnávat Romy, učit je pracovním návykům a pomáhat se vzděláváním romské komunitě, která žije v ostravských deseti ghettech v počtu zhruba deseti tisíc obyvatel.

Zamyslel jsem se nad účinností podobných akcí, jež sice mají bohulibý záměr, který však zatím vždy po několika měsících aplikací vzal za své. A to se v nich srdnatě angažuje už řadu let indický človíček jménem Kumar Vishwanathan, jenž si vybral za své svaté poslání zachraňovat cikánské soukmenovce v nouzi.

Je to zvláštní při pomyšlení na fakt, že v Indii je momentálně notně přes sto milionů potřebných obyvatel pod hranicí chudoby, z nichž každý žije za pouhý jeden devalvovaný americký dolar denně, a jak jsem zjistil v Bombaji, trpí chladomorem a přitom se nesmí ani dotknout posvátných krav. Kdoví, proč se tento indický altruista nesnaží pomáhat třeba svým rodákům...?

Meditoval jsem a měl možnost si také konfrontovat vlastní názory a zkušenosti s romskou minoritní občanskou společností. Mimoděk jsem znovu v duchu uviděl černošské dělníky, jak se ve škole práce při platinových dolech v Johannesburgu učí přehazovat lopatou písek z jedné hromady na druhou...

Všechno to moje romské začalo před několika lety, když byla moje žena okradena v tramvaji romskou skupinou, perfektně zorganizovaných čorkařů. Z kabelky ji v tlačenici ukradli deset tisíc korun, které vezla do banky. V sáčku s penězi měla i firemní razítko.

Když jsem chytil zloděje, ukázal mi sebevědomě své prázdné ruce i kapsy, jelikož lup už předal dalšímu kumpánovi a ten dalšímu... Za trest si pak na nás počíhali u vstupu do tehdejšího ostravského Domu potravin. Fyzicky mě napadli s výkřiky: "Ty zasraný gadžo, co se o nás staráš, ty vyjebaný hajzle!"

Pochopitelně jsem adekvátně zareagoval a opětoval svojí slovní zásobou: "Ty zmrde jeden černý! Táhni do Chánova, nebo tě zabiju...!"

Okamžitě jsem podmíněným reflexem svůj afekt v rámci autocenzury zhodnotil, jestli jsem jen valašský cholerik nebo ostravský rasista. Naštěstí šla kolem moje bezva kamarádka, romská houslistka, a ne paní Šabatová či redaktor Uhl, která mě pro uklidnění pozvala na kafe. A pak jsme spolu probírali naše společné zážitky s romskou komunitou.

Dali jsme řeč rovněž o tolikrát už omílaném výroku starostky Ostravy - Mariánských hor ing. arch. Liany Janáčkové, a několikrát již pro jeho diskutabilnost publikovaném, že třeba zaplatí Romům letenky do Kanady, jen ať se vystěhují, jímž se vzrušila ředitelka pro styk s veřejností Prezidentské kanceláře Václava Havla JUDr. Jana Chalupová.

Ohlásila den své návštěvy s podmínkou, že chce přenocovat v bytě romské rodiny, která již do Toronta vycestovala. Když přijela do Ostravy, konečně se dozvěděla účelově nesestříhané věty, že starostka nechtěla Romy vyštvat, ale jen od nich odkoupit pro obecní využití jejich zadlužené byty, za které by jim dala odpovídající část peněz na letenky. Tím chtěla zabránit černému obchodování s obecními byty.

Potom se JUDr. Chalupová odebrala do terénu, aby si vybrala nějaký romský byt pro svůj nocleh. Když ale spatřila zdemolovaná obydlí s odpadky až do půl lýtek, otočila se na patě a nechala se ubytovat jinde.

Paní doktorka Chalupová rovněž zjistila, že každá pětičlenná nepřizpůsobivá rodina dostává měsíčně v roce 1997 přes 12,5 tisíce korun čistého na přídavcích a sociální podpoře, aniž by někdo z této rodiny pracoval. Proč by to také dělal, když minimální mzda v Česku byla nižší, než podpora v nezaměstnanosti?

Kámoška houslistka pak musela na koncert a já si šel ještě pro rozhřešení za dalším svým romským parťákem v nouzi do nedaleké herny, kde se už o mém konfliktu vědělo a většinou romské osazenstvo ostravského podsvětí mě přivítalo hurónských povykem, provázeným potleskem.

Některé jsem znal jako skořápkáře, jiné ze soudních síní, kde jsem jako novinář sledoval jejich zápolení se soudci, když byli káráni za své čorkaření. Nejlíp jsem se znal s bijokem Šándorem, za nimž jsem byl dokonce na návštěvě ve vazební věznici a přinesl mu ze Štrasburgu z Rady Evropy Evropské soudní předpisy.

Byl jsem mezi romskými spoluobčany populární svými lety do Toronta za romským exodem a tak jsem si musel vyslechnout historku o romském králi, který v televizi žádal britskou královnu o určitou sumu peněz pro své kralování. Sám jsem přidal osobní zkušenost z cest do Kanady, kde jsem se setkal s Vladimírem Kroščenem, jeho ženou a čtyřmi dětmi. "Pro nás už cesta zpátky neexistuje. Prodali jsme byt a za letenky dali devadesát tisíc," řekl odhodlaně. "Chci zkusit žít v zemi, kde nebudou našim dětem rozbíjet hlavy cikáni za to, že řádně chodí do školy, a kde je nezmlátí gadžové, že jsou černí..."

Vladimír pocházel z třinácti dětí a do Kanady si vezl svůj výuční list, potvrzení o svářečských zkouškách a čistý výpis z trestního rejštříku. Nikdy nebyl trestně stíhán, jeho rodina nikdy nevzala ani korunu podpory a sociálních dávek, přestože za byt platili čtyři tisíce.

V Torontu jsem se na vztah k českým Romům, žádajících v Kanadě o azyl, zeptal i spisovatele Josefa Škvoreckého.

"Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší," začínal zeširoka. ,,Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru," říká obdivně.

"Byli to Cikání, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikání a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se...", zakroutil nechápavě hlavou.

"Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit...."

Znovu se odmlčel; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

"Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržuazie a inteligence," usmál se mému údivu. "Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka..."

Dovyprávěl jsem a znovu byl oceněn povykem samorostlých paviánů. Navíc jsem musel na účet podniku dopít asi tucet fernetů a zajíst je speciálními bramboráky, které mi obětavci přinesli z krámku za rohem...

Když na tuto svoji retrospektivu dnes vzpomínám, napadá mě, že to tenkrát byla asi ta pravá akce Ruka v ruce... a ne jako ty mnohé dnešní v duchu Ruka ruku myje...