Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Věřím, že i já najdu svou Tróju!

Rozhovor

Moravskoslezský Deník, 2. listopadu 2002;
Autor původní verze rozhovoru: Milan Švihálek
U příležitosti křtu románu Břetislava Olšera ,,...a Bůh osiřel” jsme se spolu sešli, abychom si popovídali o literatuře, ale i jen tak o životě.

Proč se stali středem zájmu vašeho psaní - a tedy i vaší nové knížky - právě Židé?

Z přirozeného pocitu valašské spravedlnosti, která vždy stála na straně slabší minority. Když v roce 1215 rozhodl čtvrtý lateránský koncil, že Židé ukřížovali Krista, a jsou proto úhlavními nepřáteli křesťanů, stali se potomci Mojžíše oficiálně terčem pro všechny věřící v kříž. Přitom každý soudný člověk věděl, že židovského rabína Ježíše popravili Římané jako nebezpečného buřiče v jejich tehdejší kolonii. Židé od té doby mohli za všechny epidemie moru i cholery, za hladomory i za zamětřesení a války, které nikdy nevedli. Dodnes se o Židech začne hovořit až ve chvíli, kdy se začnou bránit své diskriminaci. Když je Němci začali během holocaustu posílat do plynu, celá Evropa mlčela a ráda shrábla jejich peníze i majetky. Až po vyvraždění šesti milionů Židů si vymohli návrat do své otčiny, kde ale byli okamžitě napadeni okolními Araby, které porazili a od té doby si je drží od těla. Vůbec se jim nedivím. Na jejich místě by to udělal stejně úplně každý soudný národ. Proto se židovským problémů jako novinář věnuji, abych připomenul, že když někdo vehementně poukazuje na důsledek, musí vzít v potaz také jeho příčinu...

Pocházíte z Valašska, chudého kraje, kde jsou samé kopce a Bůh nadosah. Váš tatínek byl povoláním vesnický učitel, cosi jako intelektuál mezi horaly. Také jste vlastně byli jakousi minoritou v prosté vesnici jménem Hovězí...

Táta rozhodně nebyl žádný namyšlený rozumář. Přišel na Valašsko ze slováckých Šardic. V Hovězí začal učit už v roce 1937 a učil tam z malou přestávkou až do konce života. Ta malá přestávka byla vynucená. Musel odejít dělat pomocného dělníka, protože nechtěl přestat chodit do kostela a vstoupit do KSČ. V této straně nikdy nikdo z naší rodiny nebyl. Pár roků před důchodem se dočkal rehabilitace. Každé ráno, než odešel do školy, zatopil v kamnech, aby bylo v kuchyni teplo, maminka se pak postarala o to ostatní. Škola stála kousek od našeho domku, všichni jsme do ní chodili dírou v plotě včetně tatínka. Naši se společně starali o skromné učitelské hospodářství a na okraji Hovězí měli velkou zahradu plnou švestek, takže táta mohl každý rok v místní pálenici vypálit kolem padesáti litrů té nejlepší valašské slivovice.

Tatínek učil vaše kamarády, učil i vás, svoje děti?

Mě učil jen krátce, ale učil hlavně sestru a bratra. Vím, že to byly vždycky velice zvláštní hodiny, protože když učí otec jako učitel vlastní děti, vzbuzuje to u spolužáků podezření, že se doma na to zkoušení připravili. Taťka proto zavedl takový zvláštní systém, který spočíval v tom, že když vyvolal některé ze svých dětí, dal volnost ostatním žákům ve třídě, aby jim kdokoli položil jakoukoli otázku. Myslím, že to byl systém velmi objektivní. Táta přitom známkoval nejen nás, ale i ty, kdo otázky kladli. Podle toho, jak se kdo ptal, se přece dalo poznat, jak je kdo na vyučování připravený. Hodiny byly díky tomu nesmírně zajímavé. A my jsme byli zbaveni pocitu, že si někdo bude myslet, ža nám táta nadržuje.

Jaká je vaše první dětská vzpomínka?

Byly mi asi čtyři roky. Bydleli jsme uprostřed Hovězí a naše zahrada se švestkami ležela kousek stranou. Naši snili, že si jednou na té zahradě postaví malý domek. Toho roku byla velká zima, napadlo strašně moc sněhu a na naší zahradě byly hluboké závěje. Byl jsem tehdy ještě moc malý špunt, kluk sotva vylíhnutý. Když jsme šli s tátou po zahradě, stalo se, že jsem zapadl do závěje a vzpomínám si, jak se nade mnou zavřel sníh. Zmizel jsem prostě v bílé tmě. Myslel jsem si, že je se mnou ámen, snad jsem se i začal dusit, ale najednou, když už jsem sotva popadal dech, se ta bílá tma nade mnou rozhrnula a objevila se silná tátova ruka, která mě vytáhla ven. Přesně si vzpomínám na ten pocit bezpečí, který mě tehdy zalil. Už navždy jsem si zapamatoval, že kdykoli mi bude nejhůř, objeví se tátova silná ruka, vytáhne mě z nebezpečí a ukáže mi tu správnou cestu dál...

Který předmět vás ve škole nejvíc bavil? Představuji si, že jste musel být dítě velmi zvídavé...?

Když mi bylo asi sedm osm roků, chtěl jsem být lékařem. To mi zrovna zemřel bráška na leukémii a já chtěl vymyslet lék proti této strašné chorobě. Bral jsem to velmi vážně a nakreslil si celý anatomický atlas. Kosti, svaly, krevní oběh... Moc jsem si dával na těch kresbách záležet. Pak jsem zase měl období, kdy jsem sbíral kytky a dělal si herbář. Lisoval a připevňoval si rostlinky velmi pečlivě do linkovaného sešitu a s velkým zaujetím jsem ozdobným písmem psal jejich názvy. Všechny jsem je uměl též latinsky. Viola odoráta. Fialka vonná... Nakonec jsem chtěl být archeologem. To jsem objevil v tatínkově knihovně kromě Domácího lékaře s první úplně nahou ženou v mém životě také Homérovu Ilias a Odysseu. Pak jsem dostal od táty knížku Objevení Tróje. Fascinoval mě příběh Heinricha Schliemanna.

Měl jste už tehdy touhu tohle všechno nějak literárně zaznamenat? Sen o tom, že jednou budete dávat slova na papír a vyprávět lidské příběhy?
J

ako valašský ogar jsem byl velmi skromný a ani mě nenapadlo, že bych někdy něco podobného dokázal. Ale vím, že mě táta v rámci mého vzdělávání vedl k tomu, abych si psal pravidelně deník. Dělal to vlastně od chvíle, kdy jsem se naučil psát, a to bylo ještě v době, kdy jsem nechodil do školy. O každých Vánocích jsem od táty dostal nový sešit, do kterého jsem si zapisoval všechno, co se stalo v mé blízkosti. A tak jsem psal všechno možné. Krátké poznámky, básničky i komixové seriálky. Díky tomuto víceméně pravidelnému cvičení jsem docela slušně zvládal školní slohová cvičení. Dokázal jsem je doslova sypat z rukávu, rád jsem si vymýšlel originální způsoby. Takže psaní mě bavilo, ale upřímně musím říct, že mě ani ve snu nenapadlo, že bych se tím jednou mohl živit. Objevit Atlantidu, to jsem chtěl a připadalo mi to snadnější, než vymyslet a napsat knihu. Na to jsem si tenkrát netroufal, to ne. Tak drzý jsem nebyl.

Tvrdíte, že nejste spisovatel. Za co se tedy považujete?

Jsem novinářem a fotoreportérem tělem i duší, a kdybych o sobě už teď prohlásil, že jsem spisovatel, urazil bych umění Tolstoje, Hemingwaye, Karla Čapka i Josefa Škvoreckého. s nímž jsem měl tu čest vypít v Torontu při oslavě jeho třiasedmdesátých narozenin láhev whisky. Té nejlepší kanadské, vlastně musím přiznat, že jsme na ni byli tři. Pil s námi i spisovatelův švagr Lumír Salivar. Ten pil ale jen symbolicky, jelikož pak musel svého švagra odvézt autem domů. Josef Škvorecký totiž stejně jako já nikdy neměl řidičské oprávnění ani automobil. Pro svůj současný život mám zatím v plánu se naučit česky. Až se příště narodím znovu a nic z toho nezapomenu, potom budu zřejmě velkým spisovatelem, jelikož podruhé se může člověk narodit jen do světa iluzí. Ale znáte to klišé - nikdy neříkej nikdy...

Vaše cesta k literatuře nebyla snadná. Můžete ji popsat?
J

sem pacifista, a abych nemusel na vojnu, podepsal jsem desetiletý závazek do dolů. To už jsem měl vlastní rodinu. Mé začátky na šachtě byly velice kruté, protože jsem nebyl zvyklý manuálně pracovat. Byla to šílená dřina. Musel jsem vstávat ráno kolem třetí a pak se kodrcat tramvajemi, trolejbusy a autobusy až třeba na Karvinsko, abych byl o půl šesté už ve špinavé šatně Dolu 9. květen nebo Dolu ČSA a převlékl se do mourem a olejem nasáklých fáraček. Byly tak tuhé, že když jsem je postavil na zem, tak stály. Věděl jsem, že to dlouho nevydržím - já ogar z Valašska, kde je vzduch čistý, jako křišťál a nebe plné hvězd. Po dvou letech utrpení jsem si řekl, že tam nemohu ztvrdnout do konce života. Začal jsem proto dělat to, co jsem se naučil ještě před školní docházkou - psát. Přispíval jsem do různých závodních hornických časopisů. Vůbec se za to nestydím, byla to ta nejlepší škola...

Jaké máte vzdělání?

Žádné. Moje líné mozkové závity byly schopné a ochotné vstřebat pouze učivo, které mi zaručilo absolvování maturitní zkoušky. Nikdy mě nebavilo učit se nic neříkající fakta, data a v životě nepoužitelné poučky. Později, když už jsem se vypracoval z pozice novinářského eléva, jsem si udělal čas a vypravil se do světa, místo šprtání historie faraonských dynastií jsem se vydal až k egyptským pyramidám, pak jsem plul po Nilu z Luxoru až do Asuánu. Nevím kolik přesně má Nil kilometrů, ale zato jsem zažil, jaké jsou na této úžasné řece západy a východy slunce, jak se na ní usíná a báječně sní. A to je moje vzdělávání. Místo studování politického klimatu vietnamsko-americké války jsem se vydal do Indočíny, objevil Thajsko a hlavně třikrát projel Vietnam od Mekongu až po Dračí zátoku u čínských hranic, abych poznal, jaké zlo spáchala nejhorší chemická válka v moderních dějinách lidstva a zabíjejí civilistů dioxinem obsaženým v americkém jedu zvaném Agent Orange. Ten byl z letadel US Army vypouštěn v milionech litrů na hlavy Vietnamců. A tak jsem ,,prostudoval” přes šedesát zemí...

Co vás v životě těší?

Procestoval jsem skoro celý svět a měl jsem možnost poznat jeho krásu i složitost. Jsou končiny, v nichž lidé žijí v nezměrné bídě. Přesto si myslím, že svět je v podstatě krásný. A stále víc si uvědomuji, že to nejdůležitější, co v životě mám, se nachází tak blízko, kam jen dosáhnu dlaní. Možná to zní banálně, ale rodina je alfou i omegou mého putování světem. Můžeš proharcovat celý svět, můžeš mít úspěch, jaký chceš, můžeš dojít až na samý obzor, stejně se vrátíš do toho jediného neuralgického bodu svého života, kterým je rodina. Letíš v letadle a říkáš si: Proboha, jenom ať to letadlo ještě nespadne. Ještě ne, ať se zase můžu vrátit domů, ať uvidím své kluky a obejmu svoji ženu a alespoň ještě jednou se projdu po svém rodném Hovězí, až ke kostelíčku, kde odpočívají moji nejbližší, poklonit se památce svých rodičů.

Máte nějaké krédo?

Chci žít, nechat žít a přitom si užít! Čím jsem starší, tím víc beru život vážně. Jako asi každý, kdo si uvědomuje, že život je smrtelná choroba a naděje že umírá předposlední, když poslední umírá člověk. Přitom stále věřím, že to lepší mě teprve ještě čeká. Že najdu Tróju svého života, jako ten krásný blázen Schliemann, jemuž nikdo nevěřil, že tohle bájné město skutečně existuje. Že si jej Homér nevymyslel...