Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

šalom chaver, mír s tebou, příteli

Stál jsem v pohnutí na hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalému, na místě, kde vedle jiných významných Židů spočinul též Jicchak Rabin, premiér Izraele, úkladně zavražděný 4. listopadu 1995 na Náměstí Králů Izraele v Tel Avivu. Jeho ztráta byla o to tragičtější, že ve chvíli, kdy téměř přivedl židovský stát po půlstoletí válek k míru, mu vzal život extrémista Jigal Amir, student judaismu na Bar Ilanově univerzitě, jenž pokládal Rabinův mírový proces za zradu židovských hodnot.

Prosté místo posledního odpočinku, bez okázalého pomníku z mramoru a žuly, žádné mauzoleum, ani hrobka. Byl vojákem, zemřel jako voják míru, který sedmadvacet roků velel svým jednotkám. Stál jsem tam pod platany, kolem mě postávali cizí lidé s pietou v srdci. Přesně na den uplynul rok od Rabinovi smrti. Hnutí Shalom Aschav - Mír hned chystalo v Jeruzalémě, Haifě, Tel Avivu i na dalších místech židovského státu manifestace, aby si uctili jeho památku. Když se setmělo, dostal jsem i já pochodeň a zařadil se do průvodu s transparenty, připomínající obětavého politika, jehož Smlouva z Oslo byla v parlamentu schválena, i když jen v nejtěsnějším  poměru 61 ku 59 hlasům.

Když se Šimon Peres, Jicchak Rabin a další politici shromáždili 4. listopadu v Tel Avivu na demonstraci na podporu mírového procesu, chtěli oni i statisíce lidí na Náměstí Králů Izraele působit optimisticky, jako vítězové, přestože se týden předtím sešli v Jeruzalémě příznivci pravicového Likudu v čele s Benjaminem Netanjahuem, který veřejně kritizoval Rabina jako zrádce, vzdávajícího se Země izraelské. Rozdávány byly letáky, na nichž měl Jicchak Rabin uniformu nacistického důstojníka. Nějaká fanatička zabodla do Rabinovy fotografie nůž. Zlověstná předzvěst něčeho tragického...

Na Náměstí Králů Izraele v Tel Avivu, dnes už nesoucí jméno Jicchaka Rabina, je před radnicí místo, kde měl osudného 4. listopadu 1995 právě Jicchak Rabin projev. Po jeho skončení zpívalo statisícové shromáždění Píseň míru, premiér Rabin se ostýchavě přidal, a když skončil poslední sloku, odebral se z pódia dolů, aby nasedl do svého auta. V tom se z hloučku, který ministerského předsedu obklopoval, vynořil zákeřný Jigal Amir, namířil na něho revolver a vystřelil... Stačil třikrát zmáčnout spoušť beretty. V nastalém zmatku však byl bleskově zpacifikován, premiéra uložili do jeho automobilu a rychle s ním odjeli do němocnice, kde po několika hodinách svým zranění podlehl...

Šestadvacetiletý Jigal Amir se podle svého doznání na vraždu důsledně chystal; 22. ledna 1995 se měl Jicchak Rabin v muzeu holocaustu Yad Vašem zúčastnit obřadu na počest výročí osvobození Osvětmi Sovětskou armádou. Kvůli atentátu na autobusové zastávce Beir Lidu u Netanje, kde zahynulo po explozi sebevražedného atentátníka dvacet devět izraelských vojáků, však svoji účast odvolal. Jigal Amir čekal marně. Musel premiérovu vraždu odložit. Další pokus naplánoval na 11. září, kdy se Rabin chystal zahájit provoz nové křižovatky u Kfar Šmarjadu. Fanatik se však nestačil protlačit davem a tak mu zbyl pokus o hrůzný čin během mírové manifestace 4. listopadu 1995 v Tel Avivu...

Policie poprvé od listopadu roku 1995 uvolnila videozáznam, ukazující výslech Jigala Amira. Záznam výslechu byl pořízen krátce po atentátu a generální inspektor policie David „Dudi“ Cohen jej předal Rabinově dceři Dalie Rabin-Pelosoff během vzpomínkového obřadu při příležitosti 12. výročí atentátu.

Na záznamu Amir popisuje, jak čekal na Rabina a třikrát na něj vystřelil: „Přistoupil jsem k němu, když nastupoval do svého auta a vystřelil na něj tři kulky.“ Amir také uvedl, že nestřílel na Šimona Perese, přestože ten byl velmi slabě chráněn, Peres byl jeho„sekundární cíl.“ „Mým cílem bylo zabít Rabina a politicky ho umlčet,“ dodal. „Rozhodl jsem se ho zabít a nelituji toho,“ prohlásil. Na znovu položenou otázku, zda toho opravdu nelituje, odvětil: „Bůh chraň.“

Jigal Amir byl odsouzený na doživotí, ve vězení i v cele je neustále pod dozorem jedenácti kamer, což mu nebrání, aby pečlivě studoval Tóru. Když jsem byl v Izraeli nedávno, veřejnost byla šokovaná; řešila se otázka zda bude vrah též otcem. Po dlouhé právní bitvě získal totiž možnost návštěv své manželky, včetně manželského sexuálního styku ve věznici. Kdoví, jestli i při této reprodukční činnosti ho sledoval kamerový systém, když jeho žena otěhotněla.

Izraelské krajně levicové hnutí Mír ihned usilovalo o změnu rozhodnutí, kterým bylo Amirovi umožněno mít ve vězení návštěvy manželky, včetně sexuálního styku. Byla zpochybněna legitimita manželství Amira a Trembovlerové. Na doživotí odsouzený Amir se už v minulosti snažil propašovat z vězení své sperma. Také poslanec Knessettu za stranu Důchodců Moše Šaroni tvrdil, že Jigalu Amirovi nesmí být dovoleno přivést na svět potomky, neboť dítě, jehož otcem bude Amir „bude ubohé a ponese Kainovo znamení na svém čele po celý život.“

Potomek ale na svět přišel a jeho rodiče si vůbec hlavu s nějakým Kainovým znamením nelámou. Larissa Trimbobler Amir dala v neděli 28. října 2007 odpoledne život chlapci. Obřízka je plánována přesně podle pravidel na 8. den po narození, tj. 4. listopadu, což je podle gregoriánského kalendáře 12. výročí Rabinovy smrti. Amir si dál odpykává trest doživotního vězení bez možnosti předčasného propuštění ve věznici Rimonim v Even Jehuda u Netanje. S Larissou se oženil v roce 2005. Jejich syn se narodil krátce po 15. hodině izraelského času v nemocnici Bikur Cholim v Jeruzalémě, kde byla přijata kvůli matce a dítěti přísná bezpečnostní opatření.

Amir požádal o možnost, aby mu na brit milah (rituální obřízku) syna byla povolena vycházka, nebo aby se konala za jeho přítomnosti ve věznici. Obě žádosti byly Izraelskou vězeňskou službou zamítnuty a nyní se čeká, jak na základě Amirovy stížnosti o věci rozhodne soud. A k úžasu všech, tři nejvyšší soudní insituce Izarele rozhodly, že se obřízka opravdu může uskutečnit v Amirově vězení. Jeho matka byla novináři tázána, zda jméno novorozence nebude Jicchak. Údajně se otázce začala smát a tuto myšlenku odmítla slovy: „Proč? On nebyl členem naší rodiny.“

Jedna z nejvážněji braných konspiračních teorií uvádí, že někteří lidé v izraelské Všeobecné bezpečnostní službě věděli o snaze Jigala Amira zabít předsedu vlády a nejenže realizaci tohoto atentátu umožnili, ale když se Amirovi zabít premiéra nepodařilo, byl Rabin zavražděn některým z členů tajné služby až následně v autě, cestou do nemocnice.

Miriam Oren z Ramat Gan byla ředitelkou odboru ženského hnutí Na´amat. Během demonstrace na telavivském Náměstí Králů Izraele stála vedle předsedy vlády Rabina na tribuně a doprovázela ho k autu, kde už zřejmě čekal vrah Jigal Amir. Důrazně trvala znovu v rozhovoru s izraelskou televizí na tom, že Rabin nebyl zasažen:

„...najednou byly slyšet výstřely a... Rabin nebyl zraněn. Viděla jsem, že Rabin nebyl zraněn... Ano, byly zde výstřely. Srazili Amira ke zdi a Rabinovo auto odtud rychle odjelo... Stála jsem velmi blízko Rabinova auta. Rabin dal jednu nohu do auta a slyšeli jsme výstřely. Rabinovo auto rychle odjelo pryč... Byla jsem od něj metr... Ne! Ne, viděla jsem, že nebyl zraněn..."

V roce 1975 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů rezoluci deklarující, že „sionismus je rasismus.“ Izraelský velvyslanec při OSN Chaim Herzog komentoval ironii, že k hlasování došlo přesně sedmatřicet let po Křišťálové noci. Generálním tajemníkem OSN byl v té době Kurt Waldheim, později obviněný z páchání válečných zločinů v době, kdy sloužil jako nacistický důstojník. Lež, že „sionismus je rasismus“, byla snadno vyvrácena otevřeností a demokratickou povahou Izraele, kde Arabové jsou poslanci parlamentu, stejně jako jiní Izraelci všech barev pleti.

Po leteckém přemístění etiopských Židů do Izraele jeden z členů Rady bezpečnosti OSN poznamenal: „Poprvé jsou tisíce černých lidí převáženy do jiné země ne v řetězech, ale důstojně, ne jako otroci, ale jako občané.“ Valné shromáždění OSN rezoluci odvolalo v roce 1991. Den 4. 11. je 12. Chešvan, tedy rovněž výročí smrti předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina, jenž sloužil jako náčelník generálního štábu izraelské armády a pod jeho vedením Izrael dosáhl skvělého vítězství v Šestidenní válce.

V časopise Slovo z Jeruzaléma byl uveřeněný rozhovor s René Stutzem, mesiášským Židem původem ze Švýcarska. Se svou ženou Marlis mají tři dospělé děti. Žijí v židovské části Nazaretu v Izraeli. René je pastorem mesiášského společenství AHAVA. Mimo jiné říká:

,,Peres, Clinton a jordánský král Husein vyvíjeli na Rabina tlak. A Rabin pak zemřel. Já nevěřím, že by Rabina zastřelil Jigal Amir, protože podle záznamu videokamery zastřelil Rabina někdo seshora a ne ze strany. Je jasné, že vše bylo předem připraveno. Ale Jigal Amir je stále zavřený..."

V Roš Pina, malém městě na severu Izraele, se nedávno sešli extremističtí rabíni židovských osad, co nesouhlasili se Šaronovým vystěhováváním z okupovaných území, a uvrhli na něho kletbu smrti. Když zemře, stažení nebude. Tato halachická kletba jménem pulsa denura (aramejsky prý znamená "šlehnutí ohněm") byla také uvrhnuta na Jicchaka Rabina krátce předtím, než byl zavražděn. Tehdy v listopadu 1995 ovšem převzal úkol nebeské eskadry smrti židovský fanatik Jigal Amir. Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACHu a Kahane-Chaj.

Skupina Kahane-Chaj - Kahane žije! (odnož hnutí KACH, založená a vedená Kahaneho nejmladším synem Benjaminem) začala svoji činnost tím, že s výkřikem “mavet la-aravim - smrt Arabům" vhodila granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě. Majitel byl zabit, deset arabských zákazníků bylo zraněno. V únoru 1994 vstoupil Baruch Goldstein, v USA narozený lékař, žijící v osadě Kirjat Arba a nadšený příznivec KACHu, do mešity Ibrahimi v Hebronu. Ozbrojen samopalem vešel do modlitebny, která byla plná věřících, neboť byl pátek ráno. Na lidi, kteří klečeli na zemi a modlili se, vystřílel několik set nábojů. Zavraždil 29 lidí, 100 jich zranil. Sám Goldstein byl muslimy ubit k smrti.

Rasistická židovská strana rabína Meira Kahaneho nesla jméno Kach (Tak!). Nejvyšší soud ji proto zakázal a nepovolil jí účastnit se voleb. Své příznivce má však Kahane nadále a v ulicích izraelských měst jsou stále vidět plakáty s portréty tohoto muže, či při různých pravicových demonstracích slyšet hesla: “Kahane měl pravdu! Smrt Arabům! Teror za teror!" Po otcově smrti založil Benjamin Kahane stranu Kahane Chaj! (Kahane žije!), která se měla stát pokračovatelem Kachu. Nestala. Benjamin Kahane se sám stal obětí šíleného střelce.

Ani vzpomínkové setkání u příležitosti dvanáctého výročí premiérovi smrti se neobešlo bez emocí. Postaral se o ně hlavně syn Juval Rabin, který ve svém projevu na náměstí Jicchaka Rabina v Tel Avivu, dříve Náměstí Králů Izraele, ostře napadl státní instituce za to, že umožnili Jigalu Amirovi zúčastnit se obřízky svého syna.

„Je neuvěřitelné, že zatímco jsme se zde shromáždili, o pár kilometrů vedle se připravuje brit mila syna vraha mého otce.... Je neuvěřitelné, že s citovou apatií, ignorujíce veřejné mínění, státní žalobce podpořil, nejvyšší státní zástupce zaštítil a Nejvyšší soud povolil ohavné rozhodnutí jako je to staré dva dny.“

Izraelský Nejvyšší soud rozhodl, že Jigal Amir se může zúčastnit obřízky svého syna, stejně jako by se jí mohl zúčastnit kterýkoliv jiný na doživotí odsouzení vězeň.

Spisovatel Mati Golan reagoval v hebrejském obchodním deníku Globes řečnickou otázkou na Juvala Rabina: „Navrhujete, aby Amir byl zabit?“

Golan poté píše, že on sám by trest smrti pro Amira podpořil, ale zákon umožňuje vrahům zůstat naživu a to „zahrnuje morální život, včetně přivádění dětí na svět a obřízky, bez rozdílu, kdo byl zavražděn.“ Obvinil Juvala Rabina, že ve své řeči vzpomínající jeho otce, nečinil „nic menšího, než podněcování proti justičnímu systému.“ Soud dovolil Amirovi zúčastnit se synovy obřízky, která se konala 4. listopadu 2007 po 15. hodině ve věznici. Golan článek uzavírá konstatováním, že Juval Rabin navrhuje „pohřbít Amira zaživa.“

Ministr bydlení a výstavby Ze'ev Boim rovněž kritizoval právní systém: „Slyšel jsem soudkyni Daliu Dorner, jak odůvodňuje soudní rozhodnutí. Nicméně problém není právní. Jak krajský soudce, tak Nejvyšší soud musí věc vidět v mnohem širším kontextu.“ Premiér Ehud Olmert prohlásil, že se s projevem Juvala Rabina „zcela ztotožňuje.“

Manifestace členů Shalom Aschav procházela špalírem svých sympatizantů. Bydlel jsem v hotelu ortodoxních Židů Centrum uprostřed Jeruzaléma a kamarád Michail nebyl moc rád, že se chci průvodu zúčastnit.

,,Jsou to mladí blázni, kteří neregistrují realitu dneška," bručel. ,,Tolik jsme už vystěhovali židovských osad a čím víc Židů z Gaty nebo ze Západního břehu odchází, tím jsou Arabové troufalejší a mají nás za vystrašené zbabělce. Jim nelze ustupovat, oni neocení vstřícnost. Považují ji za naši slabost..."

Když jsem přijel z Jeruzaléma do Tel Avivu, šel jsem navštívit i Náměstí Králů Izraele, přejmenované už na Náměstí Jicchaka Rabina. Znovu jsem uslyšel mohutný chorál Písně míru, do něhož se mi bolestně ozval osudný vražedný výstřel. V průchodu pod radnicí je dnes nenápadný plůtek, ohraničující tragické místo atentátu, pamětní desku pokrývají vždy čerstvé květiny a věnce i Rabinův portrét. Kousek dál je jen několik panelů - miniexpozice s nákresy situace před atentátem, fotografiemi z premiérova mládí i z jeho setkání se světovými politiky. A dojímavá kondolenční část, kterou tvoří jeden z panelů, vyhrazený vzkazům a vyjádřením smutku obyčejných lidí...

Už v pozdní večer 4. listopadu se sešla narychlo schůze vlády na ministerstvu obrany v Tel Avivu. Novým premiérem byl jednohlasně zvolen Šimon Peres, který už časné ráno pracoval v kanceláři předsedy vlády v Jeruzalémě a z piety odmítl sedět v křesle Jicchaka Rabina. Vládní záležitosti pak řídil z pohovky. Na nádvoří před knesetem se vystavené rakvi s Jicchakem Rabinem přišlo poklonit přes milion lidí.

Pohřbu se zúčastnili mimo dalších státníků světa i prezident USA Bill Clinton a král Jordánska Husajn. Byly to přesně 44 roky, kdy byl svědkem vraždy svého dědečka Abdulláha v Jeruzalémě. Střela zasáhla i jeho, ale kovové vyznamenání, jež měl jako chlapec na své hrudi, zadrželo vystřelenou kulku...

Mluvilo jedenáct smutečních hostů, jako poslední Bill Clinton, který na závěr řekl:

Šalom chaver! Mír s tebou, příteli...!