Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Šedesát roků existence mezi životem a smrtí...

Židovský stát Izrael prožívá už několik dnů velkolepé oslavy svého výročí. Šedesát roků existence mezi životem a smrtí, sedm vážných válečných konfliktů a dvě intifády - vzpoury kamení. Byly to zvláštní oslavy; prověrka síly a odhodlání Židů.

Trochu se oslavuje také u nás. Hlavně zásluhou některých médií a internetových serverů, které zprostřekovávají i některé zajímavé proslovy, jež zazněly na zpravodajského webu Arutz Sheva - Israel National News.

Americký židovský kosmonaut Garrett Reisman poslal z vesmíru prezidentu Šimonu Peresovi blahopřání k 60. výročí vzniku státu.

„Z paluby Mezinárodní vesmírné stanice Vám všem chci poslat svá nejlepší přání k 60. Dni nezávislosti. Pro mě, jako prvního židovského člena posádky Vesmírné stanice, je tento Den nezávislosti obzvlášť důležitý a jsem velmi hrdý na to, že sebou mám na palubě kopii Deklarace nezávislosti. Kdykoliv se vesmírná stanice nachází nad Státem Izrael, snažím se nalézt okno, a vždy mě dojme, kdy vidím důvěrně známé obrysy Izraele vynořující se za horizontem.“

Na žádost Rony Ramon, vdovy po izraelském kosmonautu Ilanu Ramonovi, zahynulém v rekatoplánu Columbia, jí prezident Šimon Peres daroval podepsanou kopii Deklarace nezávislosti a prezidentskou vlajku, které předala Reismanovi a on vzal tyto vzácné relikvie na palubu vesmírné stanice. Po skončení sedmitýdenní mise se Reisman vrátí znovu na Zemi v průběhu června 2008 na palubě STS-124, jež je v pořadí již třetí letošní misí amerického raketoplánu STS-124 Discovery.

Oslavy měly i svá dojemná intermezza. O jedno se postarala i Dalia Icik, předsedkyně Knessetu, která v závěru svého projevu na ústředním ceremoniálu izraelského Dne nezávislosti na Herzlově hoře v Jeruzalémě mimo jiné řekla:

„Ošer Tuito, osmiletý chlapec, přišel při raketovém útoku na Sderot o nohu, ale stále se směje... Našim nepřátelům, lidem teroru, říkám: dokud budeme mít mezi sebou jednoho Ošera Tuita, nemáte šanci. A také lidem teroru říkám, že chceme mír pro naše děti a také chceme mír pro vaše děti, ale naše děti umějí dobře válčit, pokud je to třeba... Stát Izrael má neobyčejně úspěšný příběh. Nestal se nám zázrak. Vybudovali jsme tento úžasný podnik našima vlastníma rukama. Jsou bohatší země než Izrael a jistě země klidnější, jsou větší země, ale žádná země není jako Stát Izrael.“

V Izraeli jsem se setkal se zvláštní slovní hříčkou. Když můj přítel Tomi Shved slyšel mé příjmení, hned zareagoval:

"Ošer znamená v hebrejštině šťastný. Kdybys byl ,ašer´, byl bys bohatý..."

Řekl to s mírným soucitem, ale nechtěl jsem mu vyvracet, že mnohem raději jsem ,ošer´, ani jsem mu neřekl, že ,ašer´ jsou šekely, tedy peníze, co jsou pro mě jako ponožky; stejně rychle se zašpiní, dají se sice vmžiku vyprat, ale mají zásadní chybu - škrtí krevní oběh, jako ponožky...

Na počátku Izraele byla Balfourova deklarace, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který jeho adresát Lord Rothschild pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument, jenž v překladu zněl:

Drahý Lorde Rothschilde,

Jsem velmi potěšen, že vám mohu sdělit, v zájmu vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatie s židovskými sionistickými tužbami, které byly předloženy Kabinetu a schváleny.

"Vláda Jeho Veličenstva příznivě pohlíží na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci, tím se samozřejmě rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický status, kterému se těší Židé v kterékoli jiné zemi."

Byl bych vděčný, kdybyste s tímto prohlášením seznámil Sionistickou federaci.

S úctou Váš, Arthur James Balfour

Dopis, resp. deklarace sice zveřejněna byla, ale nějaká větší odezva žádná. Po vydání tzv. nové Bílé knihy naopak zabránili Britové více než 300 tisícům židovských utečenců vstoupit na území Palestiny a na Kypru pro 50 tisíc z nich vybudovali internační tábory. Židovská teroristická skupina Irgun, kterou založil ruský Žid Vladimír Žabotinský, se proto rozhodla, že v létě 1946 zaútočí na jeruzalémský hotel Král David, v němž sídlil Britský sekretariát a vojenské oddělení.

Členové Irgunu se převlékli za Araby a pod záminkou dodávky potravin vnesli do podzemí hotelu sedm máselnic, naplněných výbušninou. Byli sice odhaleni, ale prostříleli se z hotelu, aniž by Britové poznali, že je Král David podminován. Při explozi ve 12,45 bylo pak zničeno levé křídlo hotelu, při čemž zemřelo 90 lidí; Židů, Arabů i Britů.

Když pak byl zmařen pokus skupiny Mstitelů pod vedením Litevce Avi Kovnera zabít miliony Němců otrávenou vodou z vodovodů, mohlo Valné shromáždění OSN zasednout k úspěšnému hlasování o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Stalo se tak 29. listopadu 1947...

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko.

Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování nezúčastnilo...

Založení státu Izrael bylo schváleno a brzy poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů.

Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům. K Západní chrámové zdi mohli Židé opět až po izraelském vítězstvím v Šestidenní válce roku 1967, osvobození východního Jeruzaléma a znovusjednocení města.

"Tančili jsme, ale věděli, že před námi leží bitevní pole," řekl Moše Dajan, první dítě ruských Židů z Ukrajiny, narozené v kibucu Degania - Chrpa, pozdější generál a ministr obrany a zahraničí Izraele.

Jeho dcera Jaël později napsala: "Otcovy silné ruce mě zvedly z postale a probudily mě. Napůl jsem chápala, co se stalo, vzrušení bylo nakažlivé. Spěchali jsme do společenského sálu uprostřed naší osady. Všichni tam byli, mladí i staří, tančili při hudbě, objímali se, líbali a plakali radostí, veselí trvalo až do rána, dokud nenastal čas podojit krávy..."